DNA - VĚDOMÍ - TAJEMSTVÍ BOŽSKÉHO SVĚTLA

Všechno je energie. Definitivně to stanovil Einstein svým teorémem E = mc², kterým potvrdil vzájemnou zaměnitelnost hmoty a energie. Ohledně hmoty také Einstein jednou poznamenal: „Všichni jsme se pletli. Co jsme nazývali hmotou, byla energie, jejíž vibrace byly tak snížené, že byla vnímatelná smysly. Žádná hmota není.“ Tato skutečnost, která je nyní potvrzována kvantovou vědou, byla známa již starověkým Hindům, protože ti používali termínu maya, jímž označovali iluzi často pokládanou za skutečnost. Energie (včetně „hmoty“) je vědomím a obráceně.

Představa, že vše je energií nebo vědomím, se přímo týká lidské biologie. Zastaralý materialistický pohled na tělo jakožto stroj, který může být poháněn energií, ale jinak je od ní vlastně odloučen, postupně ustupuje nevyvratitelným důkazům, že i my sami jsme manifestacemi vědomé energie. Holografická teorie chápe takzvaný fyzický (hmotný) vesmír jakožto obrovskou spoustu křížících se elektromagnetických frekvencí, které ve skutečnosti promítají ohromující iluze, o nichž se domníváme, že jsou světem a také námi samotnými.

V jedné z klasik energetického léčení v knize Vibrational Medicine dospívá lékař Richard Gerber k závěru, že hmota včetně buněk lidských těl je ve skutečnosti „zmraženým světlem“. Vůdčí výzkumník v oblasti zdraví - dr. Leonard Horowitz dospívá k závěru naprosto totožnému, když ve své práci DNA: Pirates of the Sacred Spiral jednoznačně uvádí, že lidé jsou vlastně „krystalizovaným či vysráženým světlem“. Tento předpoklad je konzistentní nejen s holografickou teorií vesmíru a nedávným ruským výzkumem v oblasti „torzní“ energie, ale i s poznatky mainstreamověji založených kvantových fyziků, podle nichž je světlo (podobně jako DNA) schopné přenosu i paměťového ukládání dat.

Představa světla jakožto informace neboli „světla ve formaci“ (angl. „light in formation“ pozn. překl.) je starou představou, a to takovou, která nalezla řadu vyjádření v různých typech posvátné geometrie. Někteří hovořili o tom, že andělé, často zobrazovaní jako boží poslové, jsou ve skutečnosti úhelnými špicemi („angles“ – podobnost s anglickým výrazem „angel“, pozn. překl.) čili paprsky světla, které přenášejí informace (charakterizované a označované jako „vnuknutí“) z božského zdroje. Tato rozšířená koncepce světla jako formy vědomí podpírá například toltéckou vizi světa Dona Miguela Ruize - doktora medicíny, šamana a autora bestselleru The Four Agreements (Čtyři Dohody). Kosmologická složka této světové filozofie předpokládá reálnou existenci spojovacího fotonového pásu (Foton Band/Belt) tedy jakési světelné mřížky torzních vln propojujících Zemi se středem naší Galaxie, která je vlastně sítí světelných informací propojujících tato dvě místa.

Nový neurologický výzkum ukazuje, že přestože lidský mozek pracuje pouze na 10 % své plné kapacity, nevychází jeho ohromující síla pouze z biochemie, ale také z jeho působivé schopnosti fungovat jako úložiště holografických dat a jako systém opětovného vyvolávání (vlastně jako jakýsi „hard disk“) využívající ke čtení informací („softwaru“) různých úhlů světla. Z toho plyne, že mozek je vlastně sofistikovaným holografickým biopočítačem pracujícím prostřednictvím elektromagnetických frekvencí. Důkaz o tom, že velice podobně funguje i DNA, pak není žádným překvapením. Lidská biologie tedy vlastně může být považována za elektromagnetickou záležitost – na úrovni své manifestace z torzní „životní vlny,“ která ji udržuje. Jak vypozoroval dr. Deepak Chopra, lidské buňky jsou na hony vzdálené funkčním nádobám, za něž byly dříve považovány, ve skutečnosti jsou buňky elektromagnetickými poli možností a potenciálu.

