Otázka: Můžete poskytnout velmi zjednodušený laikům srozumitelný výklad o tom, co jsou skalární vlny, a jak s tím souvisí Maxwellovy rovnice, sjednocená teorie pole a aktuálně přijaté limitace v kvantové fyzice, teorii relativity a elektromagnetizmu?
No nazdar! Požadujete ode mne "jen" návod, jak jednoduše sjednotit tři hlavní disciplíny fyziky, vyčíslení všech omylů bránících sjednocení stávajících verzí těchto disciplín, a navrch chcete vědět, co vlastně obsahují původní Maxwellovy kvaterniony. (Komplikovaných rovnic, na nichž spočívá jeho teorie, je ve skutečnosti asi 200. Zdaleka tedy nejde jen o čtyři vybledlé vektorové rovnice, které prezentovali Heaviside a Gibbs.) Požadujete vysvětlení skaláru versus vektor a toho, proč nám kvůli současné (Heavisideho a Gibbsově) vektorové analýze, co se týče strukturovaných skalárních potenciálů, ujíždí vlak. Navíc po mně jednoduše chcete, abych to vyložil "jen tak" v laicky srozumitelných termínech. Myslím, že když tyto požadavky označím jako "poněkud přehnané", bude to ode mne opravdu hodně zdrženlivé?
Otázka: Dobrá, v každém případě se o to alespoň pokusíme. Začněme se skaláry a vektory.
V zásadě si ve vesmíru představujeme dva druhy "věcí": věci, které se pohybují a věci nepohyblivé. Ve fyzice už víme, že tato představa je mylná, protože ve vesmíru neexistuje vůbec nic, co by nebylo v pohybu - vše je pohyb. Přinejmenším jde o pohyb v čase, což je další speciální druh pohybu. Mimoto víme, že se všechno zdá být vytvořeno z velmi droboučkých částí a všechny, i ty nejjemnější, částečky jsou ve věčném a velmi rušném pohybu. Všechno, co se nám jeví tak říkajíc jako "věci pasivně a klidně ležící v prostoru", sestává ze sub-částic vykazujících dravý pohyb. Tyto systémy se přitom společně pohybují prostorem a navíc se posouvají i v čase. "Čas" nicméně nevidíme, vnímáme jen prostor, a proto se nám věci jeví jako "nehybné". "Nehybné" objekty bereme asi tak, jako vytrvalý vodní vír v rychle proudící řece: ten také popisujeme jako "fixní" a nehybný, ale jeho vnitřní součásti (proudící voda a v ní její molekuly) jsou v ustavičném pohybu.
Jako další příklad může posloužit tlaková nádoba s nějakým plynem - například přenosná nádoba se stlačeným vzduchem u čerpací stanice. Když ji přenášíme, vzduch v ní, "coby prostorový objem", se zdánlivě nepohybuje, považujeme ho za "nehybný". Jenže molekuly plynu v nádobě přesto neustále divoce víří, podstupují kolize, atd. Mezi stěnami nádrže je uzavřeno nesčetné množství molekul a atomů, vibrujících sem a tam v prostorových mřížkách.
Pointa je v tom, že fyzikálních pojmů "pohyb" a "nehybnost" lze použít jen k popisu vnějších charakteristických rysů objektu. Nepopisují ho úplně, prezentují jen jeho celkovou charakteristiku. Ve shora uvedeném smyslu je všechno "nehybné" vyplněno pohybem. Vše je v pohybu.
Ve vektorové analýze je skalár považován za veličinu, která sice má velikost či třídu, avšak ne vlastní pohyb. Například tlak. Tlak plynu má určitou hodnotu, měřenou v kilogramech na čtvereční centimetr, ale představa tlaku vůbec nezahrnuje představu o pohybu plynu v prostoru. Tlak je zde tedy skalární veličina, protože je posuzován pouze podle vnější kvantity. V této situaci je mezi fyzikou a matematikou očividný a dramatický rozdíl. Když se totiž matematice hovoří o skalární veličině, jedná se o číslo, s nímž není spojován žádný směr. A matematicky vzato nemá číslo vnitřní strukturu ani vnitřní pohyb, atd. Má pouze hodnotu a samozřejmě pozici, která může být závislá na nějakém objektu.
Když ovšem řekneme, že něco má tlak nebo skalární hodnotu, ve fyzice to zdaleka ještě není všechno. Určitý aspekt objektu nebo systému může být skalární, ale interně můžeme předmět opatřený touto nálepkou dále rozložit na subsystémy či částice, čili na zmíněné drobné a neustále se pohybující objekty. Ve fyzice tedy skalár můžeme matematicky dále rozložit na soubor vektorových veličin. Přestože se jeho jednotlivé partie neustále hemží všemi směry, ale samotný objekt, jako celek, se v prostoru nepohybuje, musí se suma všech dílčích interních pohybů pochopitelně jevit jako nulová. Ale například tlak, chápaný jako skalár, ve skutečnosti můžeme rozložit na myriády opozičních silových vektorů, platných pro každou jednotlivou oblast.
Matematicky vzato je vektor entita, která může mít nejen velikost či třídu, ale může ji současně přenášet prostorem. Ve fyzice používáme vektorovou koncepci buď ve vztahu k něčemu pohyblivému, anebo k určení polohy v prostoru. Nespustíme-li však z mysli, že "věci" jsou složeny z menších, neustále se pohybujících součástí reprezentovatelných vektory, mohou se tyto "částice" hemžit po celé jejich ploše různými rychlostmi - nebo také proudit vysokými rychlostmi z pohyblivé soustavy uvnitř těchto "věcí" dovnitř i ven. Vektory jsou tedy speciální případ, který se vztahuje na soubor interních "součástek". Ve fyzikálním světě je všude - i uvnitř jediného bodu - vždy propletenec vektorů patřících k částicím, které jsou v rychlém pohybu. Je jedno, zda tato vnitřní kritéria považujeme za "hyper-prostorová", "vpletená" nebo "virtuální" či "skrytá". Ale je to realita, která se z pohledu externího pozorovatele odehrává uvnitř každého bodu.
Vtip je v tom, že všechno, co pozorujeme zvenčí je projev vnitřního přetlaku. V reálném fyzikálním světě tedy obojí, věci, které zvenčí vypadají nehybně (skalární) i věci spojené s viditelným pohybem v prostoru (vektorové), představuje speciální stavy systému, jehož vnitřní součásti jsou v neustálém pohybu. Jelikož výsledná suma všech vnitřních pohybů je nulová, objekt se navenek jeví jako klidný a nehybný (ačkoli se přitom neustále - obvykle rovnoměrně - pohybuje v čase). Tuto vnitřní vlastnost soustavy popisujeme jako systém s nulovým výsledným vektorem. Zvenčí ji také lze charakterizovat jako skalár, protože stále má vlastnosti zahrnující velikost.
Naproti tomu - jestliže suma vnitřních pohybů není nulová, ale vyvolává pohyb určitým směrem, jeví se nám takový objekt jako pohybující se v prostoru (nesený prostorem). Zvenčí má velikost i směr, na který pohlížíme jako na vektor. Posuzovat jakoukoli "věc" pouze pomocí vektorů znamená brát v úvahu jen její externí vlastnosti (pohyb). Označit nějakou "věc" za pouze skalární (stacionární) opět znamená posuzovat jen její vnější vlastnosti. Abychom získali náhled do jejích vnitřních vlastností, musíme současně brát v úvahu skalár i vektor. To znamená, že skalární vlastnosti věcí musí být posuzovány podle složení jejich vnitřních vektorů.
Shrneme-li to, je skalární záležitost fyzikálně:
(1) vektor v čase, skrytý přímému pozorování,
(2) zvenčí jen prostorová veličina,
(3) - každý skalár má vnitřní prostorovou vektorovou strukturu, čili hyperprostorovou, virtuální vektorovou konstrukci.
Vektor je něco pohyblivého v dimenzi (v souřadnicovém systému), ať už je to v prostoru, hyperprostoru anebo v čase. V důsledku toho od sebe představy o vektorech a skalárech nelze oddělovat, protože libovolná stálá skalární veličina automaticky představuje i vektor v čase.
Tyto koncepce, čili vektory a skalární veličiny, žel, nejsou obvykle nikdy správně objasněny ve standardních fyzikálních a matematických učebnicích. Diskuse tohoto druhu se běžně omezují na nejasné poznámky v dokumentech matematických nadací. Nějakého studenta možná příležitostně překvapí, že například pro pojmy jako přímka, bod, prostor, nula, délka, dimenze, souřadnicový systém, čas a pozorovatel ve skutečnosti neexistují žádné přijatelné definice. Totéž platí o síle, hmotě, polích, potenciálu, atd. Matematici se vlastně už ani nepokoušejí objasnit, jak může být přímka sestavena z bodů. Místo toho zde jsou tři postuláty, jednoduše tvrdící toto: "Existuje třída objektů nazývaných body. Další třídě objektů říkáme přímky. Přímky se skládají z bodů."
Z hlediska fyziky je jedním z hlavních problémů vektorové matematiky (která, jak známo, především vůbec nepředstavuje úplný matematický systém) to, že svazky vektorů s nulovou sumou buď považuje za nulové, nebo zde o přítomnosti nějakých vektorů vůbec neuvažuje. Náhražka interních vektorů jejich zdánlivou absencí ovšem zcela pomíjí výskyt všech svazků interních vektorů, které navzájem soupeří o převahu. V důsledku toho je opomíjena vnitřní energie interního uspořádání struktury média - a tím i specifická energie všech nepřetržitých vektorových zápasů v lokálním prostředí - v časoprostoru. Fyzikálně je to naprostý omyl, protože takto odmítáme přesně polovinu nabízené energie. Mezi soustavou reálných, o převahu zápolících vektorů, které jsou jako takové sumárně nepřenosné, a jejich úplnou absencí je velmi reálný fyzikální rozdíl, spočívající v rozdílu mezi kompozicí stresu interních sil v interních vektorových vzorcích - silových prostředků obsažených v místním časoprostoru - a lokální klidovou hmotností. Jde zkrátka o energii uvězněnou v místním prostředí.
Každý student elektrotechniky časem pochopitelně narazí na skrytý problém vyplývající ze skutečnosti, že (za Maxwellovy vydávané) Heavisideho rovnice mají čtyři neuzavřené vektory. Musí se tedy vždy předpokládat, že jeden (nebo několik) "zbytkový potenciál", je nulový - tedy vlastně schází. Heavisideho rovnice přímo nutí všechny učebnice i profesory čelit mimořádným případům, kdy se předstírá neexistence jakýchkoliv "poflakujících se zbytků" skalárních potenciálů. Tato drobnost ovšem neodstraní kupříkladu žádnou z možností Aharonov-Bohmova jevu, který dokazuje, že samotné potenciály mohou interferovat i za nepřítomnosti sil elektromagnetického (EM) pole, a přitom vytvářet reálné silové efekty v systémech nabitých částic. Jediným činným prvkem jsou interferující skalární potenciály, které mohou, v souladu s experimentálně dokázaným Aharonov-Bohmovým jevem, navodit EM změny při naprosté absenci elektromagnetických silových polí.
