Co je čím před rokem 2012 (8)

        K pochopení přijetí Božího záměru, si musíme uvědomit, že tato realita je pouze součástí většího a mnohem složitějšího konceptu, v němž se realizuje život. V tomto konceptu bylo stanoveno, že existence sama nemá žádné vnější podmínky, pokud se realizuje bez vědomích projevů agresivity a dalších forem zla. Zlem se v tomto případě rozumí, jednání v rozporu s přirozenou potřebou. Není tedy zlem potřeba šelem lovit menší živočichy. Jednají v souladu se svojí přirozeností, která navazuje na úlohu, kterou zastávají v celém rozsahu dané skutečnosti. Jiné je to s lidskou agresivitou, která vychází z cíleného záměru dosáhnout prospěch na úkor ostatních.  Součástí existence je pak onen stav, který vychází z přirozených procesů, jako například vývoj. Někteří živočichové přijímají vývoj jako vnější faktor, kterým prochází celá realita a děje se na základě v ní obsaženém principu. Jiné bytosti, jako například člověk, prochází vnitřním vývojem, který je postaven na přejímání vzorců obsažených v dané realitě a jejich vědomém využívání. Tím se vývoj posouvá na úroveň volby.  Vývoj je prostá reakce na změnu, nebo jeho vyšší forma, jenž vychází z pochopení vlastností prostředí a následně celého pojetí dané skutečnosti. Zde je obsažena ona otázka kdo jsme a proč jsme tady? A právě zde se dostáváme k otázce jak je vytvořena naše existence a co vše obsahuje. Materialisté tvrdí, že duše nebo duch je pouze náboženským dogmatem a za vším stojí lidská mysl. A já sám za sebe nehodlám tento postoj nikomu vyvracet.

        Vývoj je tedy přirozený proces, jenž se děje na základě vnějších, nebo vědomích podmínek. Když se člověk rozhodl pro tento proces, musel přijmout i zodpovědnost za své jednání, které mu umožňuje si z dané reality volit principy, které mu nejvíce vyhovují. Tím mu přirozeně nebyla dána absolutně žádná moc nad životem, jak hlásají některá náboženství, spolu s materialismem.  Právě naopak mu bylo určeno, že za své jednání bude jednak odměňován růstem schopností, stejně tak jako trestán jejich ztrátou.

        Člověk špatně pochopil podstatu a smysl svobodné volby, když si vytvořil představu, že k životu potřebuje jen to co se mu hodí a líbí. Jeho každodenní zkušenost jej přesvědčuje, že pokud nechápe celkové pojetí své existence, bude se neustále motat v bludném kruhu zkušeností a pádů. Názor některých jedinců, že oni jsou předurčeni k šťastnému životu, zatímco namáhavé a obtížné životní podmínky si mají odsloužit ti dole, je dementní a scestný. Každý ponese ovoce svých rozhodnutí a momentální postavení není známkou duchovní velikosti, ale obrazem získávané zkušenosti.

        Je opravdu obtížné lidem vysvětlit, že ona pomyslná svoboda obsahuje logické podmínky, které určují její význam. Není absolutní jak si myslíme. Každý z nás nese plody myšlenek jenž zasel. Proto se mnoho lidí potýká s vnějšími problémy, o nichž si myslí, že nemají žádnou opodstatněnou příčinu. Žel člověk se natolik uzavřel před Bohem a duchovním světem, že přímý vliv své vlastní energie na prostředí a realitu nedokáže nijak vnímat. Stačí se zamyslet a vzpomenout si kolikrát denně někomu v duchu nadáváte za to, že dělá něco naprosto přirozeného. Jede v autě, přechází po chodníku, nakupuje, stojí frontu na úřadě apod. Kolikrát denně nadáváte na svůj vlastní život. Na své děti. Na cokoliv co je naprosto přirozené.  Potom není divu, že svět je děsivou noční můrou. Ale pojďme dál.

       Tvořivý vzorec platný pro veškeré dění obsahuje dvě části, konstruktivní a destruktivní a člověk se musí naučit je používat v rovnováze. To znamená, že nejen vůči vnější realitě, ale také ve vztahu ke svému já se musíme vždy něčeho vzdát, pokud chceme utvořit něco jiného, nebo dokonalejšího. Totiž tato realita stejně jako naše existence je koncipována jako definitivní. A každý stav jehož dosahujeme je absolutní. Pokud tedy chceme cokoliv utvořit, musíme porušit stav. Toho můžeme dosáhnout pouze změnou vzájemných vztahů jednotlivých částí skutečnosti. A tak se vlastně dostáváme k obsahu poznání a tvořivým schopnostem.

