INTERDIMENZIONÁLNÍ VETŘELCI A VETŘELCI Z JINÝCH REALIT

Svět kryptozoologie a paranormálního výzkumu je rozhodně zvláštní a zahrnuje širokou škálu jevů, které se pohybují od podivných až po zcela zvláštní. Kdy se však podivnost stává něčím tak naprosto bizarním, že se vymyká klasifikaci a dokonce i hranicím našeho vlastního vnímání reality? Odkud se tyto věci berou a patří vůbec do světa, jak ho známe? Možná, že některé z podivných jevů nemají své místo v kryptozoologii, paranormálních jevech nebo klamech a lžích, ale spíše ve stále rostoucí myšlence multiverza a představě, že věci mohou být schopny překonat bariéru mezi naší a jinou realitou, možná k tomu využívají liminální prostory. 

Oblast kryptozoologie je oblastí, která se hemží možnými příklady interdimenzionálních vetřelců nějakého druhu. Myslím to v tom smyslu, že jsou pozorována stvoření, která nejsou ničím, co by člověk očekával v rámci přirozeného světa, jak ho známe, a jsou dokonce zcela absurdní. Pokud jde o něco takového, jako je Yetti nebo Nessie, existuje způsob, jak to racionálně vysvětlit jako zvíře z masa a kostí. Například Yetti může být nějaký neobjevený primát nebo lidský předek, Nessie může být nějaké neznámé vodní zvíře atd. Dokonce i bizarnější zprávy o údajně žijících dinosaurech nějak zapadají do historie přírody, jak ji známe, a můžeme je chápat jako něco, co je možná tak nějak možné, ale u některých obskurnějších zpráv o kryptozoologických entitách jsou všechny sázky mimo. 

Vezměme si příběh něčeho, co lze popsat pouze jako chlupatou chobotnici. V létě roku 1961 jel devětadvacetiletý řidič kamionu Arquimedes Sanchez spolu s nejmenovaným spolujezdcem kolem jedenácté hodiny večerní po srázné horské silnici v Baskicku ve Španělsku a mířili do města Puerto de Barazar. Když projížděli zatáčkou (liminálním prostorem), jejich světlomety narazily na bizarní a poněkud obludnou bytost stojící na nedalekém náspu, což dvojici přimělo zastavit vozidlo. Když se podívali do temnoty před sebou, tvrdili, že vidí "chlupatou chobotnici", která byla asi metr vysoká, měla svítící oči a "chapadlovitá" ramena.

Svědci i ta věc tam zřejmě několik minut seděli zcela ztuhlí a nehybní, obě strany pravděpodobně stejně vyděšené a zaskočené jako ta druhá, než se Sanchez vzpamatoval a dupl na plyn, což způsobilo, že podivné zjevení odskočilo dozadu pryč od hrozby, načež Sanchez zacouval a zkusil to znovu, zřejmě s úmyslem to přejet. Zajímavé bylo, že mimozemský vetřelec odmítal vyrazit do noci, místo toho se mu vždy podařilo jen tak tak vyhnout přejetí, jako by to všechno byla jen hra. Nakonec oba muži, z nichž ani jeden nebyl ochoten vystoupit z vozidla, aby to prozkoumal, odjeli a nechali bytost za sebou, aby ji už nikdy nespatřili. Co to proboha bylo za věc? Možná to vůbec nebylo z tohoto světa.

Pokračováním podivností na silnicích je další případ, o kterém informoval web Cryptozoology News dispečer taxislužby Edgar Zayas, který večer 3. června 2018 uvedl, že jeden z jeho řidičů vezl domů cestujícího a bizarní setkání zažil, když jel po venkovské silnici (liminální prostor) přes Elizabethton v Tennessee. Říká, že tento řidič tvora neviděl, ale že spolujezdec byl svědkem "klokanovi podobného" zvířete, které běželo po zadních nohách, a ve zprávě se o této události píše:

"Spolujezdkyně v jeho kabině se při průjezdu místem, kde auto odbočilo, zeptala, zda můj řidič "to" viděl. Když jí řekl, že ne, popsala tvora jako něco asi dva metry vysokého, co běží vysokou rychlostí přes silnici jen po zadních nohách a má celkový tvar těla klokana. Řekla, že tvor běžel směrem k lesu. Podle mých nejlepších znalostí a průzkumu se jedná o první pozorování něčeho podobného v této oblasti Tennessee nebo v jejím okolí. Byla však zaznamenána i jiná pozorování jiných kryptidů, od Ptačího muže z Hamptonu po Divokého muže z Tennessee, a dokonce i několik možných pozorování sněžného muže, včetně možného setkání s okřídleným Bigfootem."