Kvantová mechanika (QM) už od roku 1959 ví, že síly EM polí vůbec nejsou primárním činitelem. V tomto bodě je klasická teorie elektromagnetizmu naprosto mylná. QM ukazuje, že primární nejsou potenciály, ale silová pole. Ve skutečnosti je možné prokázat, že E-pole a B-pole jako taková ve vakuu vůbec neexistují; jsou tam jen jejich potenciály. Přišel na to už Feynman, ale nezdá se, že by tento fakt uznávali všichni jeho současní stoupenci. Vakuum ve skutečnosti není nic víc, ale také nic méně, než konglomerát potenciálů. A když se pozorně podíváte na definice energie a E-pole okamžitě uvidíte, že (1) energie (v nerelativistickém případě) je hmotnost násobená akcelerací. Energie je tudíž reprezentována urychlenou hmotností. Elektrická síla normalizovaná na jednotku spočívá na urychlené nabité hmotě. Jenže takto k tomu teorie EM vpravdě nepřistupuje a nadále houževnatě lpí na mylné představě o existenci silového pole ve vakuu.
Měli by přinejmenším užívat adjektiv jako "virtuální" a "pozorovatelný" aby odlišili záležitosti vakua od hmotných. Člověk sice může korektně uvést, že ve vakuu existuje virtuální elektrické silové pole, složené z urychlovaných virtuálních mas, ale toto pole nemůže mít pozorovatelnou formu. Pozorovatelné elektrické silové pole pozůstává z akcelerovaných nabitých částic a vyžaduje jejich přítomnost. A jediné místo, kde tyto pozorovatelné částice existují, je fyzikální médium v prostoru obsahujícím jednu nebo více pozorovatelných částic.
Abychom mohli poukázat na některé velmi závažné omyly a fundamentální chyby v nynější teorii EM jak vidno nepotřebujeme mimořádné zplnomocnění. Je v ní ještě řada dalších skulin, což ukázal například nedávný pád Lorentzova zákona o síle, popřeného experimenty s lineárními katapulty. Tento zákon sice byl už od počátku špatný, ale poskytoval dostatečné přiblížení k realitě pokud energetický režim nebyl na příliš vysoké úrovni. V tomto ohledu napsal elementární dílo Peter Graneau.
Lze to shrnout i jinak: současná vektorová analýza aplikovaná na elektromagnetizmus opomíjí EM energii uvězněnou v lokálním časoprostoru. Její množství se od místa k místu mění podle toho, čemu relativisté říkají zakřivení časoprostoru. V zakřiveném časoprostoru probíhá neustálá energetická komunikace mezi interním, "vloženým" či "virtuálním", a externím "přenášeným" stavem pozorovatelným jako EM. Jistým způsobem zakřivený lokální časoprostor je přitom stlačován externí energií, která nepřetržitě proudí dovnitř a mizí z dohledu externího pozorovatele. Jinak zakřivený lokální časoprostor se naproti tomu stává zdrojem zvenčí pozorovatelného a nepřetržitého proudu vyvěrající energie.
Zavedený vektorový systém popírá možnost využití mocné EM energie jako činitele použitelného k vhodnému zakřivení místního časoprostoru. Tato matematika a priori předpokládá a garantuje místně plochý časoprostor. V nezakřivené oblasti časoprostoru například nikdy nebudeme schopni postavit přístroj vykazující "overunity" - stroj na takzvanou "volnou energii" - poskytující více energie, než do něj vložíme - jelikož aplikace vektorové teorie už předem eliminuje přítomnost zdrojů skrytých v prostředí místního časoprostoru (ST).
Hodláte-li odvést energii uvězněnou ve vakuu, a vytvořit zařízení na "volnou energii", musíte zakřivit místní časoprostor. Toto je jediný způsob, jak otevřít tento zdroj a získat z vakua elektrický proud. Je to obdobné, jako když do řeky ponoříme lopatkové kolo - i to je zařízení na "volnou energii" jak ji chápeme - a prostě odvedeme část energie jejího toku. Ale tímto ji nepřipravíme o potenciál. Problematika odčerpávání energie vakua i konstrukce zařízení na volnou energii spočívá v řešení otázky, jak vyvolat trvalé proudění v místním vakuu a odvádět z něj energii tak, abychom přitom nezrušili jeho potenciál.
Současná teorie EM pohrdá přesně polovinou dostupné energie. Na tuto úžasnou skutečnost časem přišli i jiní fyzici, kteří publikovali dokumenty, v nichž na to poukazují. Nicméně - nikdo na tom dále nepracoval, protože nikdo neměl ani mlhavou představu o tom, co dělat. Nakonec to tedy všichni postupně pustili z hlavy ? a nezměnilo se nic.
Otázka: Můžete poskytnout konkrétnější příklad chybějící poloviny energie?
Ano. Dejme tomu, že měříme napětí v zásuvce voltmetrem. Ručička voltmetru působí proti síle pružiny. Tato detekce ukazuje interakci elektronů uvnitř přístroje, uvedených do pohybu elektrony v připojených vodičích. Hodnota odečítaná z pohybu ručičky vyplývá z intenzity přenosu elektronů, z níž odvozujeme výši napětí. Přitom je důležité pochopit, že voltmetr neměří vůbec nic externího, ale jen energii, která v něm vyvolává vnitřní změny. Veškeré měřící přístroje signalizují jen vlastní vnitřní změny.
Závěry tedy vyvozujeme z činnosti externích "věcí" působících na přístroje, v nichž vyvolávají vnitřní změny. Tyto externí entity nikdy neměříme přímo - to, co měříme, jsou důsledky interakcí uvnitř sond a přístrojů. A i tehdy měříme pouze externí, prostorem přenesenou energii interakce přístroje; neměříme nebo nepočítáme s jejich vnitřní energií. Jinak řečeno: Ručička přístroje se pohne, protože přenášené elektrony akcelerují ven z interakční oblasti indikačního přístroje. Takto vyvolaný elektrický proud protéká cívkou a vytváří sílu vyvolávající pohyb ručičky (např. otáčí rotorem systému proti pružině). Současně ale jádra atomů v interakční oblasti indukují jiný, časově reverzní a fázově sdružený elektrický proud. Tento "vnitřní proud" protékající atomovými jádry hmoty přístroje produkuje vyrovnávající protisílu, jak doložil Whittaker. [Toto je hlavní mechanizmus vytvářející sílu podchycenou třetím Newtonovým zákonem, jak vytušil už Feynman.] Celá hmota měřicího přístroje tedy jakoby poněkud "ucouvla" před vyrovnávající protisilou, což vnímáme a uznáváme jako Newtonovu reakci. Je zde, je reálná, ale při elektrotechnických měřeních ji úplně přehlížíme. Obvykle neuvažujeme, že by mohla mít cokoli společného s externí entitou působící na voltmetr. Přitom ale jde o produkt tetéž interakce mezi externím "cosi" a měřícím přístrojem. Je to úměrný protiklad k tomu, co vykazuje elektrické měření. V reakci tedy vzniká přesně stejné množství energie, jakou má část externí interakce, která pohybuje ručičkou měřidla. Naměřili jsme tedy pouze polovinu skutečné energie vstupující do interakce - v opačném případě bychom byli v konfliktu s Newtonovým třetím zákonem.
Ve skutečnosti zde tedy máme společně působící soustavu opačných párových sil - pole stresového napětí - skalární potenciál. Tento poznatek se shoduje s pozorováním, že samotné vakuum představuje ryzí potenciál. Jako takové se skládá z dílčích potenciálů různého druhu, a proto je vysoce nabité; skalární potenciál okolního vakua je ohromný. Nezapomínejme, že stres v okolním vakuu (potenciál) lze rozložit na soubory obousměrných sil. V našem příkladě byla EM energie generovaná interakcí poloviny stresového páru (což jsou obvykle fotony) využita k pohybu elektronů ve vedení, umocněnému v první řadě elektrony ve slupkách atomů spočívajících ve vakuovém potenciálu. Druhá polovina stresovaného páru při této interakci posunula atomová jádra; způsobila jejich "ucouvnutí". Tento posun jader je ovšem nepatrný, protože jsou mnohokrát hmotnější než akcelerovaný vnější elektron.
Pro rekapitulaci: Všechny detekce jsou ve skutečnosti binární, nikdy singulární. Ať už detekujeme fotony nebo EM vlny, vždy přitom sledujeme jen projevy externí poloviny celkové energetické interakce. Přitom pomíjíme nebo přehlížíme interní přenosový podíl, takže při měření zvenčí pomíjíme či zanedbáváme vnitřní energii. Opravdu nejsem první, kdo na to všemi prostředky upozorňuje.
Otázka: Můžete to shrnout ještě o něco přesněji?
Části přístroje vytvoří společně s externím původcem sdružený systém v interakční oblasti. V této oblasti je třeba vidět hmotu přístroje jako shluk atomů, z nichž každý má vnitřní (jádro) a vnější část (hladiny). V souřadnicovém systému centrovaném na tuto sdruženou soustavu platí zákony o zachování. Pnutí vzájemného působení působí dovnitř - tzn. proti vnitřní i vnější části atomů. Reakce jader indukují pnutí. Toto tahové napětí se v nejjednodušším případě může dekomprimovat (rozložit) do vyrovnávacích, navzájem opozičních sil, protože tento stres (tlak) je pouze jejich souborem.
Jedna z těchto obousměrně působících sil se via elektrony pohybuje vně atomů a elektromagnerickou cestou produkuje proud volných (přenosových) elektronů, protékajících indikačním přístrojem. Tento údaj pak odečítáme pomocí ručičky. Druhá z obousměrně působících sil při této interakci směřuje vždy dovnitř, a protože je fázově sdružená a rekoncentrovaná dovnitř, spíš "couvá jako rak", než aby jevila snahu rozptylovat se navenek. Tyto skryté Whittakerovy proudy protékající atomovými jádry jsou příčinou jejich "ucouvnutí". Do vnitřního i vnějšího systému přitom vstupuje přesně stejné množství EM energie. My ovšem běžně měříme a počítáme jen tu externí, přičemž ignorujeme energii složky současně proudící vnitřními kanály.
Otázka: Můžete poskytnout nějaké odkazy související s tímto tématem?
