ROZHOVOR S DUCHOVNÍM LÉČITELEM ROBERTEM MOSSEM: "Větrný kůň" aneb sen lidské Duše o Návratu Domů (1)

Koně prostupují našimi sny. Probouzíme se s bušícím srdcem a zároveň v nás dohasíná silný vjem hlasu dunění kopyt. Naše sny o koních nejsou samozřejmě stejné. Někteří lidé jsou s cílevědomou pravidelností součástí snů, ve kterých vystupuje černý kůň, jenž vypadá jako postava smrti, nebo to je ryzák v předtuše války a krveprolití, či strašidelný bílý kůň přinášející pocit smutku a zármutku. Takové sny míval i Henry Fuselli, který svého času namaloval slavný obraz „noční můry“, ve kterém hraje hlavní roli ohromující ikona klisny.

Kůň v našich snech je úžasným archetypálním poslem informací, které se analogicky dotýkají našeho těla a stavu naší životní energie. Pokud sníme s obrazem hladovějícího koně, měli bychom se sami sebe zeptat: „Jaká část mého těla musí být nasycena?“ Pokud ve svém snu vidíte koně přivázaného k pilíři v těsném prostředí pod střechou, měli byste se zeptat: „Která část mé osobnosti je nesvobodná a v poruše toku životní energie? Jakým způsobem mohu léčit tuto část sebe sama a jakým způsobem ji mohu opětovně přivést k životodárnému zřídlu energie?“

Mnohé sny také evokují starobylé rituály, ve kterých se obětují koně – tato nádherná zvířata. Tyto rituály jsou společné mnoha kulturám a jejich zření povolává naše vědomí k tomu, aby nastoupilo cestu v čase zpět do prvotních materiálních říší našich předků, k hříchům své vlastní osobnosti, které přežívají v hlubinách kolektivní paměti.

V řecké mytologii jsou koně darem boha Poseidona. Koně s vlajícími hřívami vystupují z bělavých mořských vln. Kůň může také vystoupit ze tmy Podsvětí říše Hádovy jako připomínka na jeho černého hřebce, který znásilnil ve své neukojitelné sexuální touze bohyni Perseponu, aby ji následně vrhl do říše rozběsněných živlů. Přesto v Arcadii, Persepone, matka Demeter, velké bohyně úrody a hojnosti, je popisována s hlavou v podobě koně.

Když přijdete na Britské ostrovy, dříve či později naleznete velkou bílou klisnu, která je uctívána ve formě právě této bohyně, i když pod jménem Epona. Podle prastaré legendy se otisky této bohyně nachází všude v půdě velkého Albionu. Ve starověkém Irsku se v hluboké a mnohými stále nepochopené symbolice musel skutečný král této země spojit s bílou klisnou, jako živoucím symbolem posvátné země.

Bílý kůň křižuje oceány jako jeden z nejmocnějších archetypů kolektivního nevědomí lidské civilizace. Jsou lidé, kteří ve svých snech vidí krásné bílé koně stojící v mlze a promlouvající v lidském hlase. Slyšíme jejich šepot o tom, jak velmi a rychle se blíží čas návratu Domů. A pak se dají na úprk v nekonečně velkém stádu rozkládajícím se od horizontu k horizontu, jakoby plavou nebo se vznáší v mléčném moři mlhy a my máme obrovskou touhu běžet s nimi. Naši snoví koně jsou projevem naší Duše a prostředkem ke ztělesnění všech nevyřčených tužeb.

Jsou to léčitelé, kteří se snaží uzdravit naši nemocnou osobnost a naše vědomí od parazita zvaného „ego“. Tyto koně jsou Pegasem s křídly bělejšími než nejčistší sníh, jsou Chirónem – Kentaurem v napojení na úžasné frekvence božské Duše Asklepióse a projevující se jako proud očišťující energie, která povznáší naše vědomí vysoko vzhůru až do středu našeho božského „JÁ“.

Kůň v našich snech je prostředníkem naší Duše a našeho hmotného projevu vědomí, které hledá sebe sama v bludišti „stínu zapomnění“. Kůň je skutečný duchovní přítel, který nám ukazuje cestu, která nás dovede k trvalému spojení Sama se Sebou, k místu, kde se nachází náš odvěký spirituální Domov, kde nikdy nejsme sami.

Najděte svého „Větrného koně“, vyskočte do jeho sedla a nechte se nést Domů!!

-------------------------------------------------------------

Pane Moss, jste proslulým duchovním léčitelem. Říká se o Vás, že léčíte „to ztracené“, co je v nás. Víme, že ztratit svou Duši není možné, ale často se používá tento pojem jako příměr v mnoha souvislostech. Můžete nám k tomu říci pár slov?