Ke všem těmto bizarnostem se přidává něco, co lze popsat pouze jako jakési zelenině podobné humanoidy. Jeden z nejbizarnějších případů pochází z amerického státu Západní Virginie, kde v červenci 1968 místní muž jménem Jennings Frederick lovil s lukem ve venkovských lesích nedaleko Fairmontu v Západní Virginii. V jednu chvíli údajně uslyšel vysoký, nadpozemský zvuk, který popsal jako zvuk "nahrávky běžící přehnanou rychlostí". Zvědavý Jennings pátral po původu tohoto neskutečného zvuku a tehdy narazil na skutečně velmi zvláštní podívanou.

Tam v křoví mezi silnicí a lesem za ní (liminální prostor) stála sedm stop vysoká polohumanoidní bytost s mimořádně tenkou, téměř kostnatou kostrou, dlouhýma ušima a stébelnatýma rukama, které byly téměř jako úponky a které končily štíhlými, sedm palců dlouhými prsty zakončenými jakýmisi jehlicemi nebo trny a také přísavkami. Celé anomální stvoření bylo popsáno jako zelené a velmi podobné rostlinám, jako by bylo zčásti zvířetem a zčásti rostlinou. Po celou dobu, co ho Frederick pozoroval, se kolem něj ozýval ten neustálý štěbetavý zvuk a on si náhle uvědomil, že v tom cizím hluku dokáže rozeznat slova, jakoby záblesky významu z bílého šumu, které chápal jako slova:

"Nemusíš se mě bát. Chci s vámi komunikovat. Přicházím jako přítel. Víme o vás všech. Přicházím v míru. Přeji si lékařskou pomoc. Potřebuji vaši pomoc."

Když tam Frederick zmateně stál s pusou dokořán, tajemná bytost náhle oslepující rychlostí vymrštila jednu ze svých pahýlů a sevřela ho do železného sevření. Jehly nebo trny na jejích prstech pak zřejmě probodly vyděšenému muži kůži a začaly nasávat krev, ale spíše než bolest ho přitahovaly oči té věci, které jako by rychle přecházely z červené do žluté v hypnotizujícím, oscilujícím cyklu, který ho držel v zajetí a otupoval jeho smysly. Asi po dvou minutách ho prý nadpozemské rostlinné monstrum pustilo a vyrazilo sprintem na nedaleký násep ve velkých pětadvacetimetrových skocích, krátce nato se ozvalo hluboké dunění, o němž Frederick později usoudil, že to byl zvuk vesmírné lodi toho tvora. Frederick si tuto nepochybně absurdně znějící historku nechával dlouhá léta pro sebe ze strachu z posměchu, ale v roce 1976 ji vyprávěl badateli v oblasti paranormálních jevů Grayovi Barkerovi, který ji pak zařadil do svého zpravodaje.

Ještě větší pozornosti se příběh dočkal, když se o něm v roce 1978 zmínil ve své knize Setkání s mimozemšťany zesnulý Brad Steiger. Jednalo se o mimozemšťana, nějakého kryptoida, nebo o něco zpoza závoje? Ať už to bylo cokoli, "Zeleninový muž" ze Západní Virginie rozhodně patří k nejbizarnějším zaznamenaným setkáním. V některých ohledech podobná je i další zpráva, tentokrát z okolí Waverly v Kentucky, od svědka Billa Wolfa a jeho rodiny. Cesta, po které jeli (liminální prostor), vedla přímo přes rozsáhlá kukuřičná pole (rovněž liminální prostor), a zatímco kymácející se stébla byla už tak dost strašidelná, teprve když vyjeli na nízký kopec (opět liminální prostor), začalo to být opravdu bizarní. Když přejeli kopec, uviděli, jak se před nimi něco plazí nebo plazí po silnici.

Mělo to poněkud humanoidní tvar, bylo to asi sedm stop vysoké, velmi hubené a dlouhé a vypadalo to jako něco, co by popsali jako "antropomorfní kukuřičné stéblo", pokryté chomáčky něčeho, co vypadalo jako chlupy rostoucí na kukuřičných stéblech. Obludné zvíře se pak plazilo přes silnici, aby zmizelo v ponurém kukuřičném poli na druhé straně. Co to bylo za bizarní stvoření? Byla to snad nějaká ohavnost, která se sem připlazila z nějakého paralelního skřetího vesmíru, aby se hned zase vyplazila ven? Ať už to bylo cokoli, "sněžného muže" od té doby nikdo neviděl.

