Spojení nacistického Německa s ET - měla druhá světová válka intergalaktické rozměry? (3)

Odkud se těch 160 000 dokonalých mladých vojáků vzalo? V říjnu 1935 poskytl Hitler na tuto záhadnou otázku odpověď, když uveřejnil, že si v roce 1934 ponechal „v zásobě“ 21 pěchotních divizí a oznámil, že ty se nyní stanou základem pro novou německou armádu zvanou Wehrmacht.

Takže odtud se vzalo těch 160 000 vojáků víme , ale odkud se vzalo těch 21 divizí?

Divize pěchoty může mít až 20 000 mužů, takže Hitlerovi se nějakým zázrakem podařilo v okamžiku vykouzlit armádu o 500 000 mužích, aniž vysvětlil, kde je vzal nebo jak byli vycvičeni. Rovněž oznámil, že k nim brzy přibude dalších 21 divizí.

Člověku okamžitě vytane na mysli otázka, jak mohlo být toto všechno možné pouhý rok poté, co se Hitler stal německým říšským kancléřem?

Teď, když máme důkazy o mimozemské účasti na válečných přípravách, objevuje se překvapivé vysvětlení. Řada lidí se dnes domnívá, že mimozemšťané měli k dispozici biologickou klonovací technologií, a pravda je taková, že malí šedí mimozemšťané, známí z afér kolem únosů lidí, jsou sami naklonovaní.

Mohlo to být tak, že Hitlerovi mimozemští přátelé mu poskytli již hotovou milionovou armádu naklonovaných úderných jednotek?

Již jsme si řekli, že plánování první světové války pravděpodobně probíhalo už od prvních let 20. století. Byla Hitlerova armáda tajně budována na vesmírných lodích nebo v podzemních městech, zatímco skuteční vojáci po milionech umírali na evropských bojištích?

Georgie Lucas zřejmě věděl víc, než si všichni mysleli, když v roce 2001 uvedl do kin svou Epizodu II Hvězdných válek, pojmenovanou Klony útočí.

Pokud jde ale o fantastické možnosti propojení nacistů a mimozemšťanů, je tohle jenom začátek.

Nacistická základna na Měsíci

Podle Vladimíra Terzijského se Němcům podařilo někdy během roku 1942 dosáhnout Měsíce a na jeho odvrácené straně vybudovat základnu.

Terzijski (obr. vpravo) je kontroverzní postavou komunity ufologů, ale má působivé reference. Je to inženýr a fyzik původem z Bulharska, vystudoval s vyznamenáním na univerzitě Tokai v Tokiu a kromě rodné bulharštiny údajně ovládá angličtinu, japonštinu, ruštinu a němčinu, takže je schopen provádět výzkum ve všech těchto jazykových oblastech.

Terzijski říká:

„Němci pravděpodobně přistáli na Měsíci už v roce 1942 díky svým větším mimoatmosferickým raketovým talířům typu Miethe a Schriever… Stroj poháněný Schriever-Walterovou turbínou byl navržen jako prostředek určený k meziplanetárnímu průzkumu. Měl 60 metrů v průměru, 10 poschodí s kajutami pro posádku a na výšku měřil 45 metrů.“

Terzijski tvrdí, že poté, co Němci založili základnu na měsíčním povrchu, začali vrtat i pod něj „a ještě před koncem války stála na Měsíci malá nacistická výzkumná základna. Po roce 1944 tam byl stroji typu Haunebu I a II, poháněnými tachyony volné energie, přivážen materiál, lidská síla a první roboti, kteří na stavbě pracovali.“

Terzijski také tvrdí, že Měsíc má atmosféru, vodu a rostlinstvo, a člověk se na jeho povrchu může pohybovat bez skafandru, přestože propaganda úřadu NASA říká přesný opak.

Pokud má Terzijski pravdu, pak lze mimozemšťany podezřívat, že v nacistickém dobývání Měsíce hráli důležitou roli.

