Co je čím před rokem 2012 (5)

         Kdo jsou lidé? Potkáváme se každý den ne ulicích. Hovoříme spolu o všem možném a čas od času se spolu cítíme šťastní. Někteří z nás jsou upřímní, jiní stydliví, někteří touží vyniknout a jiní ubližují. Někteří z nás jsou ztracení a některé na jejich cestě provází hlas jejich vlastní temnoty. Ano, jsou zde i ti, kteří žijí ve světle a přinášejí nám poznání lásky, štěstí a schopnost vidět svět jako konečnou formu stvoření. Jako to čím opravdu je, a čím by mohl být, pokud bychom si uvědomili, že všichni žijeme jen v tom co je a nikoliv v tom co chceme. Mohli bychom si přestat utvářet falešné vize o vlastní důležitosti a pochopit, že naše vnější forma přímo souvisí s viděním ostatních lidí. Neboť právě ostatní lidé stanovují podmínky naší úspěšnosti. Během naší cesty od potopy k současné společnosti, si člověk v souladu s obtížností životních podmínek, volil různé strategie, jak nastavit a udržet výšku životní úrovně, které za určitých okolností dosáhl. Ponejprv se úspěšnost odvíjela od dvou základních dovedností. Intelektu a pracovitosti. Pracovití lidé dokázali využívat přírodních zdrojů a převádět je na žádané zboží. Intelekt pomáhal najít cestu, jak jednotlivé komodity přerozdělovat, aby z nich měla užitek celá společnost. Přirozeně, že to o čem zde hovoříme je onen ideální stav, k němuž nikdy nedošlo.

        Od samotného počátku do tohoto ideálního procesu vstupují lidé, kteří se cítí být svým přínosem a intelektem důležitější a tudíž významnější než ostatní. Ale také ti, kteří prostě jen touží využívat dovednosti a schopností ostatních ve svůj vlastní prospěch. Tak se počala utvářet společenská vrstva.

        Pokud by zájmem oné vrchní společenské vrstvy byl utvářet spravedlivou a rovnoprávnou společnost, dokázala by obhájit i smysl své existence. Jenže od samotného počátku byl jejím jediným zájmem egoismus. Tragické na tom bylo, že k dosažení nadřazenosti a moci byl využíván právě lidský intelekt.

        Pokud budeme sledovat tento vývoj od počátku napříč dějinami, nalezneme nejen vzestup určitých vrstev lidí, ale i hluboký propad těch, kterým nebylo dána možnost se v této separované společnosti uplatnit. A právě tady se počíná utvářet proces, jenž můžeme nazvat jediným slovem "zločin".

        Na samotném začátku se zločin dotýká převážně zoufalců, kteří hledají způsob jak zabezpečit sebe sama, nebo své blízké. Teprve později se ukazuje, že zločin může vést také vzhůru do oblasti společenské smetánky. Protože právě zločin, je nejsnadnější cestou jak získat moc i majetek.

       A právě takto se pozvolna utváří obraz nám známého světa. Svět vojáků a policajtů. Svět zločinců a soudců. Svět peněz a chudoby. Pro jedny svět odporný a bolestný. Zatímco pro jiné svět v němž peníze mohou vše.

       Jenže přesto všechno i v tomto světě jsou to pouze a jen lidé, kteří rozhodují o tom, jaká nás čeká budoucnost a jakou žijeme přítomností.

       Na mojí otázku jaký byl člověk před potopou jsem dostal odpověď, že lepší nežli dnes. Lidé uctívali Boha každý den při různých činnostech a nebylo jim to nikterak podivné. Nepřemýšleli o tom zda Bůh existuje či nikoliv, protože jim každodenní život přinášel bezpočet důkazů, díky nimž nemuseli pochybovat, a tudíž ani složitě hledat víru.

      Ačkoliv nepatřím k vyznavačům biblických pravd, musím v tomto dát jejím původním pisatelům za pravdu. Člověk se nedopustil chyby v tom jak se choval, ale v tom po čem toužil. Jeho chybou však nebyl zvolený cíl, který ostatně patří k jednomu z Božích příslibů budoucnosti, ale cesta po níž se rozhodl vydat. Pokusil se obejít přirozenost spočívající ve vývojovém procesu, jako podmínka naplňování vlastní existence.

     I v tomto má bible pravdu. Strom poznání uvnitř zahrady v Edenu, nebyl jak se mnozí domnívají pokušení seslané Bohem, ale obraz budoucnosti nás lidí. Byl to obraz budoucnosti, jíž člověk na své cestě poznání a růstu jednoho dne dosáhne. Obraz, který člověk potřeboval, aby viděl kam jeho cesta vede, a také důvod, proč na ní setrvat.