Mohu poskytnout hned několik odkazů na literaturu, která se tím zabývá. R. Chen v práci "Cancellation of internal forces" [American Journal of Physics, Vol. 49, No. 4, Apr. 1981, p. 372] probírá zmíněnou sumarizaci vektorů a interních vektorů. Poukazuje na vnitřní síly, které se vyskytují ve vyrovnávajících a opozičních párech; jinými slovy - popisuje interní stres. Ukazuje, že hovoříme-li o EM stresu a EM silách, hovoříme o vnitřní, obousměrně působící silové struktuře skalárního tlaku - o skalárním potenciálu. Povšimněte si, že tento interní vzor představuje přesně to, co původně podchytil Maxwell v kvaternionové teorii, a co pak Heaviside a Gibbs ze své vektorové teorie prostě vypustili. Kvaterniony podchycují vnitřní řád interní vektorové struktury sil. Také Kidd ve skvělém článku bez obalu uvádí, že všechna naše měření a detekce ve skutečnosti "provádíme divadelními kukátky" [Richard Kidd et al, "Evolution of the modern photon", American Journal of Physics, Vol. 57, No. 1, Jan. 1989, p. 27-35. E.T.] A pak je tu samozřejmě Whittaker, který sestavil úplnou technologickou metodologii, jak pomocí EM vln docílit "vložení" EM vlny do obousměrné vlnové struktury, která v nepřítomnosti polí produkuje stojatou vlnu externí energie; skalární potenciál. Whittakerovy práce k tématu: (1) "On the partial differential equations of mathematical physics", Mathematische Annalen, Vol. 57, 1903, p. 333-355; and (2) "On an expression of the electromagnetic field due to electrons by means of two scalar potential functions", Proc. Lond. Math. Soc., Series 2, Vol. 1, 1904, p. 367-372.
Ve všech skalárních potenciálech, ať už jsou elektromagnetické či ne, existují skryté vnitřní vlnové struktury. Ziolkowski v práci o "akustické střele" například poukazoval na cosi, co ve skutečnosti jsou obousměrné Whittakerovy planární vlny, vložené do akustické skalární vlny. Jádra akustických střel sestávají z mocné zvukové energie udržované pohromadě jako projektil, který v cíli zasadí strašlivý úder přesně tak, jako by šlo o "raketu ze zvukové energie". [Viz Richard Ziolkowski, "Localized transmission of wave energy", Proc. SPIE Vol. 1061, Microwave and Particle Beam Sources and Directed Energy Concepts, Jan. 1989, p. 396-397. Ed.] Rovněž sovětský vědec Ignatovič poukazoval na významnou obousměrnou vlnovou strukturu uvnitř skalárního potenciálu v přímé souvislosti se Schroedingerovou vlnovou rovnicí. [Viz V. K. Ignatovich, "The remarkable capabilities of recursive relations," American Journal of Physics, Vol. 57, No. 10, Oct. 1989, p. 873-878. Ed.] I já jsem poukazoval na mechanismus, jehož prostřednictvím lze vytvořit kvantový potenciál tak, aby oddělené věci - dokonce velmi oddělené - mohly spolupůsobit jakoby byly součástí stejného systému a soustředěné na jednom místě. Poukázal jsem i na to, že lze vyvolat strukturu s kvantovým potenciálem obousměrně působící Whittakerovy vlnové struktury.
Otázka: Můžete poslední část trochu zjednodušit?
Tím míním, že v QM lze vytvořit zvláštní druh potenciálu, jímž lze propojit věci oddělené v prostoru a v podstatě okamžitě mezi nimi skrytým způsobem přenést energii. Toto "dálkové spojení" má za následek okamžitou akci na dálku. Vyvinul jsem mechanizmus vytvářející jeden z těchto kvantových potenciálů, který je momentálně testován v laboratoři.
Do takto synteticky vytvořeného množství potenciálu lze kromě toho vložit skrytou strukturu Whittakerovy EM vlny, která pak působí tak říkajíc jako "potrubí skryté v časoprostoru". Poté, když v časoprostoru z EM vln vytvoříte neviditelné energetické kanály, můžete jimi propojit i velmi oddělené entity. Pak těmito kanály můžete přímo vkládat buď energii anebo specifické energetické vzory - vakuové nástroje, chcete-li. Skrytou energii pak můžete nechat vystoupit i ve vzdáleném bodě a působit uvnitř i vně vzdálených fyzikálních systémů.
Vzdálený výstup interaktivní energie přitom může mít kladný (nesoulad, čili rozptyl) nebo záporný charakter (znovu-uspořádání). Přenosem a rozptylem energie lze dosáhnout ohřevu na dálku - dálkové produkce tepelné energie. Přenosem znovu uspořádané záporné energie lze těmito kanály naopak extrahovat energii ze vzdáleného objektu nebo systému a dosáhnout v něm elektrostatického ochlazení.
Další okolností, která jistě stojí za povšimnutí, je, že přenos EM energie těmito skrytými kanály není omezen rychlostí světla. Rychlost světla se vztahuje pouze na přenosy energie třídimenzionálním prostorem, zatímco interní kanály přenášejí energii mimo něj, jinými slovy neeuklidovským prostorem. To vše je testovatelné na laboratorním stole.
Otázka: Tvrdíte, že energie skutečně může být přenášena rychleji, než rychlostí světla?
Ano. Ale nadprostorem. Ne v 3D prostoru, ale "okolo" něho.
Znamená to, že můžeme vyvolat aktivní změny v systému na vzdálem místě, aniž bychom přenášeli energii v obvyklém smyslu, tedy "prostorem". Přenos probíhá tak říkajíc "okolo prostoru", v závislosti na posuzovaném modelu přímo v čase či vyšší dimenzi. Rychlostí světla není omezena ani rychlost přenosu interní EM energie. Výslovně to uvedl už Whittaker. Také QM předvídá okamžitou akci na dálku, což v podstatě dokázala i experimentálně. Specifiku přenosu "hyperprostorem" můžete Whittakerovsky konstruovat tak, abyste pak ve zvoleném vzdáleném systému mohli dělat v podstatě cokoli, co si zamanete. Závisí to jen na stupni vývoje této technologie, jejíž základ máme. Hypoteticky bude časem možné vyvinout i jakýsi druh teleportace. Ostatně Whittakerův přenos energie interním kanálem vlastně už jakousí "teleportací" je.
Otázka: Má to něco společného se Sheldrakeho morfogenetickým polem?
Rozhodně. Sheldrakeho morfogenetické pole je jedním z ryzích druhů kvantového potenciálu, vytvářeného jedinci jednoho druhu. Zkušenosti, s nimiž se setkávají jednotlivá individua, jsou ve tvaru vložených EM struktur neustále vkládány do "vnitřních" EM kanálů tohoto kvantového potenciálu. Protože všechny takto uzavřené EM vlny mají sdružený fázový úhel, automaticky, jako časově reverzní repliku v jakési "záporné zpětné vazbě", vytvářejí a uzavírají opravnou šablonu EM signálu chránící všechny vstupy do tohoto kvantového potenciálu před pronikáním nevhodného externího EM materiálu. Lze ukázat, že se v důsledku zhoubných změn u členů druhu v časové reverzi hromadí sbalené signály, představující exaktní protiklad toho, co u tohoto druhu "vyvolává stres". Tyto "korektivní protijedy" pro stresované druhy nicméně existují jen ve virtuálním stavu. Ale pokud bude druh po generace zakoušet více shodných zhoubných změn, bude se současně zvyšovat i počet signálních struktur, rezidujících v kvantovém potenciálu tohoto druhu. Skrytá EM struktura, představovaná jakoby miliony malých "vakuových motorů", se postupně mění a s ní i vnitřní struktura Schroedingerova potenciálu pro tento druh.
Nakonec je vnitřní opravná nálož dostačně silná, aby mohla prolomit pásmo kvantové necitlivosti. Dá se to říct také tak, že potenciál časoprostoru obsazený jedinci jednoho druhu je dostatečně zakřivený a strukturovaný, aby mohl posloužit jako specifický modelový signální energický zdroj pro vyvolání genetických změn. Prolomení této prahové hodnoty je příčinou nových specifických genetických změn, k nimž pak dojde v jediném skoku u celého druhu. Od tohoto okamžiku je aktuální genetika fertilizace vajíčka (početí) pozměněna a specificky navržena tak, aby byly odstraněny nebo potlačeny škodlivé aspekty vyvolávající stres u daného druhu. V dramatickém příkladě se takto mohla u některých reptilií "z ničeho nic" projevit třeba schopnost produkovat lehké duté kosti, peří a křídla, takže k přechodu z reptilie na ptáka mohlo dojít v jednom jediném genetickém skoku. Sheldrakeho morfogenetické pole je druh kvantového potenciálu, v němž nabitá Whittakerova struktura působí jako indukční činitel.
Otázka: Míníte tím, že živé systémy využívají mimo běžné externí EM energetické kanály i vnitřních skrytých kanálů EM energie?
Jistěže. Rozdíl mezi živým a neživým systémem ve skutečnosti spočívá jen v tom, že živé systémy deterministicky využívají kanálů EM energie uvnitř Whittakerovsky strukturovaných skalárních potenciálů. Centra těchto skalárních EM potenciálů jsou v jádrech atomů, z nichž se skládají molekuly, buňky, tkáně a veškerá ostatní hmota živého systému.
Otázka: Jak to souvisí se současným výzkumem mozkových vln, a jejich měřením elektromagnetickými cestami?
To svědčí jen o tom, že se současný výzkum téměř naprosto věnuje jen měřením a úvahám nad "vlnami na povrchu oceánu". Mysl, myšlenky, emoce a systémy reálných životních funkcí jsou jako spodní proudy, ukryté v jeho hlubinách. Věda buď bude muset vymyslet nástroj k odhalení a průzkumu záznamů v interiérech neviditelných energetických oblastí, anebo hádanku mysli, mozku a těla nikdy nerozluští. Bez znalosti skryté vnitřní energetiky nikdy neporozumíme tajemství života, paměti, osobnosti, myšlení a primární biologické kontrole, a tím ani příčině a smyslu lidského bytí.
Otázka: Myslíte, že tyto neviditelné kanály vnitřní elektromagnetické energie jsou intimně propojeny s myslí, životem a osobností?
Určitě. Mysl pozůstává ze stabilizovaných Whittakerových struktur v biopotenciálu živého systému. Myšlenky jsou zvláštní třídou proměnných vln v uceleném souboru Whittakerovy struktury. Vlastní nevědomí (podvědomí) je jen jediný malý lokalizovaný vzorek větší sbírky, prezentující ještě hlubší nevědomí. Vědomá mysl periodicky zpracovává jednu záležitost po druhé. Nevědomá mysl (podvědomí) má naprosté vědomí, ale zpracovává jako paralelní procesor milión věcí současně. Sériová vědomá mysl může v jednom okamžiku vnímat a chápat jen jednotlivé po sobě jdoucí "diapozitivy". Když nahlédne do podvědomí, spatří velké množství překrývajících se diapozitivů současně, a proto vnímá jen čerň, nic rozpoznatelného.
Jungovo kolektivní podvědomí kupříkladu pozůstává z typických vložených EM struktur, působících společně v souhrnném bio-kvantovém potenciálu celého druhu. Gaia, coby živá zemská biosféra, ve vědeckém smyslu opravdu existuje ve formě prostého bio-kvantového potenciálu, obsahujícího životní EM struktury celé pozemské biosféry. Biopotenciál v každém těle představuje souhrn kvantového potenciálu, spojujícího a sjednocujícího veškeré atomy a buňky těla. "Duší" tohoto biosystému, chcete-li, je jeho "žijící biopotenciál" - jeho živý kvantový potenciál. Dnes už víme, že tento potenciál je po celé přímce, až k nekonečnu, všude nenulový. Duch žijícího systému je tedy neustále virtuálně přítomen všude ve vesmíru. To všechno je jako gigantický hologram, rozprostřený nejen v prostoru, ale i v časoprostoru.
