DĚTI ZABIJÁCI: HELEN PATRICIA MOORE (43)
Více jak co jiného platí rčení, které říká: "Děti jsou vizitkou fungování společnosti". Když vyjdeme z této premisy, pak rychle zjistíme, že se stavem lidské společnosti již dlouhou dobu není cosi v pořádku. Stále se množící agresivní a krvavé epizody dětí ve společnosti (především pak ve Spojených státech), jejíž nárůst můžeme v posledním období velmi zřetelně sledovat, by měl být pro nás všechny extrémně silným alarmem. Tento seriál by mohl být vnímán jako velmi smutná, ale zároveň důležitá sonda do nastíněné problematiky. Možná, že si někteří poví, co dělá takové téma by na alternativních stránkách. Osobně si myslím, že rozhodně patří do naší rubriky "SPOLEČNOST", ale je to samozřejmě věc názoru. Do budoucna připravuji ještě několik podobných projektů.
Doktor se podíval přes stůl na Jesse Moor a v očích měl víc než jen náznak odsudku. "Paní Mooreová," řekl. "Mohu vás ujistit, že Heleně vůbec nic není. Je to normální čtrnáctiletá dívka s typickými zájmy dospívajících. Na jejím chování ani vizáži neshledávám vůbec nic neobvyklého." Natáhl se pro svůj blok s recepty. "Předepíšu vám však něco, co by vám mělo pomoci," řekl a zapsal si podrobnosti. Pak podal list papíru Jessi. Bylo to na valium, jak viděla, navzdory psychiatrovu téměř nečitelnému čmáranci. Ale co ji opravdu zaujalo, bylo jméno na receptu. Pilulky proti úzkosti nebyly pro Helen. Byly pro ni.
Jesse opouštěla lékařské pokoje s pocitem sklíčenosti a sklíčenosti. Bylo to pro ni těžké rozhodnutí přivést Helen k terapeutovi. Vlastně to odkládala už skoro čtyři roky, dokud ji chování dítěte nezačalo znepokojovat natolik, že byla nucena jednat. Helen byla vždycky protivná. Už jako malá holčička byla vzpurná a drzá, samotářka, která nevycházela dobře s ostatními dětmi. V poslední době však její chování začalo být stále znepokojivější. Začala trhat své oblečení a hračky, trhala je s téměř démonickou zuřivostí. Začala také řezat hlavy a končetiny ze svých panenek a začala svůj vztek obracet na členy rodiny. Nejhůře to odnášel její mladší bratr Peter. Jednou ho Helen popadla za vlasy a vláčela ho po pokoji, přičemž mu vytrhávala chomáče vlasů a kůži na hlavě. To byla poslední kapka. Začátkem roku 1976 se Helen konečně objednala k dětskému psychiatrovi v australském Sydney.
Návštěva však neproběhla podle plánu. Helen byla pravým opakem svého normálního protivného Já. Ve skutečnosti předvedla výkon hodný Oscara. Zmizelo démonické dítě, které Jessi popsal doktorovi. Místo ní tu byla skromná a jemně mluvící holčička, kterou Jesse sotva poznala jako svou dceru. Na doktorovy otázky odpovídala se sklopenýma očima a sotva slyšitelným hlasem. Občas se jí po tváři skutálela slza a ona si ji otřela kapesníkem. Nebylo divu, že to doktora zaujalo, nebylo divu, že dospěl k závěru, že Jesse přehání. Pokud si však Jesse Mooreová myslela, že výlet k psychiatrovi by mohl nějak zvrátit život její dcery, rychle se této představy zřekla. Helen se brzy vrátila ke svému typu a její chování bylo s přibývajícími lety stále extrémnější. V soukromí se Jesse svěřovala přátelům, že se obává, že Helen jednoho dne provede něco "opravdu strašného". V březnu 1979 se její nejčernější obavy naplnily.
V domě v té době bylo čtrnáctiměsíční dítě, kterého Mooreovi pojmenovali Andrew. Dítě bylo zcela zdravé až do strašlivého odpoledne 1. března 1979, kdy ho Jesse šla vyzvednout z postýlky a zjistila, že nedýchá. Byla přivolána záchranka, ale lékaři po příjezdu zjistili, že chlapec je již mrtvý. Jeho smrt byla připsána syndromu náhlého úmrtí kojenců (SIDS). Jesse byla ze smrti svého malého syna zcela zjevně rozrušená, ale měla alespoň podporu své dcery, která se zřejmě konečně zbavila svých démonů z dětství. Nyní sedmnáctiletá Helen dospěla v navenek zodpovědnou mladou ženu, která byla považována za dostatečně spolehlivou na to, aby se ujala hlídání dětí. Zanedlouho se stala další tragédie, do níž by byla zapletena Helen Mooreová.
