Tajemství pásu asteroidů a explodovaná planeta (2/2)

To nás přivádí k tématu, o který se veřejnost začala zajímat prostřednictvím letů amerických kosmických sond Voyager 1 a 2, které proletěly planetárním systémem planet Jupitera a Saturna. Už když věda získala autentické údaje a vzorky ze zemského Měsíce, bylo jasné, že teorie a realita jsou dvě rozdílné věci. Ale ještě více vzdálené od reality než dřívější teorie o Měsíci byly vědecké teorie o původu a vývoji planetárních systémů, měsíců a ostatních kosmických objektů existujících ve sluneční soustavě.

Z vnitřního jádra po svou atmosféru se planeta skládá z různé hmoty, která se velmi liší ve svém složení. Abychom skutečně zjistili, co se stalo s planetou a veškerou její hmotou, nestačí pouze prozkoumat pás asteroidů. Od vnitřního jádra ze železa/niklu po svou plynnou atmosféru musí být všechny zbytky této planety nalezeny a analyzovány. Planeta nemá plyny pouze ve své atmosféře.

Obrovské množství plynu je uvězněno uvnitř vyvřelých hornin. Když vybuchne sopka, kombinace horka a tlaku uvolní spoustu těchto plynů. To má za následek mračna plynů a vytvoří se kámen zbavený plynů, nazývaný pemza. Část této pemzy padne zpět do sopky. Tam se hromadí jako přebytečný materiál do sloupů vyvřelé horniny, tím se vytvoří stěny, které se postupně z nitra sopky navršují. V průběhu času tato porézní pemza pohlcuje dešťovou vodu. Když je příliš těžká, stěny se prolomí a následuje sesun půdy. To opět způsobí explozivní erupci. To se stalo, když vybuchla sopka Svatá Helena. Tento scénář se musel odehrát v širokém rozsahu na planetě, která vybuchla.

Exploze obrovské sopky vyvolala řetězovou reakci, která zničila celou planetu. Dva druhy plynů byly katapultovány do vesmíru: plyny atmosféry a plyny uvolněné z vyvřelých hornin. Existuje ale ještě třetí druh plynu, o kterém je nutno uvažovat: vodík a helium vytvořený při vzniku explozí.

Počátek vesmíru pochází z exploze něčeho, co se nazývá singularita, bezrozměrný bod, do kterého zkolabovala veškerá hmota předchozího vesmíru. Tato exploze vytvořila vodík a v menší míře helium. Z těchto plynů vznikla nakonec veškerá hmota ve vesmíru. Ale tím se tvoření nezastavilo.

Během rozdílných fází evoluce může být pozorována tvorba vodíku a helia. Tvorba probíhá na velmi zvláštních místech a to ve středech mladých galaxií. Stejně jako při řízené explozi raketové lodi pohonná centra mladých galaxií neustále vypouštějí obrovské mraky vodíku a helia. Z těchto center se formují hvězdy a evoluce hmoty může začít. Exploze supernovy vytváří prach, který se začne shlukovat a tím vytváří hmotu planet.

Čtyři plynné planety se pohybují na své oběžné dráze ve sluneční soustavě a jejich existence může být vysvětlena pouze jako zbytky exploze obrovské planety. Když se tvoří hvězdný systém, plyny jsou přitahovány do středu jeho gravitace, a tím vznikají hvězdy. Plynné planety na oběžných drahách ve vnějších oblastech hvězdného systému nemohou být zbytky z dřívější doby. Plynné planety jsou mladé kosmické objekty. Pokud tedy plynné planety sluneční soustavy pocházejí z exploze planety, musí se skládat z atmosférických plynů, z plynů uvolněných při vulkanické erupci nebo při masivní explozi a z vodíku a helia, které se vytvořily při explozi během vzniku hvězdného systému. Složení plynných planet je známé. Tudíž by mělo být jednoduché určit, zda jsou výše zmíněná tvrzení pravdivá.

Meteority a komety se nemohou datovat nazpět až ke vzniku sluneční soustavy, protože se skládají z již vyvinuté hmoty. Existují tři druhy meteoritů stejně jako asteroidů. Komety jsou složené z vodního ledu a často jsou v jejich jádru kameny – Voda se nemůže vytvořit bez prostoru. Voda se může vytvořit pouze na povrchu planety s atmosférou. Proto tedy komety představují nejpřesvědčivější důkazy existence planety, která explodovala v naší sluneční soustavě.

