FENOMÉN: TANEC SMRTI (99)
Tanec smrti. Středověká Evropa byla nebezpečným a hrozivým místem k životu. Byla to doba nevýslovného strádání, doba, kdy naprostá většina lidí žila v nedostatku a chudobě, připoutána k půdě a pod vládou despotických pánů. Jako by to nestačilo, bylo třeba čelit dalším nebezpečím, stále přítomné hrozbě války, náboženského pronásledování, hladomoru, smrtelných epidemií, jako byl dýmějový mor, neštovice a cholera. Život byl těžký a délka života krátká a krutá. Kdybyste si mohli vybrat dobu a místo, kde byste chtěli žít, středověká Evropa by se na vašem seznamu umístila až na posledním místě. Možná by se vám víc líbily druhohory.
V létě roku 1518 pak přišla pro obyvatele této prokleté epochy nová hrozba. Začalo to jednoho červencového rána ve Štrasburku (dnešní Francie). Frau Troffea nebyla selka, ale vážená žena v domácnosti. Těžko byste od ní čekali, že bude dělat divadlo. Přesto k rozpakům svého manžela (a pobavení kolemjdoucích) vyšla toho rána skromná Frau Troffea ze svého domu a začala tančit na ulici. Nic, ani napomínání manžela, ani posměšky diváků, nedokázalo Frau Troffea přesvědčit, aby přestala. Pokračovala ve svém dovádění a tančila na nerovných dlažebních kostkách po celý den. Za soumraku už byla na pokraji zhroucení. Teprve tehdy ji její manžel dokázal vtáhnout dovnitř. Zavolal lékaře, který jí předepsal léčivý balzám na pohmožděné a puchýřovité nohy. Nakonec paní Troffea vyčerpaná svým úsilím usnula. Její manžel se modlil, aby to byl konec této příhody. Nebyl.
Následujícího rána se Herr Troffea probudil s opačnou stranou postele studenou a prázdnou. Našel svou ženu venku, jak se pohupuje v éterických rytmech, které slyšela jen ona. A nebyla sama. Rychle se rozšířila zpráva o zjevně šílené ženě tančící na ulici před jejím domem. Shromáždil se tam dav a zdálo se, že někteří z přihlížejících sami chytili taneční nákazu. Zanedlouho tam bylo na třicet tanečníků, opravdový oddíl, a všichni se točili a podupávali na podladěnou melodii. A teď už bylo jasné, že to není pouhý výstřelek. Tito lidé netančili pro radost z pohybu. Tito lidé tančili, protože nemohli přestat. V následujících dnech se taneční epidemie šířila dál. Po celém městě se nyní objevovaly improvizované taneční skupiny, do tohoto bizarního rituálu se zapojilo přes 400 lidí. Úřady začaly být znepokojeny. Tohle už nebylo k smíchu. Tanečníci byli ve zjevném utrpení, křičeli v agónii, jak měli nohy zkrvavené a pokryté puchýři, ale zjevně nebyli schopni přestat se hýbat.
Pak se problém vystupňoval. Jak letní teploty stoupaly, tanečníci začali umírat, padali mrtví vyčerpáním a úpalem a v některých případech i na infarkt. Tehdy se městská rada rozhodla zakročit. Měla chuť obrátit se na církev. Tanečníci koneckonců vykazovali všechny znaky posedlosti démonem. Vzhledem k narůstajícímu počtu mrtvých byla rada přesvědčena, aby se obrátila na vědu. Bylo předvoláno několik nejvýznamnějších lékařů v regionu a požádáno o jejich názor na tento podivný jev. Jejich společná diagnóza zněla, že příčinou je "horká krev". Vysvětlili, že to může způsobit přehřátí mozku a dočasné šílenství. Lékem bylo pouštění krve. V roce 1500 se téměř každý lék omezoval na pouštění krve. Byl to aspirin té doby.