Celý vesmír je živý; se vším všudy. Všimněte si, že jestliže začnete zkoumat "duchovní formy" v podmínkách kvantové mechaniky, je tento závěr nevyhnutelný. Veškerý život je věčný. Nic se nikdy neztratí.
Myšlenka nebo myšlenková forma je jen specifická dynamická Whittakerova struktura ukrytá v EM kanálech biopotenciálu. Myšlenky i myšlenkové formy jsou reálné. Jsou virtuálně prostorové, ale okupují jen jednu z "reálných" časoprostorových dimenzí - čas. Čas je nepozorovatelná dimenze společně sdílená fyzikou i metafyzikou. Pokud fyzika chce pokračovat, musí mít k dispozici čas, který je nepozorovatelný, ale pak také a priori musí obsáhnout všechno, co je strukturou nebo činností v čase. Skeptici zpochybňující parapsychologii, kteří věří, že lidé jsou jacísi roboti a mysl jen počítač z masa, mají jen malé nebo žádné základní znalosti. A jestliže se necháte unést kousek mimo "pozorovatelnou objektivní vědu" pamatujte, že volba elementárních fyzikálních jednotek je ve fyzikce libovolná. Můžete - a to se už ve skutečnosti stalo - postavit celou fyziku na čase jako jediné základní jednotce. To znamená, že můžete postavit celý model pozorovatelné a detekovatelné fyziky uvnitř zcela nepozorovatelného a nedetekovatelného. Kvantová mechanika by již dávno navždy zahubila materializmus, ale to by nesměla být jako dosud cezena filtrem převládajících vědeckých dogmat.
Pomocí Whittakerovy EM technologie je myslitelné "vytvořit" příkaz v podobě myšlenkové formy (matrice) a vložit ho přímo do mysli a dlouhodobé paměti. Pokud na vědomou mysl pohlížíme jako na speciální sériový počítač, právě jsme zjistili kde je potřebný software, dlouhodobá paměť i osobnost. Jelikož se skalární EM technologie rozvíjí, jednou budeme mít, úplně poprvé v historii, takříkajíc přímý přístup k software. A budeme ho schopni libovolně upravovat.
Otázka: Je to dobrá nebo špatná vyhlídka?
Vlastně obojí. Popsali jsme si soubor skrytých vnitřních struktur EM energie, základní mechanizmus vnitřní strukturalizace EM a potřebné nástroje. Nástroj je vždy nemorální; sám o sobě nemá žádnou etiku a v zásadě není dobrý ani špatný. Avšak dobré nebo špatné mohou být úmysly jeho uživatelů. Takový nástroj vždy může být použit jedním z obou způsobů - k dosažení užitečného nebo špatného cíle. Je to vždy ruka svírající nůž, která je vedena morální či amorální myšlenkou, ne samotný nůž. Tentýž řezný nástroj může použít chirurg k léčebnému zákroku, nebo vrah k zabíjení. Amorálnost od morálky odlišuje jen lidský úmysl.
Otázka: Jaký bude biologický dopad ohlášené nové technologie, zpřístupňující modelování vnitřního energetického režimu?
Bude to ohromný dar i děsivé prokletí. Je to ten nejmocnější nástroj, jaký si vůbec dovedeme představit. Řízením na bázi Schroedingerovy rovnice může člověk například teoreticky konstruovat fyzické proměny sama sebe. Člověk může doopravdy konstruovat novou fyzikální realitu, měnit přírodní zákony a dokonce určovat, zda se nějaká věc má v rámci fyzikální kvantové změny objevit (zhmotnit) či zda by měla být změněna nějaká fyzikální forma. Moudřejší mysl; člověk časem bude schopen vkládat přímo do mysli cokoli bude požadováno. Například vzdělání bude dosaženo jednoduše "vložením správného software". Každý člověk může být vzhledem k dnešním standardům enormně vzdělaný. To by zpočátku mohlo úplně odstranit nezaměstnanost, zapříčiněnou nedostatkem použitelných odborností. Mělo by být prakticky možné eliminovat nezaměstnanost i chudobu. Jakákoliv onemocnění - fyzická či duševní - budou rychle, jednoduše a levně vyléčitelná. Bude pravděpodobně možné zvrátit proces stárnutí a dosáhnout omlazení. Mělo by být možné nechat znovu dorůstat končetiny, napřímit deformovanou páteř a okamžitě odstranit příčiny mentálních chorob. Život se enormně prodlouží a zmizí "slabost stáří". AIDS, rakovina, leukemie a genetické choroby budou úplně přemoženy. Před námi je potenciál pro skutečný Zlatý věk pro celé lidstvo.
Na druhou stranu bude také jednoduše možné vyjmout strukturu osobnosti z každého jedince, ať už bez nebo s jeho souhlasem, a vložit mu jinou. Nebo změnit danou strukturu osobnosti pouhou úpravou a přepisem software. Je přirozené, že tyto technologické možnosti neujdou chorobným egocentrikům a diktátorům, což by mohlo přinést definitivní kontrolu mysli. Bude také možné otevřít přímý vstup do mysli, skrytě, na dálku a bez vědomí a souhlasu postižených jednotlivců. Může to být prospěšné, půjde-li jen o "mžikovou telepatii" - tak říkajíc okamžitou komunikaci - bude-li vyžadována příjemcem. Může ale být velmi zhoubná, bude-li nežádaná nebo jestliže bude taková vnitřní změna vynucená nebo zneužita k zotročení, bude-li toho zneužito za účelem podrobení a zničení něčí mysli, poškození imunitního systému za účelem hromadného vyvolání zhoubné choroby, atd. Pokud brzy nepřekonáme krutost jednoho člověka vůči druhému, vezmou na sebe budoucí války pravděpodobně aspekty, za nimiž pokulhává jakákoliv představivost. V roce 1975 nazval Brežněv tyto ZHN budoucnosti "?hroznějšími, než si může lidská mysl vůbec představit." Musel to vědět. Když to prohlásil, indukovali sověti choroby perzonálu amerického velvyslanectví v Moskvě už téměř 30 let.
Otázka: Můžete trochu více objasnit část o přímém vynuceném vstupu do mysli?
Ano. Zahrnuje charakteristiku mysli i mozku bylo to experimentálně prokázano. Když něco (myšlenka, pocit, emoce, představa) vyvstane uvnitř jedné z mozkových hemisfér, domnívá se "osobnost" této hemisféry, že to vymyslela. To znamená, že si nejen myslí nějakou myšlenku, ale i to, že tuto myšlenku vytvořila. Takže kdybychom použili do vstupů zavedený skrytý kanál, mohli bychom do této osoby přenést, nebo jí vštípit, myšlenky, chování a vyprovokovat akce. Totéž platí i pro velkou skupinu osob. To samo o sobě připouští přímou, mysl ochromující kontrolu chování zvenčí a na dálku.
Otázka: Je skutečně možné kontrolovat chování elektromagnetickou cestou? Můžete uvést příklad?
Ano, jestliže vyvinete a použijete technologii vnitřních EM energetických kanálů, můžete takto ovládat chování snadno a dokonale. Co se týče důkazů: Delgado experimentálně předvedl rozsáhlou kontrolu zvířecího chování, a viděl to celý svět, použitím implantovaných sond a precizních dávek EM signálů. Sovětský přístroj LIDA, užívající nosné vlny na frekvenci 40 MHz a komplexního tvaru vln - ve skutečnosti skryté vložené Whittakerovy EM struktury, neznámé západním technologům - měl schopnost uvést jakéhokoli savce, lhostejno zda člověka či kočku, do kataleptického stavu. Tento stav navodila několikaminutová expozice a přetrvával ještě několik minut po vypnutí stimulačního signálu. To dokazuje, že elektromagnetickou cestou lze pronikavě měnit mentální stav.
Snad úplně nejlepším příkladem jsou obě mozkové hemisféry v naší vlastní hlavě, nebo třeba v hlavě krysy nebo i švába. Z výzkumu rozdělení mozku víme, že každá hemisféra má vlastní osobnost s osobitým charakterem. Povězme to přímo - jsou to separátní bytosti. Přestože obě tyto bytosti (osobnosti) jsou tak říkajíc v jednom těle, jsme si vědomi jen jediné. Ptáte se, jak je to možné, když obě poloviny mozku pracují? Jak spojit dvě bytosti uvědomující si sama sebe v jedinou funkční bytost? Tak jak se děje například ve vaší vlastní hlavě?
Je zde podivuhodný mechanizmus. Předpokládejme, že váš levý mozek zašle vašemu pravému palci signál aby se pohnul. Současně se signálem putujícím do pravého palce posílá levý mozek kopii příkazového signálu, via spojovací corpus callosum, do pravé poloviny mozku, kde se vynoří. [Když se kopie příkazového signálu objeví uvnitř druhé poloviny mozku /mysli/osobnosti, tato si myslí, že tento podnět sama vydala. Je tomu tak proto, jelikož nezaregistruje žádnou časovou prodlevu mezi objevením se signálu ve své "přenosové" sekci a objevením se signálu ve své "přijímací" sekci. Absolutní definicí shody je konec konců neexistence rozdílu. Na absenci funkcionálních časových rozdílů je založeno stvoření jednotné identity v čase. Celek vzniká tehdy, a jen tehdy, když rozdíl mezi jeho částmi zmizí.]
Pravý palec je v nepřetržitém kontaktu s levou polovinou mozku a sděluje jí jak postupuje. Repliky zpětných signálů palce jsou nepřetržitě přeposílány levým mozkem přes corpus callosum do pravého mozku. Pravý mozek si myslí, že k pohybu palce vydal povel on sám, a že mu pravý palec oznamuje svůj postup. Pravý mozek si myslí, že dělá všechno sám. Stejný proces samozřejmě nastane i v opačném případě. Každý vstupuje k tomu druhému, přinejmenším co se týče uvědomování si příkazu a výsledku. Každý si myslí, že všechno dělá on sám. Tímto způsobem mizí rozdíly mezi funkčními částmi. V souladu s tím panuje v tomto dvojsystému vědomí jediné bytosti, třebaže zde jsou dvě oddělené.
Ukazuje se, že je-li corpus callosum poškozen nebo rušen, fungují obě mozkové poloviny mnohem samostatněji. V tom případě v jedné osobě vystoupí a fungují dvě separátní osobnosti. I toto bylo předvedeno experimentálně.
Otázka: Ale neříkal jste vlastně, že mysl a myšlenka ve skutečnosti nejsou jen elektrické impulzy v mozku? Že jsou vlastně od fyzického mozku oddělené a mozek je jen speciální druh tuneru, či "pracovní stanice"?
Přesně tak. Skutečná funkce mysli, myšlení, vzpomínky a osobnost probíhá v obousměrných vložených Whittakerových strukturách EM vln skalárního potenciálu celého těla - v jeho biopotenciálu. Také jeden z velkých neurálních vědců již poukázal na to, že mysl a paměť nejsou precizní funkce fyzikálně lokalizované v mozku.
