Tragédie Cap Arcony

Cap Arcona byla luxusní německá zaoceánská loď, která byla spuštěna na vodu v květnu roku 1927. Na konci druhé světové války byla potopena po útoku britského letectva dne 3. května 1945 v Lübecké zátoce. Při jejím potopení, které je čtvrtou největší námořní katastrofou v dějinách lidstva, přišlo o život zhruba 4500 lidí, zejména vězňů z koncentačních táborů.

Cap Arcona byla druhou lodí ze série "Cap-". Jednalo se o řadu lodí určených pro kombinovanou přepravu osob a nákladu. Výroba lodi byl zadaná rejdařstvím Hamburg-Südamerikanische Dampschiffahrtsgeselschaft loděnici Blohm & Voss roku 1926. Loď byla spuštěna na vodu 14. května 1927 a do služby uvedena v listopadu stejného roku. Loď byla projektována pro přepravu maximálně 1434 pasažérů plus náklad na 15 dní trvajících plavbách na trase mezi Hamburgem a Jižní Amerikou. Měla poměrně nízký ponor, vzhledem k nutnosti plaveb v mělkých plavebních hloubkách řeky La Plata.

Vnitřní uspořádání bylo přizpůsobeno tropickýcm podmínkám, pro které byla loď určena. Typické byly vzdušné jídelny s vysokým stropem umístěné nikoli pod hlavní palubou, ale na ní. V Německu i v zámoří byla považovaná za nejkrásnější loď své doby. Během let 1928 a 1929 se na své trase podílela na přepravě 60.000 vystěhovalců, které v toto období rejdařství přepravilo. V době světové hospodářské krize a po nástupu nacistů k moci poklesla její rentabilita a proto byla roku 1939 po téměř 100 úspěšných plavbách přeložena do přístavu Gdynia a byla přeměněna na kasárna německého válečného loďstva.

Ráno 3. května 1945 byla obloha nad severním Německem a Baltským mořem nepropustně zatažená.

Němci špatnou viditelnost vítali, neboť to znamenalo alespoň krátkou přestávku v náletech spojeneckých stíhacích bombardérů, které nyní již několik dní bez milosti likvidovaly lodě tísnící se v severoněmeckých přístavech nebo hromadící se na volném moři. Lodě, jež většinou směřovaly do Norska, kde si chtěli Němci udělat poslední zastávku, byly plné vojenského vybavení a obsluh všeho druhu. Většinu těchto útoků prováděla 2. taktická letecká armáda RAF, ačkoliv se jich účastnilo i velitelství pobřežního letectva RAF a americká 9. letecká armáda.

Němci se však nejvíce obávali britských stíhacích bombardérů Hawker Typhoon. Letouny Typhoon, vybavené 20mm kanónem, mohly nést na palubě až 1000 liber bomb nebo osm raketových projektilů. Plná salva těchto raket měla stejnou ničivou sílu jako dělostřelectvo jednoho boku bitevního křižníku a byla schopna roztrhnout loď napůl.
Od chvíle spojeneckého vylodění v Normandii v červnu 1944 letouny Typhoon pronásledovaly ustupující německé síly napříč Evropou a způsobovaly jim nesmírné škody. Nyní nastoupily do poslední akce, jež definitivně stáhne oponu za Hitlerovou tisíciletou říší.

Odpoledne 3. května se počasí vyjasnilo a 2. taktická letecká armáda vyslala své perutě letadel Typhoon proti nepřátelským lodím v Lübeckém zálivu, kde bylo průzkumnými letouny zjištěno několik velkých lodí. Byly to čtyři perutě stého třiadvacátého křídla. 184., 263. a 198. perutě byly vybaveny leteckými rychlopalnými kanóny a raketami, zatímco 197. peruť nesla na palubě rychlopalné kanóny a bomby.

A právě tato posledně jmenovaná peruť provedla první útok na to, co piloti popsali jako „dvoukomínovou nákladní parní loď o výtlaku 10.000 tun kotvící v Lübeckém zálivu". Ve skutečnosti šlo o loď Deutschland, určenou na přepravu cestujících, o výtlaku 21.046 tun, která byla právě přestavována na nemocniční loď. Piloti však v té době neměli žádné prostředky, jak to zjistit, neboť loď nesla pouze malé označení červeného kříže na jedné straně komína. V době útoku bylo na palubě pouze 80 členů posádky a malá skupina zdravotního personálu čítající 26 lidí.

Loď zasáhly čtyři rakety, z nichž jedna nevybuchla. Další založila malý požár, který však byl záhy uhašen. Nikdo neutrpěl zranění. Skupina zdravotníků pak odešla na břeh a kapitán, jenž měl v úmyslu se vzdát, dal příkaz vyvěsit na boky lodě bílá prostěradla a připravit záchranné čluny pro případ jejího urychleného opuštění.