        Mnoho lidí nové možnosti odmítá, protože to vyžaduje odstranit staré příčiny. Člověk se nerad vzdává starých zvyků. Někdy z pouhé malichernosti a jindy, protože učinit další krok znamená opustit celý dosavadní způsob života. Toto se týká i překročení oné hranice mezi materiálním a duchovním životem. Často se totiž vzdáváme nejen materiálního dogmatu, ale spolu s tím i s některých lidí, kteří naše rozhodnutí nedokáží pochopit. Zesměšňují je a dávají najevo opovržení. Kupodivu to nemusí být vždy jen zjevní materialisté. Současná módní spiritualita často vede ke stejnému zmaru jako materialismus. A její vyznavači jsou často ještě více pomýlení než  materialisté.

       Člověk velice brzo pochopil, že mezi duchovní vyspělostí a tělesnou stavbou existuje přímá závislost a z jeho poněkud přitroublého chápání mu vzešlo přesvědčení, že touto cestou může samotnou existenci ovlivňovat. Tedy že získáním dokonalejšího těla, získá i dokonalejší duchovní bytost. Tady nejde o to, že se jedná o nesmysl nejhrubšího zrna, ale o představu kterou s dokonalostí spojuje. Protože i v tomto bádání vychází z materialistického smýšlení. Dokonalé je to co je hezké, věčné, snadné atd. Všechny tyto vlastnosti se od pradávna pokouší přenést na svoji tělesnou schránku a právě v této oblasti hledá své nekonečné štěstí.

       Jenže je zde ono velké ale. Naše současná existence je pouze přechod od jedné formy existence k vyšší. Je umělá a z tohoto pohledu se podobá zamrzlému rybníku. Dokud trvá zima, je vše v pořádku a můžeme si zvesela prozpěvovat. V okamžiku kdy se nám do tváře začne opírat teplo slunečních paprsků, nastává čas k oprávněným obavám. Co se stane až led roztaje? My víme, že máme vylézt na břeh. Jenomže břeh není součástí této reality. A tak zatímco jedni už vědí co nastává, jiní si zvesela jen tak bruslí a jsou přesvědčení, že se nic nemůže stát. Tento svět však náleží Bohu, který jej vytvořil a obsahuje nejen počátek.

       Po celá tisíciletí se lidé rodí a umírají aby pochopili tento princip. Aby si uvědomili rozdílnost své tělesné a duchovní existence. Zatímco tělesná schránka vzniká a zaniká, duše prochází napříč věky naplněna životem trvajícím mimo čas.

       Lidé jsou natolik omezení, že nechávají svojí duši strádat, a vystavují ji oprávněným obavám o vlastní budoucnost. Neuvědomují si, že určitou částí své existence přesahují tuto realitu a jejich podvědomí tak může zpracovávat údaje, které zcela odporují jejich vlastnímu přesvědčení. Jistě že duše je si vědoma své nesmrtelnosti, ale její přirozenost jí vede k potřebě růst a následovat Boha. Chce mu naslouchat a utvářet pro něj ty nejkrásnější představy jichž je schopná. Je to jako hra malého dítěte, které kdykoliv utvoří cosi hezkého, běží hned za rodiči, aby mu jeho dílko pochválili.

       K pochopení toho co děláme se musíme vzdát přesvědčení, že následujeme jakýsi ideál dokonalosti. Je to stejné, jako když dáte několika lidem čtyři základní barvy a štětec. Každý z nich utvoří naprosto odlišný obraz. Každý namíchá jiné barvy a každý zaznamená jinou myšlenku.

       Stejně tak byl utvořen i koncept této reality, v níž jsou obsaženy základní stavební prvky života. To je také důvod, proč jsme smrtelní a tak snadno zranitelní. Všechny naše myšlenky se realizují právě ve vztahu k existenci života samotného. Naše hmotná těla absorbují přímo dopady našeho myšlení. Nejen ve vztahu k ostatním lidem, ale také ve vztahu k sobě samotným. Vraždíme, trpíme, jsme nemocní, postižení a bezmocní, protože taková je naše mysl. Levá ruka hladí, povzbuzuje a povznáší, zatímco pravá drží meč a rozsévá zkázu. Proč?

       Ježíš řekl: "Nemůže obstát království, které je vnitřně rozdělené". Stejně tak nemůžeme vůči sobě a ostatním používat protichůdné myšlenky. Buďto jsme schopni lásky ke všemu živému, nebo následujeme hlas svého ega  a potom hledáme jen vlastní prospěch. Jaký význam má láska pouze k tomu co nás činí šťastné, když devadesát devět procent vesmíru nenávidíme, nebo jsme k němu lhostejní?

       Tady si můžeme uvést jednoduchý příklad. Náboženství hlásá jako základní kamen svého dogmatu odpuštění. A takřka všichni věřící spojují odpuštění s cestou k očištění svého já. Ani náhodou nikoho nenapadne, že by v odpuštění mohla být obsažena cesta k odstranění příčiny. Totiž každé zlo se může projevit pouze následkem konfliktu. Pouze jako následek vzájemné reakce. Teprve pokud se stáváme součástí tohoto procesu, může se na nás zlo projevit. Zlo je omezené a používají je pouze lidé s nejnižší schopností myslet. Takovéto lidi je obtížné se pokoušet změnit. Většinou reagují na všechny stejně a ty co se jim snaží pomoci vnímají jako méněcenné a podřízené. Jedinou cestou jak se jim vyhnout je jim odpustit, a tj. stoupnout si stranou jejich zájmu. Pokud své odpuštění doplníte o přání boží lásky a světla, dostáváte se pod Boží ochranu a tito lidé do vašeho života nemohou zasáhnout. Pomáháte jim i sobě.

