UČENÍ KRÁLOVSKÉHO SVRCHOVANÉHO ŘÁDU DRAKA (1)

       Přes smyšlenou doktrínu, že Ježíš byl zrozen v Panně a byl jediným synem Boha (definice, která neměla své opodstatnění v textech v dobách před Římem), lze v Novém Zákoně nalézt indicie potomstvu od Davida Israelitů až po Krále Židů. Jde tu především o Evangelium Matouše a Evangelium Lukáše. Otázka číslo jedna tedy zní: "Co bylo zvláštní na této pokrevní linii"? Za předpokladu, že dynastická posloupnost od Ježíše byla čistě prominentní v panovnických a politických záležitostech a to po dobu přes 2000 let (s rodinou podporující ústavní demokracii proti kontrole církevního establishmentu se jeho status opírá o skutečnost, že Ježíš byl přímým potomkem Krále Davida. Co dělá linii Davidovu tak zvláštní a odlišnou od ostatních? Bible vysvětluje, že příběh pokrevního příbuzenství započal Adamem a Evou, přičemž skrze jejich třetího syna Setha  se vytvořila pokrevní linie, která pokračovala skrze Metuzaléma, Noaha k Abrahámovi, který se stal patriarchou hebrejského národa. S tím je spojeno líčení, kterak Abrahám přestěhoval svou rodinu ze Západní Mezopotámie (dnešní Irák) do země Canaan (dnešní Palestina) a odsud se později část jeho potomků přestěhovala do Egypta. Po několika generacích se však kde David Betlémský se stal králem nově definovaného království Izraelského.

      Každý kdo studoval Bibli ví, že toto je velmi fascinující sága, ale stále zde nic nepoukazuje na to proč rodová linie Davidova a jeho potomků byla tak zvláštní. Ve skutečnosti je tomu spíše naopak. Jeho předci jsou popisováni jako jistá posloupnost kočujících hledačů nových území bez jakékoliv vyjimečné hodnoty nebo kvality až do období vlády krále Davida.

     Jejich biblická historie nenese žádné srovnání například se souběžnou linií faraonů Starého Egypta. Jedním z mála faktorů o který se můžeme opřít spočívá v tom, že (od dob Abraháma) byli určováni jako "Bohem volené osoby".  A to je zajímavé, jelikož podle Bible jejich Bůh je vedl skrze řadu hladomorů, válek a dalších ukrutností. Na základě toho se nezdá, že by tito první Hebrejci oplývali příliš velkou bystrostí. Na základě těchto zjištění v podstatě stojíme před dvěmi možnostmi:

       1) David vůbec nepatří do Abrahámovi genetické posloupnosti a byl tam (do seznamu) jednoduše našroubován pozdějšími pisateli

      2) A nebo jsme konfrontováni s velmi manipulativní verzí nové rodové historie - verze, která měla za úkol spíše podpořit židovskou víru, než reprezentovat nějaký historický fakt.

      Ve vztahu k tomu je třeba zmínit, že texty evangelií byly ve veřejném majetku celá staletí mající jen velmi malý vztah k záznamům v ranném období. Nový Zákon byl sestaven zhruba v průběhu 4. století n.l.  biskupy podporující konspirativní křesťanskou víru. Ale co když židovští patriarchové před tím dělali v podstatě totéž?

     Abychom tuto domněnku potvrdili a nebo vyvrátili musíme se vrátit do spisů z ranné historie a systematicky hledat jakoukoliv anomálii. Zřejmě jediný problém spočívá v tom zda takový postup je vůbec technicky možný. Ranné hebrejské spisy byly realizované mezi 6. a 1. stol. př.n.l. a jak se ukazuje ani ty nejsou pravděpodobně původní. Skutečné informační kořeny tak sahají o mnoho tisíců let do minulosti.

     Za předpokladu, že první skupina těchto knih byla psána ve chvíli kdy Židé byli drženi jako zajatci v Mesopotámském Babylonu v 6. stol. př.n.l. je evidentní, že originální záznamy byly k dispozici právě zde. Ve skutečnosti od časů Abraháma skrze řetězec devatenácti generací je celek "Starého Zákona" patriarchální historie z prostředí Mesopotámie.

     Více specifická historie vychází z prostředí Sumeru a to konkrétně z jižní Mesopotámie. Zde se starověcí Sumerové odkazují na jakýsi zatravněný ostrov v deltě řeky Eufrat v souvislosti s ostrovem (zemí) Eden.

