Tolkien na konci epochy: Alchymistická tajemství Pána prstenů (4)

         Čaroděj Gandalf byl velmi pravděpodobně stvořen jako postava podobná starým Mistrům alchymie. V příběhu Třetího Věku Středozemě hraje velmi významnou roli. Během svého střetnutí s balrogem v hlubinách Morie sám sebe označuje za "služebníka skrytého ohně". V dopise Robertu Murrayovi ze 4. listopadu 1954 popisuje Tolkien Gandalfa a ostatní čaroděje jako "inkarnované anděly," kteří byli ve Třetím Věku vysláni do Středozemě, aby zde plnili role emisarů a rádců elfů a lidí v jejich snahách o rezistenci proti silám temnoty. Bylo to právě v době, kdy se opětovně materializovalo úsilí Temného Pána Saurona uchvátit vládu nad celou Středozemí. Podle Tolkiena spočívá hlavní úloha Čarodějů v udržování a posilování univerzálního ducha lidství, což velmi připomíná primární snahy Mistrů alchymie. Dosahují toho prostřednictvím vzdělávání, rad a postupného směrování lidských myslí a srdcí směrem k "Cestě Světla". V podstatě představují "hermetické bratrstvo" alchymie. Skrze tuto posvátnou činnost dodávají lidem statečnost, duševní sílu a kuráž, aby jim tyto pomohly odolat lákadlům temných sil a aby byla splněna klíčová mise Velkého Posvátného Díla - totiž zachovat záblesky skrytého ohně v jeho čiré a neposkvrněné formě.        

        Stejně jako v našem světě i v tom tolkienovském se někdy i ten největší "mistr tesař utne," v Tolkienově příběhu to vyústí v jeho neúprosný pád do temnoty. Ani Čarodějové Gandalf a hlava řádu Saruman nejsou, stejně jako autoři alchymistického učení, ušetřeni zásadních zkoušek. Rozvíjením příběhu Gandalfova neutuchajícího konání dobra a přibližování se světlu, jež je reprezentováno jeho akty sebeobětování, v kontrastu vůči Sarumanovým ohavným a uzurpátorským činům, zobrazuje Tolkien moment volby, který se nevyhne žádnému z nás, byť bychom byli jakkoliv intelektuálně či mocensky na výši.

        Sebeobětováním Gandalf nejen zachrání Froda, Prsten a Společenstvo, ale promění se z Gandalfa Šedého v Gandalfa Bílého. Tímto nezištným a nesobeckým aktem způsobí transformaci sebe sama a je obdařen daleko větší moudrostí a mocí než kdy předtím. Díky boji s balrogem a finálnímu vítězství se stane ještě oddanějším "služebníkem Světla," schopným vzdorovat jak Sarumanovi tak Sauronovi.

         Je opravdu možné, že díky svému výzkumu dokázal Tolkien rozkrýt magický "Jazyk ptáků" a zjistit, že v tomto jazyku rezonuje legendární alchymistické učení? Ve světle těchto znalostí si nemohl nevšimnout, že jak se jazyky vyvíjely směrem k období Moderního Věku, jejich vzájemná provázanost se zdála být čí dál těsnější. Stejně jako během odvíjení cyklu Čtyř Věků lidstva "houstne" naše kultura, naše lidské tělesné schránky a země samotná, podléhá adekvátní proměně i náš jazyk.

Tolkienova kosmologie

        Příběh Věků a věčná bitva Dobra se Zlem

       "Věřím, že mýty a legendy jsou tvořeny převážně "pravdou" a ve skutečnosti tvoří její aspekty, které ani jiným způsobem než skrze ně nemohou být přijat. Tyto pravdy a způsoby byly dávno objeveny a musí se objevovat znovu a znovu. Nemůže být žádný "příběh" bez pádu, o pádu jsou nakonec všechny příběhy."   

J.R.R. Tolkien z úvodu k Silmarillionu

        Základní filosofické záležitosti Tolkienovy kosmologie, která nám předestírá vše od Stvoření až po počátek Čtvrtého Věku Středozemě, spočívající i v jádru naší reality, jsou během příběhu předloženy a objasněny díky myšlenkám a činům Tolkienových postav, ať už to jsou elfové, Čarodějové či lidé. Jelikož byly Stvořitelem obdařeny "svobodnou vůlí," mají tyto postavy možnost volby mezi dobrem a zlem, egoismem a altruismem, Bohem a Ďáblem - tedy následovat cestu světla či propadnout temnotě.