Meteority a komety jsou úlomky dřívější planetární kůry, které byly vyhozeny explozivní silou tak daleko do prostoru, že nebyly přitaženy gravitačními silami nově vytvořených plynných planet. Ale gravitace Slunce je nutí přiletět nazpět a to také jako vesmírní poutníci se svými vlastními nepravidelnými oběžnými dráhami dělají.

Kvůli jejich složení se meteority vracejí po svých nepravidelných oběžných drahách, dokud je nepřitáhne gravitace nějaké jiné planety. Na rozdíl od toho komety ztrácejí hmotu odpařováním, když přilétají blíže ke Slunci. Komety se postupně rozpadají. Proto mohou vypadat jinak, když se vracejí, především pokud ztratí dostatek hmoty a následně se rozlomí, jako se to stalo řetězci komet, který dopadl na planetu Jupiter před několika lety nebo pokud úplně ztratí obsah vodního ledu. Potom se vracejí jako meteority nebo prostě mizí.

Vzhledem ke svému velmi silnému elektromagnetickému náboji přitahují planety Jupiter a Saturn většinu neplynné hmoty dřívější planety. Elektromagnetické náboje planet Urana a Neptuna byly rovněž dostatečně silné, aby přitáhly takové úlomky a začlenily je do svých vlastních planetárních systémů jako měsíce a prstence hmoty. Proto jsou tedy měsíc a prstence hmoty plynných planet Jupitera, Urana, Saturna a Neptuna zbytky pevné a tekuté hmoty z planety, která explodovala.

Když budeme mít na mysli výše uvedené, rozličné měsíce sluneční soustavy nejsou žádnou velkou záhadou; ani co se týče původu, ani složení. Měsíce byly částmi dřívější planety. Lišily se mezi sebou podle toho, z jakých částí bývalé planety se skládala jejich hmota. Co se týče měsíců planety Jupiter:

Ganymed je bývalý oceán, který vzal svoje ostrovy společně s částí kontinentu sebou do vesmíru. Prostřednictvím gravitačních sil vytvořil tento měsíc gigantickou kouli vodního ledu a kamení, které se z důvodu svojí vyšší hustoty a váhy usadily převážně v blízkosti centra gravitace. Zachovalo se ale dostatečně velké množství pevné hmoty, která částečně dosahuje až k povrchu měsíce. Proto Ganymed vypadá jako mramor s povrchovými místy v různých barvách vodního ledu a skal.

Podobně jako Ganymed je Callisto bývalý oceán, ale obsahuje pouze malé množství kamení či vůbec žádné a mnoho písku. Masy písku bývalého oceánu byly důkladně promíchány s jeho vodami silou exploze, která je vymrštila do vesmíru. Než mohl být všechen písek vtažen do centra nově vytvořeného měsíce gravitací svých vnějších vrstev, které stále pozůstávaly ze směsi písku a vody, zmrzl do pevné hmoty při teplotě vesmíru absolutní nula. V důsledku toho je povrch Callista složen ze směsi písku a vodního ledu.

Pokud by tam byly kameny, byly by gravitací vtaženy do centra tohoto měsíce. Mezi povrchem a centrem je pravděpodobně vrstva téměř čistého vodního ledu, který nezmrzl dostatečně rychle na to, aby nedošlo ke vtažení písku či kamení, s kterým byl smíchán, do gravitačního centra. Vzhledem ke zvláštní kompozici své hmoty postrádá tento měsíc typické vlastnosti zemského Měsíce. V době formování vnější vrstvy meteority jednoduše prošly tenkou krustou a zmizely ve vodním nitru. Později meteority, které byly již tehdy vzácné, vytvořily krátery, ale tyto krátery byly vyplněny vodním ledem plus směsí písku, která vytvořila vlnovité struktury na povrchu Callista, jež jsou typické pro písečné duny a vlny. Písek se nemůže vytvořit ve vesmíru, protože je zapotřebí činnost vody a atmosféry, aby se písek vytvořil.

Na rozdíl od dříve zmíněných měsíců se skládá měsíc Io z hmoty z hlubokého nitra bývalé planety. Proto také hmota měsíce Io vykazuje charakteristické vlastnosti hmoty, existující v planetárním jádru. Toto a vliv gravitace a vyzařování z Jupitera a měsíce Europa je zodpovědné za rozsáhlou vulkanickou činnost na měsíci Io. Zatímco sopky na Zemi mohou vytvářet mraky obrovského množství vodní páry, nemůže k tomu docházet v případě měsíce Io, jelikož jeho hmota pochází z planetárního jádra a neobsahuje vodní páru. Vulkanický systém Io se tudíž udržuje v chodu především sirnatými plyny a rozteklou vyvřelou horninou. Ty jsou zodpovědné za typické barvy Io, přičemž vulkanická aktivita je zodpovědná za charakteristické, povrchové struktury, jejichž krátery nepocházejí od dopadu meteoritů, ale z vulkanické aktivity.

