Eutanázie - dobrá smrt?

           Dříve, než jsem se rozhodl napsat tyto řádky, jsem měl možnost přečíst si několik zajímavých článků na téma eutanázie. Prostudoval jsem názory jejích odpůrců i příznivců a pročetl řadu diskuzí na toto téma. Byl jsem překvapen, když jsem na stránkách prezentujících duchovní filozofii nalezl článek, ve kterém autor eutanázii v podstatě schvaluje a považuje za přípustnou. Smutně a zároveň zděšeně jsem pročítal vyjádření jednoho budoucího senátora, který přesto, že je lékařem, zpochybňoval ve svém článku Hippokratovu přísahu a snažil se přesvědčit o nezbytnosti zavedení eutanázie v naší zemi. Zdá se, že úpadek lidských hodnot stále akceleruje a je překvapující, k čemu je člověk ochoten přistoupit díky své bezohlednosti a nevědomosti. Slovo "euthanasia" je latinského původu a znamená doslova "dobrou nebo krásnou smrt". Jde o úmyslné ukončení života člověka někým jiným než člověkem samotným na jeho vlastní žádost. Často také bývá užíván termín "asistovaná sebevražda". Dělí se na aktivní a pasivní - aktivní znamená ukončení života pacienta podáním smrtící látky a pasivní znamená přerušení léčby a odpojení pacienta od přístrojů, ať už na jeho přání nebo na žádost pozůstalých. Je tedy zřejmé, že pojem eutanázie můžeme používat výhradně pro úmyslné ukončení života. Podle veřejných průzkumů by pro eutanázii hlasovali většinou mladí a zdraví lidé. Podle jejich názoru má člověk plné právo svobodně rozhodovat o svém vlastním životě a toto právo by se mu neměl snažit odebra opačně smýšlející politik, ani kněz. To je dáno zřejmě neschopností našeho školství vštípit etické a morální zásady každému člověku již od útlého věku, a je také zřejmé, že v dnešní době dochází čím dál častěji k převrácení a ztrátě lidských hodnot.

        Častým argumentem pro přijetí eutanázie bývá také nesnesitelná bolest, která umírajícího často provází. Dnes prakticky neexistuje bolest, se kterou by si vzdělaný lékař, případně specialista na léčbu bolesti, nedokázal poradit . Adekvátní k tomuto problému je tzv. paliativní medicína. Jedná se o celkovou léčbu a péči o nemocné, jejichž nemoc nereaguje na kurativní (běžnou odbornou) léčbu. Paliativní péče smrt ničím neurychluje ani neoddaluje, mírní bolest a jiné symptomy, začleňuje do komplexní péče i psychologické, sociální a duchovní aspekty a zahrnuje i péči o rodinu nemocného.

        Cílem paliativní medicíny je dosažení co nejlepší kvality života nemocných a jejich rodin. Lze ji zařadit do onkologické péče vedle léčby kurativní a podpůrné, přičemž všechny tyto přístupy se navzájem prolínají. Výsledkem kurativní léčby je úplné vyléčení, zatímco postupem paliativní medicíny se nemoc sice neodstraní, ale přesto se subjektivní stav pacienta zlepší. Cílem je dále provádět integrovanou komplexní péči, která předchází a zmírňuje všechny aspekty utrpení nemocného. Ve zcela ojedinělých situacích, kdy všechno selže, je zde možnost analgosedace, o které většinou lidé nevědí. Jde o umělé navození spánku po dohodě s nemocným, který nesnesitelně bolestivou situaci chce prostě prospat. Obyčejně se jedná o chronicky nemocné nebo o nemocné v poslední fázi života.

        Na většině lékařských fakult jsou dnes medici vzděláváni jak v paliativní medicíně, tak v lékařské etice. Jedna věc je však teorie, jiná věc je praxe. Záleží především na svědomí a na osobnosti lékaře i ostatních zdravotníků. Paliativní léčba je praktikována především ve specializovaných zařízeních v tzv. hospicích . Myšlenka hospice vychází z úcty k člověku, jako jedinečné a neopakovatelné bytosti, a z jeho potřeb: biologických, psychologických, sociálních a duchovních. Garantuje nemocnému, že nebude trpět nesnesitelnou bolestí, bude vždy respektována jeho lidská důstojnost a že v posledních chvílích nezůstane osamocen.

        A právě v hospicích jsme svědky toho, že i snesitelné (nikoliv nesnesitelné) utrpení dokáže z průměrného nevýrazného človíčka udělat obdivuhodnou osobnost, před kterou se rodina a ostatní s úctou sklání. V hospicích nemocní o eutanázii nežádají, protože je v nich dbáno o uspokojení všech potřeb nemocného (tělesných, duševních, sociálních i duchovních). Není to jen nevědomost a neinformovanost veřejnosti, ale i hrubé chyby lékařů a zdravotníků, kteří nevyužívají všechny dnes dostupné možnosti paliativní léčby a péče. Nechávají lidi zbytečně trpět, proležet se atd. - není divu, že lidé, kteří byli něčeho takového svědky, by hlasovali pro eutanázii. Další chyba je i v mezilidských vztazích, neboť člověk, kterého zbavíme fyzické bolesti a který miluje a je svým okolím milován, na možnost eutanázie ani nepomyslí.

