Člověk a čas (2)

A/1. Informační bod prostoru, definice IBP

Vznik informačního bodu prostoru je příběhem (!) o odstředném a dostředném pohybu tří prvků, je primárním archetypem „trojice“, potřebné pro vznik a růst libovolného prostředí. Touto trojicí je obsah a fungování pojmu POHYB ve specifické formě dvou opačných směrů, známe jej pod slovem PULS.

Měl-li být člověk stvořen anebo je důsledkem postupného vývoje – k tomu potřeboval nějakou základnu. Pojem „bůh“ představuje útěk z problému, přenáší zodpovědnost za vznik a vývoj člověka do oblasti, kterou do určité doby vývoje nelze zkoumat lidskými nástroji. A protože víme určitě, že jedinou entitou, kterou zajímá svůj vznik a vývoj - je člověk, je třeba vycházet z vlastností, které člověk má – a těmito vlastnostmi a schopnostmi pohlížet i na historii, která vedla ke vzniku „živosti“, ke schopnosti se recyklovat a rozšiřovat či zmenšovat okruhy své působnosti. Vycházím, podobně jako současní vědci (prof. Koukolík a další) ze stavu, který známe pod pojmem NIC. (výklad tohoto pojmu později).

Svůj první informační bod ve svém, právě zakládaném vesmíru si každý může s pomocí logických kroků vytvořit a odzkoušet. Víme, že vzniku nové hmoty či ideologie předchází formování postupných kroků s použitím předchozích znalostí. A je-li v člověku ona jiskra boha, je jen otázkou času, kolik těch jeho jiskřiček si osvojíme.
Potřebný bod začátku pro svůj vesmír si vytvoříme ve svém vědomí až za chvilku, nejdříve ale několik potřebných tezí.

Každý „bod“ je součtovou hodnotou - průsečíkem našeho myšlení, bod je soustavou jednoty tří prvků.

• 1. Myšlení – NÁŠ nástroj pro vznik a řízení pohybu

• 2. Směrem dovnitř sebe z okolí čerpáme informace.

• 3. Směrem ven informace putují skrze naše dvě rozhodovací soustavy do výsledného pocitu, který pak ještě zkoumáme a kontrolujeme rozumem. Rozum je tak výslednou hodnotou námi zpracovaných informací, ovlivněných osobním vzděláním, zkušenostmi a vnějším okolím – ale také tím, jak jsme navázáni na informační balíčky svých předchozích životů, na své vlohy a defekty.

Nalezení osobní hladiny propojení mezi „informací“ (stav mysli) a „nosičem pro informace“ (stav těla) je možné až po pochopení, jak vrstvy přírody vnímají fenomén času. Čas je nosičem informací, informace jsou „stavem už vykonaných anebo potřebných pohybů“.

Směry pro naše rozhodování známe pod slovy „vnímání“ (dovnitř) a „myšlení“ (ven). Výsledkem myšlení vytváříme MEM, statický paměťový záznam, „časovou stopu o pohybu myšlení“ (myšlenku).

Pozn.: Samotné slovo MEM je v „abecedě lidštiny“ opět dokladem „archetypu trojice“, kdy směry energie počátečního bodu „do stran“ vytvořily symetrii dvou „M“ směřující z obou stran k „se“ v písmenu pro energii E. A také obráceně, z energie E vznikají dva podobné, ale svým směrem opačné „zrcadlové“ MEMy). Obrácený není opačný, opačnost zahrnuje předchozí dvojí změnu směru, kdy vnímáme jen jejich průsečík, polovinu výsledného“součtu“ z rovnováhy tří protisměrů, vytvářejících prostorový objekt, která vede k našemu zraku. Každý předmět „vidíme“ jen kvůli této „hladině rovnováhy směrů“ (vibrací)

ČAS = POHYB.

Pohyb po dráze je následkem spotřebovávání času, produktem této trojice (pohyb, po, dráze) je rychlost. Střídání světla a tmy při pohybu planety okolo slunce je základnou pro vznik pojmu „Čas“. Dělením tempa (střídání světla a tmy) na menší části jsme došli až k pojmenování nejmenších částeček tohoto pohybu – k nanosekundám. (…jaký rozměr představuje jedna na/nose/kunda?)

Čas ale souběžně spotřebováváme i vytváříme volbou svého cíle.

Jak a Čím?

A jestli je oka/mžikem jen mrknutí anebo delší ne/činnost myšlení při spánku – to nám může potvrdit jen naše okolí, nástroje, kterými zajišťujeme příjem informací ze světla a ze tmy. Při pohybu dochází většinou k jevu, známém jako ÚNAVA. Únava umožňuje vznik „zrcadla“ = zastavení směrovaného pohybu při vyčerpání dostupné energie. Podobné zastavení (= „zrcadlo“ v podobě vzniku klidového bodu) vzniká kontaktem „směru“ s překážkou, s jiným klidovým bodem nebo jiným směrem o stejné velikosti. To ale neplatí pro pohyb v kruhu, zde ukončením rotace vzniká plocha (mem/brána) = základna Merkaby, nehmotného rotujícího nástroje, který umožňuje vedle přijímání informací také jejich fyzický projev v podobě hmotnosti a schopností člověka.