Měsíc Europa pochází z magma masy bývalé planety. Pod vlivem gravitace se tato tekutá magma hmota smrštila do koule a poté vytvořila pevnou kůru. Tento proces uvolnil obrovské množství vodní páry, která se proměnila ve zmrzlou formu na povrchu Europy ihned při svém vzniku, vytvářejíc tím svůj typický hladký vzhled. Dlouhé trhliny se objevily na povrchu Europy, kdy její kůra už byla zpevněná, zatímco magma v jejím nitru se stále smršťovalo, jak se ochlazovalo. Toto smrštění způsobilo nepravidelné dlouhé trhliny a zlomy na jinak hladkém povrchu Europy. Na rozdíl od některých jiných měsíců Jupiterovy planetární soustavy, na Europě nejsou vidět krátery. – Když většina meteoritů zasáhla Europu, její povrch byl stále tekutý a stopy po dopadu meteoritů prostě zmizely. Krátery po meteoritech, vzniklé z pozdějších dopadů, jsou pokryty vysráženými krystaly vodní páry.

Nejvnitřnější měsíc Amalthea je uceleným kusem bývalého obrovského horského pásma, který byl planetární explozí katapultován do vesmíru. Tento skalnatý útvar vydržel pohromadě, protože se skládá z pevné/tuhé hmoty. Proto se měsíc Amalthea nemohl smrštit do koule pod vlivem gravitace ve vesmíru, tak jako tomu bylo u výše zmíněných měsíců a vypadá tak, jak vypadá: kosmické úlomky vypovídají o katastrofě nepředstavitelných rozměrů.

Dalšími kosmickými tělesy na oběžné dráze Jupitera jsou menší měsíce, jejichž původ a složení by mohly být také vysvětleny. Tím by se ale ocitly v nezaslouženém popředí.

Další měsíc, který je zvláštní ve vnější sluneční soustavě, je Titan obíhající planetu Saturn. Titan je vesmírným protějškem Jupiterova měsíce Io. Také pochází z vnitřního jádra bývalé planety. Titan je tak obrovský, že jeho hmota zcela úplně nevychladla. Z výsledné vulkanické činnosti pochází plyny, z kterých se skládá Titanova atmosféra. – Tato atmosféra se mohla vytvořit, protože Titan je vzdálený od Saturnova silného gravitačního tahu a jeho vlastní gravitace je dostatečně silná na to, aby ji udržela. To odlišuje Titana od měsíce Io, jehož plyny vyloučené sopečnou činností se nemohou zformovat do atmosféry, jelikož jeho gravitace není dostatečně silná na to, aby udržela tyto plyny při povrchu.

Měsíc Země je nejnápadnějším měsícem ve sluneční soustavě a to nejenom proto, že obíhá náš svět a je již docela dobře probádán. Skutečně význačné postavení má tento měsíc z toho důvodu, že funguje jako jakýsi regulátor, který řídí mnoho životních forem na tomto světě. Výzkumné programy živočichů a rostlin dokazují vliv záření z tohoto měsíce na živoucí organismy. Biologické experimenty prokázaly mimo jakoukoliv pochybnost, že mnoho organismů závisí ve svých životních rytmech na rozličné intenzitě příchozího záření podle měsíčních fází.

Zemský Měsíc se také samozřejmě skládá z hmoty jádra explodované planety. Kulovité klenby na povrchu Měsíce naznačují, že plyny při svém probublávání na povrch ho zcela nedosáhly. Dokonale kruhovité krátery nejsou krátery z dopadu meteoritů, ale plynné bubliny, které vyšly na povrch a vytvořily tyto dokonale kulaté krátery. Světelné efekty v mnoha kráterech naznačují, že se plyny stále derou na povrch.

