Padesát let staré tajemství Von Brauna: americký Explorer I objevil něco, co mohlo zachránit svět (5)

Podle Výzkumné skupiny Heimovy teorie  vyjadřoval Wernher von Braun svůj zájem především o Heimovy radikální myšlenky týkající se „pohonu kosmické lodi založeného na poli a orbitální dynamice“ (field propulsion). Tuto výzkumnou skupinu tvoří mezinárodní vědci, kteří v současné době spolupracují na vydání Heimových prací o teorii „sjednoceného pole“ v angličtině (od Heimovy smrti v r. 2001).

Podle Výzkumné skupiny:

„… v dopise Heimovi se Wernher von Braun zajímal o pokrok v německém vývoji takového systému pohonu založeného na poli, protože jinak by nemohl přijmout odpovědnost za enormní náklady projektu přistání Apolla na Měsíci. Heimova odpověď byla [kvůli nedostatku finančních prostředků na vývoj této technologie od západoněmecké vlády] negativní…“.

Z této zdokumentované korespondence by mělo být vysoce očividné, že Wernher von Braun, kterého média a veřejnost považovali za „raketového vědce s ledovým pohledem“, ve skutečnosti zkoumal daleko za hranicemi současné vědy a horlivě hledal „alternativní gravitační řešení“ svého velkého problému s Explorerem I, takové řešení, které by nezahrnovalo „triviální raketové vysvětlení“.

Je zřejmé, že v určitém okamžiku po památné lednové noci von Braun skutečně provedl stejné výpočty jako my a došel ke stejnému závěru:

Zejména k tomu, že „něco“ bylo vysoce špatně na stávajících gravitačních teoriích, které byly použity k pokusu předpovědět dráhu Exploreru I (a jak se ukázalo dost neúspěšně).

Jinými slovy von Braun se na rozdíl od svého „zamítavého postoje“ vůči anomálnímu chování Exploreru I v očích veřejnosti (výrok v Sunday Register…) v soukromí tajně snažil najít „seriozní schůdnou alternativu Newtona a Einsteina!“

To nyní bezpochyby dokazuje jeho soukromá korespondence s Burkhardem Heimem.

Von Braunovův písemný styk s Mauricem Allais (vlevo) toho odhaluje dokonce ještě více, co se týče myšlenek na alternativní gravitaci, kterými se chtěl von Braun (na základě osobní zkušenosti) zabývat.

Allais, francouzský ekonom (držitel Nobelovy ceny za ekonomii - odkaz, z roku 1988), je také uznávaný fyzik. Prostřednictvím Francouzské akademie věd publikoval velké množství experimentů a získal čtrnáct cen za fyziku, včetně Zlaté medaile Národního centra pro vědecký výzkum (CNRS), nejprestižnějšího francouzského vědeckého ocenění.

Allaisova práce, která upoutala pozornost von Brauna, se týkala jeho překvapujícího pozorování „vysoce anomálního pohybu kyvadla, které provedl v Paříži v roce 1954 během zatmění Slunce“ (a zopakoval v roce 1959 během dalšího zatmění Slunce, rovněž ve Francii).

Allais si povšiml, že normální progresivní „Foucaultův pohyb“  (způsobený otáčením Země) jeho jedinečně navrženého „parakónického kyvadla“ měl během zatmění náhle opačný směr a doslova se „pohyboval pozpátku“ (s otáčením Země!), a to až do poloviny zatmění, kdy se pohyb kyvadla opět obrátil a rychle obnovil svou normální rychlost a směr pootáčení (níže).

Tato zcela nevysvětlitelná (podle současných teorií) pozorování při zatmění Slunce byla nazvána „Allaisovým jevem“.

Během normálního dne to vypadá, že se směr kmitání otáčí vzhledem k otáčení Země ve směru hodinových ručiček.

Při začátku zatmění Slunce se směr otáčení začíná rychle měnit proti směru hodinových ručiček.

Po skončení zatmění se kyvadlo vrátí do normálu, směr otáčení se pomalu změní po směru hodinových ručiček.

Zde (níže) je graf Allaisových neobyčejných pozorování kyvadla v roce 1954 během zatmění.

Graf ukazuje (červená čára) normální progresivní úhlový pohyb (směrem dolů) zjevné rotace kyvadla, která vlastně odráží opačný pohyb Země.

