DECHBEROUCÍ RAGNARÖK I. (2)

Německý soukromý docent Robert Baldauf sepsal v letech 1902-1903 svoji práci "Historie und Kritik", v níž toliko filologickými argumenty dokazoval, že nejenom starověká historie, ale dokonce i historie raného středověku je výmyslem z doby renesance a následujících staletí.^[12]

Význačný anglický vědec Edwin Johnson (1842-1901), autor řady pozoruhodných kritických studií o starověké a středověké historii, předložil pár závažných a kritických poznámek týkajících se^[13] Scaliger-Pétauovy chronologie. Závěr jeho „mnohaletého chronologického bádání lze formulovat takto: „Řekům a Římanům jsme na časové ose blíž, než jak nám to říkají chronologické tabulky.“^[14] Zakončil to výzvou „k revizi celého konstruktu starověké a středověké chronologie"! Jeho zásadní díla vyšla na přelomu 19. a 20. století.“^[15]

Isaac Newton rovněž patřil mezi prominentní kritiky Scaliger-Pétauovy chronologie. Třebaže byl potomkem říše, nikdy do oněch dvou století po Kristu nezabrousil dávaje přednost starověkému Egyptu a Řecku, kde měl pocit, že by se letopočty měly posunout alespoň o tři staletí. V Egyptě nacházel diskrepanci minimálně v řádu dvou tisíce let. „Soudobá konsensuální verze chronologie například připisuje první roky vlády egyptského faraona Meneje do období přibližně 3000 př.n.l. Ovšem Newton naznačoval, že tato událost by měla nést datum daleko soudobější, zhruba 946 př.n.l.“^[16]

Vůbec nejvíce škod na Scaliger-Pétauově chronologii napáchal význačný ruský vědec Anatolij Timofejevič Fomenko. Doktor fyzicko-matematických věd a profesor moskevské Lomonosovovy Univerzity, je autorem četných prací o variačních principech v topologii a multidimenzionální teorie minimálního povrchu. Je členem Ruské akademie věd, Ruské akademie přírodních věd a Mezinárodní akademie věd. Stručně řečeno, Fomenko je matematik, jehož schopností je mistrně vládnout svým řemeslem v praktických řešeních, který nemá sobě rovného zřejmě od dob samotného Johna von Neumanna. Využívá svého matematického umu k tomu, aby jasně ukázal, jak byly zfalšovány nejopěvovanější „starověké“ záznamy zatmění měsíce, základní opora akademických argumentů namířených proti Heribertu Illigovi.

Fomenko se ošklíbá na celou ideu „středověku“ a sarkasticky poukazuje na to, že na: „...veliké výdobytky ‚starověké‘ astronomie – teorie zatmění, výpočty efemerid atd. – je nutno zcela zapomenout. A slavný Kosmas Indikopleustés, který údajně žil v 6. století a zkoumal pohyby slunce a hvězd, poctivě věřil, že vesmír je skříňka, v jejímž středu se nachází plochá Země omývaná oceánem a podepíraná horou Ararat. Nehledě na to je víko skříňky hustě pokryto hvězdnými hřeby. V jejich rozích jsou čtyři andělé rozdmýchávající vítr. Tohle je úroveň vědecké kosmografie ve středověku…“.^[17]

Fomenko se snaží být hlasem rozumu, je osamělým akademickým disidentem, který upozorňuje na lež v Aschově experimentu (paradigmatu). Pragmaticky zdůvodňuje, jak je nepravděpodobné, že by bylo veškeré poznání z antiky prostě zapomenuto, učená pojednání ukrytá po tisíciletí v klášterech, zatímco by se lidstvo válelo v blátě jako v době kamenné, a pak zničehonic se v renesanci zase vynoří, když se naučilo zapomenuté. Fomenko vtipkuje: „Byl pro to velice prostý důvod – tahle „tisícovka let navíc“ nikdy neexistovala.“^[18]  Upozorňuje na „zajímavé paralely v událostech stejně jako ve statistice, které ztotožňují klasickou trojskou válku, k níž mělo dojít kolem roku 1200 př. n. l., s gótskou válkou v 6. stl. n.l., která zuřila v Itálii a Novém Římě, stejně jako s italskou válkou ve století třináctém.“^[19]

