Tolkien na konci epochy: Alchymistická tajemství Pána prstenů (5) - Númenor/Atlantida a Druhý Věk Středozemě

       Historie Druhého Věku popisuje zejména vzestup a pád ostrova Númenoru. Jednoznačně tak koresponduje s příběhem mytické Atlantidy, který má v alchymistickém učení výsadní postavení. Tolkien legendu vsazuje do svého příběhu hned z několika důvodů, zejména ovšem kvůli takzvanému "pronásledování Atlantidou," které se mu opakovaně vyjevovalo. V dopise W. H. Audenovi popisuje příběh Númenoru jako "svou osobní modifikaci tradičního mýtu Atlantidy a jeho přizpůsobení své základní mytologii." Sděluje mu následující: "Ze všech mytických či "archetypálních" obrazů je právě tento nejhlouběji zakořeněn v mé představivosti. Už několik let se mi opakovaně vrací sen o zániku Atlantidy: ohromná neodvratná vlna valící se z moře na pevninu, někdy temná, jindy zelená a ozářená sluncem."  Snová vize obrovské katastrofy na konci Druhého Věku, která Tolkiena od dětství pronásledovala ve spánku, se opakuje i v Pánovi prstenů - tento sen se zdá Faramirovi, synovi gondorského správce.

       Je to až faktor Númenoru / Atlantidy, který nám poprvé skutečně představuje klíčovou otázku po Smrti a Nesmrtelnosti, otázku nesmírně důležitou pro Tolkiena i pro Velké Dílo Alchymie.  Hluboké reflexe této otázky řeší Tolkien ve své kosmogonii už vztahem Boha a jeho Dětí - Prvorozených elfů a Druhorozených lidí. Před jejich stvořením obdařil obě rasy přirozenou délkou života, která byla specifická pro jejich duchovní povahu. Elfům věnoval neobyčejný půvab, jasnozřivost, moudrost, krásu tváře a postavy, společně s odpovídající schopností "tvořit a působit více krásných věcí než kterékoliv jiné z mých Dětí." Navíc jim Stvořitel daroval vlastnost z nejkýženějších - nesmrtelnost, a dodává k tomu, že "největší blaženost na tomto světě má patřit právě jim."    

      V posledku ale tento dar znamenal jejich záhubu. Tolkien o tom píše:

      "Zhoubou elfů je jejich nesmrtelnost. Jejich údělem je milovat krásu světa, přivést ji do plného rozpuku díky své citlivosti a dokonalosti. Setrvávat, dokud setrvává svět sám, nikdy ho neopouštět, vracet se dokonce i když budou "zabiti,"a až přijdou Druhorození, být jim učiteli a ukazovat jim cestu. A jak budou Druhorození nabývat na síle a růst, oni budou "chřadnout" a vdechovat život ze kterého oba rody vzešly."  

      Přestože nemohou být zabiti a odcházejí do Zemí Neumírajících, musí setrvat v Kruzích světa až do "konce dnů," který koresponduje s koncem Cyklických Věků času. Skutečně pak zemřou až se zánikem světa samotného, v čemž podle Tolkiena spočívá ono utrpení a bolest. Neboť s blížícím se koncem už elfové "žijí jen díky tenké pokrevní linii, kterou smísili s lidskou, a to s tou, která jediná měla nárok na ušlechtilost."        

      Z této perspektivy se v Tolkienově světě stává smrtelnost na "konci dnů" nedocenitelnou, ačkoliv ji mnozí pokládají za hlavní prokletí lidstva. V kapitole Silmarillionu nazvané "O počátku dnů" Tolkien uvádí:

      "K tomuto daru svobody patří, že lidské děti přebývají ve světě živé jen krátce, nejsou k němu vázané a brzy odcházejí. Kam, elfové nevědí?Ale lidští synové umírají doopravdy a opouštějí svět, proto jsou nazváni Hosty nebo Cizinci. Jejich osudem je smrt, Ilúvatrův dar, který jim v únavě Času budou závidět i mocnosti?Přesto Valar kdysi oznámili elfům ve Valinoru, že se lidé připojí k druhé hudbě Ainur, avšak co zamýšlí Ilúvatar s elfy po konci Světa, to nezjevil."      