K těmto bizarnostem se přidává i setkání, které bylo původně zveřejněno 8. října 2017 v časopise Strange Magazine a ke kterému údajně došlo v roce 1948 v přístavním městě Bremerton v americkém státě Washington. Jednoho dne se mladá žena jménem Virginia Staplesová právě věnovala svým obvyklým každodenním domácím pracím a odnášela várku prádla do pračky v suterénu svého zchátralého činžovního domu. Byla to bezmyšlenkovitá práce, kterou dělala už nesčetněkrát předtím, a nebyl důvod, aby to tentokrát bylo jinak, ale ukázalo se, že to bude vskutku šokující zážitek.

Šeré sklepení (liminální prostor) bylo popisováno jako obrovské, jeho objemná podlaha byla neustále pokryta leskem vody, která vytékala ze stěn a o níž se říkalo, že pochází z chodeb vedoucích k nedalekému moři, ale i když to všechno mělo poněkud děsivou předtuchu, Virginia byla na práci v tomto temném a vlhkém místě zvyklá. Přesto v tento den nebylo něco v pořádku, protože cítila nedefinovatelný pocit neklidu a strachu, jako by ji někdo sledoval z rozsáhlých stínů, které se tam na všechno lepily. Snažila se ten divný pocit vyhnat z hlavy a přičítala ho nervozitě, ale nepolevoval, ba naopak, čím déle tam zůstávala, tím více sílil a bez jakéhokoli zřetelného důvodu přecházel v naprostou hrůzu. Řekla by, co se stalo potom:

"Byl to tak strašidelný pocit, že jsem se nakonec otočila, podívala se do zadní části sklepa a ztuhla. Byla jsem tak vyděšená, že to cítím dodnes. Nemohla jsem se pohnout. V jedné z obrovských děr ve sklepě stála taková věc. Bylo to příšerné! Měřím metr osmdesát a to stvoření bylo stejně vysoké jako já. Mělo jasně oranžově zbarvené tělo a malé pavoukovité tenké nožičky a tykadla na hlavě, která se neustále pohybovala dozadu a dovnitř a ven. Ta věc se vydala směrem ke mně. Vycouvala jsem ze sklepa, došla do svého bytu, sbalila si všechny věci a přestěhovala se. Měla jsem hrozný strach. Přestěhovala jsem se do Seattlu ke svému bratranci. Opravdu by tomu nikdo nevěřil, ale Bůh je mi svědkem, že se to opravdu stalo."

Říkala, že jí to připadalo skoro jako humanoidní krevety a že ještě několik let poté prý měla silné, chronické noční můry. Zajímavé na tomto příběhu je kromě naprosté obskurnosti popisované bytosti i to, že se to stalo ve sklepě bytového komplexu, a to ani ne v nějakém odlehlém zapadákově. Bremerton byl v té době rušným námořním přístavním městem, kde žilo asi 80 000 lidí, takže vůbec nedává smysl, že by tam tato věc měla být, i kdyby tam byly průchody k moři. Kde se to vzalo a proč to nikdo jiný neviděl? Podivná ohavnost byla spatřena pouze jednou a nám nezbývá než přemýšlet, co to mohlo být a zda se to vůbec někdy stalo. Jedním z velmi podivných humanoidních tvorů, který byl hlášen, je zřejmě jakýsi jelení muž, přičemž různá skutečně bizarní pozorování těchto tvorů pocházejí z celých Spojených států.

Jednu zprávu podal v severovýchodním Ohiu svědek, který tvrdí, že když mu bylo 14 let, byl jednoho dne u svého bratrance a hrál si venku na schovávanou. Bylo prý kolem soumraku (liminální prostor) a hráli si poblíž zalesněného potoka, když přišla řada na svědka, aby hledal, a ten tvrdí, že slyšel zvuk praskajícího listí pod nohama. Otočil se a očekával, že uvidí svého bratrance, ale místo toho spatřil skrze křoví jelena, který vypadal, že se podivně staví na zadní nohy, což je pro jelena neobvyklé, ale což se ukáže být ještě podivnější. Ve zprávě se píše:

"Stmívalo se a já jsem hledal. Slyšel jsem, jak se drolí listí, a když jsem se otočil, uviděl jsem něco, co vypadalo jako jelen na zadních nohách. Jasně si vzpomínám, že jsem viděl běžet "psí nohy", ale zbytek těla byl vzpřímený. A běželo to neuvěřitelnou rychlostí a já věděl, že se neschovává ani jeden z mých bratranců. Běžel jsem co nejrychleji zpátky k domu a jeden z mých bratranců běžel také dovnitř, viděl to samé. Dodnes mě to děsí, protože strýc nám vždycky vyprávěl, jak na tom pozemku viděl divné věci."