Merkabu tvoří celkem tři rotující čtyřstěny proměnlivé velikosti, z nichž prostřední (hmotný, řídící tělo člověka) se točí v protisměru ke dvěma krajním, nehmotným čtyřstěnům. Spodní, zemský pracuje s frekvencemi myšlení theta 4-8 Hz a delta 0-4 Hz, je s tělem propojený základnami a vrchol směřuje dolů. Obdobně směřuje i horní čtyřstěn, propojující se s vrcholem hmotného. Ten zpracovává frekvence beta 13-30 Hz = naše vědomé myšlení – a frekvenci alfa 8-13, ta nás propojuje s informačními poli (s duší) vesměs v době spánku nebo stupňů meditace, kdy předáváme denní zkušenosti a nabíráme úkoly od „duše“. Samotná „duše“ (= nám přístupná složka informačních polí v podobě vrstev atmosféry) je stále propojená s „duchem“ (= zářením ze slunce, kde slunce je zároveň vysílačem i přijímačem pro komunikaci v galaxii, osa galaxie pak v podobě „černé díry“ slouží k mezigalaktické komunikaci).

Zastavením myšlení se (v meditaci) zesílí nejdříve frekvence alfa. Skrze ni přijímáme aurou informace z informačních polí v prostoru, naše vědomí je trvalou součástí „světla“ = škály EM frekvencí, nepatrné pohyby prvků vodíku a helia (ve frekvenci, známé jako „teplota vesmíru“) představují „temnou hmotu vesmíru“ (fluktuaci vakua?). V době, kdy spíme nebo meditujeme, vnímáme fenomén čas v „zazipované“ formě. Příběh ve snu, prožívaný „po rozbalení“ (= převodem na beta frekvenci) i několik hodin, naše podvědomí přijme během vteřin v alfa či jiné frekvenci.

Vjem času merkaba vytváří (zobrazuje) jako vzdálenost vrcholu čtyřstěnu nad základnou. Čím větší „špičatost“ horního čtyřstěnu, tím déle „trvá každá minuta“. Sen pak přijímáme při nepatrné výšce čtyřstěnu. U spodního, zemského čtyřstěnu hloubka vrcholu k základně představuje velikost citlivosti k přírodě, k „duchům přírody“, řeči kamenů, rostlin a zvířat. Nepatrná hloubka tohoto čtyřstěnu ukazuje na materialistu, technicky zaměřeného člověka.

ČAS je osobním nástrojem pro příjem a výdej informací, běžně známá náplň času vznikla dohodou lidí. Střídání světla a tmy při otáčení planety spolu se schopností lidstva TŘÍ/DIT a měnit opakované pohyby ale také udržuje pohyby planet ve sluneční soustavě.

Frekvence všech pohybů všech planet a všech živých organizmů v celé naší sluneční soustavě představuje jednu z mnoha „dimenzí“ v galaxii. Jiná „sluneční soustava“ s jinými pohyby planet a jinou přírodou, ale postavená také na základně lidského genomu vytváří zas svoji „součtovou“ frekvenci /dimenzi/ té soustavy. Její obyvatelé, pokud umí cestovat skrze „informační mřížku“ prostorem – mohou být mezi námi, aniž bychom je mohli vidět, většinou je vnímáme jako „vzduch“. Jejich viditelnost je dána jejich schopností se naladit na naší dimenzi - nebo podobnou naší schopností. Informační body prostoru jsou základnou pro jejich viditelnost v hmotné podobě, ale IBP představují pouze určitý objem prostoru. A záleží na velikosti každého nepatrného „informačního bodu“, jak „hustý“ (strukturovaný + těžký) bude jejich hmotný projev, do jednoho kubického centimetru se může pak vejít třeba celé město – anebo sotva jeden hrášek. Toto vše lze řídit prostřednictvím spolupráce vrstevnaté „množiny merkab“.

Z výše popsaného je zřejmé, že před vznikem prostoru a času musel nutně existovat nějaký nehmotný POHYB, s jehož pomocí se reálný, fyzický prostor dal a dá vytvořit. A protože pojmy prostor, pohyb, čas a další vytvořili myslící lidé, musí sami tyto pojmy také umět seřadit tak, aby výslednému „Příběhu o existenci“ mohli uvěřit všichni, koho původ člověka v „Projektu ČLO/věk“ zajímá.

Stávající paradigma je postavené na principu rotace, ale už v samotném „modelu atomu“ chybí vysvětlení, jak a proč „se elektrony roztočily“, který bůh je za rotaci zodpovědný.

Každé paradigma ale vytváří lidé, je proto výhodné příběh stavět z toho, co vytváří živost člověka – jeho srdeční tep, PULS. Víme, že puls je všesměrovým pohybem ven a dovnitř, kde mezi oběma pohyby „tam a zpět“ jsou dvě kratičké přestávky, určující velikost „nádechu“ a „výdechu“. Proces „dýchání“ také naplňuje podstatu archetypu trojice, dýchání je součet „podobností a protipohybu“. Dvojice podobných „nádech“ a „výdech“ se spojí do celku = procesu dýchání. Další vrstvou archetypu je tep srdce. „Dech“ a „Tep“ jsou pak základní dvojicí pro celek = Život.