     Člověk se však rozhodl jinak, a pokusil se přirozenost obejít a vytvořit budoucnost vlastní cestou. Toto byla patrně jeho jediná chyba. A to byl také důvod, proč přišel o vědění a schopnosti, které jej k chybnému jednání vedli.

      Postupem času se dobral k bezpočtu chyb a vytvořil svět, o němž lze jen těžko hovořit jako o naplnění naší existence nejen ve smyslu vývoje, ale v jakémkoliv smyslu jako takovém.

      Člověk i přes všechny možné pochybnosti chtěl tento svět zažít, protože jinak by jej neutvořil. Byla to jeho volba, kterou viděl jako možnou cestu k utváření společnosti. Můžeme si myslet co chceme, ale žádný diktátor se nezrodí, pokud nenajde dostatek těch, kteří jsou mu ochotni sloužit. V každé společnosti může dojít k pochybení jednotlivců, ale teprve skrze vůli většiny ztrácí společnost přirozené prostředky se zlu bránit.

       Na pozadí tohoto procesu pak můžeme najít to, co je patrně mnohem důležitější nežli samotný stav společnosti v určitém okamžiku jejího utváření. Právě tady se odehrává přirozený vývoj a spolu s ním i růst našich schopností. Schopností nejen věci utvářet, ale především schopnosti vidět dopad našich skutků. Právě skrze tento nárůst schopnosti sebepoznání, se vytváří tlak na reorganizaci a posunutí společenských hodnot.

       A tak tu proti sobě stojí dva živli. Jedním je člověk a jeho tvůrčí potenciál. Druhým je sama skutečnost s ději odehrávajícími se na úrovni přírodních sil.

       Každý z nás se v určitém vztahu podílí na utváření stavu, který vede nás samotné ke konfrontaci. Hromadné rámusení zbraněmi, jako předzvěst nadcházejícího konfliktu je souboj nikoliv jednotlivce vůči chybnému systému, ale bitva o udržení současného rozvrstvení společnosti. Nestojí tu proti sobě jednotlivé mocenské zájmy, ale princip který se snažíme obhájit.

       Je to vlastně paradox, protože ti dole sice obhajují současný princip hodnot, ale současně usilují vystoupat nahoru, čímž ohrožují postavení těch, kteří obhajují totéž, ale nechtějí se svého postavení vzdát. Tento paradox způsobuje, že ačkoliv snad mnozí vnitřně s válkou a vražděním nesouhlasí, ze všech sil tento systém podporují a vytváří tlak vedoucí ke konfrontaci. Jedni proto, že se chtějí dostat nahoru. Jiní proto, že nechtějí spadnout dolů.

       Takže pokud se někoho zeptáte zda souhlasí s válkou, odpoví že ne. Pokud se jej zeptáte zda je ochoten se vzdát současného způsobu života, řekne že nikoliv. Pokud mu řeknete, že právě tento způsob života vede k zločinům a válkám, jenom pokrčí rameny a přinejmenším se vás pokusí zesměšnit nadáváním do fašistů, komunistů a kdo ví jakých ismů.

       Pokud se zamyslíte, pak pochopíte, že tomuto konfliktu moci s přirozeným tlakem vyvolaným snahou vystoupat nahoru, nelze žádnými prostředky zabránit. Mocní jsou přímo ohrožováni systémem, který jim moc dává.

       Jedinou cestou by bylo, dát lidem dostatek prostředků a prostoru k vlastnímu uplatnění. Žel právě toto, by současnou moc připravilo o možnost lidi ovládat. To je důvod proč tak masivně brání průniku nových technologií na trh. Levná energie, levné potraviny, levné bydlení apod. by lidem dávalo prostor k samostatnému projevení názorů. Toto jsou také myšlenky, jimiž se mladí a chytří snaží prosadit. Zametání těchto inovací pod koberec začíná selhávat a dostupná nekontrolovatelná komunikace je docela snadno šíří mezi široké vrstvy obyvatelstva. Doposud je na straně mocných finanční složka naší existence. Každý ví, že za dobrý nápad dostane zaplaceno a pokud jej výhodně prodá, vloží na něj systém ochranný patent, jenž zabrání ostatním tuto myšlenku využít.

        Jenže lidí je stále víc a myšlenek také. Mocní už nemají prostředky jak si inovační nápady kupovat a ty se tak snadno stávají veřejným vlastnictvím. Všemožná zákazy a zákony zabraňující využívat přírodních zdrojů, bez nutnosti odvádět daně strážcům blahobytu vyvolených, se míjejí účinkem. A hrozba, že jednoho dne někdo nalezne způsob jak systém vyřadit z našeho života narůstá.