      Odpustit znamená nedovolit zlu a nenávisti aby nás ovládla.

      Když mi přicházejí reakce na mé články, mnoho lidí si stěžuje, že jsou málo konkrétní. Očekávají, že v nich popíši jakousi přímou cestu k Bohu a nadpřirozeným schopnostem. Touto cestou tedy chci říci toto. Vaše schopnosti se mohou rozvinout počátkem příštího roku, který je stanoven jako počátek přechodového procesu. Jde o to, aby každý člověk na základě svého rozhodnutí mohl naleznout vše, co je pro jeho růst a pochopení důležité. Tyto články pak mají za cíl pouze ukázat ony příčiny, jenž mohou tomuto procesu zabránit. Ať už jsou to přílišné sklony k materialismu, nebo egoistické zájmy. To co říkám je součást velmi prastarého plánu, který se zrodil v čase, kdy na lidskou populaci dolehl hněv toho co chápeme pod pojmem Bůh. Ale není to jen ona entita za oponou naší tělesné existence, jde o veškerý život, který v naší blízkosti trpí nesmyslným pronásledováním a zneužíváním.

      Pokud by člověk dokázal utvořit společnost pochopení a lásky, nemusel dojít ve své nevědomosti až na samotnou hranici vlastní existence. Jen naše sobectví a povýšenost byla příčinou, že jsme tím čím jsme. To co z našeho pohledu nazýváme trest, je vlastně cesta k poznání. Bůh nemá žádný důvod někoho trestat. Trest si stanovuje každý svým vlastním postojem. To co nám bylo uloženo jako smysl existence je poznání.

       Až nastanou ony události, ukáže se mnohým jak dalece se v chápání reality pletou a že sama podstata společnosti, v níž nyní žijeme, je zcela nesmyslná. Proto nemá smysl se zabývat otázkou, jestli lidé naleznou ze současného stavu jakkoliv smysluplnou cestu. Nadávání na politiku a hledání všech možných příkoří, které se nám dějí ze strany mocných nemá v tento okamžik již žádný smysl. Mnohem rozumnější je pracovat na svém duchovním postoji. Důvod je docela prostý. Za prvé si tak otevíráme cestu do budoucnosti. A za druhé, je zde Bůh který povede ty, kteří se rozhodnou jej následovat. Ti ostatní si musí nést břemeno své hlouposti až do hořkého konce. Taková je i naše volba.

       Pokud by člověk dokázal pochopit pravou povahu reality, dokázal by vidět, že tato epocha není o čase, ale o volbě. Ti co jsou zde mají možnost se rozhodnout, jestli jim nekonečné materiální pachtění přináší uspokojení, nebo chtějí zažít vyšší příčku vlastní existence. Pro některé je pak tento čas naprosto totožný jako všechny předcházející, v nichž umírají a rodí se aby dokázali pochopit. A jiní právě díky pochopení mohou tento cyklus jednou pro vždy uzavřít. Je to jen naše volba.

       Pokud bychom pochopili boží záměr, nepřeslechli bychom onen prastarý výrok o čase jenž trvá od počátku do konce. Je to nejen zapsáno v Bibli, ale v odkaze všech prastarých kultur. A přesně tak končí i tato realita. Koncem času.

       Nemá smysl popisovat co na konci nastane, protože to není snadné pochopit. To důležité je, jestli náš duch dokáže unést břemeno života. Pokud ne, nedokážeme k onomu mezníku na konci tohoto světa dojít. Tíha strachu a bezmoci nás dovede k smrti. Proto mluvím o Bohu a jeho následování. A o tom, že tento svět není o dokonalosti. I Bůh člověka upozorňuje, že je chybou se pokoušet o dosažení jakéhosi absolutního bytí. Podstatou jsou tvořivé schopnosti díky nimž může i z nepatrného semínka vyrůst jedinečná rostlina.

      Člověk se v průběhu dějin naučil, že důležité je pouze to co je nejlepší, nejrychlejší, nejdokonalejší, největší, nejmenší a kdoví jaké nej. Z tohoto názoru pak vyvozuje, že jen to co je naprosto dokonalé a absolutní může ve smyslu existence obstát. Je to nehorázná blbost. Důležité není kolik máme vědomostí a schopností, ale jak s nimi dokážeme naložit.

       Na cestě života není nikdo, koho je možné předběhnout. Na cestě života lze pouze obstát nebo nikoliv. Proto přestaňte nahánět své ego a rozhlédněte se kolem sebe. Zjistíte že znamení času vás již dostihla.

Misch