Otázka: Existuje libovolný reálný důkaz o činnosti vnitřních energetických kanálů mysli, nebo je to všechno ještě teorie či hypotéza?
Základy mohou být předvedeny a v přiměřené laboratoři a s trochou úsilí okamžitě vystaveny laboratornímu testování. Dovolte ale abych vám poskytl velmi výrazný výchozí bod.
Existuje vzácný, donedávna skrytý a naprosto matoucí lékařský fenomén - hydrancefalie. Běžný materialistický západní biolog je z tohoto stavu, mírně řečeno, vyjevený. Při hydrancefalii je lebeční dutina téměř zcela vyplněna tekutinou, ne mozkovou hmotou. Může tam být asi 5% mozku; typicky jen malá porce na horním výběžku páteře. Dalších 95% mozkovny vyplňuje tekutina. Takový jednotlivec přesto může být tak normální jako vy či já. Pochopitelně s tou výjimkou, že rentgen jeho hlavy uvede všechny doktory v úžas. Před několka lety takový hydrancefalický jedinec například s vyznamenáním promoval z matematiky na jedné univerzitě ve Velké Británii. Britské zpravodajství dokonce o celé věci natočilo dokumentární film, který se zabýval zejména tímto člověkem.
Případy hydrancefalie přesvědčivě prokazují, že mozková hmota ani elektrické impulzy v obou hemisférách nejsou skutečnou podstatou mysli. Tyto impulzy jsou obyčejně souvztažné a navazují oboustranný kontakt s interní dynamikou Whittakerova biopotenciálu. Mozek je speciální komunikační a prováděcí stanice, propojující senzory a zpracovávanou látku z vnějšího světa k Whittakerově sadě a výstup z Whittakerovy sady do těla a buněk. I když zůstane plně funkční jen nevelká část této "mezistanice", toto rozhraní stále ještě existuje.
Otázka: Můžete nějak osvětlit funkci tekutiny, která vyplnuje 95% mozkové dutiny hydrancefalika?
Možná maličko. Kolem tekutiny, vody, je řada interesantních věcí. Vodíková vazba struktury vody je enormně komplexní a velice proměnná. Vazební struktura vody představuje zvláštní druh "neo-Whittakerovské" substruktury uvnitř speciálního druhu potenciálu, platného pro jednotlivá vodní tělesa. Například voda ve sklenici má celkový neo-potenciál, pozůstávající z její vodíkové vazby. Tato voda změní svou vnitřní vazební strukturu v okamžiku kdy vstoupíte do místnosti nebo mrknete-li okem, když ji pozorujete. Ustavičně se přizpůsobuje všemu ve svém okolí. Příčina je v tom, že všechno v prostředí, které ji obklopuje, má náboj, a shluky, uspořádání nebo struktury potenciálu. A interní Whittakerovy struktury všech těchto potenciálů se překrývají protože i tyto potenciály se překrývají. Vnitřní obousměrné Whittakerovy EM vlny tudíž interkomutují. Vnitřní dynamika vody touto cestou přijímá informace z okolí a její vazební struktura se adekvátně mění. O této komplexnosti a bohatosti struktury vody víme teprve necelých dvacet let a pokud vím, nikdo jiný o tom, jak se zdá, neuvažuje z pohledu Whittakerových vložených EM vlnových struktur.
Celá věc pak vypadá takto: strukturování vody v tekutině v hlavě hydrancefalika naprosto dostatečně zastoupí funkci zbytku potřebné "mezistanice obousměrného tuneru, procesoru, vysílače/přijímače". Příčina je úplně jednoduchá. Potenciál tekutiny představuje dílčí potenciál souhrnného tělesného bio-potenciálu. Lze to přirovnat k tlaku směsi plynů, kde se celkový tlak skládá z dílčích tlaků všech plynných složek. Whittakerovy struktury zajistí sblížení a vzájemný kontakt všem svým podstatným částem prostřednictvím vnitřních energetických kanálů celkového biopotenciálu. Vodní struktura tekutiny v hlavě hydrancefalika proto slouží jako překlenující náhrada mozku.
Jsou zde ovšem i jiné podpůrné důkazy, protože množství mechanických experimentů v podstatě potvrdilo možnosti působení na dálku a kvantovou souvztažnost. Kvantový potenciál je tedy funkční realitou.
Mnohem více důkazů poskytuje povaha lineárních versus nelineárních látek. Nicméně, to je vyprávění na knihu; je opravdu nemožné to pokrýt v tomto rozhovoru. Stačí říct, že mocné argumenty jsou odvoditelné ze samotných nelineárních charakteristik a úkazů, jako je například produkce časově reverzních vln a jejich šíření, záporná entropie (negentropie - znovu-uspořádání rozptýlené energie) a tak dále.
Pod čarou jistě máme dostatek důkazů vydatně podporujících tyto hypotézy, které je třeba přesunout z oblasti jalových spekulací do oblasti "hodné" dalších experimentů a vývoje. Konečný důkaz bude pochopitelně prezentován až někdo předvede skutečnou produkci, záznam, a funkce živé mysli. Přístup k vnitřní energii je hypoteticky naprosto pravděpodobný, a nakonec bude demonstrován i laboratorně.
Otázka: Jak to souvisí s neurony, synapsemi a spouštěním dendritů v normálním lidském mozku?
Pro mozek a spouštění jeho dendritů platí stejná vnitřní "elektrická struktura" elektromagnetických (EM) vln a slaboučkých, zato ale extrémně početných proudů a polí. Udělejme si myšlenou momentku všech spuštění dendritů - a jsou jich miliardy - která je v jediný okamžik "zmrazí". Spatříme vzorec nebo strukturu představující okamžitý vnitřní stav mozkového biopotenciálu. Pak, o okamžik později, pořiďme další momentku. Pozorovaný rozdíl struktury představuje vnitřní strukturu mozku v tomto druhém okamžiku. Interferencí (odečtením shodných bodů na obou snímcích) získáme deltu exaktně reprezentující úhrn změn, k nimž došlo ve stavu mozku v kratičkém intervalu mezi oběma momentkami. Jelikož myšlení jako takové znamená změnu vnitřního stavu mozku, musí být v pozorovaných změnách obsaženy myšlenkové vzory v tomto intervalu. Pochopitelně tam budou zachyceny i myriády ostatních řídících činností mozku, jako příkazy k tlukotu srdce, řízení biochemie buněk, a tak dále. Za účelem precizní detekce vnitřního stavu musíme následně rozložit náš delta vzorec na jednotlivé komponenty jeho Whittakerovy struktury a roztřídit je.
Otázka: Jak lze detekovat tento interní stav? Jak zjistit, co si momentálně sám myslí?
Člověk má poměrně hodně co do činění s problematikou standardního chaosu. Má skryté uspořádání myšlenek, zahrabaných pod spoustou vedlejšího materiálu. Jinými slovy, pohlížíme-li na něco statisticky, pak to, co se navenek jeví jako pouhé nahromadění šumu, v sobě má několik skrytých řádů. Takže děláme něco velice podobného tomu, co jsme si popsali v analogii s momentkami, ale současně používáme k detekci Whittakerův kanál. Obdivuhodný první krok v tomto směru udělala Dr. Hunt. Rozdělila externí oblast mozkových vln do několika kmitočtových pásem (podle Whittakerovy teorie jsou ve skutečnosti nejlepší harmonické intervaly). Simultánně nastavila individuální detektory pro každý frekvenční kanál. Nato rozdělila všechny tyto kanály do dvou větví: jednu jako přímku, bez časové prodlevy, a druhou se zpožděním povězme okolo 6 milisekund. Poté smísila všechny zpožděné se všemi nezpožděnými kanály, a zaznamenala jejich překrývání. A hle! To, co pak spatřila byly nádherné stopy chaosu skrytého v činnosti mozkových vln. Tyto stopy ukazovaly standardní atraktory chaosu. Její velkolepá práce je velmi přesvědčivý důkaz toho, že reálné aktivity mysli probíhají ve skrytých proměnných, ve skrytých kanálech uvnitř běžné "obálky externího elektromagnetizmu", prezentovatelného běžným měřením mozkových vln. Dr. Hunt prokázala, že "uvnitř" běžné statistické EM mozkové činnosti je neviditelný, deterministický dynamický řád.
Před více než dvěma desetiletími se ruský vědec Lisicyn nepřímo zmínil o zásadním objevu v této oblasti. Uvedl, že sověti "rozluštili lidský mozkový kód" a dodal, že do činnosti je zapojeno jakýchsi 23 kanálů, obsahujících veškeré dráhy až po optické frekvence. Nicméně jen 11 těchto kanálů je nezávislých. Zmínil se rovněž o tom, že kódování mozku nepotřebuje více než 44 "číslic".
Dnes už jeho poznámky interpretuji jako svědectví přímé aplikace Whittakerovy teorie. Lisicyn pochopitelně neuvedl žádné podrobnosti; tyto výzkumy byly v Sovětském svazu velice tajné, jak ostatně prezentoval moskevský incident Petukov/Toth. Lisicynovu poznámku interpretuji jako nepřímý odkaz na 11 nezávislých Whittakerových frekvencí - základní frekvence a 10 harmonických - jichž mozek coby pracovní stanice užívá k propojení mysli s externími elektricko/fyzickými funkcemi organizmu. Poznámka o 44 "číslicích" pravděpodobně znamená, že zde je v činnosti nějakých 44 odlišných a nezávislých Whittakerových spekter, přičemž každé z nich sestává ze základního a deseti harmonických. A pro každý frekvenční kanál jedné sady zde jsou dvě obousměrné EM vlny - tedy EM vlna a její časově reverzní protivlna (fázově sdružená replika).
Otázka: Můžete nám říct něco více o detekci potenciálu stojatých skalárních EM vln?
K základní detekci skalární vlny může být použito několik druhů detektorů.
Jeden z nich představuje prostorově orientovaný detektor, detekující prostorové aspekty a změny skalární vlny a její vnitřní substrukturu. Jiný detekuje variace rychlosti toku místního času, a tedy "jemnější, časovou strukturu vlny" během těchto změn. Problematika obou typů je dvojí. Podívejme se napřed na prostorově orientovaný detektor.
Předně je nezbytné detekovat absolutní potenciál v průsečíku. Pak je v tomto detekovaném potenciálu nutné detekovat jeho interní, zavinutou obousměrnou strukturu EM vln - zkrátka, jeho Whittakerovu strukturu. Dalším samozřejmým požadavkem je bezvadné odstínění přístroje před vlivy rušivých EM signálů v měřené oblasti. Musí zkrátka být ve Faradayově kleci. Navíc zde musí být možnost měnit zemnící potenciál stínicí klece. Musí zde být možnost "nechat ho plavat" v prostředí, nebo jím pohybovat vůči nějaké specifické hodnotě.
