BOHOVÉ, SAMURAJOVÉ, KRÁSKY, ŠÍLENCI, DUCHOVÉ & DÉMONI (5)

Vlasy jakožto příčina zneuctění a strachu jsou v japonském horroru konstantním tropem. V Japonsku se lidské vlasy používaly nejen v očišťovacích rituálech, nýbrž byly i případným zdrojem znečištění a nebezpečí. Věřilo se, že podobně jako u mrtvol ponechaných osudu bez patřičných pohřebních rituálů se může stát, že vlasy posedne mstivý kami. Ženské vlasy byly spojovány s „životní silou, sexuální energií, růstem a plodností, nebo že dlouhé vlasy mladé ženy mají moc přitáhnout kami nebo božstva, která do nich mohou sestoupit a přechodně tam pobývat“.

Hearn poukazuje na podobnost mezi japonskou pověrčivostí týkající se ženských vlasů a mýtem o Medúze. Píše, že „předmětem takových příběhů je vždy nějaká úžasně krásná dívka, jejíž vlasy se toliko na noc proměňují v hady; a nakonec se zjistí, že je to buď drak sám nebo dcera draka“.^[54] Kromě toho Hearn tvrdí, že i jiné povídky o vztazích mezi manželkami (okusama) a konkubínami (mekeke či ašio) pojednávají vlas jakožto démonický. Pokud byly nuceny žít pohromadě, došlo v noci k narušení zjevné harmonie, neboť „jejich dlouhé černé kadeře se začaly rozvíjet a syčet a snažily se pohltit ty ostatní“.^[55]

Vzkříšení

Kitamurův film "Versus",^[56] s lesem vzkříšení a bitvou mezi nesmrtelnými, je na hony vzdálen konvenčním filmům o zombie. Uprchlý vězeň KSC2–303 zjistí, že je lapen v hrozivém lese, pronásledován gangem Jakuzy, najatými vrahy, dvěma policisty a tajemným mužem. Mysteriózní krásná dívka, jejíž krev má moc znovuzrozovat, stojí mezi KSC2–303 a Člověkem. "Versus" se spíše podobá rozsáhlejšímu post-modernímu hudebnímu videu než narativnímu filmu. Samotná zápletka, pokud to vůbec lze nazvat zápletkou, se točí kolem zápasu mezi dobrem a zlem, jenž je tu od počátku časů a bude pokračovat až do konce světa. dobro a zlo je vtěleno do dvou protagonistů: Temného hrdiny a Člověka (odtud podobnost s filmem Highlander). Mezi nimi stojí Dívka, archetypní sebeobětující se žena, jejíž krev má moc křísit mrtvé. Prolog filmu začíná před 500 roky a představuje nám hlavní postavy – Temného hrdinu, Člověka a Dívku – a vysvětluje význam místa, kde se děj odehrává, les vzkříšení; jde o 444. portál ze 666 bran, který dovoluje těm, kdož byli zabiti, znovu ožít.

V prologu také zaznívá klíčový koncept karmického cyklu, který vytváří temporální a prostorové spojení mezi minulostí, přítomností a budoucností.  Kromě toho je karmický cyklus věčným cyklem znovuzrození, v němž dobro (nesobeckost) a zlo (sobeckost) funguje v tomto životě jako určující pro naši karmu v tom příštím. Temný hrdina a jeho Nemesis, Člověk, jsou ve filmu "Versus" donuceni zopakovat své setkání napříč věčností. Pro žádnou ze tří ústředních postav není úniku před jejich karmou. Temný hrdina musí vybojovat bitvu s Člověkem, a Dívka musí být pěšákem mezi těmito muži. Byla to pravda v minulosti, je tomu tak nyní a bude tomu tak i v budoucnosti. Závěrečná scéna z apokalyptického světa odehrávající se 99 let v budoucnosti ukazuje, že bitva mezi Temným hrdinou a Člověkem pokračuje na pozadí zdevastované krajiny.

Bitevní pole lze vykládat i jako jakýsi druh limba, nachází se mezi pláněmi existence, kde postavy nemohou zemřít, jsou však nuceny nekonečně ožívat, aby pokračovaly v cestě, kterou si vybraly. Jak členové gangu Jakuza jeden po druhém umírá, ožívají jako zombie a jsou nuceni se pohybovat v nekonečném cyklu násilí a smrti. S filmy o zombie vzniklými kolem roku 1970 to nemá nic společného, tahle zombie střílejí z pušek, používají nože a mají schopnost jednat jako myslící bytosti. A nemůžete je zabít, ani střelou do hlavy – což je v tradičních zombie filmech a video hrách, jako třeba Resident Evil, běžný způsob, jak lze tato stvoření zabít. Když Člověk prorazí pěstí hrudník vůdce gangu Jakuza a vytrhne mu srdce, tak ten neumírá. "Versus" se naprosto oprošťuje od mytologie zombie a samozřejmě předpokládanou kritiku konzumerismu a kapitalismu, což je vedlejší význam živých mrtvých z Romerova cyklu o zombie, a místo toho volí čisté motorické rozechvění a post-moderní estetiku založenou na rychlosti a cirkulaci kapitálu.