Měsíční kameny přivezené několika NASA expedicemi vykazují složení, které je velmi odlišné od zemských hornin. To dokazuje, že nemá pravdu teorie, která tvrdí, že měsíc je kusem zemské hmoty odtržené z Pacifiku. Další pozoruhodnou vlastností je koncentrace meteorických kráterů především na jedné straně. Kdyby tyto krátery vznikly během miliónů let, jak předpokládá věda, byly by tyto krátery rovnoměrně rozšířeny po celém povrchu Měsíce. Koncentrace těchto kráterů na jedné straně naznačuje krátké období intenzivních dopadů meteoritů. To je hodnověrné, pokud bereme v úvahu, že otřesy po planetární explozi vymrštily do vesmíru v obrovském množství kusy hornin, které na své cestě narážely do vesmírných objektů.

Zvláštním případem je dvojice "planet" Pluto/Charon. Skutečnost, že tato dvojice je tak blízko sebe na stejné oběžné dráze předem vylučuje možnost, že vznikla v počátečních fázích sluneční soustavy. Pokud by to byl tento případ, veškerá hmota by byla vystavena gravitačním silám a stáhla by je do středu gravitace v této vesmírné lokalitě. Vytvořila by se tudíž jediná planeta.

Tyto dva kusy kosmické hmoty jsou docela malé, zhruba velikosti některých měsíců plynných planet. Je velmi pravděpodobné, že velký kus jádra explodující planety byl vyvržen do nejvzdálenějších oblastí sluneční soustavy a rozpadl se na kusy. Proto má tedy tato dvojice "planet" nepravidelný tvar. Planeta vytvořená na tomto místě by byla kulatá.

Výše uvedené téma velmi podrobně rozebírám ve své knize Boží konečný cíl – Přetvoření vesmíru v pozitivní dimenzi/God's Ultimate Task- Re-Creating the Universe in a Positive Dimension, která je na prodej v mnoha internetových prodejnách. Tato kniha představuje společný základ mezi vědou a náboženstvím.

BODEŮV ZÁKON a KBO

Titius-Bodeův zákon či pravidlo v podstatě předpovídá rozestup planet a jejich vzdálenost od Slunce. Tento vztah byl poprvé zformulován do teorie Johannem Titiusem v roce 1766 a byl vypočítán jako matematická progrese J.E. Bodem v roce 1778.

Začněme s následující sérií čísel: 0, 3, 6, 12, 24, 48, 96, 192, 384, 768.

Kromě dvou prvních čísel má každé následující číslo dvakrát větší hodnotu než předcházející.

Připočti 4 ke každému z nich: 4, 7, 10, 16, 28, 52, 100, 196, 388, 772.

Viděl každé číslo číslem 10: 0.4 , 0.7, 1.0, 1.6, 2.8, 5.2, 10.0, 19.6, 38.8, 77.2.

Astronomové 18. století nazvali tuto progresi 'zákonem'.

Obecně platí, že Bodeova rovnice se shoduje se vzdálenostmi planet od Slunce.

Před stovkami let hledali astronomičtí vědci chybějící planetu v mezeře mezi vnitřními a vnějšími planetami; ve vzdálenosti 2.8 astronomických jednotek. V roce 1801 byl objeven Ceres ve vzdálenosti 2.8 AU a předpokládalo se, že se shoduje s Bodeovým zákonem. Ceres byl ale malý a nepravidelný. V roce 1802 byla ve stejné vzdálenosti objevena Pallas. Poté byly ve vzdálenosti 2.8 objeveny hrubé planetoidy Juno v roce 1804 a Vesta v roce 1807. Později bylo objeveno množství malých objektů a nyní se již ví, že jich tisíce tvoří pás asteroidů. Asteroidy se nenacházejí všude po celé sluneční soustavě; jsou především v mezeře mezi Marsem a Jupiterem. To odpovídá planetě, která explodovala! Ceres s průměrem 933 kilometrů je největším fragmentem.

Bodeův zákon byl přijat jako faktický, až do objevení Neptuna v roce 1846.

Starý zákon byl zlikvidován a stále nebyl úspěšně vzkříšen jako platné pravidlo. Co když je Neptun výjimka? Podívejte se na tabulku a odstraňte Neptuna: Výsledek je takový, že PLUTO v podstatě zapadá do vzoru! Nikdo si toho nevšiml.

Tento podivný quasi-zákon z 18. století může opět hrát svoji roli, pokud bude nalezena obrovská planeta 10 ve vzdálenosti 7 miliard mil od Slunce. {Nechejme zde a tady autora PŘEDPOVĚDĚT, že 'obrovská' – skutečná planeta bude jednoho dne nalezena ve vzdálenosti 7 miliard mil od Slunce}.