Například Geigerova trubice bude obyčejně detekovat silný absolutní potenciál. To závisí na potenciálu zvyšujícím náboj atomů či molekul plynu, který trubice obsahuje, a na ionizačním bodu, kdy se tento plyn začne ionizovat. Počítadlo pak spočítá iontové výboje, jejichž poměr je v relaci k úrovni ionizace, v závislosti na mezi pevnosti ionizovaného činitele. Všimněte si, že Geigerova trubice nemusí nutně detekovat jen jaderné záření, ale detekuje ionizující záření bez ohledu na druh. Jaderné záření je rozhodně ionizující, ale stejně tak silná skalární radiace. I přesto, že skalární vlna je stojatá, rostoucí úroveň jejího potenciálu může ionizovat plyn v trubici. Jestliže stojatá vlna skalárního potenciálu působí jako sinusová vlna v radiální vzdálenosti od zdroje, a Geigerův počítač je v uzlině, pak samozřejmě nenačte nic, protože tam nebude žádný odstup od normálního potenciálu okolního vakua.
Za zmínku stojí, že takzvaná "mikrovlnná radiace" na americkém velvyslanectví v Moskvě byla zjištěna detektorem jaderného záření - pravděpodobně Geigerovým počítačem. Čisté mikrovlny ovšem nejsou ionizující, a počítač by neaktivovaly. Zakrátko bude připravena k vydání má nová kniha "Gravitobiology: A New Biophysics", v níž chci přesně vysvětlit způsob, jímž byly indukovány zdravotní změny personálu US ambasády, vystaveného radiaci v Moskvě. V této knize chceme rovněž osvětlit Kaznačejevovy "fotony smrti" a EM indukci onemocnění na dálku. Kromě toho chceme objasnit mechanismus produkce EM "protisignálu" pro léčbu libovolných, známých či neznámých chorob a onemocnění.
Problém s Geigerovým počítačem jako detektorem spočívá v tom, že pokud vůbec pracuje, obsáhne pouze polovinu úkolu. Neprolomí a už vůbec nezměří obousměrnou Whittakerovu EM vlnovou strukturu ionizačního potenciálu.
Je zde možné schéma pro lepší detekční systém. Jde o použití dvou odstíněných detekčních sond umístěných v nevelké vzdálenosti od sebe. Na hrotech obou sond by měl být použit detektor velmi nízkých napětí, v rozsahu mikro či pikovolt, s velmi vysokým vstupním odporem. Pak by měly být signály smíseny a použit další detektor k rozlišení rozdílů frekvencí podobného druhu. Při správném provedení bude tento přístroj produkovat běžný EM zázněj (via Aharonov-Bohmův jev), a pak může vstoupit do hry druhý stupeň detektoru. Frekvence záznějů je vkládána do standardního spektrálního analyzátoru, který by měl odhalit komponenty Whittakerova spektra jako modulaci na detekovaných záznějích Aharonov - Bohmova efektu.
Tento detektor má dva nedostatky. Prvním je, že efektivní potenciál uzemnění k němuž je připojeno odstínění, ovlivňuje zda získáte detekci nebo ne. Za druhé, jde v podstatě o detektor velmi krátkých vln, povězme od milimetrových po vlny v pásmu jednoho metru. Nicméně by měl vystačit při výzkumu skalární komunikace, přičemž sověti hlásili významné biologické efekty v Lisicynově smyslu při vlnové délce okolo 2,1 milimetrů.
Pro větší vlnové délky už je třeba použít buď přístrojů s dostatečně široce separovanými detektory, operující v bistatickém přijímacím režimu, na bázi skalární interferometrie, anebo použít zpožďujících materiálů a zapojení v sondách. Jiný způsob řešení využívá vlastností nelineárních materiálů. Sinusová vlna vstupující do nelineárního materiálu vytvoří harmonické kmity. Přizpůsobením a výběrem vhodných materiálů lze získat čitelný kmitočet v rozšířené škále prostřednictvím produkce harmonických.
V pozadí dalšího způsobu je uvědomění, že stojatou vlnu skalárního potenciálu lze také považovat za stojaté vlnění v poměru k běhu času. Přítomnost skalárního potenciálu mění rychlost lokálního běhu času. A protože pozmění časový průběh, současně ovlivní i všechno ostatní, co v daném lokálním čase existuje -to znamená všechno. Přesněji řečeno jde o účinky stresu na rychlost toku času. A zde jsou jistá pozorovatelná působení, která se projevují například v detektorech a komponentech "solid state", k nimž dochází kvůli změnám toku stresovaného času. Nemohu být konkrétnější, protože efekty, o nichž zde hovořím, objevil John Schnurer a jsou jeho duševním vlastnictvím. John dokáže postavit detektor založený na tomto efektu, přinejmenším pro souhrnný potenciál. Pak zbývá už jen vyvinout detekci EM substruktury a jejího spektra, a získat tak velmi dobrý detektor EM skalární soustavy.
Jiné velmi užitečné věci pro vývoj detektorů ohlásili Hunt, Bedini, Beck, Howonadec, Golden a jiní. Obzvlášť Golden má velmi dobrý detektor pro skalární komunikace, a několik dobrých skalárních komunikačních vysílačů. Jeden z jeho typických detekčních systémů má například pro daný vysílací výkon účinnost o 20 až 30dB lepší, než běžné komunikační systémy s vysokým ziskem antén. A protože demodulace skalárů vyžaduje rozbalení vnitřního energetického spektra Whittakerovy struktury, nemohou rádiové zaměřovače zjistit směr odkud se signál skalárním systémem šíří.
Beck předvedl extrémně citlivou cívku z ultratenkého drátu, která se může kdykoli zhostit funkce nejlepšího supravodivého detektoru kvantových interferencí (SQUID). Protože pohyb proudu elektronů po drátě je ve skutečnosti umožněn rychlostí driftu, a určitě to není signál, Beckova cívka efektivně zamezí většině "elektronového krvácení" ze stabilizovaného skalárního potenciálu. Takto může blokovat většinu externího elektromagnetizmu a současně udržet vnitřní podíl. Cívka, jako oblast interakce přístroje, takto může udržovat a propouštět část uvnitř uložené EM energie, která běžně uniká jen do a skrz její jádro. Beck na výstupu cívky získává EM z této vnitřní složky, kterou SQUID nevidí, protože neuniká a je zablokována v interakční oblasti.
Jsou zde samozřejmě i další provedení detektorů, jako holografická interferometrie, ale už z popsaného si můžete udělat představu o části toho, co je třeba mít ke správnému laboratornímu měření v oblasti skalárního elektromagnetizmu.
Otázka: Mohli bychom se ještě vrátit k otázce, co je špatně na současném pojetí elektromagnetizmu, kvantové mechaniky a všeobecné relativity? Možná bychom to měli vzít v tomto pořádku.
Dobře. O případě elektromagnetizmu jsem se již zmínil. Polovinu z něho - opravdu zajímavou část interní energetiky - zahodili Heaviside a Gibbs. Vyřazením skalárního komponentu z kvaternionu současně zavrhli EM energii, obsaženou uvnitř lokálního časoprostoru a její komunikaci se vzdálenými body v prostoru. Protože koncentrovaná hustota energie časoprostoru je v podstatě souznačná s gravitačním potenciálem, zamítli také možnost převodu síly energie EM pole na gravitační energetický potenciál. Tím, že odmítli možnost interakce a vzájemného propletení EM a gravitace, popsali jen speciální podmnožinu Maxwellovy teorie, omezenou pouze na případ kdy gravitace a elektromagnetizmus nejsou v interakci. Coby pojetí podmnožiny je jejich práce dokonale v pořádku. Nicméně, a priori nikdy nemůžete využít jejich přístupu - ani aplikované technologie sledující jejich principy - k vytvoření elektrogravitace, stroje vykazujícího "over unity", zdroje energie z vakua apod. Ani na okamžik elektricky neovlivníte setrvačnost nehybného tělesa, samotnou strukturu elektrického a magnetického toku a nedocílíte a nevyužijete působení na dálku. Přístroje vyvinuté podle Heaviside/Gibbsových EM principů nikdy neodhalí nebo nezměří mysl, myšlení a emoce - protože tyto pomůcky a priori opomíjejí a zanedbávají arénu vnitřní energie, kde mysl, myšlenky a emoce sídlí a operují. A navíc: externalizovaná EM energie je rozptýlená, a rozptýlená energie vytváří entropii - rostoucí nesoulad a pouze pozitivní tok času. Takže věda a technika nikdy nebude schopna transformovat EM energii na G-energii a naopak. Každý systém postavený podle těchto principů bude v extrémně nejlepším případě "rovnovážný". Nikdy nevydá více energie, než do něj bylo vloženo. To je v nejlepším případě možné jen v případě některých diod.
Otázka: A co současná kvantová mechanika?
Kvantová mechanika má těžký základní problém: nepřítomný chaos, jinými slovy je tu problém chybějícího skrytého řádu. Nechte mě objasnit proč k tomu došlo. Když fyzici konstruovali kvantovou mechaniku, byla nezbytná statistická teorie. Jednoduše tedy vzali Gibbsovu termodynamickou statistiku, a použili jí jako kvantovou. Mimo to, Gibbsova statistika se opírá o teorii náhodné proměnné; to znamená, proměnné jsou považovány za náhodné. Jelikož se používá statistika s náhodnou proměnnou, je postulát QM: "kvantová změna je statistická" omezen na zvláštní případ "kvantové změny, která je nejen statistická, ale je také náhodná". Druhý případ: "kvantová změna je statistická, ale může obsahovat skrytý řád a být nenáhodná", tudíž vylučuje předchozí, jednoduše kvůli použité statistice. Hypotézu náhodné změny lze tedy snadno překroutit takto: Jestliže shromáždíte velké množství náhodných změn, výsledná kolekce je stále ještě náhodná. Další kolekce už vůbec nevyhnutelně nemusí vytvořit tutéž sbírku. (Pokud ano, pak je to ve skutečnosti evidentní důkaz toho, že ne všechny proměnné byly náhodné.)
To znamená, že pokud je kvantová změna náhodná, pak kolekce těchto náhodných drobných změn nikdy nemůžeme integrovat tak, aby poskytly daný makroskopický vesmír v němž žijeme a pozorujeme. Z tohoto důvodu bychom tu nemohli mít květiny či stromy nebo cokoli - jen samé náhodnosti. To je samozřejmě nepravdivé, protože v opačném případě bychom vy a já a tento makrosvět neexistovali.
Aby integrace statistických kvantových změn poskytla daný makroskopický vesmír, musí mít kvantové změny skrytý řád. To znamená, že proměnné musí být chaotické a ne náhodné. Pokud jsou změny chaotické, pak se z jejich spojení vynoří a stabilizuje celá škála forem - což je vlastně to, co pozorujeme ve fyzikální realitě.
Je ironií, že v současnosti největším základním problémem kvantové mechaniky je problém chybějícího chaosu! Ač se snaží seč umí, nemohou kvantoví fyzici nalézt pohřešovaný skrytý řád, protože ještě stále užívají Gibbsovy statistiky, která to už předem vylučuje. Jenže nyní už vědí, že na QM je něco špatně, a mnozí z nich se obávají, že tato nejúspěšnější fyzikální teorie bude muset být úplně přepracována.