Tento trend je náhle přerušen, což je v grafu znázorněno deformací vzhůru - přesně na začátku zatmění (levá zelená čára) - to představuje kompletní obrat (rotaci nazpět) běžného úhlového pohybu kyvadla!

Po této hodinu trvající „anomálii v chování kyvadla“ pak následuje (téměř uprostřed zatmění - střední zelená čára) rychlá obnova normálního trendu směrem dolů… opět odraz inerciální rotace Země.

Není zapotřebí říct (ale mi to stejně uděláme), že toto neuvěřitelné chování z hlediska „normálního“ inerciálního pohybu kyvadla volně kmitajícího při působení gravitace vůbec nepředpokládal („nemodeloval“) ani Newton, ani Einstein.

Sám Allais řekl:

„…účinky zatmění jsou vskutku neobyčejné a nelze je vysvětlit v rámci teorií (gravitačních či inerciálních) uznávaných v současné době…

Po mnoho století nebyl ukázán žádný jev, jehož pozorované hodnoty by byly dvaceti až sto milionkrát vyšší než hodnoty získané (předchozími teoretickými) výpočty…“.

Allaisova ohromující pozorování zatmění byla v pravém smyslu pozoruhodnou „pozemskou verzí“ von Braunova stejně nenormálního chování Exploreru I ve vesmíru. Von Braun začínal chápat, že tyto dva jevy mohly být způsobeny pouze stejnou gravitační anomálií - a odtud plynul jeho zřejmý zájem o Allaisovy pokračující experimenty.
Dokumentace této fascinující korespondence mezi von Braunem a Allaisem pochází ze dvou nezávislých zdrojů: od samotného profesora Allaise a ze současného oficiálního NASA-Marshallova centra pro vesmírné lety, jehož prvním ředitelem byl Wernher von Braun.

Allais v oficiální zprávě pro NASA  v roce 1999 příkře uvedl:

„… s ohledem na validitu mých pokusů se jako nejlepší zdá zopakovat svědectví generála Paula Bergerona, bývalého prezidenta Výboru pro vědeckou činnost národní obrany, která uvedl v květnu 1959 v dopise Wernherovi von Braunovi…“

Stejného roku (1999) bylo na internetové stránce NASA-Marshall zveřejněno shrnutí Allaisových provokativních experimentů, přičemž se očekávalo případné zopakování jeho původních pozorování, která by mohla být provedena během úplného zatmění Slunce nad Evropou v srpnu 1999. Geometrie měla být velmi podobná jako při pozorování v roce 1954.

Je pozoruhodné, že stránka NASA-Marshall rovněž citovala von Braunův „zájem“ o pokusy profesora Allaise  a dokonce zmínila (ačkoliv dost nepřímo), „proč“ se o to tolik zajímal…

„…raketový průkopník Wernher von Braun, první ředitel NASA/Marshall, se poprvé začal zajímat o Allaisovy experimenty v roce 1958, kdy došlo k prvotním průzkumům v předpovídání trajektorií satelitů v orbitální mechanice…“

Zcela zdrženlivé výroky NASA v roce 1999 o „problému“ a stejnou měrou zřejmé „podceňování“ von Braunova daleko hlubšího osobního kontaktu s Allaisem (jak můžete vidět) dokonce i po půl století dokazuje, jak moc vážně bral von Braun Allaisovu práci. To je dostatečně doloženo tím, co raketový expert veřejně podnikl jako další krok.
V roce 1959 po květnovém dopisu od generála Bergerona (který Allais citoval výše) von Braun zřejmě osobně zařídil to, aby francouzský fyzik publikoval obsáhlý trojdílný cyklus o svých revolučních pokusech s kyvadlem v předním americkém magazínu letectví a kosmonautiky (a poprvé v angličtině, protože Allisovy experimenty byly předtím publikovány pouze francouzsky)

Magazín se jmenoval „Aero/Space Engineering“ (níže).

Allais ve svých článcích „nechodil kolem horké kaše“, ale přímo konfrontoval překvapující možnost, že jeho obsáhlá série detailních pozorování kyvadla, která se skládala z doslova tisíců hodin podrobného opakování - mezi nimiž byly také neobyčejné, zcela neočekávané události při zatmění roku 1954 trvající 2 hodiny a 34 minut - odhalila katastrofální chyby v předtím „nedotknutelných“ Newtonových a Einsteinových zákonech.

Stejné „katastrofální chyby“ poprvé zažil von Braun ve vesmíru při bizarním chování Exploreru I v noci 31. ledna 1958.

-pokračování-