V roce 1993 byl ve státě Delaware spatřen podobný tvor, který měl zřejmě také schopnost měnit podobu. Svědek tvrdí, že mu v té době bylo asi 8 let a pobýval s rodinou v domě svých prarodičů ve venkovské zalesněné oblasti poblíž města Hockessin. Jednoho rána se prý probudil do jasného dne, do kterého oknem svítilo slunce (liminální prostor), a také se mu naskytl surrealistický pohled na siluetu jelena s obrovským parožím, který stál hned za oknem. Věci se rychle stávaly bizarními a svědek o tom, co se dělo dál, vypráví takto:

"Bylo to PRÁVĚ tam, jakoby téměř přitisknuté k oknu z profilu. Zírala jsem na něj v úžasu. A tehdy se to změnilo. Jediným plynulým pohybem se vztyčilo na zadní nohy a už to nebyl jelen, ale člověk. V okolí byli jen dva muži, můj dědeček a můj otec, a zjevně to nebyl ani jeden z nich (nevím, jestli to bylo lepší nebo horší). Děda byl na svůj věk hodně stavěný, táta měl břicho. Tahle silueta byla zjevně mladší, svalnatá, ale ne tak "jako cihla", jako byl můj dědeček. Vyzařovala z ní síla. A k smrti mě vyděsil. Chvíli se dívalo stranou a pak cílevědomě vykročilo pryč. Když se na to dívám zpětně, chci si říct, že to byla jen představivost polobdělého dítěte, ale vzpomínám si na ten úžas a naprostý strach, který jsem cítila, když se "jelen" změnil."

Další jelení muž byl spatřen v roce 2012 v pohoří Wichita v Oklahomě. V této zprávě jistý Kyle Heying tvrdí, že byl v národní přírodní rezervaci Wichita Mountains na pěší túře po stezce (liminální prostor), aby zde s přítelem fotografoval noční oblohu. Toho večera kolem 22. hodiny náhle utichly obvyklé zvuky lesa a místní zvěř se začala chovat rozhodně bizarně a netypicky. Nejprve kolem proběhlo několik losů a pak stádo zubrů, kteří se k sobě nepříjemně přiblížili, než spěšně odešli, a vypadalo to, jako by se tato zvířata snažila uniknout před něčím, co je děsí v temném lese za nimi. To stačilo k tomu, aby si muži sbalili věci a zavolali na noc, a když to udělali, pocítili údajně podivnou změnu tlaku vzduchu a všechny zvuky lesa ustaly, aby na ně dolehlo hluboké ticho. Oba zneklidnění muži pak uslyšeli, jak v nedaleké vysoké trávě něco šustí, což zasáhlo jinak prázdné ticho, které zahalilo okolí, a zdálo se, že ať už to bylo cokoli, blíží se to k nim.

Hejing tvrdí, že on a jeho přátelé pak zvedli pušky, které měli u sebe, obezřetní před tím, co se zřejmě blížilo. Nastartovali auto a začali se rozjíždět, když vtom spatřili, jak před vozidlo vystoupilo něco, na co nikdy nezapomenou - tvor, který měl podle Heyingova popisu hlavu jako los, ale stál vzpřímeně na dvou lidských nohách, měl dvě lidské ruce a "tmavě červené" oči. Když ho míjeli, noční můra se vrhla dopředu, aby narazila do auta, a Heying s ním ujížděl tak rychle, jak jen vozidlo dokázalo, dokud nebyli asi tři míle daleko, kde zastavili svojí jizdu, aby se vzpamatovali. O tom, co se stalo potom, by Heying řekl toto:

"Byli jsme strachy bez sebe. Když jsme tam zůstali, bylo ještě klidněji. Když jsme tam byli, slyšeli jsme jeden uši rvoucí skřek nebo křik, téměř nějaký lovecký skřek, ze kterého mi vstávaly vlasy hrůzou na hlavě a ještě víc mi naskakovala husí kůže. Tím jsme hory úplně opustili, měli jsme pocit, že nás tam tu noc nechtějí. Způsob, jakým se chovala divoká zvěř, postava, na kterou jsme narazili a před kterou zvířata musela utéct, a pak křik, o kterém mohu najít jen zmínky, byl náhodou Banshee. Na tu postavu, kterou jsme viděli, nemohu zapomenout, stejně jako na ten výkřik. Nebyl to člověk, ale nebylo to ani žádné divoké zvíře, které znám odtamtud."

