Tajemství bájné "Kroniky Akakoru" (1)

Podle materiálu, který Brugger shromáždil, by mohla být „Kronika Akakoru“ jedním z nejexplozivnějších prehistorických artefaktů popisující doby dávno zapomenuté, resp. doby o které ta nejširší lidská společnost nemá právo znát pravý stav věci. Původní výzkumy a jejich výsledky jsou před veřejností cenzurovány.

Prostě obyčejný člověk nemá šanci. „Kronika Akakoru“ detailním způsobem krok za krokem popisuje aktivity Těch, kteří „přišli z nebes“ v prostředí planety Země. Zároveň stejně pečlivým způsobem dokumentuje jejich kontakty s domorodým obyvatelstvem. Součásti tohoto podivuhodného artefaktu jsou detailní analýzy cyklicky se opakujících zemských kataklyzmat. Notoricky známý spis „Světy v kolizi“ od Immanuela Velikovského je proti tomu jen hrubým a obecným nástinem.

Informace, která podává indiánský princ Tatunca Nara a které prý pochází přímo z „Kroniky Akakor“, svými neobyčejně přesnými popisy celosvětových kataklyzmat v přesné chronologii jsou prostě ohromující. Je bezpochyby, že Tatunca Nara nikdy ve svém životě nepřišel do styku s dílem Immanuela Velikovského, nebo podobnými publikacemi.
A nyní se nepřímo vrátím k poslední části mého seriálu o „Nibiru“. Určitě není náhoda, že Tatunca Nara někdy až s úzkostlivým důrazem hovoří o existenci uměle vytvořených podzemních tunelových systémů na území jihoamerického kontinentu. Jak vidno, tak v prostředí celého světa existují rozptýlené a v povědomí různých národů a etnik pečlivě udržované informace, které popisují existenci onoho globálního labyrintního tunelového systému.

Ještě před tím než se budeme věnovat vlastnímu příběhu Karla Bruggera, bylo by vhodné zmínit několik základních informací, řekněme geografického charakteru a to z toho důvodu, že se v našem vyprávění budeme pohybovat v jisté konkrétní oblasti Amazonie.

Amazonie začíná v místě, které se nazývá Santa Maria de Belém  zhruba 120 kilometrů od pobřeží Atlantiku. V roce 1616 asi 200 portugalských vojáků z nařízení Francisca Castello Branca mělo zabavit toto území a převést ho pod správu jeho Výsosti krále Španělského a Portugalského. Dochované zápisky této vojenské expedice hovoří o útulné mírumilovné zemi, kde rostou gigantické stromy.

V současné době je Belém velkým městem s mrakodrapy, silnicemi na kterých panuje čilý provoz s populací asi 663 000 obyvatel. Toto město představuje výchozí civilizační bod před tím, než vejdeme do rozsáhlých panenských pralesů Amazonie. I po čtyřech stech letech se zde nachází stopy hlubokého mysticismu, který je zde tradičně pevnou součástí místní filozofie a systémů víry. Jsou zde všem k vidění i staré postupně chátrající paláce koloniálního stylu s obrovskými želenými vestibuly, podávající svědectvím doby objevu vulkanizace kaučuku. V této oblasti se dá také rybařit a to buď přímo v řece Amazonce, nebo při pobřeží oceánu, všude se nachází nepřeberné množství ovoce těch nejsladších chutí a vůní, lze také obdivovat nekonečné množství květin, speciálně pak pověstné terakotové záhony růží.

Santa Maria de Belém je město obrovských rozdílů. V centru města se nachází hlučné ulice plné obchodů a nekonečných proudů nakupujících, ale za pouhé dvě hodiny výletu lodí proti proudu Amazonky se dostaneme k břehům ostrova Marajo. Ten je obýván domorodým obyvatelstvem, které patří k jedné z několika původních velkých civilizací, které se snažily podrobit si Amazonii. Podle tradiční historie Marajoarové přišli na ostrov kolem roku 1100 n.l., když jejich civilizace byla na vrcholu, ale v době kdy přišli na ostrov první Evropané, bylo město již dávno v ruinách. Jediné co se dochovalo v celkově zachovalé kvalitě, jsou keramické artefakty tohoto národa.

Amazonka je typická nepřekonatelným labyrintem velkých i malých kanálů a lagun. Řeka je dlouhá více jak 6000 kilometrů, pramení v Peru a v každé zemi kudy protéká, se honosí jiným jménem. Od ostrova Marajo Amazonka do sebe nabírá více vody jak kterákoliv jiná řeka na světě. Pokud bychom se chtěli dostat k dalšímu důležitému městu, museli bychom si vzít motorový člun (jediný dopravní prostředek) a tři dny cestovat proti proudu řeky Amazonky.

Santarém je město, které se nachází při pravém břehu Amazonky při ústí řeky Tapajoz. V současné době má zhruba 350 000 obyvatel a to samozřejmě není náhoda. Od jeho samotného vzniku se stalo terminálem přitahující pašeráky, hledače zlata a dobrodruhy. Nedaleko od tohoto města se nachází ruiny starověkého a legendami opředenými města Tapajoz. Jeden z přítoků Amazonky byl pojmenován právě podle tohoto bájného sídliště.

Na úseku řeky Amazonky mezi Santarém a Manaus se nachází spousta legendami opředených míst. Zde také v ústí řeky Nhamunda bojoval proti amazonským indiánským kmenům španělský dobrodruh Francisco de Orellana. Podle legendy se zde za měsíčního úplňku objevují duchové zabitých indiánů.

Od ústí řeky Solimoes a Negros trvá lodí asi 20 minut, než se dostaneme do oblasti Manaus. To je místo, kde se Karl Bruger dne 3. března 1972 poznal Tatunca Naru. V ten den v baru „Gracas Deus“ se setkal poprvé s bílým indiánem „caudillo“. První minuty jejich konverzace byly velmi těžké. Tatunca Nara naslouchal Němcovi s jistou dávkou lhostejnosti. Prostě to byl běloch jako tisíce jiných z toho velkého hlučného města, kteří jen od rána do večera někam spěchají. Ovšem když vyprchala počáteční nedůvěra, začal na světlo světa vystupovat jeden z nejneobyčejnějších příběhů moderní doby.

Tatunca Nara začal hovořit jazykem kmene „ugha mongulala“. Povídal o obrovských městech, které se před 15000 lety nacházely na mnoha místech naší planety. Popsal dvě velké pohromy, které zachvátily naší planetu, rozpovídal se o velkém zákonodárci, který se jmenoval „Lhasa“, o synech Bohů, kteří obývali jihoamerický kontinent a jejich vztahů s Egypťany, mluvil o skutečném původu Inků, příchodu „bohů“ i o gigantických podzemních městech božských předků. Tvrdil, že všechny tyto informace jsou podrobně zaznamenány v dokumentu, který se nazývá „Kronika Akakoru“.