Elektromagnetické frekvence lidské bytosti mohou být snadno identifikovány v auře. Dnes již panuje všeobecná shoda ohledně faktu, že lidé mají měřitelnou auru. Kirilianova fotografie zachytila tuto světelnou aureolu okolo těla už před desítkami let. Dr. Valerie Huntová - profesorka na UCLA (University of California, Los Angeles) - dokonce změřila lidskou aurou prostřednictvím přístroje na měření EEG. Na počátku 20. století vznikaly teorie, že aura se skládá z různých elektromagnetických frekvenčních pásů známých jako aurická pole a že každé z nich řídí nějaký jiný aspekt lidské biologie, psychologie a spirituality.

Každé elektromagnetické pole také koresponduje a spolupracuje se specifickou dimenzí. Třetí pole v pořadí je kupříkladu naladěno na třetí dimenzi. Elektromagnetická pole mohou být chápána jako geometrická matrice, jako "Jákobův žebřík" umožňující přístup ke stále jemnějším frekvenčním oblastem. Toto do plné šíře se otevírající vnímaní aurických polí a s tím spojených čaker je neklamnou známkou toho, že se stáváte „multidimenzionálními“ bytostmi.

Podle Gregga Bradena a jeho práce The God Code je starohebrejské čtyřpísmenné jméno Boha (YHVH, tetragrammaton) tajným kódem pro DNA vycházejícím z chemického složení genetického kódu. „Když tento objev aplikujeme na běžný jazyk všedního dne,“ píše Braden, „mohou být známé prvky vodík, dusík, kyslík a uhlík, které tvoří naši DNA, nahrazeny klíčovými písmeny…" Učiníme-li to, kód života se změní na slova nadčasové zprávy, která říká: „Bůh/Nekonečno uvnitř těla.“ Pokud je Bůh skutečně uvnitř těla – a vědomí s fyziologií jsou z evoluční perspektivy neodlučitelně spojeny – pak musíme připustit, že božské vědomí je dostupné ve fyzičnu a skrze něj.

Jedním z velice zajímavých a záhadných aspektů DNA je ten, že ji většina lidí využívá jen z deseti a někteří dokonce tvrdí, že jen ze tří procent. Zbylých devadesát procent je mainstreamovou genetikou považováno za „odpad.“ Není bez zajímavosti, že přibližně stejné procento kapacity využíváme i v případě našeho mozku. A ještě podnětnější je, že podle jedné z novějších vědeckých teorií - tzv. teorie strun - je méně než deset procent hmoty ve vesmíru viditelné. Zbylých přibližně devadesát procent je někdy označováno jako „temná hmota“ a může velice dobře sídlit v jiných dimenzích.

Mohla by mít „odpadková“ DNA biologicky transformativní potenciál, který jen čeká na aktivaci? Mohla by pak sama nějak aktivovat nevyužité části našeho mozku? A mohla by tato aktivace mozku uspět při zpřístupnění našich božských schopností percepce, což by nám umožnilo vyšplhat po „multidimenzionálním žebříku“ našich elektromagnetických polí a zakusit neviditelných devadesát procent vesmíru? Mohly by mít v návaznosti na časem ozkoušenou moudrost, která říká: „Jak nahoře, tak dole“ zprávy o tom, že se už tato mimořádná vnímavost a s ní spojené schopnosti u mnoha lidí objevují zejména u dnešních mimořádně nadaných dětí nějakou souvislost se zvyšující se intenzitou superluminálního světla vycházejícího z Galaktického centra?

Mnozí věří, že odpověďmi na všechny výše položené otázky je jednoznačné ANO. Podle spisovatele Williama Henryho fyzikové potvrzují, že viditelné galaxie obklopuje pro naše dalekohledy a teleskopy neviditelný rozsáhlý kosmický oceán původní podstaty (kvintesence). Pokud mají pravdu, pak je tato „temná hmota“, která tvoří to, co vidíme „tam venku“, stejná i „tady“. Z toho vyplývá, že devět desetin nás samých zatím také ještě neznáme.