       Možná by měl každý sám přemýšlet, jak chce prožít zbytek života a jak jej smysluplně završit. Často lidé prosazují eutanázii z obavy před nedůstojným a bolestivým koncem. Pokud má někdo pocit, že o důstojnost přichází, pak je vždy chyba v jeho okolí, které mu ji odpírá. Nešťastná stará paní z jednoho pečovatelského domu na Moravě žádala o povolení výjimky, přála si eutanázii. Žádost byla na ministerstvu zdravotnictví samozřejmě zamítnuta a dopis byl postoupen MUDr. Marii Svatošové (prezidentce Asociace poskytovatelů hospicové a paliativní péče) s tím, zda by jí k tomu nechtěla něco napsat.

       Vyměnily si spolu několik dopisů a ukázalo se, že paní má běžné obtíže při gonarthrose, ale s tou se už dávno naučila žít. Problém byl jinde. Potomci se k ní nechovali hezky a dlouhodobě jí neomaleným způsobem dávali najevo, že už je tu nadbytečná. Stačilo projevit jen trochu zájmu a problém se rozplynul. K Vánocům pak ještě poslala lístek s poznámkou, že si koupila hezký nový kobereček a několik dalších drobností a už zase má radost ze života. Je zřejmé, že mezi lidmi toužícími po eutanázii je mnoho opuštěných a nevědomých. Paradoxem je, že svobodná volba lékaře existuje i v Holandsku, kde je eutanázie legální, ale tamní důchodci prchají před svými doktory do Německa, kde je eutanázie zakázána.

        Ale nejsou to jen praktické otázky hovořící proti eutanázii. Je to i samotná filozofie, pro kterou je nepřípustná. Již Sokrates, Aristoteles, E. Kant a mnoho dalších velkých myslitelů se jasně vyslovovali proti jakékoli sebevraždě. Filozofické hledání se zabývá správným chováním v životě, usiluje o morální převýchovu jedince nejen pro jeho vlastní prospěch, ale také pro velkorysý altruistický přístup ke společnosti. Zdůrazňuje altruismus jako převýchovu charakteru prostřednictvím činů. Člověk znalý vesmírných zákonů a zákonů etiky nemůže být pro přijetí eutanázie jako faktu ani jako zákona.

       Svoboda člověka by v žádném případě neměla spočívat v tom, že bude rozhodovat o ukončení svého života. Může běžný člověk se svým omezeným rozumem i chápáním vždy domyslet všechny důsledky takového rozhodnutí? Bez zvládnutí filozofického výcviku zahrnujícího etické principy, nemůžeme vyřešit problém významu dobra a zla. Pokud je součástí filozofie i služba druhým, tak přijetím eutanázie bychom přispěli k tomu, že se pravý smysl této služby vytratí. Jestliže přijímáme existenci vyšší síly za vesmírem, která řídí a umožńuje každičký život až do jeho konce, musíme pokorně uznat, že nám nepřináleží ukončit život svůj nebo kohokoliv jiného. Žádné rozhodnutí nemůže být správné, pokud je v rozporu s etickými principy.

       V člověku může existovat ušlechtilejší část jeho jáství, i když ještě nedospěl k svému duchovnímu cíli. Je smutným faktem, že většina lidstva projevuje trvale etickou netečnost a vyhýbá se morálním střetům. Předčasné ukončení života nikdy nemůže být milosrdné. Milosrdné je naopak dovolit nemocnému prožít život celý (vždyť je jedinečným darem a zároveň jedinečným úkolem, ke kterému je potřebný i daný čas), ovšem s odstraněným nebo minimalizovaným utrpením.

      Měli bychom zabránit tomu, aby se uzákonění eutanázie stalo jen otázkou času, kdy z Nizozemí přes Belgii přijde i k nám. Úvahy o eutanázii jako zákonu jsou nepochybně projevem neúcty k lidskému životu, nerespektováním vyšších zákonů a obávám se také, že jsou ovlivněny i ekonomickými hledisky - totiž snahou ušetřit výdaje na péči v léčebnách pro dlouhodobě nemocné, která je jistě finančně náročná.

     Povolení eutanázie v českém zdravotnictví je stále aktuálním tématem. Senátoři posuzují předlohu, která počítá s možností, aby nevyléčitelně nemocný člověk rozhodl o své smrti sám. Dne 18.09.2008 v senátu zákon o eutanázii naštěstí neprošel, ale jsou vyvíjeny stále větší tlaky na jeho schválení. Do roku 2002 bylo naší ústavou garantováno právo na život a to bylo zrušeno tzv. euronovelou . Jednalo se zřejmě o první krok k legalizaci eutanázie u nás. Široká laická veřejnost v naší zemi zdaleka není připravena na vážnější diskuzi o eutanázii, tím spíše ne na referendum o ní. Ti, kteří nejsou ochotní přijmout etické důvody k odmítnutí eutanázie, by tak mohli učinit alespoň z důvodu hrozby praktického zneužití.

     Člověk nemusí být žákem filozofie, aby si na základě svého svědomí uvědomil, že přijetí zákona o eutanázii je jen dalším krokem vstříc propasti, ke které lidstvo již delší dobu směřuje.