Přestože měla tato událost jen minimální dopad na dění a strategie válečného úsilí na Zemi, je třeba mít na paměti, že v roce 1942 byli ještě Němci skálopevně přesvědčeni, že válku vyhrají, a tak plánovali svůj program vesmírných cest (dobývání kosmu?) v předpokládaných tisíciletých dějinách nadcházející Třetí říše dlouho dopředu.

Zástupná válka

Není třeba zdůrazňovat, že informační zdroje o mimozemských vlivech na druhou světovou válku rozhodně není snadné získat, ale existují tu přinejmenším dvě rozsáhlejší publikace s názvem Exopolitics, jedna od vědce Michaela Sally a druhá od bývalého člena administrativního štábu prezidenta Cartera, Alfreda Webreho. Pokud chcete znát další detaily toho, jak byla mimozemská činnost organizována, hledejte na internetu – tam se nachází hojnost autentických informací.

Zda jsou tyto materiály vždycky spolehlivé, to je samozřejmě věc docela jiná, ale ani to nedokázalo zpomalit rychlost, s jakou se nové a složité scénáře popisující mimozemskou účast v pozemské politice a válkách množí.

Mezi těmito údajně podrobnými zprávami ohledně mimozemských intervencí vyniká jedinec, který si říká „Branton“. (Trevis Walton, poz. red.).

Vše, co o něm víme, je to, že tvrdí, že byl od svých 12 let již mnohokrát unesen, což potvrzuje například i další výzkumník David Icke a některé další zdroje.

Následující materiál je převzat právě od Brantona:

Mezi Nacisticko-bavorskou zpravodajskou službou, která se nakonec proměnila v SS, a „Šedáky“ – mimozemskou rasou žijící v podzemních základnách v Tibetu a jinde na světě – byla za podpory Společnosti Thule v roce 1933 uzavřena oficiální smlouva.

O Šedácích se říká, že pocházejí ze Zeta II Reticuli. Prý jsou to podřízení Reptiliánů a mají implantované biočipy, které je udržují pod kontrolou. Jsou převážně naklonovanou rasou, protože schopnost přirozené reprodukce ztratili už před dávnými věky v důsledku účinků radioaktivního spadu z atomových válek na jejich domovské planetě. Existuje skupina asi 2000 původních šedáckých prototypů, z nichž jsou vytvářeny klony. Mnoho unesených hovořilo o jejich robotickém chování, z něhož nebyly patrné absolutně žádné emoce.

Reptiliáni jsou krutou a tyranskou rasou z Alfa Draconis. (Platí pouze pro vývojově nejnižší stupně Rahor a Bachur, pozn. J. CH.). Někdy se jim také říká reptiloidi, protože jsou to tvarem těla humanoidi, ale jejich kůže je prý šupinatá a obličeje jsou jakoby plazí s vertikálními očními štěrbinami. Jsou až dva a půl metru vysocí a velice silní. Některými mimozemšťany jsou považováni za mistry v genetických manipulacích, ale jiní tvrdí, že mnohé jejich genetické experimenty jsou prováděny nekvalifikovaně.

Jejich nejsilnější schopností je kontrola mysli, a na tu jsou nesporně experty. To také vysvětluje jejich schopnost „měnit tvar“, neboli vzít na sebe lidskou podobu – vloží vám totiž do hlavy iluzi, že vypadají jako lidé. Jsou ve spojenectví s jinými reptiliánskými rasami ze soustav Rigel a Bellatrix v Orionu.

Dohromady se o nich hovoří jako o Drakoniánsko-orionských imperialistech, kteří si ve své části Galaxie – ve shluku čítajícím 21 hvězd – podmanili mnoho hvězdných soustav a vytvořili tak Drakoniánsko-orionsko-šedácké impérium. Drakoniánci-orioňané jsou nazýváni „vměšovateli“, protože směle zotročují jiné rasy. Jsou stejní jako fašisté, které sami sponzorovali – krutí a nemilosrdní.

Jejich dávnými nepřáteli jsou humanoidní rasy z Andromedy, Arcturu, Lyry, Plejád a Siria. Hlavní frakce z Plejád pochází z planety Erra, která obíhá hvězdu zvanou Taygeta, jednu ze Sedmi sester. Dohromady tato skupina civilizací vytvořila tzv. Galaktickou Federaci.