Braden, který zahájil svoji kariéru jako geologický výzkumník, byl jedním z prvních členů vědecké obce, který přišel s teorií založenou pouze na pozorovatelných změnách Země. Všiml si, že planeta sama zažívá nějaký druh frekvenčního nárůstu, který nakonec aktivuje nevyužitý (spící) potenciál naší DNA. Tato vývojová aktivace je podrobněji popsána v práci Awakening to Zero Point, kde se jí též říká „kolektivní iniciace“. Pravděpodobně souvisí s harmonickou planetární frekvencí známou jako Schumannova rezonance. Přestože je to vědecky značně kontroverzní téma a musí být ještě dostatečně podloženo, řada badatelů stále věří, že ke zvyšování nějakého dost možná z vyšší dimenze pocházejícího aspektu zemské rezonance skutečně dochází. Našemu kolektivnímu porozumění možná v budoucnu pomohou některá nová data.

Braden tvrdí, že hypotetický nárůst zemské frekvence, který možná nějak souvisí s hustšími či jasnějšími „světelnými informacemi“ vycházejícími z narůstající sluneční aktivity nakonec vyústí v tvorbu nových aminokyselin, a tím pádem i nové DNA. Z pohledu genetiky je to stejné, jako kdybychom řekli, že z lidského druhu se vyvine nová forma života. To není ani zdaleka tak neobvyklé, jak by se mohlo na první pohled zdát, zvlášť když uvážíme, jakou úchvatnou schopností adaptivní mutace DNA disponuje. Nedávno se objevilo spojení „kvantová biologie“.

Došlo k tomu v reakci na údajně utajené důkazy o tom, že v lidských organismech se v současnosti aktivuje třetí vlákno DNA, aby dalo vzniknout něčemu, co bychom mohli nazývat „trojšroubovicí“. Já osobně se domnívám, že tvorba třetího vlákna DNA je realitou; nicméně pokud jde o metaforické vytvoření latentní inteligence naší existující DNA, má představa třetího vlákna má dozajista určitou konceptuální hodnotu i tak.

O tématu nového lidského genotypu, který by se mohl objevit, píše ve své práci "Return of the Children of Light" Judith Bluestone Polichová toto: „Kódy k probuzení dědictví našich předků – jmenovitě našeho vnitřního světla – mohou spočívat skryty ve struktuře naší DNA. Jakmile si začneme samostatně vzpomínat na to, kým jsme, objeví se i nové vědomí. Jakmile dosáhne toto vzpomínání mezi lidmi kritického rozsahu, spustí se evoluční skok směrem k novému lidskému druhu – k dlouho očekávanému, kvantově obdařenému duchovnímu člověku, který byl starým kulturám znám jako dítě světla.“

Všechny živé bytosti vydávají světlo. Alexander Gurvič - ruský vědec působící ve dvacátých letech 20. století - ve své době anticipoval dnešní nejnovější výzkum v oblasti „vlnové genetiky“ a sice konceptem signalizace světelných frekvencí prostřednictvím „mitogenických paprsků“ v lidských buňkách. Přibližně ve stejné době v Německu vydal Marco Bischof  význačný text nazvaný Biophotons: The Light in Our Cells. V roce 1974 potvrdila mitogenetickou hypotézu biofotonová teorie německého držitele Nobelovy ceny Fritze Alberta Poppa, v níž její autor prokázal, že DNA je zdrojem bioluminiscence. Poppova teorie byla zase potvrzena Herbertem Froehlichem a laureátem Nobelovy ceny Iljou Prigoginem.

V současné době se biologických kruzích přikládá více a více pozornosti systému známému jako „biofotonová světelná komunikace,“ která je, jak se zdá, klíčová pro mnoho regulačních procesů v živých organismech. Jde o buněčný hologram odpovídající nervové soustavě, který funguje jako sofistikovaný systém komunikace využívající pro přenos dat světlo. Operuje mnohem rychleji než nervová soustava a může být považován za kvantový počítač pracující v reálném čase (tj. paralelně), čímž umožňuje spontánní elektromagnetickou koordinaci s okolím daného jedince. Teorie morfické rezonance biologa Ruperta Sheldraka hovoří o tom, že buněčná bioluminiscence funguje jak na úrovni osobní, tak nadosobní.

Nejen že je každý jedinec přes vysílače a přijímače světla DNA „napojen do sítě“, ale zdá se, že do sítě je morfogeneticky napojen i celý náš druh podobně jako jednotlivé buňky dohromady tvoří jeden komplexní biologický celek - lidstvo. Toto prohlášení bylo podloženo výzkumem týmu ruských vědců/genetiků v čele s dr. Pjotrem Garjajevem, jehož zjištění přirovnávají DNA nejen k holografickému počítači, ale i k „biologickému internetu“, který spojuje veškeré lidské bytosti. Na podobném chápání vesmíru (zahrnujícím i jeho lidské obyvatele) je založeno mnoho domorodých učení pojímajících vesmír jakožto jedinou živoucí bytosti inteligentně popropojovanou jako nějaký živý organismus.

