FENOMÉN: ZTRACENÝ OSVOBODITEL (116)

Byl to zbrusu nový bombardér B-24D Liberator, který nedávno přistál a byl připraven na svou první misi. Jeho posádka, stejně zelená jako jejich letadlo, mu dala přezdívku „Lady Be Good“ a hrdě toto jméno ručně namalovala na pravou přední stranu přední části trupu. Nyní stál na volnoběh na ranveji letiště Soluch Field nedaleko libyjského Benghází, připravený na svou první misi. Za řízením seděl poručík William J. Hatton, kterému asistoval druhý pilot poručík Robert F. Toner. Posádku doplňovali poručík D. P. Hays, navigátor, poručík John S. Woravka, bombometčík, seržant Harold J. Ripslinger, palubní inženýr, seržant Robert E. LaMotte, radista, rotný Guy E. Shelley, střelec/asistent palubního inženýra, rotný Vernon L. Moore, střelec/asistent radisty, a rotný Samuel E. Adams, střelec.

Jejich mise je měla zavést přes Středozemní moře do Neapole, kde měli bombardovat přístav a narušit námořní operace Osy. Italská města nebyla tak silně bráněna jako podobné cíle v Německu. Pro nováčky na palubě Lady Be Good to byl dokonalý úvod do nebezpečného života posádky bombardéru. Toho dubnového odpoledne roku 1943 se náletu zúčastnilo 25 letounů B-24. Bombardéry byly rozděleny do dvou letů, třináct v prvním a dvanáct ve druhém. Lady Be Good byla součástí druhé vlny. V době, kdy byla nad cílem, měly být doky již v plamenech, veškeré protiletadlové pozice neutralizovány. Do vzduchu se vznesla ve 14:15 a rychle se zařadila do formace s ostatními bombardéry. Očekával se minimální odpor. Očekávalo se, že se každý muž vrátí na základnu.

Nebyly to však nepřátelské flakové pozice nebo stíhací letouny, které toho dne představovaly největší překážku, byly to podmínky. Ze Sahary se přihnala písečná bouře, která následovala let nad oceánem a donutila osm B-24 druhého letu vrátit se na základnu, takže v operaci mohly pokračovat jen čtyři. Lady Be Good dorazila nad Neapol v 19:50, letěla ve výšce 25 000 stop. V té době se zatáhlo a viditelnost nad primárním cílem byla špatná. Dva z letounů se odklonily k sekundárnímu cíli a shodily bomby. Zbývající dvě byla nucena odlepit svůj náklad do Středozemního moře, aby snížila hmotnost a ušetřila palivo. Mise nebyla zdaleka úspěšná, ale alespoň nebyly ztraceny žádné bombardéry nad Neapolí. Vypadalo to, že se všechny bezpečně vrátí domů. Jenže když B-24 začaly přistávat, ukázalo se, že jedno letadlo mezi nimi není.

Ve 12:12 hodin se radista, seržant Robert LaMotte, spojil se základnou a oznámil, že automatický vyhledávač směru jejich letadla nefunguje. Požádal o směrový údaj, který by je navedl domů. Poté nastalo rádiové ticho. Letadlo Lady Be Good zmizelo. Původní hypotéza zněla, že letadlo buď havarovalo, nebo bylo úmyslně vyhozeno do Středozemního moře poté, co mu došlo palivo. To dávalo dokonalý smysl. Základna se nacházela na pobřeží a většina trasy letu vedla nad vodou. Avšak rozsáhlá pátrací a záchranná mise nenašla žádnou stopu po Lady Be Good ani po její posádce, ani záchranný člun, ani olejovou skvrnu, ani jediný kus vraku. Nakonec muselo být pátrání přerušeno. Válka v Evropě pokračovala a skončila kapitulací nacistického Německa 8. května 1943. Americké posádky letadel se vrátily domů, ale posádka Lady Be Good mezi nimi nebyla. Byli pohřešováni v akci, předpokládali se mrtví. Jejich osud zůstal záhadou.

Uplynulo patnáct let. Dne 9. listopadu 1958 prováděl průzkumný tým pracující pro společnost British Petroleum (BP) letecký průzkum severovýchodně od libyjského okresu Kufra, když v poušti spatřil vrak velkého letadla. Tato skutečnost byla nahlášena americkým úřadům na letecké základně Wheelus, ale nebyl učiněn žádný pokus o návštěvu místa, protože žádné americké letadlo v této oblasti nikdy nespadlo. O čtyři měsíce později, 27. února 1959, si britský ropný geodet Gordon Bowerman prohlédl letadlo zblízka a oznámil, že se jedná o bombardér s americkými znaky. Z letecké základny Wheelus byl poté vyslán vyprošťovací tým, který 26. května 1959 podnikl první výjezd na místo havárie. Byli ohromeni tím, co našli. Byl to B-24D Liberator s výrobním číslem AAF 41-24301. Na její přední části trupu bylo jméno Lady Be Good.

Jak se tedy Lady Be Good ocitla tady, 440 mil ve vnitrozemí? Příběh, poskládaný z různých důkazů, byl tragický. Došlo k sérii nehod, jedna navazovala na druhou. Vyprávěl příběh devíti statečných mužů, kteří byli vrženi do moře písku a snažili se přežít v krutém prostředí, ale nakonec selhali. Začněme na místě havárie. Letadlo se při nárazu rozlomilo na dvě části, přesto bylo dobře zachovalé, s funkčními kulomety, funkční vysílačkou a zásobami jídla a vody. Co se tedy stalo s posádkou? Absence padáků naznačovala, že vyskočili ještě předtím, než letadlo dopadlo na zem. Pravděpodobně se domnívali, že jsou nad oceánem, když začala blikat kontrolka nízkého stavu paliva, což je donutilo opustit své plavidlo.

