Tolkien na konci epochy: Alchymistická tajemství Pána prstenů (3)

         Tolkien se stal svědkem a dokumentaristou té nejopravdovější lidské duchovní historie, zejména anglické, keltské a skandinávské. To vše díky unikátní přirozené struktuře jeho osobnosti, která oplývala mnoha dary, zkušenostmi a jinými faktory, bez nichž by jeho hluboké filosofické pochopení působnosti sil na formování naší reality nebylo možné. Tyto dary souhrnně popisuje jako "citlivost vůči lingvistickým vzorům a modelům," které ho emocionálně ovlivňovaly stejným způsobem jako barva či hudba; objevil v sobě "ze srdce vyvěrající náklonnost ke všemu rostoucímu," a "ohlas vůči legendám, které měly podle jeho vlastních slov severozápadní povahu a teplotu". Jelikož se často nechával pohltit krásou a silou řeckých, skandinávských, finských, německých a jiných eposů, toužil po znovuobnovení anglické epické tradice pro Angličany a představit jim mytologii, která by byla pouze jejich. V dopise svému příteli Miltonu Waldmanovi z roku 1951 Tolkien píše:         

          "Dlouho jsem byl zarmoucen chudobou své milované vlasti: neměla totiž žádné vlastní příběhy (pevně spjaté s vlastním jazykem a půdou), a pokud ano, tak ne tak hodnotné, jak bych si přál - zatímco jiné země měly svých legend (jež byly jejich nedílnou součástí) bezpočet." "Jednoho dne jsem se rozhodl, že vytvořím soubor legend - od těch rozsáhlých a kosmogonických až po romantické, pohádkově laděné příběhy. Ty obsáhlejší budou založené na těch menších, pozemských a tyto menší budou odrážet třpyt nedozírných horizontů, které mohu skromně věnovat: Anglii, mé vlasti."     

          Ze senzačního ohlasu, který vyvolal Pán prstenů a který stále nepřestává růst a šířit se, je jasně patrné, že Tolkien dokázal svůj vznešený a heroický úkol splnit. Neboť dokázal zahrát na notu, jejíž tón rezonuje v hloubi srdcí mnoha z nás.     

Jazyk ptáků

         Co je na trilogii o Prstenech tak zvláštního, že se nás tak bezprostředně a hluboce dotýká? Je to lehkost, půvab a výmluvnost Tolkienova jazyka, způsob, jakým k nám hovoří tesklivé vzpomínky na události dávno zapomenutého Věku. To je to, proč se nám jeho knihy tak líbí. Tolkien měl dar pro vytváření "imaginárních" jazyků od dětství. Díky tomuto daru, jenž byl klíčový pro jeho autorskou práci, díky této schopnosti vyladit svůj sluch a vnitřní citlivost na vyšší a jemnější vibrační frekvenci, se mohl Tolkien začít zaobírat filologií (naukou o jazyku) na profesní úrovni. Takto nabytá vzdělanost mu umožňovala stopovat původ slov, výrazů a mluvy vůbec daleko do minulosti - až k jejich kulturnímu zdroji. Tento výzkum samotných kořenů jazyka, známého v alchymistickém učení jako "Jazyk ptáků," ho logicky zavedl až k úvahám o skrytých mystériích a tajných zprávách, jež byly starověkými entitami posílány do budoucnosti zakódované v mluveném a psaném slovu.       

        Ve svém Tajemství katedrál popisuje Fulcanelli tento tajný jazyk či argot jako "jazyk, který nám prozrazuje tajemství věcí a rozkrývá většinu skrytých pravd." Píše, že šlo o "otce" všech jazyků. Byla to "znalost právě tohoto jazyka, kterou Ježíš předal svým apoštolům - tím, že jim poslal jeho ducha, Ducha Svatého." "Tradice nás také ujišťuje, že před zmatením jazyků při stavbě babylonské věže se tímto jazykem mluvilo" - tato událost znamenala, že "posvátný jazyk začal být používán v jiném, překrouceném smyslu a nakonec byl drtivou většinou lidstva zcela zapomenut."

         Fulcanelli dále uvádí, že tento tajemný jazyk mysli užívá specifických fonetických pravidel, která způsobují, že uši posluchačů a oči čtenářů jsou zaměřeny spíše na zvuk a význam než na pořadí hlásek. Během svého celoživotního výzkumu a vylaďování na původní frekvenci jazyka, skrze umění "naslouchat" a díky úvahám o vztahu mezi zvukem jazyka a manifestací, komunikací a původem jazyka kořenového, Tolkien zjistil, že každé jméno, každé slovo a každá deskriptivní fráze byla aktuální manifestací kulturní mozaiky, která sledovala svou vlastní existenci mnoho tisícovek let do minulosti.  

        Jinými slovy, Tolkienův výzkum historie jazyka ho přivedl až k rozkrytí tajných znalostí historie lidské rasy. V Bibli stojí: "Na počátku bylo slovo." A byl to právě výzkum původu a vývoje slov a jazyka, díky němuž Tolkien pochopil mechanismus toho, jak se tvoří kultura a jak je během historie přetvářena. Značně mu při tom pomohla i jeho záliba ve velkých legendách starověkých civilizací. Koncepce "jakosti" času mu také byla známa díky studiu historie lingvistických významů. Moment přetváření slov totiž reflektuje kvalitu a "jakost" doby, v níž jsou užívána. Jako každý badatel, který se pustí do postupného a podrobného zkoumání historie, i Tolkien dospěl k zásadním otázkám: Jaké síly utvářely a přetvářely lidskou historii? Odkud tyto síly pocházejí? Jaký je jejich prvořadý účel? Jaký je náš vztah k těmto silám? Kdo jsme my sami?    