Na rozsáhlém území Západní Virginie včetně okresů Boone, Kanawha, Putnam a Mason prý číhá zavalité stvoření, které je opravdu těžké zařadit. Přibližně od poloviny devadesátých let minulého století se objevuje řada pozorování něčeho, co je popisováno jako bílá, vlnitá šelma velikosti medvěda se špičatou hlavou zakončenou kozími rohy, čenichem s dlouhými ostrými zuby a dlouhým ocasem bez chlupů, který prý připomíná vačici. Často se uvádí, že tvora doprovází štiplavý sirný zápach, a proto se mu zpočátku říkalo prostě "bílá věc" a později dostal jméno "Sheepsquatch", ačkoli se svému slavnějšímu příbuznému sněžnému muži kromě velikosti a chlupatosti fyzicky podobá jen velmi málo.

První pozorování tohoto bizarního tvora se objevila v roce 1994. Ve zřejmě nejstarší zprávě skupina žen tvrdila, že jely po zrádné zledovatělé silnici (liminální prostor) v lokalitě v Západní Virginii známé jako oblast TNT, po které se opatrně pohybovaly, aby se nedostaly do nehody. Podle svědků je pak překvapilo velké stvoření, které se před nimi vyřítilo z lesa a podle popisu bylo asi sedm až osm metrů vysoké, pokryté huňatou bílou srstí, se špičatým čenichem, beraními rohy a nohama připomínajícíma člověka. Záhadný tvor údajně na okamžik ztuhl, když na něj dopadly světlomety, a pak utekl do temného lesa.

Brzy po této zprávě se objevily další a v roce 1994 bylo zaznamenáno mnoho pozorování. V jedné zprávě bývalý námořník na lovu pozoroval stejného tvora, který se vynořil z lesa, přikrčil se u potoka (liminální prostor), aby se napil, a pak pokračoval v cestě. Svědek tvrdil, že ho pozoroval několik minut, a uvedl, že měl ruce podobné lidským. V jiném vyprávění spatřil motorista na svahu kopce vysoké robustní stvoření, které bylo pokryté bílou srstí, jež vypadala jako hadry visící z jeho těla. V témže roce došlo v okrese Boone k dalšímu poměrně známému pozorování, které provedly dvě děti hrající si na dvoře. Děti vypověděly, že se v podrostu na okraji jejich pozemku prodíralo zvíře, které vypadalo jako bílý medvěd kráčející po zadních nohách, když ho jejich vyděšené výkřiky poslaly do zběsilého úprku lesem a zanechalo za sebou polámané stromky a větve.

Pozdější zprávy o Sheepsquatchovi nabývaly hrozivějšího tónu. V roce 1995 jel jeden pár autem, když spatřil bílého tvora podobného medvědovi, jak se hrbí v příkopu u silnice (liminální prostor). Když manželé zpomalili, aby se podívali, co to je, tvor se postavil na zadní nohy a ukázalo se, že to není medvěd, ale mohutné zvíře s rohatou hlavou a kupodivu čtyřma očima. Poté se údajně rozzuřeně vrhlo na jejich auto a velkou silou sekalo a naráželo do boku vozidla, než vyděšený pár ujel. Tvrdili, že když dorazili domů, zjistili, že na boku jejich vozu jsou ošklivé škrábance, které vypadaly jako od drápů. V roce 1999 došlo k dalšímu takovému děsivému setkání, kdy někteří táborníci zaslechli něco, co zprvu považovali za zvuky medvěda, který vrčel, funěl a pohyboval se ve tmě za okrajem jejich tábořiště.

Táborníci, kteří už byli trochu vyděšení, že se medvěd nachází v tak těsné blízkosti, a nevypadalo to, že by měl zrovna nejlepší náladu, zažili opravdový šok, když se z křoví vyřítila mohutná bílá šmouha, která vydala krvelačný, nadpozemský křik. Táborníci, kteří prchali jako o život, se krátce ohlédli a uviděli, že Sheepsquatch stojí u jejich tábora a upřeně se na ně dívá. Když se táborníci následující den vrátili, zdálo se, že jejich tábořiště je zcela vypleněno nějakým velkým zvířetem. Při dalším zjevném útoku Sheepsquatche, který byl popsán v epizodě televizního pořadu Monstra a záhady v Americe v roce 2013, dva lovci tvrdili, že obrovské bílé chlupaté zvíře vysoké přes devět stop vydalo "bezbožné, břicho svírající vrčení" a pak se k nim agresivně rozběhlo.