Pracovní teorie byla následující. Poručík Hatton přeletěl jejich základnu poté, co ztratil možnost používat svůj automatický zaměřovač a nezaznamenal světlice, které byly vystřeleny, aby ho navedly domů. B-24 pokračoval do vnitrozemí a mířil stále hlouběji na Saharu. Dvě hodiny letěl dál a posádka si pravděpodobně pletla duny pod sebou s vlnami oceánu. Pak začala blikat kontrolka nedostatku paliva a byl vydán rozkaz k vyproštění. Posádka seskočila na padácích do bezpečí, všichni kromě poručíka Johna S. Woravky. Jeho padák se správně nerozvinul a zahynul při dopadu na zem. Mezitím opuštěná Lady Be Good letěla ještě 16 mil, než nouzově přistála v písečném moři Calanscio. Osm z devíti členů posádky vyvázlo živých.

Nyní však byli roztroušeni po kilometrech pouště, ztraceni ve tmě a bez znalosti souřadnic. Navzájem se lokalizovali pomocí výstřelů z pistolí a signálních světlic. Když se nad pouští rozednilo, mohli si prohlédnout svou polohu. Nemysleli si, že jsou příliš daleko od základny, ale přesto byla jejich situace nejistá. Měli mezi sebou jen jednu čutoru s vodou a žádné jídlo. Potřebovali se pohnout. Mnoho z toho, co víme o následujících událostech, pochází z deníku nalezeného v těle druhého pilota poručíka Roberta Tonera. Je to dojemné vyprávění o cestě posádky na sever, o jejich víře, že základna leží hned za dalším kopcem, o jejich úzkosti, když je z vrcholu duny přivítal jen další písek. Záhada zmizelé Lady Be Good byla vyřešena v roce 1959, kdy byla nalezena v poušti. Jedna otázka však zůstala nevyřešena.

Jak se B-24 odchýlil tak daleko od kurzu? Je pravda, že automatický vyhledávač směru byl nefunkční, ale i pro to existovaly nepředvídané okolnosti. Směrový údaj byl vyžádán od stanice HF/DF v Benině a byl vydán na 330 stupňů. To mělo Lady Be Good přivést domů, tak proč se tak beznadějně ztratila? Nejlepší odhad, který je obsažen v oficiální zprávě, je, že navigátor pravděpodobně provedl reciproční odečet z antény radiové směrové smyčky a nastavil kurz na jih. Tím se letadlo dostalo na trajektorii, která ho odvedla od pobřeží do pouště. Tam čekalo zapomnění. V příběhu Lady Be Good je strašidelný přepis. Poté, co byl B-24 vyzvednut z pouště, bylo několik jeho částí technicky posouzeno a uznáno za vhodné pro použití v jiných letadlech patřících americké armádě.

Ale téměř u každého letadla, které dostalo renovovaný díl z Lady Be Good, se objevily problémy. Letoun C-54, který měl autosynchronní vysílače z Lady Be Good, musel odhodit náklad, aby mohl bezpečně přistát poté, co se u něj objevily potíže s vrtulí. C-47 s radiopřijímačem z Lady Be Good se zřítil do Středozemního moře. Letoun americké armády de Havilland DHC-3 Otter se zřítil v Sidranském zálivu. Na břeh bylo vyplaveno jen několik stop po havarovaném letadle. Jednou z nich byla opěrka z letadla Lady Be Good. Množství půdy, kterou tito muži překonali, je pomníkem lidské vůle přežít. Než pět členů skupiny zesláblo a nemohlo pokračovat, překonali osmdesát kilometrů pouště.

Zůstali vzadu, zatímco štábní seržant Guy Shelley, seržant „Rip“ Rip slinger a štábní seržant Vernon Moore pokračovali dál, aby se pokusili najít pomoc. Štábní seržant Shelley urazil 20 mil, než podlehl žízni a vyčerpání. Četař Rip Slinger přidal dalších sedm mil, než padl. Nevíme, jak daleko se dostal štábní seržant Moore. Z devíti členů posádky bylo jeho tělo jediné, které nebylo nalezeno. Předpokládá se, že ho našla hlídka britské armády během pouštních operací v roce 1953. Protože nevěděli, o koho jde, rozhodli se udělat slušnou věc a pohřbít ho.

Příběh Lady Be Good je příběhem o tom, „co by bylo, kdyby“. Co kdyby se nevzedmula písečná bouře, která by operaci narušila? Co kdyby neselhal automatický vyhledávač směru B-24? Co kdyby posádka zahlédla světlice vyslané, aby je navedly domů? A pak je tu to největší „co kdyby“ ze všech. Co kdyby místo na sever zamířili na jih? Kdyby to udělali, pravděpodobně by přežili. Na jih od nich se nacházela oáza Wadi Zighen, která byla v dosahu vzdálenosti, kterou nakonec urazili. Možná by také narazili na své havarované letadlo se zásobami jídla a vody a funkční vysílačkou, kterou by mohli přivolat pomoc. Na takových malých okrajích se točí kola osudu.

-pokračování-