Bodeův zákon funguje pro určité planety a jejich družicové systémy. Například Uranovy družice: Miranda; Ariel; Umbriel; Titania a Oberon jsou také umístěny podle Bodeova zákonu progrese od jejich centrální planety.

V nedávné době se pozorovaly a obecně prozkoumávaly objekty v Kuiperově pásu. To je oblast za Plutem a je v 1/5 cesty k další hvězdě. Tato tmavá a chladná oblast byla zřídka prozkoumána. KBO neboli Kuiper Belt Objects – Objekty v Kuiperově pásu byly objeveny v Caltech, v Kalifornii. Astronomové neoficiálně pojmenovali nový objekt QUAOAR (kwah-o-ar). Je větší než polovina Pluta, v průměru má 780 mil a jeho rok trvá 288 pozemských let. Ve vzdálenosti 4 miliard mil od Slunce je Quaoar nejvzdálenějším objektem v naší sluneční soustavě, který byl vyfotografován optickým teleskopem. {Když tento autor poprvé ve zprávách uviděl, že byla pravděpodobně objevena Planeta 10, zkontroloval její vzdálenost, zda se shoduje s další pozicí podle Bodeova zákonu}. Malý Quaoar se starým zákonem neshoduje.

Stovky relativně malých objektů byly identifikovány v Kuiperově pásu. Držitel rekordu před Quaoarem byl objekt nazývaný Varuna; 40% velikosti Pluta a 560 mil. Nový objev Caltech je větší než Plutův měsíc Charon, má 745 mil. Dalším KBO je Ixion, který je velikosti Charona. Tato tělesa nejsou skutečnými planetami. Co se týče Quaoaru: ' jeho objev zvyšuje vyhlídky, že ještě další objekt tak velký nebo možná větší než Pluto může někde venku číhat.'

Obrovská planeta větší než Jupiter, obíhající okolo našeho Slunce, je pravděpodobně daleko za oběžnou dráhou Pluta. Vnější planety se neočekávaně posunují; jsou ovlivňovány touto obrovskou hmotou. Až bude objevena obrovská Planeta 10 ... nebuďte překvapeni, že bude vzdálena 7 miliard mil od Slunce neboli v další pozici po Plutu podle Bodeova zákona.

No a co? Co to znamená? Existuje zde určitá umělost v rámci kosmických těles a kosmických situacích. {Psal jsem o nepřirozenosti Venuše a mýtu o 'gravitačním zámku' Měsíce}. PLANETY NEBYLY POHÁZENY V CHAOTICKÉ NAHODILOSTI....SPÍŠE BYLY PŮVODNĚ UMÍSTĚNY PODLE DOKONALÉHO ŘÁDU.

Kdo to udělal? Kdo takto planety umístil? – Nějaký bůh; nějaký mimozemšťan; Slartybartfast; nějaký superanděl? Je tento Řád dalším příkladem Života ve sluneční soustavě, jakou je Tvář na Marsu? Jelikož planety existují již tak dlouho, určitě prošly více jak několika násilnými změnami. Některé obrovské otřesy se udály kvůli nepřirozeným, planetárním válkám. Původní pozice podle Bodea se mohla v průběhu času změnit umělými prostředky. Planeta Mars mohla získat své legendární jméno: Bůh války, Marťani rozdrtili svého souseda; 5. planetu; ona chybí v mezeře. Mohla by být kataklyzmatická událost, která vytvořila pás asteroidů válečnou událostí?
Nepřirozenost může být způsob galaxie či univerzálního zákona. To se také může týkat lidské rasy. Možná lidé nejsou přirozeným výsledkem miliónů let evoluce. Co když jsme vyrobeni? Mohla by být naše původní geneze masovým KLONOVÁNÍM?

Objev nejvzdálenějšího objektu obíhajícího Slunce, který kdy byl vůbec zaznamenán, byl učiněn dr. Michaelem Brownem; profesorem v institutu California Institute of Technology v Pasadeně. Objekt byl nazván 'Sednou' podle inuitské bohyně oceánů. Nová planeta má přibližně 1250 mil v průměru. Naposledy byla nalezena skutečná planeta v naší sluneční soustavě před 74 lety. Pluto s průměrem 1400 mil bylo objeveno v roce 1930.

