Učení Svrchovaného Královského Řádu Draka (10) - Dědictví Máří Magdalény aneb co stojí za odhalením "Da Vinciho kódu", část třetí

      Jak jsme se dozvěděli v předchozí části, pro dědice Ježíše a Marie Magdalény se situace nevyvíjela vůbec nijak růžově. Původní myšlenkový potenciál se kterým výše uvedení přišli a který se snažili sami o sobě a prostřednictvím svých přátel hlásat počal upadat. Naopak již počátkem 4. stol. n.l. se začal velmi silně rozmáhat vliv ortodoxního křesťanství z poza Říma. Ale zdaleka ne vše bylo ztraceno. Ve stejné době Jan Cassian z Betléma založil důležitý "Řád Cassianitů" jehož hlavní podmínkou byla svatá úcta vedena k Marii Magdaléně a mniši tohoto Řádu se stali oficiálními strážci jejího hrobu, ale i její filozofie a duchovního odkazu.. V pozdějších dobách tuto roli převzali jisté odnože Dominikánů a Františkánů, ale i jiné klášterní skupiny jejichž filozofie byla ve větší či menší rovině odlišná od římské ortodoxie. V tomto ohledu bych chtěl připomenout jednu velmi zajímavou skutečnost. I když tradiční římské křesťanské katolické konkláve stálo v jasné opozici vůči Marii Magdaleně, bylo to kardinálové a biskupové, kteří nechali po celé Evropě rozmístit poměrně velké množství portrétu této ženy. Dodnes je tato podivná aktivita ležící v přímém rozporu s klasickou římskou doktrínou záhadou a předmětem výzkumu a samozřejmě i mnohých teorií. Pro nás je ale důležité, že máme k dispozici celou řadu originálních písemností přímo z řad církevních kruhů kde je tato aktivita jednoznačně doložena.V tomto duchu byl svého času osloven i žák Michalangela a Leonarda da Vinciho, renesanční umělec a malíř Rafael.

       Tento muž byl v roce 1508 osloven přímo  papežem Juliusem II. Šlo o zakázku týkající se vyzdobení portrétem Marie Magdaleny. Tato kaple patřila církevní "Trinita dei Monti" v Římě. V podstatě šlo o čtyři fresky jejichž hlavním motivem byla Marie Magdalena. Modelem pro její zobrazení se stala Lucrezia Scantoria, která byla popisována jako "una famosisima cortigiana di Roma" (velmi slavná kurtizána Říma). Tato žena byla ve společnosti velmi oblíbená a stala se oblíbenkyní i samotného papeže Julia II. Jinými známými kurtizány v období renesance, kteří měly vždy velmi blízko k papežskému dvoru byly např. Masina, Vannozza dei Cattanei, Giulia Farnese, Gaspara Stampa, Veronica Francová a Tullia d´Aragona. Tyto ženy žily v největším papežském přepychu s domy a vinicemi a oplývaly ohromným bohatstvím.

        Co tím naznačuji? Bez ohledu na pravidlo celibátu, které platilo uvnitř církve byl odjaktěživa ve vatikánské hierarchii veden sexuálně marnivý životní styl. A pozor, to nebyla pouze renesanční novinka či vymoženost. Tato tradice byla v podstatě dědictvím papežské kultury pocházející z dob římským občanských práv císaře Theoosiuse v 5. stol. n.l. a Justiniána v 6.stol. n.l., které byly kodifikovány v "Corpus Juris Civilis".  Bylo to právě v této době, kdy díky proklamaci papeže Řehoře  z roku 591 n.l.(Tento výtečník mimo jiné vymyslel tzv. Gregoriánský kalendář - zcela pomatený systém datace času, který má hodně daleko ke skutečnému popisu času na základně přírodních zákonů a principů. Tomuto muži lze také na vrub přičíst to, čemu se odjaktěživa říká - "inkvizice") byla Marie Magdalena vedena v nebiblické roli prostitutky.  Dnes je více jak jasné, že šlo o velmi dobře vymyšlený strategický manévr ve kterém Marie Magdaléna hrála roli obětního beránka.