Dne 19. května 1979 hlídala svou šestnáctiměsíční sestřenici Susan McIntoshovou, když dítě (podle Helen) náhle přestalo dýchat. Byla přivolána lékařská pomoc, která však dorazila příliš pozdě. Susanina smrt byla stejně jako Andrewova přičítána SIDS. Helen nebyla vůbec obviňována. Nebyly to však jediné tragédie, které se v tomto období k rodině Mooreových připojily. Pouhé čtyři dny před Vánocemi, když byla Helen sama doma, vypukl v Campbelltownu požár, který zničil mnoho rodinného majetku. O několik týdnů později si Helenin bratr Peter při pádu zlomil ruku. Jesse měla podezření, že v tom má prsty Helen, ale ta to popírala a Peter odmítal říct, jak ke zranění došlo.
Mezitím byla Helen, která si vždy dovedla hrát na zodpovědnou a ohleduplnou teenagerku, velmi žádaná jako chůva. Dne 16. ledna 1980 se starala o dvanáctiměsíčního Vaughana Nicholsona, když dítě záhadně přestalo dýchat. Vaughan byl převezen do nemocnice, kde se ho lékařům podařilo oživit. Úplně se uzdravil, ale další oběť Helen Mooreové takové štěstí neměla. Dvouletý Aaron Crocker sice přežil počáteční smrtící zásah chůvy, ale zůstal slepý, ochrnutý a s trvale poškozeným mozkem. (Aaron zemřel o několik let později na komplikace spojené s původními zraněními). Pouhé tři týdny po útoku na Aarona Crockera - 23. února, zemřela v Moorinině péči dvouletá Rachel Ann Hayová. Smrt byla opět označena za přirozenou. Helen Mooreové naštěstí práce na hlídání dětí ubylo.
Helen však nehodlala dopustit, aby tato drobná nepříjemnost omezila její vražedné instinkty. Dne 31. března 1980 přišla Jesse Mooreová domů a našla svého sedmiletého syna Petera ležet u paty schodiště. Helen tvrdila, že upadl a zlomil si vaz, ale Jesse na takové vysvětlení nevěřila. Zavolala policii a brzy se zjistilo, že Peter Moore neutrpěl zlomeninu krčku, ale byl udušen. Protože Helen byla v té době jedinou další osobou v domě, nemusel být člověk génius, aby přišel na to, kdo je za to zodpovědný.
Helen byla předvedena k výslechu a brzy se přiznala nejen k Peterově vraždě, ale také k vraždě své sestřenice Susan McIntoshové a Rachel Hayové. Přiznala také, že se pokusila udusit Vaughna Nicholsona a Aarona Crockera, ale popřela, že by zabila svého bratra Andrewa. Na otázku, proč to udělala, šokovala Helen své vyšetřovatele prohlášením, že ráda zabíjela. Řekla, že akt vyhasínání životů jejích mladých obětí jí dával pocit nesmírné moci. Kdyby ji nechytili, určitě by v tom pokračovala.
Helen Mooreová byla postavena před soud v dubnu 1980 u místního soudu v Camdenu v Novém Jižním Walesu. Nesnažila se skrývat svou vinu a klidně popisovala, jak dětem ve spánku přikládala ruce na ústa a nosy. Jedinou výjimkou z této metody byl její bratr Peter. Bránil se, ale ona ho stejně přišpendlila k podlaze a udusila. Porotě trvalo pouhé dvě hodiny, než Mooreovou usvědčila ze tří vražd prvního stupně a dvou pokusů o vraždu. Soudce ji pak odsoudil ke třem doživotním trestům.
Mooreová si však odsedí jen zlomek tohoto trestu. V roce 1993 vyšla z vězení na svobodu a za mřížemi strávila pouhých třináct let. V současné době žije kdesi v Sydney. Děsivé je, že nejmladší australská sériová vražedkyně má nyní vlastní děti.
-pokračování-