Poslední zpráva o Sheepsquatchovi pochází z roku 2015, kdy ho spatřila skupina šesti nejmenovaných táborníků při táboření na místě zvaném Fulks Run. Jeden z táborníků údajně poprvé spatřil tvora hrozivě se krčícího na hřebeni kopce kolem půlnoci, načež šel varovat ostatní. Tehdy se to, co to bylo, postavilo do své plné výšky 8 nebo 9 stop a začalo utíkat z kopce dolů k jejich táboru. Mezi táborníky a tím tvorem stála zřejmě řeka, ale poté, co se marně snažil najít cestu kolem, jednoduše vběhl přímo do proudící vody, aby se k nim doplazil. To už se všichni táborníci shromáždili, aby sledovali podivnou příšeru, která se neúprosně blížila řekou k nim, a když se vynořila, mohli si všimnout, že vypadá jako obrovský bílý dvounohý pes, kterému z promočené srsti kapala voda. Táborníci hlásili, že pak se z lesa ozval křik něčeho jiného, což tvora vyděsilo a ten zakňučel a ve zjevném strachu nebo pasivitě se odplížil zpět do lesa. Kdoví, co mohlo takovou reakci vyvolat.

Některá údajná setkání s přízračnými bytostmi byla skutečně podivná, mírně řečeno až šílená. V jedné zprávě z jihoafrického Steytlerville se popisuje, že se příšera plynule proměnila z člověka v obleku v prase a pak v netopýra, načež odletěla do noci. V jiném vyprávění z velikonočního víkendu v roce 2011 se dva muži procházeli pozdě v noci poblíž hospody, když spatřili podezřele vypadajícího muže v tmavé bundě, který se potuloval kolem. Když se jeden z nich pokusil s mužem promluvit, byl ignorován a teprve tehdy si uvědomili, že postava nemá hlavu. Krátce po tomto překvapivém zjištění se pak cizinec údajně proměnil v psa, který byl "velmi rozzlobený a velký jako kráva". Když dva vyděšení muži utíkali pryč, podivný tvor se údajně obrátil na další skupinu lidí a znovu se proměnil, tentokrát v opici, načež zasyčel a odběhl do noci. Toto setkání neprospělo obchodu hostince, protože zákazníci se tam v noci báli chodit.

Spatření Steytlervillské příšery rozrušilo místní obyvatele natolik, že požadovali, aby s tím policie Východního Kapska něco udělala, a obyvatelé města se zřejmě několikrát sešli s úřady, aby o této záležitosti jednali. Podle jednoho ze strážců zákona, praporčíka Zandisile Nelaniho, byla dokonce pořízena fotografie, na níž údajně tvor odpočívá pod stromem. Podle Nelaniho byla původně pořízena fotografie příšery v lidské podobě, ale když byl snímek vyvolán, bylo na něm místo ní vidět jakési neidentifikované zvíře. Ačkoli záhadný vetřelec vyvolal v tomto jinak klidném a ospalém městečku značný neklid, ať už to bylo cokoli, nikomu údajně neublížil. Je těžké skutečně zařadit, co by Steytlervillská příšera mohla být, a těžko si lze představit podivnějšího, nebo dokonce absurdnějšího záhadného tvora.

Čím by se dalo vysvětlit to, co tito svědci viděli? Co by to mohlo být za stvoření a souvisí to nějak s těmito svědectvími? A to ani nepočítáme všechna pozorování hmyzu podobných humanoidů. Jak můžeme smířit chlupaté chodící chobotnice, zeleninové lidi, jelení lidi, Sheepsquatche, krevetí lidi, měňavce a další podobné nadpozemské bytosti s čímkoli, co by mohlo existovat v přírodě? Jak je možné, že přicházejí a odcházejí, aniž by zanechali nějaké důkazy, a v mnoha případech jsou viděni jen jednou a už nikdy více? Možná jsou tak prchavé, podivné a tak mimo tento svět proto, že vůbec nejsou z tohoto světa, ale spíše do něj jen pronikají mimo naši realitu, možná dokonce z reality, v níž je to všechno docela normální? 

Možnost interdimenzionálních vetřelců se přenáší i do fenoménu UFO. Připouštíme, že zde mluvíme o údajných mimozemšťanech, kteří se mohou jevit jako téměř jakákoli bizarní věc, na kterou si vzpomeneme, ale někteří sedí pevně na hraně mezi uvěřitelností a absurditou. Vezměme si velmi podivnou zprávu ze 17. srpna 1971 z Palos Verdes v Kalifornii. Svědci John Hodges a Pete Rodriguez údajně mířili ve dvě hodiny ráno ke svému autu, když mezi stromy spatřili slabou, záhadnou záři vycházející ze záhrobí. Nastoupili do auta, zapnuli světlomety a v paprscích světla z jejich vozu visely podle popisu dvě velké namodralé bytosti, které vypadaly jako oddělené lidské mozky, vznášely se přímo uprostřed silnice (liminální prostor) a obklopovaly je oblaka páry, která jako by na nich ulpívala. Větší z "mozků" byl popsán jako ten, který má v sobě zasazené výrazné červené oko a který se z neznámých důvodů začal pohybovat směrem k vozidlu.