        Přemýšlením o těchto otázkách se Tolkien dopracoval až k přesvědčení, že je velmi pravděpodobné, že kdysi dávno na naší planetě existovaly zvláštní formy vnímajících bytosti, jež bychom dnes považovali za podivné a magické. Elfové, trpaslíci, čarodějové a možná i hobiti nebo stvoření jim velmi podobná byla nedílně včleněna do esence jazyků, jejichž studiem se zabýval. To, zda Tolkien skutečně věřil v historickou existenci těchto tvorů, není tak důležité jako fakt, že to byla právě Tolkienova filologická zkoumání, která odhalila jejich přítomnost. Stalo se ono naladění na zvukové vibrační frekvence tím, co umožnilo Tolkienovi cestovat v čase do minulého Věku? Bylo to skutečně to správné naladění, jemnější a kultivovanější než většina marných snah, které vyvíjejí lidé Věku strojů, které Tolkienovi dovolilo uvědomit si přítomnost oněch bytostí minulosti?       

        Tolkien sám popisuje proces, díky němuž dokázal stvořit a zdokumentovat  svůj příběh, jako propojení pověstí, které mu vytanuly na mysli jakožto "dané věci," jako zachycení něčeho, co už "tam" někde "bylo". Nehovoří o tom, že by něco sám "vymýšlel". Dosáhl opravdu Tolkien toho, že náslechem a nazíráním základních zvuků či kořenových hlásek staroevropských slov se doslova "vylaďoval" na vlnění ducha Staré Evropy a hlasů vlastních předků?

       V dopise ze 7. září 1955 doslova píše:     

        "?jméno Frodo je skutečné jméno pocházející z tradice starých Germánů. Jeho staroanglická podoba byla Froda. Etymologicky vychází ze starého slova frod, které vyjadřuje někoho "zkušeného a moudrého," ale jeho mytologické vazby ho spojují s legendami o Zlatém věku Severu."

         Z Tolkienových filologických výzkumů a bádání v oblasti katolicismu, jež mají hlavní pramen v hebrejském Starém Zákoně a knize Genesis, vysvítalo, že každá hláska má určitou odpovídající esenci (vibrační frekvenci), která způsobuje, že každé myšlence se dostane adekvátní manifestace prostřednictvím jejího vyslovení. Tolkien také mohl vycházet z debaty o podstatě obecných forem hlásek a slov, tedy tzv. středověkého "sporu o univerzálie" - sporu mezi realisty a nominalisty o metafyzickou platnost jazyka. Jak výmluvně uvádí filosof a kulturní historik Jeremy Naydler ve své knize Temple of the Cosmos, vycházeli realisté z přesvědčení, že všechna slova jsou posvátná a svůj původ mají v božském.

        Slovo pro ně, jako pro znalce alchymie a tantry, mystiky kabaly, súfisty a křesťanské zasvěcence, vyjadřovalo prostřednictvím samotné svojí přirozenosti duchovní esenci dané věci. Světsky orientovaní nominalisté naproti tomu trvali na tom, že slova jsou pouhými libovolně vytvořenými a lidskou konvencí potvrzenými zvuky, jejichž jedinou funkcí je příhodnost ke komunikaci. Slova podle nich nemají žádnou souvislost s vnitřní přirozeností věcí. Díky "vítězství" nominalistů tak drtivá většina Evropanů ztratila napojení na jedno z největších mystérií svého dědictví - na znalost skutečně posvátné přirozenosti zvuku a jazyka. Avšak Tolkien, který se během mnoha let lingvistického výzkumu a luštění dokázal "znovu naladit," jistě tuto prastarou koncepci duchovního náhledu důvěrně znal - a s ním i roli, kterou hrál zvuk ve tvoření a manifestování reality. V Silmarillionu popisuje proces tvoření podobným způsobem jako mnoho starověkých textů obsahujících mýty o stvoření.         

        "Na počátku Eru, Jediný, který se v elfštině nazývá Ilúvatar, stvořil Ainur, kteří byli potomstvem jeho myšlenky, a předkládal jim hudební témata a oni před ním zpívali. V této Hudbě se utvořil Svět, protože Ilúvatar píseň Ainur zhmotnil a oni ji uviděli jako světlo v temnotě. A mnozí z nich se zamilovali do krásy vidění, které se před nimi rozvíjelo. A proto dal Ilúvatar jejich vizi Bytí a umístil je do Prázdna a v srdci Světa zažehl Nehynoucí plamen."

        Fulcanelli nazývá nehynoucí plamen "tajemným činitelem, který svou formou spíše připomíná vodu než plamen." Uvádí také následující. "Tento plamen hořící vody je životně důležitou spojnicí Stvořitele s neživou hmotou, představuje ducha vloženého do věcí." O tajném ohni také hovoří jako o "univerzálním duchu, který umožňuje umělci nebo alchymistovi - napodobiteli Přírody a Posvátného Velikého Díla - izolovat ve svém malém světě průzračné a jasné křišťálové části od částí temných, proudících a neproniknutelných.

- pokračování -