Rasy Federace se „nevměšují“, protože hluboce věří ve svobodu, a nikdy se nepokoušejí ovlivňovat ani přesvědčovat jiné rozvíjející se rasy nebo narušovat či jim bránit v právu uplatňovat svobodnou vůli. Ve skutečnosti jsou ochotné nabídnout pomoc v duchovním vývoji. Síly Federace na Zemi jsou centralizovány pod Údolím Smrti a horou Mount Shasta v Kalifornii.

Hvězdné války začaly, když Drakoniánci napadli Lyru a Plejády.

Branton dále píše:

„Příběhy, o nichž hovoří zkontaktovaní jedinci a které popisují ničivé bitvy a galaktické masakry mezi oběma galaktickými supervelmocemi – přičemž téměř ve všech případech je iniciovali reptiloidi, potažmo šedáci s kolektivním a ovládnutým vědomím – jsou nedílnými, přestože značně kontroverzními, součástmi ufologických záznamů.“

No nazdar.

Tesla

Zatímco někteří tvrdí, že Drakoniánci-Šedáci dali Němcům fantastické zbraně včetně tryskového pohonu, raketové techniky, televizí naváděných střel, antigravitačních letounů, jaderné technologie a možná i naklonované armády, objevují se zprávy, že ani spojenci nebyli úplně bez mimozemské pomoci.

Říká se, že mimozemšťané dali spojencům jednoho muže – Nikolu Teslu.

Podle této teorie to byl právě Tesla, kdo spatřoval potenciál v radaru už v roce 1917 a byl nápomocný při jeho vývoji a válečném využití.

Díky Teslovým patentům měli Britové i Američané sofistikovanou radarovou obranu už na počátku války, zatímco Němci se radarům příliš nevěnovali, což byla chyba, protože to byly právě radary, které vyhrály bitvu o Británii.

Tesla se setkal s Rooseveltem v roce 1917, když byl Fraklin Delano ještě Ministrem námořnictva, a byl tehdy Teslovým géniem velice zaujat. Podle některých zpráv dosadil Roosevelt Teslu v roce 1936 do čela projektu Projektu Invisibility (neviditelnost), který byl počinem námořnictva.

Příběh se odvíjel tak, že lidem pracujícím na tomto projektu se podařilo nechat v Brooklynské loděnici zmizet celou loď. Zda byla neviditelnost tajně užívána i ve válce, se neví. Rovněž se říká, že Tesla vynalezl částicově-paprskové zbraně, jimž se mezi lidmi říkalo „Paprsky smrti“.

Nevynalezl je dostatečně brzy na to, aby se daly využít ve válce, ale věřilo se, že se od té doby v amerických i sovětských zbrojních arzenálech začaly vyskytovat satelitní verze této velice silné zbraně. O Teslovi se také říká, že mu byla nabídnuta velká suma peněz, aby se přidal na německou stranu, ale on odmítl a navždy zůstal americkým patriotem.

Tesla podle některých častokrát zmiňoval své „nepozemské“ přátele. Někdy v polovině třicátých let prý uspořádal schůzku mezi Rooseveltem a zástupci Plejád, která se měla uskutečnit na palubě lodi brázdící Atlantik.

Mezi členy internetové komunity, která sleduje mimozemské aktivity, panuje přesvědčení, že na této schůzce došlo k nějaké dohodě a že zástupci Federace mohli po většinu války fungovat jako konzultanti Pentagonu.

Sebevražedná mise na Mars?

Říká se, že někdy ke konci roku 1944, když už začalo být Němcům jasné, že válku prohráli, přesunuli hlavní součásti své technologie antigravitačních letounů a své nejlepší vědce do podzemní základny v Antarktidě, která se jmenovala Neuschwabenland (Nové Švábsko) a kterou budovali od roku 1938. Existuje podezření, že na tomto místě byla už předtím základna mimozemšťanů obývaná kolegy Němců, Drakoniánci-Orioňany.