Fomenko pak pokračuje dál a říká, že těchto zvláštních paralel mezi starověkými a středověkými událostmi, které vyzdvihuje, si povšiml také kultovní německý středověký historik Ferdinand Gregorovius v devatenáctém století. Gregorovius se k nim ve svém díle opakovaně vrací, jenže je rozpačitě vysvětluje jako „zákon věčného návratu…“^[20] Nejvýmluvnější je okamžik, když „Gregorovius píše, že ‚už od úpadku gótského státu vedla starověká gótská vláda k absolutní zkáze. Zákony, monumenty, a dokonce i historické vzpomínky upadly do zapomnění.‘“^[21]

Pokračující válka s byzantskou říší o italský poloostrov trvala téměř dvacet let a skončila porážkou Gótů v roce 554 n.l. a Evropa se propadla do středověku. Alespoň to tak tvrdí tradiční historie. Pravdou však je, že válkou, která opravdu změnila Evropu navždy, byla ta mezi rodem Štaufů, společně s jejich spojenci nazývanými ghibellini,^[22] a papežem a jeho spojenci, nazývanými guelfové,^[23] která zuřila na italském poloostrově nahoru a dolů celou první polovinu třináctého století. Skončila vítězstvím papeže, aristokracie na to však nikdy nezapomněla.

„Ještě dlouho poté přetrvávala v ústech hořkost italských a německých ghibellinů podporujících rod Štaufů. Pod rozvratným dohledem Vatikánu mělo Německo a Itálie zůstat sbírkou soupeřících feudálních států stovky let…“.^[24]

Fomenko věří, že jak gótská válka, tak i trójská válka jsou metafory pro válku mezi papežským trůnem a rodem Štaufů. Uzavírá to slovy: „Obrysy globální chronologie Evropy vznikly v šestnáctém a sedmnáctém století v dílech J. Scaligera a D. Petavia [Denis Pétau].“^[25] Tihle mizerové prostě z Itálie přenesli události jedenáctého, dvanáctého a třináctého století a zkopírovali je do „tří chronologických změn před 330, 1050 a 1800 lety.“^[26] Pak přišlo křesťanství se svými vlastními zvyklostmi a rozvrstvilo historii zpět až do dob trójské války. Jediným problémem jest, že nic z toho není pravda.

-pokračování-

-------------------------------------------------------------------

PRAMENY:

[12] A. T. Fomenko, Michael Jagger: History: Fiction Or Science? Delamere Publishing, 2003, kap. 1, str. 10. Viz http://chronologia.org/en/seven/chronology1.html.

[13] Ibid., kap. 1, str. 11.

[14] Ibid.

[15] Ibid.

[16] Ibid., str. 12.

[17] Ibid., kap. 7, str. 373.

[18] Ibid., kap. 6, str. 337.

[19] Ibid., kap. 7, str. 374.

[20] Ibid., str. 376.

[21] Ibid., str. 374.

[22] Štaufové (název ghibellini vznikl zkomolením jména Waiblingen, rodového hradu Štaufů) byli mocným rodem vládnoucím ve Svaté říši římské a na Sicílii. Jako císaři a zároveň králové Itálie nemohli nečinně přihlížet osamostatňujícím tendencím severoitalských měst. Do bojů mezi nimi a papeži se k nim přidaly italské rody Gonzaga a Scala a dále jihoněmecká knížata, která je podporovala v boji o císařský trůn vůči Welfům. K této alianci patřila italská města Arezzo, Forli, Modena, Osimo, Pavia, Pisa, Pistoia, Siena, Spoleto a Todi a některá další, jejichž podpora byla střídavá.

[23] Welfové (guelfové je italský přepis jména rodu Welfů) byl rod soupeřící se Štaufy o císařský trůn a v Itálii naopak stranili papežům. Podpořili je italský rod Este a italská města Bologna, Brescia, Crema, Cremona, Florencie, Janov, Lodi, Mantua, Orvieto a Perugia.

[24] Jack Heart and Orage: The Black Madonna and the Swastika. Jack Heart writings. 27 Jun 2014. Viz http://jackheart2014.blogspot.com/2014/06/black-sun-rising-part-6-one.html.

[25] A. T. Fomenko, Michael Jagger: History: Fiction Or Science? Delamere Publishing, 2003, str. 374.

[26] Ibid., str. 376.