VĚDECKY POTVRZENO - JSME BYTOSTI SVĚTLA!! (1)

Jsme skutečně světelné bytosti? Možná se to některým bude zdát neuvěřitelné, ale faktem je, že i na tuto otázku před nějakou dobou poskytla oficiální věda odpověď. A tato odpověď zní: "Ano, jsme bytosti světla." Jinými slovy řečeno, nejnovějšími experimenty byla prokázána tisíce a tisíce let stará mystická a okultní teze. O to větší překvapení přichází ve chvíli, kdy si uvědomíme, že na takto senzační odhalení nepřichází z řad veřejnosti skoro vůbec žádná rekce.

Příčinou může být mnoho důvodů. Například většina klasické lidské populace nemá o těchto objevech a jejich neuvěřitelných dopadech ani tušení. Ortodoxní vědecký svět se také nijak s informováním veřejnosti nehrne, neboť se mu těmito objevy jeho světonázorové paradigma hroutí jako domeček z karet. Možná také ještě není dostatečně dobrý čas, neboť lidstvo není ještě připraveno pracovat s tak novým fenoménem, který se z čista jasna před námi objevil.

Nicméně, anebo právě proto si myslím, že je o tomto tématu potřeba psát, a to poměrně intenzivní formou, tak aby čtenář byl, když už nic jiného, seznámen s těmi nejzákladnějšími aspekty této problematiky. A i z tohoto důvodu jsem se rozhodl napsat tento materiál, který se vám právě nyní dostává do rukou.

Je tomu již několik let, kdy ruský vědec dr. Piotr Garjajev uspěl v modelu komunikace s molekulou DNA, a to prostřednictvím ultrafialových fotonů (světla). Navíc tvrdil, že díky této komunikaci pomocí laserového paprsku se mu podařilo přenést data z prostředí DNA embrya žáby do jiného organismu, konkrétně do embrya mloka. Po tomto světelném přenosu nastalo cosi neuvěřitelného. Zárodek mloka se začal měnit v žábu. Ovšem ani toto nebylo všechno.

Dr. Garjajev ukázal, že tento typ komunikace je možný nejen v rámci jednotlivých buněk nebo mezi dvěmi izolovanými buňkami, ale i v rámci organismu jako celku, kdy "světlo" lze použít jako unikátní prostředek komunikace s jinými organismy. Podle jeho názoru by tato skutečnost mohla být určitým vysvětlením pro existenci mimosmyslového přenosu dat, jako je telepatie a podobné příbuzné schopnosti. Podle těchto informací se zdá, že lidé mají k dispozici od první vteřiny svého fyzického života vlastní "bezdrátový internet", který je navíc zabudován do prostředí DNA.

Výzkum tohoto typu není ojedinělý a rozhodně není fenoménem pouze ruských vědců. K dispozici jsou nápadně podobné zkušenosti, které vychází z výzkumu Dr. Fritze-Alberta Poppa (viz obr. vlevo). Tento vynikající vědec si svého času myslel, že objevil metodu úspěšné léčby rakovinného onemocnění. Stalo se to v roce 1970, kdy se dr. Popp jako teoretický biofyzik na Univerzitě v Marburgu v Německu v rámci radiologie zabýval účinky elektromagnetického záření na biologické systémy. Je třeba si uvědomit, že v této době ještě neexistovaly mobilní telefony a mikrovlnné přenosové vysílače (tedy faktory, které jsou dnes často spojovány se vznikem rakoviny a leukemie).

V této době dr. Popp zkoumal dvě téměř identické molekuly: "benzo(a)pyren, polycyklický uhlovodík, který je všeobecně považován za jeden z nejvíce škodlivých karcinogenů u člověka, a jeho dvojče (které se liší jen v malých odchylkách uvnitř molekulárního složení), kterým je pro člověka neškodný "benzo(e)pyren. Obě dvě molekuly ozařoval ultrafialovým světlem, aby zjistil, proč tyto dvě blízké molekuly jsou tak odlišné v účincích a dalších projevech.

