Draci Ištařiny brány (1)

Pergamské muzeum v Berlíně je hodnoceno jako jedno z největších muzeí na světě a stejně tak je pravda, že vstup do tohoto muzea musí být na celém světě nejimpozantnějším.

Říká se mu Ištařina brána, která byla pojmenována po mezopotamské bohyni lásky a byla jednou z osmi vstupních bran do vnitřního města Babylonu. Byla postavena za vlády krále Nabukadnesara II. a její stavba trvala 43 let. Dokončena byla roku 575 př.n.l. a v červnu 1887 ji vykopal německý archeolog Robert Koldewey. Je jedním z nejvelkolepějších monumentů starověkého světa.

Ištařina brána není jen neutuchajícím zázrakem starověké kultury, ale představuje také jeden z nejúžasnějších hlavolamů přírodopisu, takový, který stále mate historiky i vědce dokonce i v 21. století…

Návštěvníci Pergamského muzea dnes užasle zírají, když vstupují branou, kterou procházela Cesta procesí. Ta byla původně dlouhá přes 800 metrů, a ačkoliv je její rekonstrukce v Berlíně kratší, je stále dech beroucí.

Zdánlivě nekonečná Cesta procesí byla konstruována ve formě příkopu, 7 m hlubokého a 23 m širokého. Měla zděný základ pokrytý asfaltem, který tvořil lože pro velké vápencové panely. Nepřítel u babylonských bran by musel projít touto průrvou a byl by snadnou kořistí pro bránící vojáky nad ním. Téměř jakoby měly útočníky odstrašit, byly zdi této zapuštěné přístupové cesty pokryty barevnými glazovanými cihlami s nízkým reliéfem (basreliéf), znázorňující dva metry vysoké lvi. Sto dvacet těchto lítých šelem ukazovalo své zuby v zuřivém vrčení, což by jakýmkoliv protivníkům zcela jistě nahnalo hrůzu. Do země skrytá strana desek byla opatřena nápisem, který se na každé desce opakoval:

„Nabukadnesar, král Babylonu, syn Nabopolasara, krále Babylonu, jsem já. Cesta Babylonu, kterou jsem plochými panely vydláždil pro procesí velkého pána Marduka. Marduku, Pane, dej věčný život.“

Nabukadnesar, král babylonský, Danielem vyzdvihovaný jako „král králů“, byl vládce, který přestavěl Babylon na hlavní město své říše. K tomu dovezl 11.000 zajatců, smetánku židovské společnosti sestávající z inženýrů, urbanistů, architektů, umělců a řemeslníků všeho druhu.

Trosky města, které Nabukadnesar postavil, a které dnes zůstávají jeho dědictvím, lze vidět jižně od Bagdádu. Jeho populace se odhaduje na 200.000 obyvatel. Bylo to město různých národů, ve kterém žili Chetité, Chaldejci, Egypťané, Asyřané, Aramejci, Elamité a Židé.

Saddám Hussain utratil miliony na jeho obnovu a návštěvník dnes může vidět záblesky toho, co muselo kdysi být závratně impozantní město. Od mnoha konceptů Saddáma Hussaina se upustilo a zůstalo nedokončeno, ale jeden projekt, který se podařilo dotáhnout do konce, byla rekonstrukce Ištařiny brány v téměř původní velikosti, na jejím starověkém místě v Babylonu. Další rekonstruovaná brána v Berlíně je o něco málo menší.

Když člověk přijížděl k Babylonu z pouště na severu během vlády Nabukadnesara, první, co uviděl, byl velký vnější prostor obklopený vysokou zdí. To poskytovalo útočiště pro lidi, kteří se zde mohli uchýlit během války. Za zdí bylo samotné město, chráněné dvojitými hradbami s věžemi, které byly umístěny každých 18 metrů. Vnitřní hradba byla 6,4 m silná a mezi ní a 3,6 m silnou vnější zdí byl 7,3 m široký prostor.

Vstup do Babylonu byl možný pouze některou z osmi bran, z nichž každá byla 15 m vysoká a silně opevněná. Všechny si byly podobné, ale nejpropracovanější byla právě Ištařina brána. Touto branou prošli židovští zajatci, včetně Daniela a Ezekiela, a je holdem slávě a moci babylonského impéria. Kniha Daniel, kapitola 4, verš 30 a 31, praví: „Zdaliž toto není ten Babylon veliký, kterýž jsem já vystavěl mocí síly své, aby byl stolicí království k ozdobě slávy mé?“

Ištařina brána byla překrásně zdobená slavnými modrými glazovanými cihlami s reliéfy ve žluté a hnědé barvě. Vstup poskytovaly obrovské dveře z cedrového dřeva dovezené z Libanonu a ozdobené bronzem. Uvnitř brány začínala Cesta procesí, která se musela stavět celých čtyřicet tři let Nabukadnesarovy vlády. Vedla paralelně s řekou Eufrat přes půlku starého města a pak zatáčela na západ přes most a dále do západní poloviny Babylonu.