       V raných dobách existence římské církve byl Ježíš signován jako postava velkého významu. Od 4. stol. n.l. vlády Konstantina Velikého počali císaři stále více a více podléhat vlivu Říma a tak nakonec prim převzala papežská vláda ve chvíli kdy tzv. "západní říše" se počala rozpadat. Nakonec počala upadat i Římská moc a v 8. stol. n. l. začalo skutečně hrozit, že církev ve svém tradičním pojetí se definitivně zhroutí. Klíčovou roli počali přebírat evropské monarchie tzv. Davidovi linie a v jistých případech i "Desposyni" - dědici Ježíšovi. Všechny snahy zlikvidovat tyto tendence se míjely účinkem (velmi pěkně o tomto období píše Eusebius a Hegesippus). Jediná šance jak přežít spočívala v převzetí kontroly monarchistické struktury a tak v roce 751 papež Zachariáš vymyslel způsobe jako tohoto vysněného cíle dosáhnout.Bez ohledu na všechny okolnosti vytvořil Zachariáš neznámý dokument, který byl zdánlivě 400 let starý s napodobením podpisu císaře Konstantina. Tento dokument prohlašoval, že papež byl osobně Kristem volený zástupce na Zemi s mocí, která přesahovala všechny ostatní s tím, že jeho božská moc byla nad všechny světské moci a vlivy. Součástí tohoto dokumentu byla také zmínka o tom, že pouze papež má moc a autoritu inaugurovat krále a královny jako své podřízené. Tento dokument vešel ve známost jako "Dar Konstantina". Je to neuvěřitelné, ale na základě tohoto panfletu došlo k totální reorganizaci podstaty a struktury monarchie směrem k jedné absolutní papežské vládě. Od této chvíle byli všichni evropští monarchové korunováni papežem a stali se v podstatě přisluhovači církve namísto toho aby byly služebníky prostému lidu a společnosti jako takové. Takže na jedné straně sice Říše Římská zanikla, ale na straně druhé "Svatá Říše Římská řízená z Vatikánu" povstala.

        Jednou z prvních iniciativ papeže Zachariáše  byla eliminace vlivu nejradikálnější evropské královské monarchie - Merovingiánských králů starověké Gálie (Francie). Honosící se genealogickým původem krále Davia Izraelského ovládala tato tajemná dynastie Franků ohromné území více jak 300 let. V souladu s ediktem císaře Vespasiána z 1. stol. n.l., který hovoří o tom, že po věky věků budou potomci "rodiny Davidovi" hledáni a pacifikováni, neměli by správně královské rody Merovingiánců nikdy existovat. A byl to právě Zachariáš, který chytil a uvěznil merovingiánského krále Childerica III. Po veskrze násilném rozpadu královské enklávy Merivingiánců doslova nainstaloval na francký trůn rod Karolínců (Karel I. Veliký atd.). V tomto ohledu jistě nebude pro čtenáře tohoto článku překvapením, že zhruba 60 % amerických prezidentů je podle renomovaného Burkova genealogického institutu v přímé pokrevní příbuznosti na Karla I. Francouzského. Zbylých 40% pak na odbočnou anglickou větev skrze Jiřího III. Jak jsem ale upozornil na počátku. Od této chvíle skrze novou tradici byli všichni evropští králové korunováni papežem a v Anglii pak jím určeným arcibiskupem Canterburským. Jen Skotsko izolované od tohoto dění se vytrvale a sveřepě bránilo křivolaké katolické invazi. Odpovědí Říma byla postupná exkomunikace skotských monarchů, kteří se nikdy římskému impériu nepodřídili.

        V současné době je "Konstantinův Dar" ve všech známých encyklopediích považován za "největší padělek všech dob" (to ovšem katolické římské církvi vůbec nebrání tomu, aby nepokračovala i dnes v tradičních korunovacích ve vysoké politice - pravda, i když se to dnes pochopitelně dělá zcela jiným způsobem než kdysi). O tom, že výše uvedený dokument je falsum se ale vědělo již před 500 ti lety. Dokonce již v roce 1001 byl tento dokument deklarován jako falešný saským císařem Otto III., ale celá záležitost byla oficiálně ignorována až o chvíle kdy panflet zcela nekompromisním způsobem napadl italský lingvista Lorenzo Valla v 15.stol. Tento muž byl zaměstnán u papeže Nicholase V. a pracoval ve vatikánské knihovně, kde pochopitelně objevil i náš známý "Konstantinův Dar" a odsoudil ho jako po 8. století falešný dokument.

       Znovu upozorňuji na fakt, že tento dokument (jednoznačně zfalšovaný) usnadnil zcela nový a v mnoha ohledech velmi agresivní styl papežského královského majestátu. Byl to nástroj, který římské církvi vrátil politickou moc a zastínil dědická Desposynů - dědiců Ježíše a Marie Magdalény po pádu "západní říše".V následující části se přiblížíme dalším historickým tajemstvím. Poodhalíme roušku Marie Magdalény ještě z jiného úhlu pohledu a odhalíme souvislosti, které jsou velmi zásadní, ne-li přímo kritické povahy pro správné pochopení bezprostředně následujících událostí na evropském kontinentu. Pravdivé indicie musí být odhaleny a pochopeny v souvislostech, které korespondují dokonce i s dnešní dobou, se současností ve které žijeme své vlastní životy.  Naše cesta je teprve na počátku.


(c)2006 Jaroslav Chvátal

Další díly