Planeta X, 10. planeta byla dlouho kontroverzním a vysoce diskutovaným tématem. Mnoho menších těles obíhá Slunce v této tmavé, chladné oblasti vesmíru, známé jako Kuiperův pás. Jaká nebeská tělesa mohou být označena za skutečné planety? Sedna je nejvzdálenější známou planetou, která obíhá Slunce. Její velikost je zhruba totožná s Plutem. Otázka, zda je či není nový objev skutečnou planetou, bude ještě prodiskutována; Přesto se Sedna jako 10. Planeta kvalifikuje!

Od Bodeova zákona bylo opuštěno objevením Neptuna v roce 1846. Pravdou je..., že Pluto se stále shoduje s Bodeovou progresí! Tento autor přišel ve článku z října 2002 s teorií, že když byla objevena planeta za Plutem...bude se shodovat s Bodeovým zákonem a její oběžná dráha bude mít vzdálenost 7 miliard mil! Přesné znění výňatku ze článku je zde:

'Nechejme zde a tady autora PŘEDPOVĚDĚT, že 'obrovská' – skutečná planeta bude jednoho dne nalezena ve vzdálenosti 7 miliard mil od Slunce '

Ten den nastal právě dnes; 20. března, 2004. Moje předpověď se potvrdila! The Press Association oznámil, že Sedna je 6.2 miliard mil vzdálená. Zpráva od Andrewa Bridgese, otisknutá v Times, tvrdí o Sedně: 'Je to zmrzlý svět, vzdálený více než 8 miliard mil od Země.'

Předpověď jsem neudělal virgulí ani kyvadlem. Byla to jednoduše víra v základní předpoklad Bodeova zákona. (Nikdy nevěř tomu, co ti říkají, čemu máš věřit a neodmítej vždycky to, co chtějí, abys odmítl). Pokud byste vzali planetu Neptun a umístili ji tam, kde je pás asteroidů...potom byste získali skoro přesnou progresi planet od Slunce.
Co to znamená, že se nový objev Sedna shoduje s Bodeovým zákonem? Znamená to, že něco na Titius-Bodeově zákoně je; Jako první na něj přišel Johann Titius v roce 1766 a později ho matematicky vypočítal J.E. Bode v roce 1778. Sedna jako Bodeova planeta značí, že pás asteroidů byl kdysi planetou. Ceres, Vesta a mnoho tisíc nepravidelných těles jsou pouhými fragmenty planety, která kdysi obíhala Slunce ve vzdálenosti 2.8 AU; Bodeova vzdálenost. (Mohlo oscilační zařízení ve vzdálené minulosti rozmetat 5. planetu?)

Že se nová planeta shoduje s Bodeovým zákonem, prostě znamená, že existuje ŘÁD ve sluneční soustavě. Pro vesmír může existovat dokonalý PLÁN. Svět nemusí být chaotický. Věci se nedějí pouze náhodou či přirozeně. Zcela jistě mnoho věcí nepochází z náhodných náhod. Původně NĚKDO umístil planety do jejich dokonalých-matematických, oběžných pozic!

Nechejme zde a tady autora PŘEDPOVĚDĚT, že jednoho dne bude objevena DALŠÍ planeta za Sednou, v další pozici podle Bodeova zákonu. (Podíváme se na Bodeův zákon a stanovíme další vzdálenost v progresi: Zdvojnásobíme 768, což se rovná 1536; přidáme 4 = 1540 a vydělíme 10. Což se rovná154 AU. 154 krát 93 miliónů mil a konečná odpověď je 14.3 miliard mil. Další planeta za Sednou podle Bodeovy progrese by měla být 14+ miliarda mil vzdálená.) Předpovídám, že další skutečná planeta za Sednou nebude pouze nejvzdálenějším objektem obíhající Slunce; bude také NEJVĚTŠÍ známou planetou. Tento teoretický obr bude větší než Jupiter. (Nazvu ho 'Cesarem' po dnešním zveřejnění objevu).

Další zajímavý koncept pro astronomy sledující Sednu: Pokud by se nová planeta zarovnala ve Velkém Zarovnání, které proběhlo před několika lety; když planety vytvořily velikou, přímou linii ve vesmíru, mohla se Sedna a další planety na vzdáleném konci sluneční soustavy také ocitnout ve přímce s ostatními planetami. Vysledování nazpět v čase by mohlo zodpovědět tuto otázku.

Ve vesmíru panuje neuvěřitelný ŘÁD, dokonalost a preciznost. Mnoho záležitostí, které jsme přijali jako PŘIROZENÉ, jsou ve skutečnosti fyzickými následky velikých činů, za kterými stojí nesmírná inteligencí.