Tajemství ultrafialového světla

Dr. Popp se pro práci s UV zářením nerozhodl náhodně, ale vycházel z experimentů ruského biologa Alexandera Gurwitše, který v roce 1923 experimentoval s cibulí a ukázal, že kořeny rostliny mohou stimulovat růst druhé rostliny, pokud se nacházejí ve dvou přilehlých křemenných kontejnerech. Ve chvíli, kdy se tyto křemenné nádoby nacházely zvlášť pod silnou vrstvou skleněné překážky, k výše uvedenému jevu nedošlo. Gurwitš nakonec zjistil, že k ukončení uvedeného jevu dochází ve chvíli, kdy je z nějakého důvodů odfiltrováno UV záření. Vědec nabyl přesvědčení, že kořeny cibule byly schopny mezi sebou komunikovat jedině díky přítomnosti ultrafialového světla.

Dr. Popp zjistil, že "benzo(a)pyren" tj. "karcinogenní molekula" dokáže procházející "UV záření" doslova přemodulovat na jinou frekvenci, přičemž u molekuly došlo k blokování jejich karcinogenních účinků. Neškodným "benzo(e)pyrenem" však "UV záření" procházelo beze změny. Popp byl tímto rozdílem přímo ohromen, a tak pokračoval v dalších experimentech a zkoumal chování ultrafialového záření v kombinaci s jinými látkami.

Nakonec vyzkoušel celkem 37 různých chemických látek, z nichž některé byly považovány za karcinogenní a jiné nikoliv. Po nějaké době byl schopen určit, zda látka může vyvolat rakovinu, či nikoliv. V každém případě ultrafialové světlo při průchodu molekulami karcinogenní látky vždy velmi výrazným způsobem změnilo svou frekvenci a sama karcinogenní látka ve svých nežádoucích účincích také mutovala.

Odpovídající sloučeniny však ukázaly ještě další velmi zajímavou zvláštnost. Všechny karcinogeny dokázaly měnit světlo pouze kolem určité frekvence - kolem 380 nanometrů v ultrafialovém pásmu. Dr. Popp nedokázal pochopit, z jakého důvodu karcinogenní látky vytváří změny ve frekvenčním prostředí určitého typu světla. Díky svým dalším projektům a experimentům narazil na podivuhodný jev, který bychom mohli nazvat "foto-oprava".

Ultrafialové světlo s velmi krátkou vlnovou délkou tvoří pouze malou část elektromagnetického spektra energií.

Co se myslí pod pojmem "režim foto-opravy"

Zjistilo se, že v 99% jsou biologické buňky, které byly v rámci laboratorních experimentů bombardovány ultrafialovým světlem, zničeny včetně jejich DNA. Na druhé straně vědci zjistili, že zcela jiná situace (nastartování prudké regenerace a buněčného obnovení) by nastala, kdyby byly buňky ozařované o stejné vlnové délce, ale mnohem méně intenzivním způsobem. Na tomto místě bych chtěl zdůraznit fakt, že do současné doby nejsou vědci schopni vysvětlit, co za tímto jevem "foto-opravy" vlastně stojí.

Dr. Popp věděl, že pacienti, kteří trpí nemocí zvanou "xeroderma pigmentosum", nakonec dříve či později zemřou na rakovinu kůže, protože při tomto onemocnění je nefunkční samoopravný mechanismus. Xeroderma pigmentosum (XP) je skupina onemocnění, která jsou heterogenně podmíněná a dědí se autosomálně recesivně. Postižení mají porušenou schopnost opravovat mutace, konkrétně mají vadný gen zodpovědný za nucleotide excision repair (NER).

Také si všiml, že "foto-opravy", které probíhají prostřednictvím frekvence 380 nm, jsou nejúčinnější. Jedná se přesně o tu samou frekvenci, na kterou tak prudce reagují karcinogenní sloučeniny. Nyní se dr. Popp dostal k dalšímu logickému kroku. Pokud karcinogeny reagují pouze na tomto kmitočtu, pak to musí mít nějakou souvislost s procesem "foto-opravy". Pokud by to byla pravda, pak bude nutné přijmout myšlenku, že uvnitř lidského těla se nachází jistý specifický druh světla, který za procesem "foto-opravy" stojí.

Jinými slovy autonomní opravný mechanismus, který je za normálních okolností aktivní uvnitř buněk. Potenciální rakovinotvorné buňky jsou tímto světlem zničeny. Celý proces se tedy zdá poměrně logický, ale děje se to skutečně doopravdy?