Námořní cesty do Antarktidy Němci neúnavně hlídali a bránili už od počátku války. Posílali na tento kontinent lidi a materiál ve svých ponorkách (U-Bootech). Svůj největší bitevní křižník Graf Spee umístili někdy během roku 1939 ke břehům Argentiny a bylo známo, že se nerozpakovali potápět i obchodní lodě, které se v těchto vodách objevily.

Pokud je to pravda, pak se tím může vysvětlit, proč spojenecké armády nalezly v obklíčeném Německu pouze nepatrné části z celého výzkumu a vývoje létajících disků a nezajali vůbec žádné vědce.

- Mohla být Antarktida cílem cesty takzvaného „ztraceného praporu“ 250 000 německých vojáků, kteří se během války beze stopy ztratili?
- Mohlo jít o pečlivě vydržované a udržované naklonované úderné jednotky, které měly sloužit jako genetické prototypy pro nový Wehrmacht?

Jak se kleště spojeneckých sil svíraly kolem Berlína, chýlila se v dubnu 1945 válka ke konci.

Říká se, že to bylo právě tehdy, kdy byla veškerá technologie a vědecké kapacity transportovány do Nového Švábska. A odtamtud, z nejjižnějšího kontinentu, chtěli Němci řídit a vypravit misi na Mars, na níž spolupracovali s Japonci.

Vladimír Terzijski o tom říká:

„Podle autorů německého konspiračního videa, zachycujícího záběry ze Společnosti Thule, byl pro nejodvážnější misi své doby – cestu na Mars – vybrán jediný vyrobený letoun typu Haunebu-3, bitevní létající koráb měřicí v průměru 74 metrů.“

Cesta prý trvala celých 8 měsíců, protože velké tachyonové pohonné jednoty Andromedského typu byly vypnuty hned po dosažení únikové rychlosti z povrchu Země a loď opisovala celý zbytek cesty na sousední planetu eliptickou dráhu.

Terzijski věří, že posádka čítala několik stovek lidí.

Obří loď se zřítila na povrch Marsu v lednu roku 1946 a při havárii byly závažně poškozeny tachyonové pohonné jednotky, takže návrat nebyl možný. Podle dokumentárního snímku ale posádka věděla od samého začátku, že půjde nejspíš o sebevražednou misi.

Terzijski dále píše:

Německým vesmírným střediskem na antarktické základně v Novém Švábsku a přijímačem na základně na Měsíci byla přijata rádiová zpráva, která vyvolala smíšené pocity.“ Jelikož už byla válka na Zemi prohraná, rozhodli se partneři Osy, že se přesunou mimo planetu, aby přichystali odvetné kolo a příchod Čtvrté říše.

Všichni kronikáři druhé světové války se shodují na tom, že němečtí vojáci byli velmi tvrdí a odvážní, a až téměř robotičtí pokud šlo o výkonnost. Rozkazy plnili bez otázek, i pokud se ocitli tváří v tvář jisté smrti. Po čas bleskové války se to náramně hodilo. Jejich necitelnost k lidskému utrpení umožnila zvěrstva páchaná v Rusku a existenci koncentračních táborů (Pohotovostní jednotky, tzv. Einsatzgruppen byly vybírány právě z řad Wehrmachtu).

Možná to nebyli přímo sadisté, možná jim to prostě bylo jedno! Na druhou stranu ale nebyli vůbec vynalézaví – na rozdíl od britských a amerických vojáků, kteří byli spolehliví v tom, že vždycky přišli s nějakým zajímavým řešením, a to i v krizových a vypjatých situacích. Ve válce nakonec triumfoval přemýšlivý voják, který měl srdce.

Ponaučení z tohoto příběhu je, že pokud čekáte, že vyhrajete válku s armádou klonů, pak byste měli mít někoho chytrého, kdo by je vedl, a to Hitler prostě nebyl.

Když došlo na intelekt, nemohl se Hitler rovnat spolupracujícím mozkům Franklina Roosevelta, Winstona Churchilla a spojenecké armádě vojáků ze svobodných společností.

-konec-