Druhý útok provedlo devět letounů Typhoon sté osmadevadesáté perutě. Velel jim plukovník Johnny Baldwin, jenž rovněž velel i stému třiadvacátému křídlu. Útok směřoval na dvě plavidla, velký dvoukomínový parník a menší loď kotvící poblíž. Tentokrát byl zničující. Větší loď zasáhlo něco kolem čtyřiceti raket, šedesátilibrová bojová hlavice pronikla dovnitř, kde vybuchla. Loď se okamžitě ocitla v jednom plameni. Třicet dalších raket zasáhlo menší plavidlo, které se silně naklonilo a začalo se v oblacích kouře potápět.

Třetí útok uskutečnila dvoustá třiašedesátá peruť. A opět se cílem stala loď Deutschland. Jakmile se přiblížila letadla, posádka nasedla do záchranných člunů a zamířila ke břehu, kam také bez úhony dorazila. Deutschland vzplál a po několika minutách jej potopily bomby z letounů sté sedmadevadesáté perutě.

Piloti RAF se vydali na cestu na své mateřské základny podél Labe. Příští den lübecký přístav obsadily britské jednotky a veškerá hrůza toho, co se stalo, vyšla najevo.
Celá loď byla do posledního místečka zaplněna, nikoliv však německými jednotkami směřujícími do Norska — ale tisíci vězňů koncentračního tábora.

Jak se válka v Evropě nezvratně chýlila ke konci, Heinrich Himmler, říšský vůdce SS, vydal rozkaz, že vězni koncentračních táborů nesmějí padnout do rukou Spojenců. Ti, kteří ještě mohli jít, měli být přesunuti mimo spojeneckou bojovou linii a zbytek povražděn.

V Neuengamme poblíž Hamburku, kde polovinu vězňů tvořili Rusové nebo Poláci, bylo tisíc zavražděno okamžitě. Mnoho ze zbývajících 20.000 rychle rozvezli do nejrůznějších míst, ale několik tisíc na konci dubna přece jen v Lübecku zůstalo. Asi 2300 se jich nalodilo na nákladní loď Athen o výtlaku 1936 tun, jejímuž kapitánovi členové SS pohrozili smrtí, nebude-li s nimi spolupracovat, a pak se přeplavili na tříkomínový zaoceánský parník.

Jednalo se o Cap Arconu o výtlaku 27.561 tun. Před válkou, kdy byla známa jako Královna jižního Atlantiku, zajišťovala luxusní přepravu mezi Hamburkem a Rio de Janeirem. Její kapitán, Heinrich Bertram, vzdoroval SS celý den. Nakonec se dostavil důstojník SS s rozkazem, aby Bertrama zastřelil, neuposlechne-li příkazu. Bertramovi tedy nezbyla jiná možnost a po následující čtyři dny byla loď pěchována 7000 vězňů (6.500 z Neuengamme a přes 400 vězňů, kteří přežili pochod smrti z koncentračního tábora Fürstengrube) jako sardinkami — loď, která ve své válečné roli transportního plavidla mohla poskytnout ubytování a hygienické zázemí pro 700 lidí. Kromě vězňů se nalodilo i 500 jejich hlídačů z řad SS.

Mezitím se 3000 dalších vězňů nalodilo na druhé plavidlo, dopravní loď Thielbeck o výtlaku 2815 tun. Na obou lodích byli vězni drženi po řadu dní ve tmě a zápachu výkalů téměř polomrtví hladem. Dále dva velké vlečné čluny naplnili několika stovkami mužů, žen a dětí z tábora ve Stutthofu. Plánem nacistů bylo vyvézt tyto dvě lodě na otevřené moře a tam je i s vězni potopit.

Druhý květnový den se uskutečnil převoz vězňů mezi loděmi Cap Arcona, Thielbeck a Athen. Následující ráno 4150 z nich zůstalo na parníku a 2750 na Thielbecku. Další 2000 byly na lodi Athen, jejíž kapitán se rozhodl vrátit do přístavu. Hlídka SS protestovala, ale podle některých zpráv podlehla posádce plavidla.

Loď se vydala do Neustadtu. Jeden z těch, kdo katastrofu přežili, Mikelis Mezmalietis, vzpomíná, co se stalo pak.

„Ráno 3. května se ozval strašlivý výbuch. Po chvíli jeden z nejsilnějších vězňů, který byl nahoře, seběhl dolů a oznámil nám, že Američané bombardovali Cap Arconu a potopili ji. Každý, kdo se mohl hýbat, se pokoušel dostat k jedinému východu. Za okamžik jsme ucítili, že se loď dala rychle do pohybu a pak se zastavila.

Nikdo drahnou dobu nepromluvil. Pak všichni, kdo mohli, vstali a utíkali ven, zvláště německá posádka. Přistáli jsme totiž v Neustadtu. Já jsem se nedokázal pohnout, a tak jsem byl ponechán svému osudu. Po delším čase jsem se po čtyřech doplazil na horní palubu ...