        Stejně jako v epických legendách minulosti: indických Rámajáně a Mahabharátě nebo finsko-norské Kalevale, v každém Věku světa číhá temnota, která jedince pokouší a mnohdy i strhne na svou stranu. Od toho se odvíjejí bitvy sil dobra a zla, které mají před příchodem jedinců následujícího Věku vrátit svět zpět do rovnováhy. Historie Tolkienova světa je stejně jako historie našeho světa tvořena nepřetržitou bitvou protichůdných sil světla a temnoty, dobra a zla, krásy a hrůz, magie a mechanizace.

        Aby člověk získal správnou perspektivu náhledu na Prstenovou trilogii, musí nejprve prozkoumat Tolkienovu historii Věků. Stejně jako ve všech příbězích o stvoření začíná i zde vývoj kosmologickým mýtem. Jak dokumentuje Silmarillion, díky harmonickému spojení Valar (Mocností Světa - prvních děl Stvořitele) dojde ke zhmotnění jejich vize Světa. Stejně jako spojují alchymistická učení Věk První nebo Zlatý se vstupem bohů do světa, tak i v Tolkienově světě do něho sestupují Valar, aby plně zakusili jeho z vize vzniklé bytí. Manifestují se tam jako bytosti světelné, popřípadě obývají hmotná těla.

        Na samotném Západě si vytvoří svůj domov, Ráj. Nazvou ho Valinor a začnou připravovat Svět na příchod Ilúvatarových Dětí - Prvorozených elfů a Druhorozených lidí. Ale i Tolkienova ontologie, stejně jako celá řada dalších, obsahuje "pád". Nejvyšší z Valar, Melkor, který se později stane v elfštině známým jako Morgoth, zkazí na počátku Prvního Věku Saurona a přijme ho za svého hlavního přisluhovače. Byl to právě Melkor, který byl prvotní silou zla v Tolkienově Světě - jeho pád je popsán v pasáži Silmarillionu nazvané Valaquenta.        

       "Z nádhery klesl přes opovážlivost k pohrdání vším kromě sebe sama, stal se duchem zmarňujícím a nelítostným. Pochopení proměnil v lstivost tím, že vše, co chtěl, převracel podle své vůle, až se stal nestoudným lhářem. Začal touhou po Světle, ale když je nemohl vlastnit jen on sám, sestoupil ohněm a zlobou do velikého požáru, dolů do Tmy. A tmu také nejvíce používal ve svých zlých dílech na Ardě a pro všechno živé z ní učinil postrach." (Silm. 26, překlad S. Pošustová) 

         Maření Božího Stvoření tak začalo už při samém formování světa z hudby a vize Bohů. Melkor ztratil přízeň podobně jako Demiurg křesťanských gnostiků a nemohl tím pádem sám nic tvořit, pouze formovat napodobeniny bytostí, které už předtím existovaly. Měnil, převracel a pokřivoval povahu bytostí, které stvořil Ilúvatar. Způsobil tak hlubokou a nepřehlédnutelnou jizvu na tváři světa. Neboť od momentu, kdy "padl" a za pomocníky si vzal egoismus a krutovládu, stal se provokací, kterou nebylo možné přehlížet.

        S příchodem Melkorova zlého ducha do Světa teprve skutečně začíná epický příběh Středozemě. Tolkienův První Věk se nese převážně ve znamení vyprávění o zrození, aktivitách a "pádu" mnoha Prvorozených elfů a jejich bitvách s Melkorem a Sauronem. Tyto události nakonec zavdají příčinu k vypovězení mnoha elfů z Valinoru (Ráje) a jejich prvnímu kontaktu s lidmi ze Středozemě.

        První Věk je zakončen vzedmutím Božské moci proti Melkorovi a Sauronovi (inspirované Ragnarokem - soumrakem bohů - z norské mytologie), což vyústí v destrukci jejich říše a vyvržení Melkora z kruhů Světa do Prázdnoty. Stejně jako v alchymistickém příběhu Věků se poté začne zatahovat pomyslná opona oddělující Ráj od světa smrtelníků. Přestože tak mohou dalekozrací elfí vyhnanci svou zaslíbenou zemi stále ještě spatřit, pohledu obyvatel Středozemě už je Valinor skryt.