Světlo uvnitř těla

Dr. Popp byl tímto zjištěním naprosto fascinován. Na celé toto téma napsal velmi rozsáhlý materiál, který byl vydán v prestižním lékařském časopise. Krátce na to vědce kontaktoval student, který se jmenoval Bernard Ruth, a požádal ho, zda by mu nepomohl s přípravou disertační prací. Popp odpověděl, že je ochoten pomoci, pokud mu zase na oplátku student pomůže prokázat, že lidské tělo vyzařuje specifický druh světla.

Časem se ukázalo, že jejich setkání bylo velmi užitečné, jelikož Ruth byl vynikající experimentátor. Ruth si totiž od samého počátku myslel, že myšlenka kolem latentního světla uvnitř lidského organismu je naprosto směšná, a okamžitě se pustil do přípravy experimentů, které měly prokázat, že se dr. Popp mýlil.

Po dvou letech příprav sestavil Ruth zařízení, které obsahovalo i velký detektor "paprsků X" včetně fotonásobiče. Toto zařízení bylo natolik kvalitní, že i dnes je považováno za jedno z nejlepších. Aparatura měla velmi citlivě reagovat, neboť dr. Popp byl přesvědčen o tom, že půjde o velmi slabou formu vyzařování.

Dodnes je k dispozici dokumentární snímek, který byl natočen v laboratoři dr. Poppa a který byl například uveden na půdě "Mezinárodního institutu biofyziky", kde je patrné, jak vědec otevírá komoru a vkládá do ní čerstvě natrhané rostliny uzavřené v tmavém plastovém kontejneru. Poté přechází k fotonásobiči a po chvíli se ukazuje obrázek, na kterém dominuje černá barva, ale také bizarní jasně zelená silueta listů rostlin včetně jejich stonku.

Následně dr. Popp zvolal:

"Ode dneška nade vší pochybnost víme, že vše živé je v podstatě bytost světla!"

V roce 1976 se vědecký tým dr. Poppa připravuje na první experiment se sazenicí okurky. Fotonásobič ukazuje, že sazenice vyzařuje fotony překvapivě o hodně vysoké intenzitě. Poté, co se vyloučilo, že světelný efekt je dílem fotosyntézy, bylo rozhodnuto, že další experiment bude proveden se sazenicemi brambor za ještě přísnějších podmínek. Jenomže fotonásobič v tomto případě zachytil ještě silnější emisi světla.

Dr. Popp k tomu řekl:

"Bylo pozoruhodné sledovat neuvěřitelnou soudržnost fotonů v živých systémech. Tato soudržnost byla takového charakteru, že předčila cokoliv, co jsem do té doby v tomto směru kdy viděl."

Popp na základě této zkušenosti začal vážně uvažovat o přítomnosti skrytého světla v přírodě. Vědec byl přesvědčen, že při konzumaci zeleniny musíme tyto fotonické svazky energií přijímat do svého organismu. Takže když jíme a trávíme například brokolici, je do našeho metabolického procesu například přenášen CO₂ a voda. Kromě toho zbytky slunečního záření zachycené prostřednictvím fotosyntézy jsou ukládány a generovány. Jinými slovy extrahujeme CO₂ a vodu, ale světlo čili elektromagnetické vlnění ukládáme. Když organismus absorbuje dostatek tohoto světla, rozptýlené fotony počnou vytvářet mapu celého elektromagnetického světla od nejnižší až po nejvyšší frekvenci. Tato energie je pak následně používána jako hnací síla pro všechny molekuly v těle. Před tím, než alespoň jedna chemická reakce může proběhnout, je alespoň jeden elektron aktivován dostatečně vysokou energií fotonu s určitou vlnovou délkou.

Velmi preferovaný biochemik Dr. Albert Lehninger ve své knize "Principy biochemie" zmiňuje, že některé reakce v živých buňkách probíhají mnohem rychleji, než by se očekávalo při teplotě 37 stupňů Celsia. To může být poměrně elegantně vysvětleno tím, že chemické reakce těla jsou urychlovány cílenými elektromagnetickými vlnami.