     Když byste hledali řetězec pokrevního příbuzenství mysteriózního odkazu "Svatého Grálu", zjistil jsem, že velmi dobrým zdrojem o pozadí  celé této problematiky jsou různá evangelia a texty , které nejsou součástí "Nového Zákona". Můžeme tedy doufat, že obdobným způsobem uspějeme ve Starém Zákonu , kde například "Enochovy Svazky", také nejsou součástí  "Starého Zákona". Dalším zajímavým spisem v souvislosti se "Starým Zákonem" jest hodný prostudování je "Kniha Joshuy" a "Kniha Samuela" včetně "Knihy Jasher". Všechny tyto materiály přes zjevný v prostředí hebrejských pisatelů nebyly zahrnuty v konečném výběru.  Mimo to je třeba brát v potaz ještě další důležité manuskripty. Tak například "Kniha Čísel" přitahuje naší pozornost ke "Knize Válek" a v "Knize Isaiáše" jsme zase odkazováni na "Knihu Pána".

     Takže samozřejmě nyní zásadní otázka zní: "Co jsou to za knihy a kde se nachází?".  Jedno je jasné. V Bibli na tyto materiály existují odkazy. To znamená, že musely předcházet Bibli. Znamená to také, že se musí jednat o velmi důležité materiály. V tom případě musíme ovšem logicky opáčit: "Proč byly tedy z Bible editory vyloučeny?"

     V hledání odpovědi na tuto otázku v rámci esenciálního studia "Starého Zákona" před jeho deformativní úpravou zjistíme jeden velmi zajímavý fakt. Ve verzích Bible psaných v soudobých jazycích je definice "Pána = Boha" užívána v obecném kontextu, ale v textech dřívějšího data je zřetelný rozdíl spatřován mezi termíny "Jehova" a "Pán".

     Ano, je velmi zajímavé proč hebrejský biblický Bůh vede lid skrze soudy, soužení a strádání, záplavy a pohromy, když čas od času se projeví jako milosrdná a vůbec opačná osobnost. Odpoveď zní: "I když se Bůh na první pohled jeví jako  jedna osobnost ve skutečnosti existuje výrazný rozdíl mezi "Jehovou" a "Pánem". Takže v tomto případě jaké bylo originální jméno pro Pána v těchto prvotních spisech? Zjistíme, že velmi frekventovaným synonymem bylo jméno "Adon". A co se týče Jehovy pak nacházíme ve stejné převaze jméno "Al Shaddai". Velmi zajímavý je překlad tohoto jména, který znamená - "Velebná hora".

     S největší pravděpodobností také označení "Jehova" souvisí se známým hebrejským názvem "YHWH", což v překladu znamená: "Já jsem to a to jsem Já". Při této příležitosti bych chtěl upozornit na jednu zajímavost, která se může konec konců zdát nepodstatná, ale něco mi říká, že tu zřejmě nějaká skrytá souvislost může být.

     Existuje obor astrologie, který je velmi ´vzdálen klasické západní astrologii. Svého času jsem měl to štěstí se poměrně podrobně s ním seznámit. Jde o tzv. "Výkladovou čili esoterní astrologii, která má své kořeny ve starobylých tibetských tradicích. Největší podíl na rozpracování a šíření tohoto astrologického odvětví má kult "Žlutých čepic" do kterého by měl patřit (pokud mám správné informace) i profil současného dalajlámy. Takže o co jde.

     Podle této tradice se na tzv. "Kole Života" - Zodiakální Kruh čili kolo v současné době nachází celkem dvanáct znamení - archetypálních prvků jež úzce souvisí s mikrokosmickou, ale i makrokosmickou evoluční korespondencí. Tak jak se Kolo otáčí resp. tak jak fragment Vědomí či Života prochází vývojově jednotlivými zodiakálními energoinformačními buňkami v algoritmickém (opakujícím se či střídavém) profilu dochází v přeneseném slova smyslu k vlnění, chvění přeneseno do grafického vyjádření - tvorbě nekonečného sínusového průběhu. Aby byly pro studenta této astrologické kategorie na první pohled zřejmé významové a kvalitativní odlišnosti jednotlivých dvanácti zodiakálních archetypálních polí, je každá taková buňka označená jakousi definicí čili "Klíčovou větou". A jsme u jádra problému. Ona výše uvedené: "Já jsem to a to jsem Já" je citace doslovně přesné klíčové věty dotýkající se energetického pole zodiakálního znamení Lva. Přičemž Lev je na "Kole Života" postaven do  stínové opozice vůči energetickému poli Vodnáře. A ten je zase velmi preferovaným symbolem v souvislosti s aktuálními událostmi a blízkou budoucností.