       Jedinou cestou jak tomu zabránit je uvrhnout lidstvo zpět do doby kamenné. Mocní si to představují tak, že globální konflikt, povede k zhroucení té formy společnosti, která v současnosti dává lidem prostor a čas k přemýšlení. Je sice pravda, že jenom málo soukromích badatelů má dostatek prostředků k vytváření technologií a pokusům, ale množství firem, které si dokáží obstarat technické vybavení stále roste a spolu s tím i hrozba, že někdo nalezne způsob jak překonat naši ropnou, energetickou, plynovou a kdejakou další závislost.

       Kupodivu tak příčinou k válce nejsou státy vlastnící nerostná bohatství, s nimiž se tak jako tak musí stále obchodovat a ve své podstatě je vlastní nejbohatší lidé této planety, ale lidé, kteří by tento obchod mohli narušit. Ti nežijí v arabských státech ani v oblastech bohatých na suroviny, ale ve státech s nejvyšší vzdělaností. A právě na ně má být veden rozhodující úder. USA nechtějí rozpoutat válku s Ruskem nebo Iránem, ale válku s USA. Tedy válku civilizací. Zničující a totální válku všech proti všem.

       Jaké je vize budoucnosti lidí spřádajících tyto plány. Nedůležitá. Ona totiž nikdy nenastane. Tak jako nelze domyslet způsob, jímž zatáhnout všechny státy do společného konfliktu, tak ani nelze vymyslet způsob, jak vyřadit z kalkulací přírodní síly. A právě ony už brzo sehrají neskonale významnější roli při utváření budoucnosti, než všechny vlády tohoto světa.

       A tak se vlastně vracíme zpět k otázce kdo jsou lidé?

       Ze všeho toho, co už bylo napsáno si můžeme jako rozhodující pro nastávající čas vyjmout jen naše postoje a vztahy k ostatním lidem. Protože vůči síle přírody nemůžeme obstát snahou získat pro sebe jakýkoliv prospěch, ale prostou snahou si navzájem pomáhat.

       Důvod proč popisuji lidskou společnost není ve snaze zviditelnit lidskou špatnost, ale ukázat jak moc jsme uvězněni v iluzi vlastních představ. Nemůže nastat nic dobrého, je-li sama motivace našich skutků špatná. Přirozeně tím nelze obviňovat lidi za snahu se uplatnit ve společnosti a prožít příjemný a smysluplný život. Bohužel máme stanoveny chybné hodnoty a ty jsou příčinou zla, proti němuž nestojí žádná síla schopná jej potlačit.

       Problém je, že zde nestojíme na rozcestí budoucnosti tohoto světa, ale před samotným koncem této reality. A tedy není otázkou jestli nás ohrožuje válka, ale jestli neohrožujeme sebe sama svojí existencí. Protože svět do nějž vstupujeme je součástí téhož Boha, jemuž právě tady a teď nechceme naslouchat. A jestliže je budoucí svět nastaven jako místo lásky a radosti, jak do něj můžeme projít plni egoismu a nenávisti?

       Já vím že vyřčené zatím není možné obhájit, protože nic z toho není možné vidět. Jenže ten skutečný problém je, že spatřit i v budoucnosti, dokáží jen lidé na duchovní cestě. Takže pokud setrváte ve svém lpění na materiálních jistotách, spatříte jen to, co je dostupné hmotnému tělu. Svět o němž hovoří proroci jako o Božím království se ukáže těm, kteří Boha následují. Těm budou otevřeny oči, aby nalezli u Boha to co je doposud skryto. A bez této vize a jistoty, nebude možné v nastávajícím čase obstát.

       Mnozí tak ukončí sami svůj život, protože v nastávajících událostech spatří pouze definitivní konec života na této planetě. Jiní v zoufalé snaze se zachránit vstoupí na cestu zločinu a urputné snahy zachránit sebe sama za jakoukoliv cenu. A právě tady se naplní Ježíšovo varování: "kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde". Nelze totiž zachránit sebe sama jinou cestou, nežli skrze ducha svatého. A to znamená láskou, odpuštěním a vírou ve své božství jako jediné cestě k Bohu i budoucnosti.

       Pokud se podíváte na věčné poselství ukryté do tvaru pyramidy, spatříte čtyři stěny představující čtyři epochy a v každé z nich tři vrcholy, jako tři části každého cyklu. Tedy i tento náš poslední úsek byl rozdělen do tří částí, v nichž se rodila schopnost plného vědomí. Což je totéž jako absolutní tvůrčí akt.

       Tato schopnost je postavena na třech základech. První z nich je vědět vycházející ze schopnosti poznávat. Druhá je pochopit, což je analýza zaznamenaného poznatku. A třetí je utvořit, jenž vzniká jako součet obou dvou prvních částí. Je tedy jakýmsi vrcholem, jímž se projevuje naše existence.

       Protože se pohybujeme po obvodu trojúhelníku, je dáno že každá následující část je tvořena a zpětně využívá části předcházející.