Zbytky mostu, který byl zbudován z kamenných bloků, byly rovněž nalezeny. Vnější strana samotné Ištařiny brány je také pokryta glazovanými cihlami v různých odstínech modré. Je zde vyobrazeno 575 různých zvířat, z nichž polovinu tvoří býci, kteří jsou vyobrazeni se stejnou přesností, jako lvi podél Cesty procesí. Zbývajících 287 zvířat je však velkou záhadou historie - protože těmito zvířaty jsou draci.

Lvi a býci byli v té době na Středním východě běžnými zvířaty, ale jaké zvíře stálo starověkým Babyloňanům modelem, aby podle něj vytvořili draka? Jestliže býci a lvi byli dobře známí, proč bylo třetím zvířetem takové, které neexistovalo - nebo snad ano?

Dnes považujeme draka za bájné zvíře. Je možné, že v dobách Babylonu existovala dračí mytologie, stejně jako dnes. Avšak existuje jeden zdroj, který na toto tvrzení vrhá pochybnosti a dokonce vyvolává senzační možnost, že toto zvíře bylo skutečné.

Existuje čtrnáct knih Bible, které jsou známy jako Apokryfy. Jsou součástí Vulgáty (římskokatolické oficiální verze Písma svatého), avšak Protestanti je považují za nekanonické, protože nejsou součástí židovského Písma. Jednou z těchto knih je Kniha Bél a drak a říká se v ní, že král Nabukadnesar držel draka v Chrámu boha Béla (babylonského boha nebes a země). Babylonské zápisy klínovým písmem to potvrzují. Uvádí, že „kněží opatrovali velkého draka, jehož Babyloňané uctívali“.

Prorok Daniel (ten, který je slavný skrz jámu lvovou) uctívání idolů odsoudil, načež jej Nabukadnesar konfrontoval s Bélovým drakem a řekl: „Žije, jí a pije, takže nemůžeš říct, že to není žijící bůh. Pročež jej musíš uctívat.“ Daniel si vybral řešení hodné Šalamouna a siruše otrávil.

Babyloňané měli několik bohů, ale největším z nich byl Marduk. Původně byl místním bohem Babylonu, ale později se stal celonárodním bohem, když Babylon postupně uplatnil svou nadvládu nad všemi městy Mezopotámie. Mocní bohové, Anu - bůh nebes, a Enlil - bůh země, byli odsunuti do pozadí ve prospěch Mardukovy nejvyšší moci. Lidé věřili, že jeho panování se rozšířilo do celého vesmíru. Nebyl pouze ochráncem armád - mocným bojovníkem, který vedl muže k vítězství - ale také milosrdným vládcem a dárcem zdraví a života i ochráncem bohatství světa.

Marduk byl často vyobrazován se zvířetem u svých nohou. Ve všech případech šlo zcela jasně o stejné zvíře, o to, které mu bylo zasvěcené - a bylo známé pod jménem Siruš. Vyobrazení siruše na basreliéfech ukazují šupinaté tělo s dlouhým krkem s dlouhým ocasem, rovněž šupinatým. Hubený šupinatý krk nese hlavu hada s rohem a dlouhým rozeklaným jazykem. (Protože vyobrazení je z profilu, lze vidět pouze jeden roh, avšak na jiných portrétech lze jasně vidět rohy dva.) Uši zakrývají kožní lalůčky. Nohy jsou neobvyklé. Přední nohy jsou jako u kočkovité šelmy, možná leoparda či pumy. Zadní nohy jsou však ptačí, velmi velké se čtyřmi prsty, pokryté šupinami. Toto zvíře je stejné jako draci hlídající Marduka a je to také přesný popis draků na Ištařině bráně.

Sirušovi se v babylonských záznamech klínovým písmem říkalo Múšruššú, což lze přeložit jako „nádherný had“ či „krásný had“.

Charakteristické vlastnosti udané v babylonských nápisech patří hybridnímu stvoření pokrytému šupinami, s rohatou hlavou hada, předníma nohama kočkovité šelmy a zadníma nohama s drápy dravého ptáka. Ocas je popisován jako šupinatý, dlouhý a vlnitý. Zkrátka a dobře, je to také přesný popis draků na Ištařině bráně.

V biblické Knize Jobově bylo napočítáno třicet sedm zmínek o dracích, ačkoliv někdy jde o slovo behemoth, což by se dalo přeložit jako „monstrum“. Protože bylo vždy spojováno s vodou, má se všeobecně za to, že se jedná o vyhynulého ještěra sauropoda.

Kniha Jobova je považována za nejstarší knihu Písma svatého. Martin Luther ji považoval za „skvostnější a velkolepější než jakoukoliv jinou knihu Písma“ a Victor Hugo řekl, že je „největším dílem lidské mysli všech dob“. Vědci studující Bibli na ni pohlížejí s velkým respektem a popisy v ní uvedené jsou považovány za v podstatě důvěryhodné.