David Bohm samozřejmě už dávno poukázal na to, že skryté proměnné by mohly obsahovat utajený řád. Vlastně všichni experimentální fyzici se shodují s jeho pojetím skryté promněnné (HVT). Přední teoretici QM se však této myšlence (a tím i skrytému řádu) vyhýbají. Vyhýbají se tomu užitím jakési varianty pravidla Occamovy břitvy a říkají, že Bohmova HVT, jak se zdá, nepředpovídá žádné nové fenomény, tak proč ji tedy přijímat, či dokonce seriózně zkoumat? A protože Bohm ve skutečnosti neví, co si se skrytými proměnnými počít, nemůže být experimentálně nalezeno nic, co by nebylo možné objasnit v rámci současné QM.
A zde je bod, kde Whittakerovo dílo - a původní Maxwellova kvaternionová teorie EM - šetří čas a přesvědčivě řeší tyto otázky. Whittakerova teorie skryté proměnné je navíc okamžitě ověřitelná na laboratorním stole. Je testovatelná, a pokud je aplikována v kvantové mechanice, předpovídá množství nových fenoménů a efektů, takže jí zcela jistě nehrozí pořezání starou dobrou "Occamovou břitvou". Použijeme-li Whittakerův přístup v QM, opět poskytne měřitelné interní obousměrné EM vlnové struktury v skalárním potenciálu, včetně Schroedingerova potenciálu. Whittakerova práce sama o sobě připouští přímé řízení kvantových změn a zřízení ověřitelného skrytého řádu uvnitř "Gibbsovy statistiky". Jinými slovy, aplikace Whittakerova díla vytváří v QM supersadu tím, že do ní vrací chybějící chaos.
Předpoklad, že "kvantová změna je statistická" má teoreticky tři zvláštní případy: (1) případ kdy není přítomen žádný vnitřní řád a kvantová změna je náhodná; (2) případ kde je nějaký vnitřní řád, i když ne celkový, ale kvantová změna už je chaotická; a (3) případ kdy kvantová změna je dokonale podchycena, a proto perfektně zařazená a deterministická.
Všimněte si, že doplněním skrytého řádu a v něm vložené EM energie jsme rozšířili obojí, QM i EM, a obě unifikovali do společné, Whittakerovsky použitelné podskupiny, což je tatáž podmnožina sdílená obojím.
Otázka: A co všeobecná relativita? Jak ta do toho zapadá?
Věřte nebo ne, podobná věc se stala rovněž v případě všeobecné relativity! Einstein místo pojetí, které původně zamýšlel popsat, bezděky omezil všeobecnou relativitu na podskupinu. Toto omezení je opět nepřímým důsledkem základního omylu v Heaviside/Gibbssově pojetí elektromagnetizmu.
Einsteinův pohled na elektromagnetismus se bohužel přichýlil ke klasické představě. Jelikož se v klasické EM teorii EM a gravitace vzájemně vylučují, byla silná EM síla jako činitel zakřivení časoprostoru nepoužitelná.
Einstein proto tedy za tohoto činitele, či působitele, považoval pouze slabou gravitaci v důsledku přitažlivosti hmoty. Nuže, G-síla je mnohem, mnohem slabší než E-síla. G-síla je dokonce velmi slabá! Kdyby byla pouze tato slabá G-síla zvažována jako příčina zakřivení časoprostoru, pak by zde nikdy nebylo žádné zjistitelné zakřivení časoprostoru, vyjma v bezprostřední blízkosti ohromných mas - jako například při povrchu Slunce nebo hvězd.
Einsteinovi bylo jasné, že laboratoř, pozorující vědec ani přístroj, nikdy nemůže být umístěn na povrchu Slunce či jiné hvězdy. Proto se uchýlil k pojetí lokálního časoprostoru, kde laboratoř, pozorovatel ani přístroje nebudou nikdy zakřivené. Lokální časoprostor měl být vždy plochý. Naneštěstí se pak ale dopustil zásadního omylu. Přecenil svůj myšlenkový pokus. Vyjádřil jeden ze svých základních postulátů všeobecné relativity slovy: "Lokální časoprostor je vždy plochý!" To bylo přespříliš omezující a nesledovalo jeho myšlenku. Jeho postulát lze přesněji vyslovit takto: "Lokální časoprostor je vždy plochý, působí-li jako činitel/působitel zakřivení pouze slabá gravitace a není-li lokální oblast zájmu poblíž velkého nahromadění hmoty."
Povšimněte si rozdílu v obou výpovědích tohoto postulátu. Einsteinovo zevšeobecnění nedovoluje k zakřivení využít daleko silnější EM síly. Svým vlastním neuváženým prohlášením ve své vlastní všeobecné teorii relativity prakticky vyloučil elektromagnetizmus ze svazku s gravitací. Ironií je, že Einstein se pak pro zbytek svého života snažil namontovat elektromagnetizmus zpět - a přitom si ani na okamžik neuvědomil, že jeho vlastní příliš horlivý příkaz v postulátu o plochém lokálním časoprostoru odsoudil všechno jeho úsilí k nezdaru.
Opravený příkaz v jeho postulátu naproti tomu připouští následující: "Je-li jako činitel/působitel zakřivení využita velmi silná síla jako například elektromagnetická, místní časoprostor může být zakřiven, i když se lokální oblast zájmu nenachází poblíž velkého nahromadění hmoty."
Jak je vidět, Einstein ze své zamýšlené teorie bezděky popsal pouze jednu podskupinu. Korektní přeformulování jeho nadsazeného postulátu o nezakřiveném lokálním časoprostoru dramaticky rozšiřuje všeobecnou relativitu, pojí ji s elektromagnetizmem do sjednocené teorie pole.
Einsteinův přehmat současně znemožnil, aby se z nynější všeobecné relativity vůbec kdy mohla stát laboratorní, experimentální věda. Jestliže není k dispozici žádné zjistitelné lokální zakřivení časoprostoru, nemůže být samozřejmě měřeno v laboratoři. Mizivě slabé vlny lokálních zakřivení, následující gravitaci přitahující hmoty, jsou podle předpovědi několik řádů pod možnostmi nejlepších dostupných detektorů. A takový detektor je ohromná, monstrózní a velmi nákladná věc. Má-li být lokální časoprostor pozorovatele a priori vždy plochý, neexistuje lokální experiment nebo lokální zařízení, které obsahuje nebo poskytuje zakřivení lokálního časoprostoru!
Einsteinovi moderní stoupenci bohužel povýšili einsteinovskou všeobecnou relativitu na dogma. Bezohledně udržují při životě přehnané tvrzení z postulátu o plochém lokálním časoprostoru. Fyzikům, kteří o tom chtějí diskutovat - a hezkých pár by chtělo - je zpravidla ihned zatarasen přístup k finančním prostředkům. Pokud u svého kacířství setrvají, přijdou o vědeckou pověst, jsou vyobcováni a ekonomicky odříznuti. Pokud si chcete udělat jasný obraz, jednoduše si přečtěte Santilliho knihu. Ortodoxní věda v rozporu s vědeckou propagandou nemilosrdně obhajuje své doktríny proti všem pseudo- kacířům. Hodně vědeckých disciplín konvertovalo od vědy na víru. Každý člověk znalý historie vědy může vypočíst početné příklady vědeckého potlačování, vražd pověsti a vypuzení. Rychle zde přijde na mysl třeba Gaussova nelineární geometrie, Wegenerův kontinentální drift, Mayerův objev zachování energie, Ovčinského amorfní polovodiče, fyzikální terapie, EKG či klinické použití hypnotického stavu. Vědci tvoří hierarchie úplně stejně, jako každá jiná skupina. Někteří z nich jsou prohlášeni za svaté. Někteří jsou naopak ďábly. Pak je zde nejpočetnější neurčitá většina, jejíž příslušníci nejsou tím ani oním. Tvoří ji obyčejní lidé, jako vy a já, kteří mají specializovanou práci. Je známo, že každý vědecký model je padělatelný a především nedokonalý, můžeme-li věřit Godelovu teorému. Vědecká metoda v žádném případě nepřináší celkovou pravdu, ale podle svého vlastního tvrzení poskytuje v nejlepším případě pravdy částečné. Heisenbergův princip neurčitosti říká, že každé měření deformuje entitu s níž je přístroj v interakci, mění tedy to, co se ve skutečnosti zdá být naměřeno. Opravdoví vědci vědí, že vědecké modely jsou progresivní. Za každý model bude dříve či později nalezen lepší a dokonalejší.
Jedno je jisté. Když se člověk podívá na Maxwellovu kvaternionovou teorii vidí, že skalární komponent zde získává schopnost obklopit a zužitkovat silnou elektromagnetickou sílu k vytvoření zachyceného potenciálu, vyplněného strukturou vektorů dynamické EM energie. Jelikož translační komponenty kvaternionu byly vynulovány, systém polapené spatio-temporální energie už není převáděn prostorově, ale jen dočasně. To je samozřejmě skalární EM potenciál zbavený gradientu pole externí síly. Protože je to skutečně zachycená energie, která svou gravitací přitahuje další zachycovanou energii, pak jsou všechny potenciály gravitační - což je dobře známo.
Sacharov už v roce 1968 poukázal na to, že gravitační pole ve skutečnosti není primárním polem přirozené povahy. Je vždy konglomerátem, produkovaným jinými poli. Je-li jeho hypotéza pravdivá, pak by se gravitace měla skládat v první řadě z elektromagnetizmu, protože je nejsilnější silou již běžně potkáváme a využíváme.
Maxwellovy kvaterniony a dva pronikavé Whittakerovy dokumenty na to přímo poukazují. Rovněž ukazují jak lze všechno prověřit na laboratorním stole. Whittakerův přístup ke skalárnímu elektromagnetizmu je testovatelný, čímž splňuje hlavní kritérium, které dělá rozdíl mezi hypotézou a teorií. Jakýkoliv personál, slušná univerzitní laboratoř fyziky anebo elektromagnetizmu, která se tomu bude ochotna věnovat, může tento přístup otestovat.
Otázka: Jsou zde i jiní fyzici nebo vědci, jimž bychom měli být za tyto věci vděční?
Ano. Rád bych připomenul, že Nikola Tesla experimentálně objevil stojaté vlny EM skalárního potenciálu v noci z 3. na 4. červenec 1899 ve své laboratoři v Colorado Springs. Zjistil, že jsou vyzařovány přesunující se bouří a označil je jako "elektromagnetické zvukové vlny". Čtyři roky předtím, aniž by si toho povšiml někdo v odborném světě, publikoval Whittaker svou přesnou teorii popisující tytéž elektrogravitační vlny. Tesla vždy tvrdil, že v pozoruhodných systémech, na něž se později odvolával, nikdy nepoužíval Hertzových vln. Přesněji řečeno, poukazoval na využití EM zvukových vln - které musí být modelovány podélně. Dnes už víme, že pravdu měl Tesla - a všichni jeho kritici se mýlili.