       Člověk chápe tím že poznává, a utváří z toho co pochopil. Je to věčný kruh, v němž se rodí naše vědění. Není nijak složitý, ale přes tuto jednoduchost s jeho pomocí můžeme dosáhnout úplného vrcholu této formy naší existence. Ovšem k dosažení tohoto vrcholu musíme dokázat naleznout to nejdůležitější, a to je moudrost. Moudrost je schopnost vidět příčinu a následek jako jednolitou součást jak utváření reality, tak také našich skutků. A tedy je moudré utvářet to, co nepoškozuje žádnou formu života a přitom přináší všeobecný prospěch pro společnost.

       Tento jednoduchý princip se nám stal nedosažitelným. Nikoliv na úrovni jednotlivců, ale na úrovni společnosti. A proto se o budoucnosti nebude rozhodovat na úrovni společnosti, ale jednotlivců. Společnost nemá nejmenší šanci obstát, lidé ano. A tedy je také obsažena naše volba. Následovat společenské pravdy utvořené jako nástroj k získávání postavení a majetku, nebo pravdy určené k pochopení smyslu života.

       Ať už tedy bude budoucnost spojená s apokalypsou či nikoliv, je volbou každého z nás, jakou cestu si zvolí. Cesta kterou je utvářena tato společnost, je lákavá a zdánlivě nabízí ony materiální jistoty, které považujeme za nezbytné. Ovšem stejně tak je to cesta ovládaná arogancí, bezohledností, egoismem a bezdůvodným utrpením. Je to ta nejhorší cesta ze všech a za žádných okolností nevede k životu. Ani k jakékoliv spravedlivé a smysluplné budoucnosti.

       Jak už jsem řekl, stačí se rozhlédnout a posoudit, kdo nám dnes vládne. Pokud kdokoliv nalezne byť jen jediného slušného člověka ve vládních orgánech, může na toto téma sepsat oslavnou ódu. A i pokud takového naleznete, posuďte, jestli je v jeho moci zabránit naprosté devastaci planety a nekonečným válkám o moc čehokoliv nad čímkoliv. Je jedno zda se budeme bít o vodu, ropu, lesy, území, mořské dno či cokoliv jiného. Vždy tu najdeme smrt a bezohlednost vystupující ve vrcholném společenském zájmu.

       Je tedy smutnou pravdou že takoví jsme, a právě takové moci sloužíme. Naší jedinou nadějí je, že toto šílenství a zánik lidského ducha ukončí síla, proti níž jsme bezmocní a kterou chtě nechtě budeme muset přijmout jako svrchovaného tvůrce budoucnosti. Síla která nejen že pochází od Boha, ale která je sám Bůh. Naše tvrzení, že to nepotřebujeme, a že jsme schopni to zvládnout sami, je tváří tvář této skutečnosti naprostý nesmysl.

       Tragédií totiž je, že tento svět nepovažuje za vítězství nastolení spravedlnosti, ale dostatečně vysokou páchnoucí haldu mrtvol. Vítězství v našich očích je porazit nepřítele. Zničit jeho domov, jeho víru, jeho rodinu, jeho život.

       No, nechme to tak. Patlat se v dávno vyřčených pravdách už nikomu nepřinese žádný užitek. Mám to výjimečné štěstí, že od dětství mohu rozmlouvat s Bohem naslouchat jeho poučením. Že mi dovolil si vybrat jej jako svého mistra a dojít k poznání přímou cestou, bez knih a složitých filozofických a náboženských dogmat. Nevím jestli toto je nebo není snadná cesta. 

      Manželka tvrdí, že není normální, když si malý kluk namísto erotických časopisů čte bibli a rozčiluje se nad spoustou nesrovnalostí nejen v podání dějin, ale v popisu Boha jako takového. Přesto jsem to udělal a protože má touha jej naleznout a pochopit byla a stále je nejsilnějším motivem v mém životě už u toho také zůstanu. Přál bych všem lidem spatřit tuto pravdu. Najít Boha takového, jaký opravdu je. Milujícího, spravedlivého, shovívavého, odpouštějícího a především trpělivého. Ze všeho nejtěžší není někoho za chybu potrestat, ale ukázat mu proč je to chyba.

       Kudy vede naše další společná cesta? Určitě je to víra. Mnozí nad ní pochybují a ptají se, co to vlastně víra je? Jak se může, či nemůže v našem životě projevit a jestli vůbec existuje nějaká cesta jak poznat, že Bůh o naší víře ví.

       Mnozí víru spojují s určitým přáním. Většinou následkem vnějšího tlaku a událostí, které nás nutí přijmout určitý vyšší smysl existence, která dokáže překlenout událost, s níž se naše racionální mysl nedokáže vyrovnat.

       Pokud tedy bude čas, pokusím se k tomuto tématu vrátit.

      Misch