GIGANTICKÝ PODVOD PÁCHANÝ NA JAZYKU SLOVANŮ (1)

Slovanské věci se nečtou! … takto si posteskl P. J. Šafařík, když na jeho dobu úžasné dílo, slovník tvořící dodnes základy mostu mezi češtinou a němčinou, nenacházel ve společnosti patřičnou odezvu. A od jisté doby naše demokratické uši neslyší nic jiného než „moderní“ písně v angličtině, jejichž textům nerozumí ani školení anglisté. Úroveň výuky jazyků úspěšně klesá už i pod úroveň tristní konverzace, v učebnicích dějepisu se pevně usadily romantické a postromantické mýty a bludy. Nejsložitější a nejtemnější etapy historie se přeskakují, protože kdo by se trápil se synkretizací mnohdy diachronických fakt, když by musel spojovat historiografii se zeměpisem, kulturologií a jazykovědou. Indoevropské základy „naší“ jazykovědy už raději přeskakují i na některých univerzitách, jejichž budovy z „bláta“ ještě „nezkameněly“. Přiznejme si, co všechno vlastně víme o stěhování národů?

Co víme o jazyce/jazycích nostratického obyvatelstva paleolitu, které si „líní archeologové“ roztřídili podle volutového „tetování“ hrnců, popelnicových skládek, rozbitých už tehdy jakýmisi barbary, apod. Jen výsledky jazykovědy na širokém materiálu ukazují, že národní jazyky se diferencovaly až vznikem státností, protože některé jazykové změny (u Slovanů třeba palatalizace aj.) probíhaly v jazykových skupinách až v době již „zcela historické“, kde je s studujeme z dochovaných písemných kodexů, tedy ti z nás, kteří ještě mají nějaké tušení např. o staroslověnštině (resp. hypotetické praslovanštině, která je sice jazykem „analytickým“, ale její existenci lze bezpečně prokázat podobně jako vývoj na ose sanskrt – prákrty – hindí). Zdálo by se, že veřejnosti už konečně svitne, kdyby se ty „slovanské věci“ četly. Nabízím vám přepracovaný výtah z rozhovoru s prof. V. A. Čudinovem s mými poznámkami kurzívou, který je v originálu poněkud zmatečný. Snad jej zpovídal redaktor, který