„Stará východní učení hovoří o tom, že v naší lidské formě je zakódováno živoucí světlo,“ píše Polich. „Pradávné pojetí makrokosmu jakožto mikrokosmu nám říká, že v lidském těle se odráží vyšší [světlo] božství. To jinými slovy znamená, že spirituální člověk má v sobě zakódován božský pravzorec.“ Tento "pravzorec božství", který v návaznosti na kabalistickou tradici takto označuje Adam Kadmon, se také nazývá "světelným tělem". Světlené tělo není jen nějakým esoterickým konceptem, ale biologickou skutečností, a to takovou, která dává vzniknout radikálně nové „spirituální“ biochemii a genetice, jež umožňuje vtělení plného světla jednotného vědomí do každé buňky v těle.

Světelné tělo se začíná projevovat ve chvíli, kdy jsou latentní (spící) kódy DNA na úrovni transpozonů dekódovány torzní energií, zejména zvukovými a světelnými vlnami vysokodimenzionální povahy, takže začnou naše buňky považovat světlo za zdroj energie a začnou ho metabolizovat podobně jako rostliny při fotosyntéze. Mimo jiných výhod je tato buněčná evoluce schopna znatelně urychlit metabolismus – zajistit lepší detoxikaci, rehydrataci a v posledku i regeneraci (obnovu) organismu.

Při tomto vpravdě transformačním procesu se tekuté krystaly buněk vyvíjejí z primitivních šestiúhelníkových struktur, které lze pozorovat v normálních lidských tkáních, na něco, co bylo nazváno „hvězdnými čtyřstěny". Tato strukturální přeměna má klíčové důsledky. Úhly mezi vodíky v molekulách vody se ve čtyřstěnu zvětší (rozšíří) a jednotlivé čtyřstěnné molekuly vody se díky tomu vzájemně propletou, aby v sobě udržely více světelné-fotonové energie, jejíž vznik částečně souvisí právě s rozšířením vodíkových vazeb. Tyto tvary tvořící tekutou matrici pro novou krev a tkáně připomínají tvarem trojrozměrnou Davidovu hvězdu neboli molekulární merkabu. Merkaba je staré slovo kabalistické tradice, které znamená „světelný vůz“.

To pomáhá vysvětlit zmatky, které koncepci merkaby často obklopují (někdy totiž bývá považována za označení pro určitý typ vesmírné lodi). Ironií je, že merkaba skutečně určitým typem vesmírné lodi je, touto lodí je geneticky aktivované světelné tělo daného jedince. Podle Barbary Marciniakové „reprezentuje merkaba schéma lidské bytosti v její nejneomezenější formě. Jde o naprosto svobodného člověka… Světlené tělo je tělo, které obsahuje kompletní mutaci našeho druhu. Může si pohrávat s realitami pouhým volním přepínáním vědomí podobně jako měníte kanály na dálkovém ovládání." Ve stejném duchu popisuje merkabu i Tashira Tachi-ren ve své práci What Is Lightbody?: „jde o krystalickou světelnou strukturu, která vám umožňuje cestovat prostorem, časem a dimenzemi zcela podle vašich přání.“ 

Světelné tělo je výsledkem vtěleného vyššího světla či vědomí a skrze ně rovněž pracuje. Představuje přirozený výsledek vývoje vnímání směrem k bio-spirituálnímu osvícení, jež se podle řady předzvěstí objevuje na celoplanetární úrovni. Vnímáno z této perspektivy tedy zřejmě neexistuje žádné povznesení, pouze „sestoupení“ duševního světla do fyzického těla. Světelné tělo také skutečně může být vesmírnou lodí umožňující nám cestovat po hvězdách. Tachi-ren chápe příchod světleného těla pouze jako součást většího procesu, během něhož se všechny roviny a dimenze sloučí a splynou do Zdroje tohoto vesmíru, který se poté sám sloučí s dalšími soustavami Zdrojů a tak pořád dále, až v splyne v Jedno (Jednota). Ať tedy návrat domů definujeme jakkoliv, světelné tělo je prostředkem, který nás tam dostane.