V tom však spočívá problém. Jak odebrat krev pacientovi, který nechce ani na chvíli zůstat v klidu? Řešení, s nímž rada přišla, bylo přinejmenším neortodoxní. Usoudili, že pokud se jim podaří tanečníky unavit, nakonec vyčerpáním zkolabují a lékaři budou moci začít čarovat. Aby to usnadnili, otevřeli několik městských cechovních sálů jako taneční místa. Pak najali všechny hudebníky v okolí a nařídili jim, aby hráli pro postižené a udržovali rytmus. Žádné skladby ve středním tempu, aby si tanečníci mohli odpočinout. Měli je udržovat v pohybu a hrát, dokud nepadnou. Jak si asi umíte představit, ukázalo se to jako špatný nápad. Radní to nedomysleli. Mnoho tanečníků bylo starších a bez kondice. Při vysokých teplotách a neúprosném rytmu úmrtnost prudce stoupala a dosahovala maxima až patnácti případů denně. Hudba také přitahovala hýřilce, kteří nebyli zasaženi "tanečním morem", ale i tak se chtěli bavit. Taneční horečka zachvátila celé město.
A tak městská rada udělala to, co politici obvykle dělají, když se situace obrátí proti nim. Otočili se na druhou stranu. Horká krev není problém, rozhodli. Byl to hříšný život jejich občanů. Štrasburskou jurisdikci zjevně postihla kletba. Cestou k jejímu zrušení bylo pokání, snaha o Boží odpuštění a potvrzení křesťanských hodnot města. Následoval zásah proti "nemravnosti". Byly vyčištěny herny, zavřeny nevěstince a jejich zaměstnanci vykázáni. Hudebníci, kteří si podle předchozího nařízení rady vydělávali na živobytí, se náhle ocitli bez práce. Za obzvlášť zavrženíhodné byly považovány bicí nástroje, které vyťukávaly rytmy, jež přiváděly tanečníky k šílenství. Bubny a tamburíny byly zcela zakázány, stejně jako všechny formy světské hudby. Na území města byla povolena pouze náboženská hudba.
Rada se snažila získat boží přízeň i jinými způsoby, například objednáním stokilové svíce a jejím darováním katedrále. Jejich štědrost však nepřinesla úlevu od tanečního moru. Pak se rozhodli tanec úplně zakázat a uložili pokutu 30 šilinků každému, kdo byl přistižen při pouhém poklepávání nohou. Zřejmě si však neuvědomili, že tanečníci nemohli přestat, i kdyby chtěli. Ztratili kontrolu nad svým tělem. Ač se to může zdát bizarní, štrasburský taneční mor nebyl ojedinělý. V roce 1374 podobná epidemie zasáhla město Cáchy a rychle se rozšířila po celém údolí Rýna. Tito tanečníci byli mnohem klidnější než ti, kteří se pohybovali po štrasburských ulicích. Drželi se za ruce a poskakovali v nekonečných kruzích, až nakonec vyčerpáním padli k zemi. Představitelé města volali po posedlosti démony a církev vyslala týmy exorcistů, aby se s démony vypořádali přímo. Jejich metoda spočívala v tom, že tanečníky polévali svěcenou vodou a křičeli jim do obličeje zaklínadla. Taneční mor v Cáchách nakonec ustoupil, ale je pochybné, zda tato vymítání hrála nějakou významnou roli při jeho ukončení.
Vyskytly se i další "morové rány", podobné štrasburskému a cášskému incidentu. V saském Kölbigku vtančilo na Štědrý den do kostela osmnáct osob, které si vynutily přerušení mše. Bylo to přičítáno posedlosti démony. A v Apulii v Itálii vyvolala podobné taneční šílenství žena, která zřejmě utrpěla kousnutí pavoukem. Ve Štrasburku zůstali městští úředníci pod tlakem a zoufale hledali řešení svého problému. Pak někdo navrhl, že by se mohl obrátit na svatého Víta, aby ho vyléčil, a rozsvítila se žárovka. Proč to nikoho nenapadlo dřív? Svatý Vít byl mučedník, kterého bylo možné vzývat k léčení nemocí, zejména těch, které se týkaly třesoucích se končetin. A co jiného to bylo za nemoc než rytmický třes rukou a nohou?
