Cesta

Když bychom se podívali nazpět celou známou historií a detailněji svým životem a skončili v bodě tady a teď, budeme svědky na jedné straně nesmírného cíleného ponižování lidství a člověka jako takového a jako druhý bod kyvadla nesmírné pýchy a touhy po vyniknutí.

Vše začíná srovnáváním. Od mala jsme srovnáváni a konfrontováni s jinými. Jsme hodnoceni podle měřítek někoho jiného. Čím dál tím více je nám dáváno najevo, že jako já nestojíme za nic. Jen si vzpomeňme na tisíce a tisíce zdánlivých nic (podívej jak hezky papá, mluví, je slušný, nezlobí? a ty ne!), které nakonec umořilo vola. A tak postupně z čistoty přirozenosti začínáme vyrůstat do čím dál větší obrněnosti a vykalkulovanosti a sama sebe ztrácíme. Stydíme se, nemáme se rádi nebo dokonce úplně na sebe zapomínáme. Raději lžeme, podvádíme a bojíme se sebe samých čím dál více. Pocit viny, který si každý z nás v sobě nese a od dětství je hezky rozvíjen a pěstován, dokáže nadělat pořádnou paseku. Vždyť ten, co se cítí vinen, se přece jenom lépe ovládá, že.

Už ani nejsme schopni mít rádi člověka. Máme rádi jeho peníze, znalosti, názory, moc, schopnosti? . Ale jeho? On je nám lhostejný. Člověka už ani nejsme schopni vidět. I sami sebe nevidíme. I sebe hodnotíme podle představy, kterou jsme si o sobě udělali na základě hodnocení druhých. A tak hrajeme svůj život a předstíráme, že je to pravda.

Líbí se nám např. být "dobrý". Cítíme se v roli dobráka dobře. Všem kolem sebe nutíme svou dobrotu tak, jak si ji představujeme my. Ale ouha, on se najde někdo, kdo to nebere. A je zaděláno na malér. A tak bychom mohli pokračovat se všemi ostatními rolemi, které jsme si postupně během života opatřili. Problém je v tom, že jenom hrajeme někoho, kdo by se nám líbil. Někoho, koho si představujeme. Ale nejsme to my.

A tak se nakonec život promění na hodnoty dobrý-špatný, úspěšný-neúspěšný, bohatý-chudý, populární-obyčejný, vzrušující-nudný, atd..

Nespokojenost narůstá a my chodíme od jedné role ke druhé, měníme názory, měníme lidi kolem sebe, měníme bohy, ke kterým vzhlížíme s očekáváním, že nás to naplní, uspokojí. Ale je to čím dál tím horší. Jsme čím dál tím prázdnější, nespokojení, zoufalí v očekávání, že se najednou něco stane, někdo nám něco dá a dovede nás k "pokladu". A protože nic a nikdo nepřichází, zatracujeme se čím dál tím víc a zatracujeme i všechno a všechny kolem sebe.

A pak najednou se někde uvnitř ozve něco, na co jsme už dávno zapomněli, co obsahuje vše, za čím se věky pídíme a voláme. Nosíme to v sobě. Jsme to my sami. Je to Já jsem, plné Lásky. Jsme ohromeni při prvém doteku. Jsme ohromeni jednoduchostí a prostotou, ve které do sebe vcházíme. Jednoduchostí a nevyslovitelností stavu čistého Bytí, kde není nic a přece je tam všechno. Úplně všechno. Už není co hledat, kam spěchat. Jsme naplněni. První myšlenka a je to pryč. Ale přesto tento jediný dotek navždy změní naše životy, naše putování. Jsme najednou bohatí, nejbohatší na světě poznáním, jistotou, zkušeností, která už nic nepotřebuje, která ví, která Je.

Víme, že jakmile začneme chtít být nějací, např. hodní, úspěšní, srdeční apod., už to není naše Já, stav Bytí, ale naše ego - myšlenka já. Byli jsme zamilovaní do představy, do myšlenky já jsem. A ta myšlenka hodnotila, posuzovala, určovala, velela, nutila nás, co máme či nemáme dělat. A tak jsme věky sbírali zkušenosti na této nádherné Zemi. Přijali jsme její šat, naše těla a skrze ta těla zase vede cesta zpět k naší duši a Bohu.

Jeden můj přítel mi kdysi řekl:" Představ si svoji cestu jako chodbu a na obou stranách té chodby jsou jedny dveře vedle druhých. Za každými dveřmi se skrývá něco jiného. Můžeš vstoupit do všech dveří a pobýt jak chceš dlouho, můžeš vstoupit jen do některých nebo můžeš pouze jít a nevstupovat nikam. Nic není lepší nebo horší. Záleží jen na Tobě. Na konec té chodby dojdeme všichni."

S láskou
Marcela Regazzová