     Je třeba zmínit, že ona citované věta byla v zásadě prohlášením Boha směrem k biblickému Mojžíši ke kterému došlo na neméně známé hoře Sinaj stovky let po Abrahámovi. Vychází nám z toho, že Jehova není ve skutečnosti jméno a proto by bylo lepší kdybych zůstali u původního El Shaddai a Adon, což je jeho opozitní protějšek.

     Canaanité používali místo "El Shaddai" název El Elyon" a místo Adona pak termín "Baal", což opět znamená to samé (Velebná hora a Pán).

     V moderním biblickém pojetí je definice "Bůh" a "Pán" sjednocená, tak jako by šlo o jeden charakter. Ve skutečnosti zde máme jednoho mstivého boha a druhého, který vždy konal v zájmu dobra pro lid. Každý z nich měl své manželky, syny a dcery. Staré spisy nám to naznačují skrze patriarchální éru Israelitů snažící se podporovat Adona - Pána. Dokonce na jednom místě Bile vysvětluje jak kolem roku 600 př.n.l. byl Jeruzalém svržen Jehovou a desetitisíce Židů byly uvrženy do zajetí v Babylonu, a to z toho důvodu, že jejich král (potomek krále Davida) postavil oltáře v úctě k Baalovi (Adonovi - Pánovi).

     Právě v tomto období zajetí Izraelité velmi oslabili a nakonec připustili své podlehnutí "Bohu Hněvu" a vyvinuli nové náboženství z naprostého strachu z jeho odplaty. To bylo v době kdy se jméno Jehova poprvé zoficialiovalo. Bylo to v období zhruba 500 let před érou Ježíšovou. A tak si postupně křesťanská církev postupně osvojila označení Jehova, které začala jednoduše nazývat Bůh, přičemž na straně druhé sociální a mírumilovný archetyp Adon (Adonai) byl totálně vyřazen. Máme tedy vedle sebe dvě náboženství. Jedno je založené na Víře a druhé na Strachu - Bohabojství.

     Takže v shrnutí řečeno. Uvnitř panteonu různých Bohů a Bohyň existují dva vzájemně nepřátelsky laděné převládající prvky. V různých kulturách a filozofiích jsou známé například jako "El Elyon a Baal, El Shaddai a Adon, Ahriman a Mazda, Jehova a Pán, nebo Bůh a Otec". Při tom je třeba upozornit na to, že ve všech těchto případech jde "pouze" o tituly a nikoliv o osobní jména.

     Takže jak se tedy ve skutečnosti jmenovali? Abychom mohli s co největší přesností odpovědět na tuto otázku musíme najít prostor či prostředí kde byli nejvíce aktivní, tedy kde je jejich aktivita nejvíce koncentrována. Staré Caananské texty (byly objevené v Sýrii ve dvacátých letech minulého století) nám sdělují, že je třeba pátrat v oblasti údolí řek Tigris a Eufrat (Mesopotámie). Jde o to samé území, jež je v sumerských textech nazýváno "Zahrada Eden" - neboli n"Delta Eden", která se nacházela v deltě řek v Perském zálivu.

     Na své cestě za uchopením pravých osobních jmen výše uvedených opozitních faktorů se dostaneme ke starým sumerským textům pocházející z doby asi 3200 let př.n.l. . Zde získáváme další zajímavou informaci. Jde prý o bratry. Sumerský Bůh Bouře později známý jako Jehova se nazývá Enlil čili "Ilu - Kur - Gal" v překladu ("Zákon Hory") a ten druhý, jeho bratr,  se nazývá Enki - později známý jako Adon nebo Pán či Otec. Unikátní je ovšem překlad tohoto jména, který spočívá ve slově "Archetyp".

    Texty nás informují o tom, že to byl Enlil, který "přivedl" na lidstvo potopu jež zničila známé město Ur v Babylonu, byl to Enlil, jež bránil rozvoji moudrosti, vzdělání a osvícení lidstva. A byl to opět Enlil, který stál za zničením měst Sodoma a Gomora v oblasti dnešního Mrtvého moře, které ve skutečnosti nebyla žádným doupětem zla, ale naopak, byla to veskrze známá centra moudrosti a učení. Na druhé straně to byl Enki, který i přes hněv svého bratra umožnil lidstvu přistup ke "Stromu Vědění" a Stromu Života". Byl to opět Enki, který připravil a zrealizoval strategii útěku během potopy. Byl to Enki, který položil, základ pozdějším zasvěcovacím mystériím a Pravé Vědy, které se pak staly základem všech esoterických škol v Egyptě.