Odpoledne téhož dne se na loď dostavili dva silní vězni, aby zjistili, co mohou odnést. Nepocházeli z mé lodě. Jak se později ukázalo, byli to francouzští studenti. Velice je překvapilo, že mě zde nalézají. Hledali další, ale nikdo jiný už tu nebyl. Pak mě odnesli z lodě do kasáren v Neustadtu, kde mě umyli a uložili do prázdné postele ve svém pokoji."

Dalším vězňům, kteří unikli z lodi Athen, se podařilo navázat spojení s předsunutými hlídkami britské armády. To byli ti šťastnější.

Na palubě zasažené hořící Cap Arcony více než 4000 vězňů uhořelo nebo se udusilo hustým kouřem. Jen několik se zachránilo skokem do moře, odkud je zachránily rybářské lodě. Asi 350, mnohým s těžkými popáleninami, se podařilo uniknout dříve, než je parník naložil a odvezl na pobřeží, jen proto, aby byli zastřeleni nebo ubiti k smrti jednotkami SS a fanatickými příslušníky Hitlerjugend. Uvádí se sice, že k výbuchu na Cap Aroně došlo uvnitř a že výbuch provedli Němci, ovšem jedná se pouze o nedoložená tvrzení.

Ze 2750 vězňů na Thielbecku se pouze padesát dostalo bezpečně na pobřeží. Většinu z nich potkal stejný osud jako jejich spoluvězně na Cap Arconě. Jaký osud čekal na stovky vězňů na obou vlečných lodích, nikdo neví a asi se ani nikdy nedozví. Když připluli Britové, nalezli vlečné lodě vytažené na břeh. Pláže byly posety mrtvými. Dospělí byli zastřeleni, děti utlučeny pažbami pušek.

Jedním z prvních starších britských důstojníků, kteří spatřili tuto strašlivou scénu, byl brigadýr Mills-Roberts, velící první brigádě commandos. Zatímco v hrůze hleděl na ta jatka, přišel se mu vzdát polní maršál Erhard Milch, bývalý generál luftwaffe, který byl ze svého místa propuštěn a později obviněn za deportace odsouzených na nucené práce. Milch pozdravil nacistickým pozdravem, maršálskou hůl v napřažené ruce. Britský brigadýr mu ji vytrhl a rozbil o hlavu.

Muž zodpovědný za masakr, Max Pauly — velitel koncentračního tábora v Neuengamme -, byl později souzen jako válečný zločinec v Hamburku a pověšen spolu s několika svými podřízenými. To měl být konec aféry Cap Arcony, ale nebyl. Téměř čtyřicet let po této události se v německém tisku objevila řada článků, v nichž se uvádělo, že skutečná fakta skrývající se za potopením lodí Cap Arcona a Thielbeck byla po čtyři desetiletí pečlivě skrývána. Jedním z tvrzení bylo, že britská zpravodajská služba věděla, že plavidla jsou naložena vězni z koncentračních táborů, a nic s tím neudělala. Dále se zde uvádělo, že RAF, které vědělo, co lodě převážejí, dovolilo, aby se staly cílem pilotů jen proto, aby ještě před koncem války získali nějaké zkušenosti.

Tato tvrzení se však v žádném případě nezakládají na pravdě. Ve skutečnosti totiž Britové jasně varovali, že veškeré lodě v Baltském moři budou bombardovány, pokud neponesou zřetelný znak červeného kříže. Žádná, z uvedených lodí takovýto znak nenesla a britské letectvo nemělo důvod věřit, že na svých palubách vezou něco jiného než vojenské jednotky — a možná členy nacistického velení — do Norska. Ve skutečnosti není nemožné, že lodě byly použity jako skladiště vězňů v naději, že budou spojeneckými leteckými útoky potopeny, čímž by dokončily špinavou práci za nacisty.

Ať je však pravda jakákoliv, jedna záhada obklopující celou událost stále přetrvává. Mikelis Mezmalietis, který přežil útok na loď Athen, vypověděl, jak byly paluby lodí napěchovány tunami zásob — cukrem, rýží, moukou a makaróny. Loď Athen měla zůstat v doprovodu obou zbývajících plavidel. Pro koho byly tedy tyto zásoby určeny? Jejich množství daleko převyšovalo potřebu k nasycení posádek lodí a hlídek SS.

Jedním z možných vysvětlením je, že měly udržet vězně při životě, zatímco budou příslušníci SS vyjednávat se Spojenci, aby se zachránili — tragičtí pěšáci v poslední zoufalé hře svých vrahů, kteří nemohli ztratit nic kromě svých životů.

Na palubě Cap Arcony se v době potopení nacházeli vězni původem z Belgie, Československa, Dánska, Itálie, Jugoslávie, Finska, Francie, Kanady, Lucemburska, Maďarska, Německa, Norska, Polska, Rumunska, Řecka, Sovětského svazu, Španělska, Švýcarska a USA. Přežilo pouze asi 400 lidí, mezi nimi Emil František Burian. Potopení Cap Arcony je čtvrtou největší námořní katastrofou v dějinách lidstva.