      Z tohoto sdělení můžeme vyvodit, že přestože byl Tolkien konfrontován s lidskou smrtelností, přisuzoval lidským bytostem unikátní a důležitou funkci v rámci cyklů tvoření. Neboť z tohoto pohledu budou lidé nejen pokračovat v proplétání své esence a energie se zemí až do konce aktuálního cyklu, ale nakonec budou hrát důležitou roli i při tvorbě velkého cyklu nového.   

     Motiv smrti a nesmrtelnosti představuje ústřední bod Tolkienova příběhu o Númenoru/Atlantidě a Druhém Věku. Při popisu vzestupu a pádu tohoto velkého království mluví o třech rozdílných fázích, které mají zřetelné paralely v mýtu o Atlantidě. Na úsvitu Druhého Věku byli dobří příslušnici lidské rasy (potomci těch, kteří bojovali po boku elfů proti Melkorovi a Sauronovi) obdarováni velkou moudrostí a byla jim prodloužena doba života až trojnásobně oproti ostatním smrtelníkům. Zároveň jim ale bohové s vědomím jejich vrozené lidské slabosti, jejich závislosti na materiálních věcech, která může vést až k přílišné připoutanosti a zkaženosti, a na základě obeznámenosti s povahou Času, zakázali vstoupit na břehy Zemí Neumírajících nebo k nim i vyplout.    

     Númenorejci zpočátku tento příkaz respektovali a vyplout na Západ k Zemím Neumírajících se nepokoušeli. Obepluli ale celou Středozem, všechny její končiny, kde sbírali poznatky a osvěžovali své vědomosti o pravdě a přirozenosti Světa. Všichni dobří Númenorejci, stejně jako později jejich potomek Aragorn, žili ve shodě se zákony Jednoho - Ilúvatara a byli srozuměni s tím, že smrt není trestem, ale nedílnou vnitřní součástí Ilúvatarova záměru, který jim byl určen. Stejně jako Aragorn tedy umírali "ze svobodné vůle," když cítili, že nadešel jejich čas.

      Přesto v průběhu Druhého Věku společně s růstem jejich umělecké zručnosti, znalostí řemeslné výroby a magie rostla i jejich touha po nesmrtelnosti. Místo aby přijali smrtelnost s povděkem jako dar nesmírné krásy, mnoho Númenorejců ji počalo nahlížet s odporem a prahnout po darech bytostí nesmrtelných. Jelikož žili na ostrově, obklopeni širým mořem ze všech stran, stali se mistry ve stavitelství lodí a mořeplavbě. Plout na Západ do Zemí Neumírajících jim bylo zapovězeno, začali tedy obracet zrak k východu, jihu a severu.           

      Númenorejci tak procestovali Středozem skrz naskrz a přinášeli s sebou lidem do Středozemě znalosti o zemědělství, výrobě nástrojů a mnohé jiné dovednosti. Tito lidé pak na ně díky jejich neobyčejné výšce a dlouhověkosti nahlíželi jako na bohy. Jak ale númenorejská radost ze života rostla, toužili po tom, aby jejich životy nikdy neskončily. V hloubi duše se zvětšovala jejich touha po Zemích Neumírajících, po elfech a po bozích. Vnitřní nepokoj se jich zmocňoval čím dál víc a blaženost se jim rozplývala před očima. Jak rostl jejich strach ze smrti, nechávali své mudrce bádat nekonečné dny o způsobech, jak život prodloužit. Ti ale, stejně jako staří Egypťané, objevili pouze umění mumifikace nebo uchování mrtvé tělesné schránky. Začali stavět majestátné hrobky a jejich mysl se stále silněji upínala k silám a bohatství materiálního světa.

- pokračování -