Když lidská bytost trpí silným citovým traumatem z hořkého zklamání, kdy lidské srdce usedavě pláče, kdy lidské vědomí zažívá stavy hlubokého osamění, nastává situace, kterou psychologové označují termínem „disociace“ a šamani pak příměrem „ztráty Duše“. Když psychická bolest dosahuje svého vrcholu, když už nemůže silnější, propadá se lidské vědomí do hlubin nepopsatelného osamění.

Když jsou děti zneužívány, velmi silně truchlí pro něco milovaného, co postrádají. Lidé, kteří se nachází delší dobu v tomto stavu, se velmi často stávají obětí velmi dramatických nehod. Jejich okamžitá touha opustit tento svět způsobí ultimátní deformaci vlastního osudu a jejich tužba je vyslyšena. A musí to být rychle, jelikož tak si to přeje podvědomí truchlícího. Nemoc a konečné úmrtí trvá velmi dlouho. Jediným východiskem je tedy smrtelná nehoda.

Byl jsem poučen australskými šamany o tom, že stav, který je nazýván „ztrátou Duše“, nemusí pochopitelně ani zdaleka vyústit v tak tragický rozměr. Ve skutečnosti existují různorodé méně přímočaré a méně intenzivní profily „ztráty Duše“, které velmi často souvisí s tím, že dotyčný jedinec není ochoten přijmout situaci, když jistá konkrétní cesta směřování našeho Ducha je na úkor cesty jiného druhu nebo typu.

Lidská bytost mnohdy neumí přijmout fakt, že se nelze držet silově několika směrů najednou a že výběr jednoho často souvisí s přirozenou ztrátou druhého. Míra nepochopení těchto životních principů souvisí s mírou následného vnitřního utrpení, které může dosáhnout intenzity, která bývá označována výrazem „ztráta Duše“.

Tento stav bývá vždy přechodného charakteru, pokud tedy nevyústí v ten nejdramatičtější scénář, a vždy bývá součástí těch nejcennějších zkušeností, které může naše osobnost během inkarnace přijmout. V podstatě platí pravidlo, že jistým druhem zkušenosti „ztráty Duše“ prochází každý lidský jedinec.

Někomu stačí prožít takovou zkušenost jednou a někteří lidé potřebují opakovaný prožitek v jednom nebo více životech. Tento faktor bývá přísně individuální povahy. Zkuste se zamyslet nad tím, zda jste právě Vy neprocházeli touto zkušeností v nedávné době nebo v době, která je součástí vašich aktivních vzpomínek.

Jsou ještě nějaké jiné příznaky, které mohu souviset se stavem „ztráty Duše“?

Ve skutečnosti jich je celá řada. Patří mezi ně chronická únava, emoční otupělost, chronické deprese, nízká sebeúcta, neschopnost vypustit ze své mysli nějaké negativní situace či projevy druhých osob, disociace, ale i výraznější poruchy osobnosti, rychlý a nevysvětlitelný přírůstek na váze, zneužívání sebe sama atp. Ovšem i zde platí pravidlo, že žádný z těchto symptomů nemusí samozřejmě nutně souviset zrovna s faktorem „ztráty Duše“. Je třeba je zkoumat ve více komplexní podobě.

Je těžké pro naši Duši pobývat v lidském těle během fyzické inkarnace?

To rozhodně ne, neboť naše Duše je součástí naší spirituální integrity, která si uvědomuje důležitost a podstatu fyzických inkarnací a jejich přinos pro celkový duchovní vývoj kosmické podstaty Člověka. Tím, kdo trpí, je naše duchovní vědomí, které vnitřně prožívá vzpomínky na „Ráj“ čili na stav čisté jsoucnosti lidského Ducha. Tento stav ostře kontrastuje se světem zkoušek a výzev, kterým rozhodně prostředí fyzické inkarnace je.

Duchovní vědomí a částečně pak i fyzické vědomí trpí bolestí a zármutkem ze „Ztráty“ toho hezkého, krásného a nádherného. Fyzickou inkarnaci pak vnímá v energiích archetypu „Vyhnání z Ráje“. A s tím souvisí stav přijetí zkušeností takového rozsahu, kdy si naše Vědomí bude schopné uvědomit, že parametr bolesti v návaznosti na archetyp „ztráty“ souvisí s posuzováním a konfrontováním.

Naše duchovní vědomí posuzuje kvalitu „Ráje“ s kvalitou fyzického světa inkarnací. Z této činnosti pak vyvěrá bolest, soužení, smutek a hluboký pocit osamělosti. Ve chvíli, kdy vědomí přestane posuzovat a konfrontovat, rozplyne se veškerá psychická bolest, zármutek a osamění doslova jako „pára nad hrncem“. A s tímto tématem velmi často souvisí i zkušenost „ztráty Duše“. Tak to je.