"Parasite Eve",^[57] rovněž jako hra produkovaná Sony v roce 1998, vypráví o vdovci Tošiaki Nagašimovi snažícího se přivést zpět k životu mrtvou manželku Kiyomi, což se mu povede, avšak se strašlivými následky. Ve filmu "Junk"^[58] se ukazuje, že experimenty, provedené dr. Takašim Nikadou ve snaze přivést svou ženu Kyōko k životu poté, co byla zabita při automobilové nehodě, jaksi selhaly. Výsledná mutace u Junk stejně jako u Parasite Eve mají za následek hrozbu pro celé lidstvo. Vzhledem ke konvencím japonského horroru by mělo být malým překvapením, když je dr. Nikada nucen se obětovat ve službě pro vyšší dobro, aby jednou provždy přemohl mutantní zombie; ani Kyóko nejedná podle kodexu charakteristického pro mstivou ženskou yūrei, než ji konečně porazí Saki.

V sekvenci, která nabízí přímý vizuální odkaz na smrt replikantky Priss z filmu Ridleyho Scotta "Blade Runner", je Kyōko zastřelena; padá na zem, její tělo se zmítá a vydává ječivé zvuky stejně, jako to dělala Priss. Jenže na rozdíl od Priss kulky v Kyōko život neuhasí. Zvedne se, vlasy má nyní bílé a rysy má téměř duchovité, více jako tradiční yūrei než zombie. Podobna replikantce stále vzdoruje smrti, dokonce i když už je roztrhána na kusy, horní polovice těla se pustí do rvačky s Akirem – jediným členem skupiny zlodějů, který vedle Saki přežije nápor živých mrtvých.

Je to na Saki, coby typické „poslední holce“ ze soudobých horrorových filmů (poslední ženská, jejímž prototypem je Laurie z Carpenterova filmu Halloween), aby zachránila Akiru tak, že zabije svoji Nemesis, Kyóko. Jenže pak se ihned navrátí k příslušnému pojetí japonského ženství (což je často i případ jejího protějšku na Západě); jen co s Akirou uniknou před zombie, který zařídí, aby je prodavač aut vyzvedl autem (tím, že mu nabídne dvojnásobek peněz), Saki odmítá řídit a místo toho si sedne na místo spolujezdce. Oproti filmům "Versus" a "Wild Zero", kde jsou genderové kategorie zrušeny, lze tvrdit, že závěr filmu Junk znovu nastoluje normativní patriarchální a heterosexuální hodnoty.

Strašidelný dům

Jedním z dominantních rysů současného horroru je způsob, jak se rozpad rodiny stane příčinou horrorové situace, a děje se spíše zevnitř, než že by přišel zvenčí. Goticky pojaté vyprávění interpretují hříchy otce jako monstrózní jinakost, vracející se jako bumerang hrozící narušit svatost buržoasní kmenovou rodinu. Jenže v japonských horrorech jsou to hříchy matky a dcery coby její dvojnice, vracející se, aby ohrozily domov jako mikrokosmos společnosti, naznačují přetrvávání traumatu jak historického, tak i ekonomického. Kurosawův "Sladký domov"^[59] nejen nabídnul inspiraci sérii her Resident Evil, ale stal se rovněž šablonou pro současné japonské filmy s tématikou strašidelného domu. Sladký domov se mstivým mateřským duchem předznamenává Nakatovu "Temnou vodu"^[60] a Šimizuovu "Nenávist" i s pokračováním "Nenávist 2".^[61]

Tyto filmy se zabývají úzkostí příznačnou pro transformaci podstaty japonské rodiny ze systému ie do západní nukleární rodiny,^[62] využívaje šablony strašidelného nebo prokletého domu. Zatímco "Sladký domov" a "Porcování: Paní s rozřezanou pusou"^[63] od Širaišiho nabízejí monstrózní matky, jejichž strašlivé násilné činy rozvracejí ideologii ryósaikenbo,^{[64] "}Temná voda" se zaměřuje na mstící se plod, kdežto "Nenávist" si vzala inspiraci z tématu zneuctěné ženy. Širaiši natočil o dva roky dříve dokumentárně zpracovaný mysteriózní horror "Noroi",^[65] podložený japonskou mytologií, o kletbou stiženém domu a o pátrání Masafumi Kobajašiho po paranormálních úkazech poté, co jeho žena zahynula během požáru jejich domu a on sám je po jisté době nezvěstný, takže dochovaný film ve stylu "The Blair Witch Project" je posledním dokumentem dokončeným těsně před těmito událostmi.

-pokračování-

--------------------------------------------------------

PRAMENY:

[55] Lafcadio Hearn: Průhledy v neznámý Japan. Ottovo nakladatelství – J. Otto, Praha 1911.

[56] Versus. Režie: Rjúhei Kitamura. USA / Japonsko 2000.

[57] Parasaito Ivu. Režie: Masajuki Očiai. Japonsko 1997.

[58] Junk: Shiryô-gari. Režie: Acuši Muroga. Japonsko 2000.

[59] Suwíto hómu. Režie: Kijoši Kurosawa. Japonsko 1989.

[60] Honogurai mizu no soko kara. Režie: Hideo Nakata. Japonsko 2002.

[61] Ju-On: The Grudge 2. Režie: Takaši Šimizu. Japonsko 2003.

[62] Srv. https://cs.wikipedia.org/wiki/Nukle%C3%A1rn%C3%AD_rodina.

[63] Kučisake onna (Carved: The Slit-Mouthed Woman). Režie: Kódži Širaiši. Japonsko 2007.

[64] Odvozeno z idealizované tradiční role žen, čtyřpísmenná fráze: „dobrá manželka, moudrá matka“ nebo „moudrá manželka, dobrá matka“.

[65] Noroi. Režie: Kódži Širaiši. Japonsko 2005.