Stálo to za pokus. Zanedlouho už tanečníky nakládali na vozy a vozili je po vyježděných kolejích do hor ke svatyni dětského světce. Zde kněz sloužil mši a rozdával páry červených bot, které si tanečníci měli nazout. Boty byly označeny malými křížky na nártu a byly pomazány svatým olejem. Tanečníci si tyto boty nazuli a aleluja, fungovalo to. Znovu získali kontrolu nad svým tělem a jejich křečovité pohyby ustaly. Od té doby se jejich stavy nazývaly tanec svatého Víta, což je zvláštní název, protože právě zásah světce nakonec mor ukončil.
Co tedy způsobilo tento podivný jev? V roce 1526, asi deset let po skončení tanečního šílenství, se ve Štrasburku objevil renesanční lékař Paracelsus, který se rozhodl najít odpovědi. Co přimělo obyvatele města, aby se pustili do tohoto škodlivého a potenciálně smrtícího podniku? Odpověď, na kterou přišel, byla bizarní. Byla také hluboce misogynní, ačkoli tehdy prošla jen stěží s povytaženým obočím. Podle Paracelsa byla Frau Troffea, první tanečnice, vzpurná žena, která nesnášela domácí práce. V den, kdy to všechno začalo, jí manžel dal seznam domácích prací. Místo toho, aby se jim věnovala, začala na protest tančit. Ostatní ji viděli a rozhodli se k ní přidat a taneční pohyby se nakonec staly nedobrovolnými, jako reflex. To bylo za správných podmínek docela dobře možné, ujišťoval Paracelsus veřejnost. Nedokázal však vysvětlit, proč někdo pokračuje v tanci na pohmožděných a zkrvavených nohou, místo aby dokončil několik jednoduchých domácích prací.
Moderní odborníci nabízejí racionálnější vysvětlení tanečního moru, i když ani oni se nemohou shodnout na příčině. Jedním z návrhů je, že mohl být důsledkem napadení obilnin námelem. Tato houba produkuje psychoaktivní chemické látky, které jsou strukturně podobné těm, jež se nacházejí v diethylamidu kyseliny lysergové (LSD). Ten obyvatelstvo požívalo v chlebu, který jedlo. S tímto vysvětlením jsou zjevné problémy. Požití psychoaktivních chemických látek by sice nepochybně u některých jedinců vyvolalo zvláštní chování, ale nedonutilo by je tančit několik dní v kuse až do vyčerpání a dokonce smrti.
Alternativní vysvětlení zahrnuje druh kolektivní psychózy způsobené stresem. To je sice stále ještě přitažené za vlasy, ale určitě to má jistou platnost, pokud vezmeme v úvahu podmínky ve Štrasburku na počátku 16. století. V předchozích dvou desetiletích prožilo město jedno z nejchmurnějších období své historie. Během pouhých 20 let zde došlo k pěti těžkým hladomorům, které měly za následek nespočet mrtvých a značný nárůst potravinové inflace. Nejhorší z těchto hladomorů byl v roce 1517, rok před tanečním morem. Tento rok se do historie města zapsal jako "zlý rok", možná nejhorší v historii. Následovala epidemie neštovic na počátku roku 1518, po níž zůstaly desítky mrtvých a místní sirotčinec byl přeplněn sirotky bez rodičů. Někteří věřili, že město je prokleté, že se k němu Bůh obrátil zády.
To byly ideální podmínky pro vypuknutí masové hysterie, zejména v době, kdy lidé měli tendenci přičítat svá neštěstí zlovolným silám. Když nemáte kontrolu nad svým každodenním životem, je lákavé hledat vnější vlivy. Jiná věc je, zda taková hysterie mohla být příčinou spontánního propuknutí tance. Odpověď na tuto hádanku neznáme. Štrasburský taneční mor zůstává jednou z nejbizarnějších epizod středověké Evropy.
-pokračování-