Naučit se žít. Žít ve fyzickém světě. Člověk se narodí za nějakým cílem, pro nějakou cestu. Má k tomu vše potřebné - vlastnosti, prostředí, své lidi kolem sebe, dobu. Postupně si ale vybuduje šablonu, ve které se pohybuje a to je jeho svět, který vidí.
Od malička nás učí : když budeš jednat takhle, chovat se takhle, tvářit se takhle, vypadat takhle, myslet takhle, dělat to takhle? budeš dobrý.
Ó Bože, když chci být k tobě blíž, musím myslet takhle, vidět věci takhle, musím to a hlavně nesmím tohle?
Ale kde jsem tedy já, svět, lidi, Ty Bože! Někde hluboko pohřbený pod musím toto, nesmím tamto. A bolí to touhou, smutkem, zoufalstvím na co se to během těch nařízení a přikázání z "lásky" proměnilo. Ušlápnutý, Láska přeměněná ve Strach. Už se ani nemůžeme nadechnout, aby tam nebyl strach, zda dýcháme správně.
Změna - to je vylézt ze křoví, přestat se schovávat, přijmout sebe sama takové, jací jsme. Problém je v tom, že chceme být jiní než jsme. Že chceme, aby všechno (skoro) bylo jiné než je. Přitom ani přesně nevíme jací a jaké. Jen mučivá touha měnit. Není to nic víc než hra na schovávanou. Ukrýt podstatu, skutečnost.
Je spousta lidí, kteří chtějí pomáhat. Rodiče, učitelé, přátelé, ? , bezejmenní . Cítí to jako svůj úkol, povinnost a naplňuje je to. Ale většinou se stane, že tomu podlehnou jak droze a přestanou rozlišovat mezi pomocí a sebeuspokojováním. Vytvoří si u každé takové "oběti" své pomoci iluzi a přesný plán a tlačí všechny, včetně sebe, aby to tak bylo. Všechno je zasazeno do šablony hodnot dobra a zla, které si dotyčný během svých životů vytvořil.
Nechápe, že ne on, ale Láska bez podmínek je ta pravá pomoc. Láska, která objímá nejprve jeho a z něho pak vychází ven a nic nežádá. Přijímá a dává bez podmínek. Bez plánu, bez představy. Ona prostě jenom je. Zkusme ji procítit. Ano, ona je - bez přívlastků. Ona ani nepřichází, ani neodchází, není taková ani jiná. Ona je. Ta Láska je vším včetně nás samých.
Úkol, který jsme dostali, jsme my sami. Život, to je zrcadlo, abychom se poznali. Je třeba odložit všechno harampádí, za které se schováváme. Podívat se do toho zrcadla. Uvidět skutečnost, uvidět sebe. Takoví jací jsme. To je odevzdání.
Proč pořád čekat na nějaký jiný okamžik, čas, kdy budeme žít, prožívat to "správné". A zbytek času jsme nesví, v očekávání, naštvaní. Vždyť každý okamžik přece můžeme prožívat to, po čem tolik toužíme. Přijímat, ne odmítat a čekat na ten "správný čas". Uvědomit si štěstí přijetí sama sebe, ne zoufalství, ostych, vinu, stud z toho jací jsme. Že nejsme dokonalí. A čekat na to, až budeme dokonalí. A to je kdy a kde a jací. Dokázat přijmout s pokorou a láskou sama sebe. Jsme tady, takoví jací jsme. Tento život mohu vše. Tento nebo jiný mohu vše. Ale právě teprve tehdy, až si to uvědomíme. Že teď nebo jindy, protože nejsme nyní někde mimo to pravé, jsme pořád, stále se odehrává to pravé. Až si to uvědomíme, až to pochopíme, až se tím staneme, zjistíme, že je to právě teď a tady a tudíž stále.
Není nač čekat a říkat si "ještě nemohu". Mohu. Mám. Teď a pořád. Nenechat se odradit zdánlivou, uměle vypěstovanou a okolím vyživovanou "svou nedokonalostí". Nenechat se odradit těmi, co utopeni ve strachu tak rádi škatulkují lidi a vše ve svém dosahu. Škatulkují je podle všech možných i nemožných kriterií. Např. zda hýříme dostatkem cizích a odborných výrazů, zda ve svém vystupování máme ten správný stupeň drzosti a arogance? .
Vždyť jediné slovo, které je třeba znát je Láska. To slovo obsahuje veškeré vědění a zahrnuje vše. To slovo je Bůh, Universum, Člověk, Planeta, Slunce ? . To slovo potřebujeme znát a stát se jím. Nechoďte nikam, nečekejte na nic, nevzhlížejte k nikomu. Není to venku. Je to uvnitř Vás. Tam to naleznete a potom teprve zjistíte, že je to všude. Všude a vždy. Pak zmizí prostor i čas.
Tajné - to není od slova zakázané. To je od slova skryté. To není od slova ještě nesmím, ale ještě nevidím. To není od pozor zákaz, ale hledej. To není pro vyvolené, ale pro všechny.
Hledejme sami sebe. Buďme sami sebou teď a tady. Jsem teď a proto stále. Jsem tady a proto všude a ve všem.
Neříkat si chci - nechci být takový. To přeci nejde. Jsem - nejsem takový. Pochopit to, porozumět tomu - sami sobě. Ne to, co umíme, co známe, kolik máme peněz, ale to, co jsme. Přestat se pořád obviňovat za něco, co neumíme, neznáme, že nejsme dokonalí, přestaňme se stydět. Buďme. Buďme Člověkem, který je tím, čím je, s otevřeným srdcem.
Nebuďme poslušní, nebuďme hodní - Buďme zodpovědní sami za sebe.
S láskou
Marcela Regazzová
partner Matrix 2001