Měl bych asi také poukázat na Hooperovy patenty a práce. Hooper je zřejmě jediným fyzikem, který vůbec kdy metodicky zkoumal EM stresy, jejich struktury a gravitační aspekty v laboratoři.
Rád bych vzpomenul i Sacharova a vzdal mu hold za jeho jasnou výpověď, že gravitace není primární pole, ale konglomerát polí složených z jiných polí. Mělo by být rovněž poukázáno na doslova explozivní vývoj v stochastické elektrodynamice, k němuž došlo z podnětu Sacharova, Hala, Puthoffa a jiných. A člověk by měl rozhodně vzdát čest vědcům jako Peter Graneau, který se snažil poukázat na základní problémy elektromagnetismu a své závěry podložil i experimentálně.
Nakonec bych se možná měl zmínit o tom, že jsem měl tu čest pracovat s některými mimořádnými vynálezci. Z úcty k jejich přání je zde dnes nebudu přímo jmenovat. Ale velká část znalostí, které dnes mám, spočívá z velké části na jejich úžasně usilovném, vytrvalém experimentování a pokusech, jichž udělali tisíce. Později budeme mít příležitost sdělit více překvapivých a udivujících informací o jejich aktuálních příspěvcích, doufejme ke konci tohoto roku. Na mysl rychle přijde řada dalších brilantních vynálezců jako třeba Moray a Sweet, kteří rovněž bojovali na tomto poli a dosáhli udivujících výsledků, za něž se nedočkali odměny.
Můžete prosím ještě jednou, krok za krokem a tak jednoduše, jak jen je možné, vysvětlit, jaký efekt zadržující interní EM energii si dělá z fyziků dobrý den, a jak to souvisí s vektory?
Věcí, která vyřadila vnitřní řád a vnitřní strukturu lokálního ST, je odstranění všech úvah o skrytých, deterministických proměnných, které by mohly být manipulovány k vytvoření a přímému řízení kvantových změn.
Jak lze vidět, jsou skalární veličiny ve světě fyziky velmi často vlastně systémy nulových vektorů, kde "skalární" či nehybný systém je ve skutečnosti naplněn velkým množstvím menších "vektorových" věcí, které jsou v neustálém zuřivém pohybu. Proto musíme být velmi opatrní užíváme-li matematiky (která nerozebírá elementární skalár na vektory, anebo je identifikuje jako nulové vektory) k simulaci nebo rozboru fyzikálního stavu. Použiji extrémní příklad: dva sloni tlačící vší silou čelně proti sobě mohou vytvořit "dvouslonový" systém opozičních sil (vektorů), a tento systém bude stacionární. Tento systém je tudíž systémem s nulovým výsledným vektorem; systémem, jehož pohyb je vyjádřen nulovým vektorem. Totéž by platilo i pro dvě blechy tlačící proti sobě a nepohybující se jako systém; také tento systém by byl systémem s nulovým výsledným vektorem, jehož pohyb by reprezentoval vektor zero.
A to je bod, v němž nás matematika zrazuje, jestliže ji přijímáme nekriticky. Ve vektorové analýze jsou všechny nulové vektory identické. Můžeme říct, že translační pohyb systému s blechami a systému se slony jsou totožné. To je pravda, ale v obou systémech je spousta rozdílů, které musí být fyzikálně vysvětlitelné! Kdo nevěří, ať se postaví mezi ty dva na sebe tlačící slony a posoudí, jestli to je stejné jako být mezi dvěma tlačícími blechami! Zajisté mu neujde, že sloni vyvíjejí daleko větší tlak než blechy.
To ilustruje základní problém s vektorovou analýzou. V samotných matematických koncepcích, je pojem "vektorový prostor" chápán jako jakési "místo kam můžeme vložit vektory". Kromě toho, bez ohledu na to, kolik vektorů je tam vloženo nebo na jejich interakce, není samotný vektorový prostor nikdy nijak stresován. Jinými slovy, v tomto prostoru je jedno, zda na sebe tlačí dva sloni nebo dvě blechy - je to pořád totéž. A to je ten problém. Když je vektorová analýza aplikována na fyzikální situace vložené do matematiky samotné vektorové analýzy, znamená to absolutní vyřazení stresu lokálního prostoru či časoprostoru, vyplývajícího z interakce vektorů reprezentujících interakce kinetických fyzikálních kvantit.
A právě v kvaternionech tomu tak není. Kvaterniony těchto interakcí podchycují "lokální stres v časoprostoru" a "lokálně polapenou energii časoprostoru" uvnitř skalárního komponentu. Jen pohyblivé součásti spolupůsobících kvaternionů umí znázornit nehybný nebo nepřenosový stav, co se týče částí spolupůsobících v systému, jako stres, energii a exaktní geometrickou šablonu interaktorů lokálně polapených v časoprostoru, shromáždit je a vyřídit. Pohybový aspekt může jít do nuly, ale skalární aspekt zachytí nejen velikost, ale i vnitřní pohyb a jeho přesnou dynamickou strukturu.
Jen kvaterniony ztělesňují krásnou teorii skrytých proměnných, podobně jako Bohmova obdivuhodná práce.
Vtěluje oba kanály: kanál externí energie (který je popsán například v klasické Heaviside/Gibbsově EM teorii), ale také skrytý kanál termodynamické energie (o němž v Heaviside/Gibbsově teorii není ani zmínky). Kvaterniony taktéž vtělují hyperprostorové aspekty, protože jsou rozšířením teorie komplexních čísel. Povšimněte si, jak Heaviside u komplexních čísel musel zacouvat, aby ve svých prostorových vektorech mohl sjednotit magnetizmus a elektřinu. Takto v podstatě přidal jeden dodatečný rozměr, znázorněný prvním hyperčíslem; druhou odmocninou z mínus 1. Kvaterniony to v sobě již obsahovaly, a bylo toho mnohem, mnohem víc, co Heaviside jednoduše odhodil.
Otázka: Mohl byste shrnout jak Whittakerův přístup unifikuje všeobecnou relativitu, elektromagnetizmus a kvantovou mechaniku?
Ano. Aplikací Whittakerova díla na každou z těchto tří problematik z nich vzniknou superskupiny. Každý nový superset má dvě podskupiny: současnou disciplínu a rozšíření, obsahující vnitřní EM energii a teorii skryté proměnné. Protože všechna rozšíření jsou u všech tří vlastně totožná, leží všechny tři supersety nad obvyklými sadami rozšíření. Každá z prezentních tří disciplín je takto odhalena jako speciální případ, v němž je bohužel opominuta sada unifikujících rozšíření. Vypadá to jako lepenková krabice bez víka, z níž jste vyřízli dno a její postranice vyvrátili do stran. Aby oddělené stěny mohly být opět spojeny, potřebujeme spodní část krabice. A tu nám poskytl Whittaker. A je to ověřitelné.
Otázka: Jsou zde mimo to všechno ještě nějaké další podstatné věci, na které byste rád poukázal, o nichž jste se dosud nezmínil, a které vyplývají z eventuálního vývoje této nové fyziky?
Několik. Povšimněte si prosím, že Whittakerovo dílo a charakteristiky Maxwellových skalárních komponentů v kvaternionech připouští přímé elektromagnetické ovládání vakua. Ve skutečnosti to opravdu dovoluje strukturování a variace toku nehmotného elektrického náboje. V rámci tohoto nového přístupu, může být jeden elektron úplně odlišný od dalšího, protože tok jeho elektrického náboje může být měněn a vzorkován. Může být měněn nejen jeho celkový elektrický náboj, ale tento náboj může být dynamicky strukturován. Náboj elektronu nebo jiné elementární částice lze měnit, a tok náboje z jednotlivé částice (nebo jejich seskupení) může být prostorově strukturován - nebo aktivován.
Tato koncepce aktivace připouští například okamžitý a testovatelný výklad mechanizmu, na jehož základě funguje homeopatie. Vzpomeňte si, co jsem na počátku říkal o uspořádání vody a hydrancefalii. Každá chemická sloučenina má deterministicky zavinutou Whittakerovu EM strukturu. Pokud z ní děláte roztok, měníte strukturu skryté vnitřní energie tekutiny. Když se pak zbavíte fyzikálního nosiče - hmoty původní sloučeniny - a ponecháte jen strukturu její vnitřní energie, máte homeopatický přípravek. Chemické vlastnosti jsou zcela poplatné náboji a jeho distribuci. Homeopatie podchycuje šablonu náboje v potenciálu, a to ovlivní náboje v ošetřovaném těle úplně stejně jako současná léčiva. Ve skutečnosti lépe, protože obtížný "fyzický přebytek" odpadá a provádíte přímo potřebné. Tyto nové koncepce znamenají hluboké a ožehavé změny v současných základních předpokladech medicíny i biologie.
V novém přístupu nelze jen automaticky používat statisticky náhodné proměnné. Musíme aplikovat chaos. Od struktury vakuové výměny hmotnosti nabitých částic "virtuálními fotony" jsme se přesunuli na úplně novou, mnohem fundamentálnější technickou úroveň. Nyní může být proudění nábojů nehmotných virtuálních částic aktivováno specifickou dynamickou strukturou - vakuovým motorem, chcete-li - k výkonu specifické práce. Nebo můžeme aktivovat samotný lokální časoprostor, zakřivit ho a vnutit tomuto zakřivení takovou vnitřní strukturu, jakou chceme. Takto lokálně zakřivený časoprostor se pak stane trvalým nevyčerpatelným zdrojem pro specializovaný vakuový motor nebo motory. Můžeme upravit lokální vakuum tak, abychom mohli přestoupit jakýkoli, všechny současné zákony zachování, ne jen dva ze tří, jak dovoluje současný CPT teorém. Doslovně můžeme využít neuvěřitelně mocných proudů vakua k vytvoření lokalizovaných vakuových motorů. Můžeme sáhnout přímo do jader atomů magickými, jemnými a přesně kontrolovanými prsty.
Poprvé v historii můžeme začít se skutečnými úpravami a řízením samotného jádra. Můžeme shromáždit a integrovat virtuální skupenství forem energie, jenž jsou v QM nazývány "přízračnými" (ghost forms). A konečně - cokoli může být do písmene materializováno a vneseno do fyzikální reality nebo naopak odhmotněno tak, aby z ní zmizelo. Pak budeme schopni ovládat a měnit místní přírodní zákony, protože můžeme přímo konstruovat a řídit Schroedingerovu rovnici, kvantové potenciály a veškerý lokální potenciál vakua; všechny jeho dílčí součásti.
Zda jsme na to připraveni nebo ne, to nevím. Bůh asi usoudil, že nastal čas dát lidstvu do rukou možnost budovat vlastní fyzikální realitu a svůj vlastní osud. Můžeme vytvořit nově navrženou realitu, ať už nebesa či peklo. Ale ať uděláme cokoli, buď budeme sklízet prospěch nebo poneseme důsledky. Bylo by rozhodně báječné, kdybychom poprvé v historii dokázali vyvinout mocné nové nástroje, abychom lidstvo zachránili, místo toho, abychom ho zničili.
Konec rozhovoru
partner Matrix 2001
