DĚTI ZABIJÁCI: SAMUEL MANZIE (21)

Více jak co jiného platí rčení, které říká: "Děti jsou vizitkou fungování společnosti". Když vyjdeme z této premisy, pak rychle zjistíme, že se stavem lidské společnosti již dlouhou dobu není cosi v pořádku. Stále se množící agresivní a krvavé epizody dětí ve společnosti (především pak ve Spojených státech), jejíž nárůst můžeme v posledním období velmi zřetelně sledovat, by měl být pro nás všechny extrémně silným alarmem. Tento seriál by mohl být vnímán jako velmi smutná, ale zároveň důležitá sonda do nastíněné problematiky. Možná, že si někteří poví, co dělá takové téma by na alternativních stránkách. Osobně si myslím, že rozhodně patří do naší rubriky "SPOLEČNOST", ale je to samozřejmě věc názoru. Do budoucna připravuji ještě několik podobných projektů.

Když byl Sam Manzie v první třídě, učitelé ze školy Svaté rodiny v Lakewoodu v New Jersey doporučili rodičům, aby ho poslali na psychologické vyšetření. Chlapec měl podle nich problémy. Neustále se hádal se spolužáky, často byl smutný a jindy seděl se založenýma rukama, mlčky se hněval na svět kolem sebe a odmítal komunikovat. Podle psychologa, který ho vyšetřoval, byly tyto problémy jen pubertálními bolestmi. A jak Sam postoupil na gymnázium, zdálo se, že tento posudek je správný. Jistě, vyskytly se nějaké kázeňské problémy, ale většinou se ukázalo, že chlapec má nadprůměrný intelekt a domů nosí stále dobré známky. Když v roce 1996 nastoupil jako deváťák na Akademii křesťanských bratří, rozhodl se pro kariéru. Sam Manzie chtěl být historikem.

Přesto se Samova cesta vzdělávacím systémem neobešla bez zádrhelů. Byl to uzavřený kluk, měl málo kamarádů a nezajímal se o sport. Spolužáci mu říkali "Manzie Pansy". Jako třináctiletý se svěřil rodičům, že se chce zabít, protože "mu nikdo nerozumí". Po dlouhém rozhovoru na toto téma Samův otec Nick věřil, že svého syna od takových hloupých nápadů odradil. Sam se však dál na celé hodiny zamykal ve svém pokoji a seděl u počítače. Díky této činnosti objevil špinavý svět gay chatů. Ke konci prvního ročníku Sama postihla záhadná nemoc, která mu na několik týdnů zabránila ve vyučování. Když se chtěl vrátit, škola jeho rodičům oznámila, že ho nepřijme zpět, pokud nebude předán k psychiatrické léčbě. Manziesovým však neprozradili, jaký je důvod jejich podmínky. Sam napsal jednomu z učitelů sexuálně laděný vzkaz.

Otázka Samova návratu do školy se mezitím v každém případě změnila v nepodstatnou. Svým dlouho trpícím rodičům oznámil, že se rozhodl ze školy odejít. Manziesovi nevěděli, že jejich čtrnáctiletý syn mezitím navázal online přátelství s mužem jménem Steve Simmons, dvaačtyřicetiletým odsouzeným pedofilem, s nímž se seznámil na chatu, který pravidelně navštěvoval. A toto přátelství brzy přerostlo v něco víc než jen chat. V srpnu 1996 se Sam vydal na domluvenou schůzku se Simmonsem do nákupního centra Raceway Mall ve Freeholdu v New Jersey. Poté spolu strávili noc v Simmonsově domě v Holbrooku na Long Islandu.

V následujících měsících se Sam pravidelně scházel se Simmonsem za účelem sexu v motelech nebo v Simmonsově domě. Vztah vyšel najevo až poté, co si otec Nick Manzie všiml čísla z Long Islandu, které se několikrát objevilo na jeho telefonním účtu, a rozhodl se na něj zavolat. Simmons přiznal, že Sama zná, ale uvedl, že byli jen internetoví kamarádi, kteří měli společný zájem o výpočetní techniku. Pan Manzie poté Simmonse varoval, aby přerušil veškeré kontakty s jeho synem. Přesto neměl podezření na sexuální vztah. Sam se kdysi matce svěřil, že si myslí, že by mohl být gay, ale rodiče tomu odmítli uvěřit.