Proto může být princip pulzu i na počátku každého vesmíru, který jsme schopni vytvořit svým myšlením.

Pohybem svého myšlení mohu z myšleného „cílového bodu“ všemi odstřednými směry vytvořit zcela nový nehmotný PROSTOR, ohraničený a naplněný množinou „časových značek“ – informací (myšlenek) o velikosti spotřebovaného času, vyplňujících bezezbytku dráhy myšlení v tomto prostoru. Informace se od myšlenky liší tím, že nemá vlastní směr. Směrování je tak hlavní silou člověka, který sám je ve své množině vrcholem procesů, známých pod slovem PŘÍRODA.

Návratem po paměťových záznamech (časových značkách) našeho nehmotného, námi vytvořeného = realizovaného prostoru posílíme (a tím i potvrdíme) kvalitu původního, zdrojového = cílového myšleného bodu o informace, nalezené „na konci síly svého myšlení“. Plocha „konce našich sil“ uzavírá určitý objem této síly membránou, která stálým opakováním dostává pevnější a stálejší hodnotu – stává se hmotou.

Velikost vytvořeného „Informačního Bodu Prostoru“ pak závisí na množství a kvalitě „cílů myšlení“ (navazování na informace, které máme ve svém vědomí, vedou do okolního, nejen hmotného prostoru). Každá informace je ZÁPISEM „stavu po pohybu“ , zastavením dvou směrů, nejčastěji protiběžných. Tyto směry pak historicky vkládáme do tvarů symbolů, označujících určitou oblast poznání.

Tento IBP, (= kmit v prostoru myšlení) mě dovedl k popisu :

• a) „kmitu informace v lidském těle“ (mezi dolní a horní mozkovou soustavou)

• b) „rotaci informací“ ve sluneční soustavě (pohyb planet okolo zářiče – slunce)

• c) „kmitočtu informací“ v prostoru galaxie (spojnice „zářičů“, hvězd)

• d) „zrcadlového kmitočtu“ mezi galaxiemi (spojnice „černých děr“)

IBP a „čas“, shrnutí:

Pro měření kvality této energie (energie lidského myšlení) je tedy nutné pochopit úlohu času obráceně. Už víme, že vytvářením pohybu v prostoru „čas“ současně spotřebováváme pohybem, ale zároveň jej ukládáme do „klidového stavu“ v podobě in/formace.

Pohyb, klid i čas jsou stejným typem energie, energie složené ze dvou protiběžných směrů – energie VNÍMÁNÍ A MYŠLENÍ, kde „běh času“ je součtovou nebo rozdílovou hodnotou míry pohybu „vysílače“ - v závislosti na podobném nebo opačném pohybu „přijímače“.

Informační bod prostoru je pak reálným produktem myšlení v podobě objemu „prázdného“ prostoru. Jeho „jednotková velikost“ je dána kvalitou informací, využitých pro jeho vytvoření.

Únava, pramenící z opakování stejných pohybů má za následek také růst časového předělu mezi dvěma různými pohyby (= zastavení na konci pohybu, vznik membrány). Hodnotu velikosti mezi dvěma prostorovými strukturami známe pod slovem gravitace. Hustotu (součtovou frekvenci) pulzních pohybových sil známe pod pojmem hmotnost. V kontaktu dvou prostředí kvalita „řidšího“ podmiňuje „stav pohybu“ (= povrch a strukturu) druhého. Celek ohraničený „povrchem“ lze vnímat naší „energií v pohybu“ = po/zor / nos/T+Í).

„Klidový bod času“ v prostoru známe také jako TEPLOTU dvojice prvků (vodík a helium = většinová náplň vesmíru), Tuto dvojici aktivujeme dvojicí, kterou vytváříme ve svém těle – magnetizmem (charisma = velikost aury) + elektřinou, kterou vytváří soubor mozků v lebce. Každá myšlenka je směrovou silou, dopadajcí na informační body prostoru (= na dvojice vodík + helium), které „pod tlakem“vydají svůj informační obsah a směrují jej do podobných dvojic, do informačních balíčků, kde uchováváme své znalosti ze všech dosud prožitých životů. Zde, ve volném prostoru se také „pod vnitřním tlakem“ každého „balíčku informací“ vytváří průsečík směrů, následně přijatý jako „intuice“ či nápad některým člověkem. Zde se také formuje stejným způsobem i energetická posloupnost vývoje každého dítěte, jeho vlohy a defekty.

Rostoucí organizovanost a schopnosti základních pohybových struktur = prvků pan Mendělejev. Poskládal prvky do vrstev „tabulky chemických prvků“. (men/děla/jev – aneb: člověka dělá jeho pro/jev). Abeceda lidštiny je pak doplňujícím protikladem k této tabulce, SLOVA z písmen=prvků směrují naše tělo do POHYBU.