Do té doby se pouto mezi Samem a jeho rodiči zhoršilo natolik, že Nick Manzie musel jednou v reakci na jeden z chlapcových záchvatů vzteku zavolat záchrannou službu. V létě 1997 ho poslali k psychiatrovi, který doporučil přijetí do strukturovaného programu v Shoreline Behavioral Health Center v Toms River. Tam Samovi diagnostikovali "velkou depresivní psychózu" a předepsali mu antidepresivum Paxil. Byl také objednán na několik sezení s psychiatrem a právě během jednoho z nich se svěřil se svým vztahem se Stevem Simmonsem. Jelikož byl Sam ještě nezletilý, lékař byl ze zákona povinen informovat úřady, což také okamžitě učinil.

Odhalení homosexuálního vztahu jejich dospívajícího syna bylo pro Manziovy, kteří byli přísnými katolíky, zdrcující. V rodinném domě to vyvolalo nové kolo hněvivých konfrontací. Sam byl však alespoň připraven spolupracovat s policií při shromažďování důkazů proti Simmonsovi. Souhlasil s účastí na sérii nahrávaných rozhovorů a uskutečnil dva telefonáty, a to 17. a 19. září. O pár dní později si to rozmyslel a zavolal také Simmonsovi a upozornil ho, že ho policie sleduje.

To bylo pro Manziesovy poslední kapkou. Rozhodli se, že už toho bylo dost, a požádali o umístění Sama do psychiatrické léčebny. Netušili, s jakými problémy se při svém pokusu o to setkají. Rodina si nemohla dovolit nechat Sama v Shoreline, protože jejich zdravotní pojištění hradilo pouze náklady na léčbu, nikoli na pobyt. A jeho umístění do státního psychiatrického zařízení se také ukázalo jako problematické. Záležitost nakonec skončila u soudu, kde soudce žádost zamítl a místo toho rodinu vyzval, aby se "vrátila domů a vypořádala se s tím". Tento nedostatek pochopení pro hloubku psychických problémů Sama Manzieho by měl tragické následky.

V sobotu 27. září odpoledne opustil jedenáctiletý Eddie Werner svůj domov v Jackson Township ve státě New Jersey a vydal se na misi. Eddie byl veselý a energický malý chlapec a tyto své vlastnosti uplatňoval ve školní sbírce. Chodil po domech a prodával sladkosti a balicí papír. Odměnou pro žáka, který vybere nejvíce peněz, byl pár vysílaček a Eddie byl odhodlaný vyhrát. Kolem půl šesté odpoledne zaklepal Eddie Werner na dveře Manziesových. Sam, který byl doma sám, mu otevřel a pak si vyslechl vesele přednášený prodejní projev. "Jasně," řekl poté, co Eddie řekl své. "Koupím si nějaké tvoje sladkosti. Pojď dál."

Eddie důvěřivě vstoupil do domu a pak podle pokynů následoval Sama do pokoje v patře. Tam se Manzie na chlapce vrhl, nejprve se ho snažil přinutit k orálnímu sexu a pak mu přikázal, aby se svlékl. Eddie, který měřil metr čtyřicet a vážil pouhých třicet jedna kilo, se staršímu chlapci nemohl rovnat. Snadno ho přemohl, provedl na něm sodomii a pak ho uškrtil šňůrou od budíku. Manzie pak drobnou mrtvolu dítěte nacpal do kufru, který ukryl ve svém pokoji. Po setmění, když jeho rodina spala, se vyplížil ven a kufr odtáhl do blízkého lesa, kde ho ukryl v podrostu.

Ještě té noci se rozběhlo pátrání, které trvalo dva dny, než se skončilo nálezem žalostných ostatků Eddieho Wernera. V té době se příběh o chlapcově zmizení dostal do všech zpráv a Dolores Manzieová žila v hrůze, že by do toho její syn mohl být nějak zapleten. Nakonec 1. října sebrala odvahu a zeptala se ho přímo. Když Sam přiznal, že to byl on, kdo malého chlapce uškrtil, jeho matka okamžitě zavolala policii. V dubnu 1999 byl Sam Manzie postaven před soud za vraždu Eddieho Wernera.

Přes zjevné problémy týkající se jeho duševního zdraví byl shledán vinným  vinu a byl odsouzen k 70-ti letům za mřížemi. V dalším procesu byl Manzieho milenec ve středním věku Steve Simmons usvědčen z obtěžování dětí a odsouzen k pěti letům vězení.