Oba vyděšení muži pochopitelně utekli, jak nejrychleji mohli, a později se zjistilo, že jim chybí dvě hodiny času. V roce 1976 měl Hodges podstoupit hypnotickou regresi poté, co ho léta trápily noční můry a přemýšlel, co se jim na té osamělé silnici stalo. V hypnóze Hodges prozradil, že Rodrigueze vysadil doma a po příjezdu do svého domu tam na něj čekal větší mozek, který k němu poté telepaticky promluvil. Tvrdil, že byl poté odveden do lodi mozků do jakési "řídicí místnosti", kde vyšlo najevo, že se jedná o pouhé telepatické nástroje, které používají jiní mimozemšťané, tentokrát spíše podobní "šedým" mimozemšťanům obvykle popisovaným v mainstreamovějších zprávách, ačkoli v tomto případě měřili přes sedm stop.

Tito mistrovští mimozemšťané pak zřejmě Hodgesovi ukázali různé obrazy jaderné války a zkázy a vysvětlili mu, že lidská rasa se stala příliš mocnou pro své vlastní dobro. Ukázali mu také jinou planetu, která byla zcela zničena jinou rasou, kterou potkal stejný osud, a napomenuli ho, že lidstvo bude "nástrojem svého vlastního osudu", a řekli mu: "Udělejte si čas, abyste pochopili sami sebe. Blíží se čas, kdy to budete potřebovat!" Hodges pak říká, že ucítil silné bzučení vzadu v hlavě a ocitl se zpět ve svém autě. V následujících letech nabyl přesvědčení, že mu tito mimozemšťané implantovali něco, co nazývá "překládací buňka", a že od nich prostřednictvím tohoto zařízení dostával častá telepatická sdělení, v nichž mu předpovídali hrozivé události, například apokalyptickou válku na Blízkém východě a budoucí rozsáhlé použití jaderných zbraní. Ať už si myslíte, že na tomto příběhu a jeho "vesmírných mozcích" je vůbec něco pravdy, nebo ne, stejně musíte uznat, že je to zatraceně podivný příběh.

Další z podivných zpráv je zpráva, kterou popsala badatelka v oblasti UFO Linda Moulton Howe ve své knize Glimpses of Other Realities, Vol. II: High Strangeness. Vypráví příběh svědkyně jménem Linda Porterová, která tvrdila, že v roce 1961 zažila neuvěřitelně podivné setkání s telepatickým humanoidem podobným kudlance na chodbě a že ji odnesl do jiné dimenze skrze to, co nazvala "interdimenzionálním tunelem". Vzápětí se Porterová ocitla s "bytostí kudlanky nábožné ve světlem naplněné místnosti" a řekla:

"Vzpomínám si, jak ta bytost pomalu vyšla zpoza rohu a postavila se ke mně čelem. Stála velmi klidně a prostě čekala, jako by věděla, jak děsivě na mě působí. Nakonec na mě začal mluvit (telepaticky). Vypadal velmi důstojně a působil dojmem, že je dost starý. Doprovodil mě do této místnosti (plné hustého světla). Vzpomínka končí tím, že se chystám vstoupit do místnosti, a myšlenka "Přeloženo do světla" souvisí s tím, co se stalo."

K naprosté podivnosti tohoto případu přispělo i to, že Porterová, která se narodila se srdeční vadou, tvrdila, že jí bytost přenesla duši do jejího naklonovaného těla, které bylo zdravé, a že jí bytost zevrubně vysvětlila něco o jiných dimenzích a cestování mezi nimi. Vskutku velmi podivné věci. V dalším podivném svědectví z UFO BC je svědkyně, která tvrdí, že ji a její kamarádku zajali vysocí hmyzí humanoidi a pak je podrobili nějakému násilnému, hrůznému lékařskému zákroku. Řekla by:

"Dlouho jsem tam bezmocně stála, nevěděla jsem, co mám dělat, ale cítila jsem opravdovou paniku. Bylo třeba rychle něco udělat. Najednou se vedle mé kamarádky objevily dvě bytosti. Zdálo se, že mě odstrčily stranou a mlčky se pustily do práce na ní jako zkušení chirurgové. Stáli po její levici, stáli spolu a zuřivě pracovali na mé přítelkyni. Neměla jsem tušení, kdo jsou a co dělají, ale první, co mě napadlo, bylo: "Jsou to mimozemšťané??? Stál jsem tam a díval se... připadalo mi, že vypadají jako kudlanky nábožné. Mimozemské kudlanky nábožné... Poté jsem se zaměřila na svou kamarádku a uviděla jsem, že má hlavu doširoka rozpáranou, jako by ji ti mimozemšťané dokonale rozřízli. Viděla jsem čerstvě rozřezané syrové maso a ti mimozemšťané/mudlanky pilně odstraňovali kusy kostí, kamení nebo čehokoli jiného z jejího mozku. Nevypadalo to vůbec tak, jak bych si představovala, že vypadá vnitřek mozku, ale byl to prostě takový čistý řez. Tihle dva Vetřelci/Modláci pracovali rychle, aniž by řekli jediné slovo. Zdálo se mi, že jsem ztratila vědomí a víc si z toho nepamatuji."

Co se tu děje? Co dělali? Co se stalo s přítelem? Byla to jen halucinace, nebo je v tom něco víc? Kdo ví? Ze stejných stránek pochází bizarní zpráva od svědka, který tvrdí, že k němu byli kudlankoví muži poněkud benevolentnější, a dokonce ho obdarovali vyspělou technologií. Vysvětluje:

"Moje postavička kudlanky nábožné ke mně byla velmi laskavá. Nabádal mě, abych zůstal klidný, a telepaticky mě ujišťoval, že všechno bude v pořádku. Moje pravé oko bylo odstraněno zařízením, které se spustilo z bílého stropu. Začal jsem opravdu panikařit, ale Kudlanka mě uchránila před skutečným šílenstvím. Pak byla vyměněna. Kudlanka mi také telepaticky sdělila, že jsem výjimečný člověk, který tady na Zemi opravdu něco změní. Nyní je mi 44 let a pro lidskou rasu jsem neudělal nic skutečně významného. Myslím, že tehdy možná chtěl jen uklidnit dítě. Ze setkání jsem si uchoval jednu věc. Stále mám schopnost vidět velké globální katastrofy dříve, než se stanou. Hlásím je pouze svému snoubenci nebo blízkým členům rodiny, protože vím, že kdokoli jiný by mě označil za blázna. Ale teď už mi většinou věří. Protože když něco jasně vidím a řeknu jim to, vždycky se to stane."

Pokud tito muži vůbec mluvili pravdu, nemohlo by se také jednat o případ invaze mezidimenzionálních bytostí do naší reality? Těžší na zařazení mezi kryptozoologické nebo mimozemské bytosti jsou četné zprávy o něčem, co vypadá jako skuteční skřítci, s malými vousy a špičatými klobouky jako z pohádky. Jedno takové setkání je uvedeno na stránce True Ghost Tales, a to od svědkyně, která tvrdí, že se právě přestěhovala s manželem a třemi dětmi z Indiany do jižního Texasu, když se jevy začaly objevovat, kde žili v prostorném domě ve venkovské oblasti podél polní cesty a obklopeni rozlehlými poli. Poprvé tyto skřítky spatřili, když se procházeli po polní cestě (liminální prostor) a běhali kolem a hráli si. Při tom se skutečně dělo něco zvláštního. Svědek říká:

"Začali jsme se smát a honit se, jak to maminky dělají, ale asi dvě míle po silnici můj nejstarší syn Austin vydal takový výkřik, že jsem se okamžitě otočila, abych zjistila, co se děje. V tu chvíli jsem je uviděla. Můj syn ukazoval kousek dolů po silnici a tam na kraji silnice stáli čtyři malí lidé. Když říkám malí lidé, nemyslím tím malí, myslím tím asi metr vysocí a všichni měli špičaté bílé čepičky a bílé oblečení. Dva z nich se cákali ruku v ruce v dešťových kalužích, které se nashromáždily na kraji silnice, a jeden z nich vypadal, že si stejnou vodou plní kbelík. Poslední byl nejmenší a chodil trochu kulhavě a všiml jsem si pátého, který byl mnohem vyšší než všichni ostatní a byl celý v černém a na hlavě měl také kratší černou čepici. Hned jsem poznala, že ten v černém je zřejmě nějaká autorita nebo vůdce, a sledovala jsem, jak zvedl toho nejmenšího a posadil si ho na ramena.

Teď celou tu dobu, co tam stojíme a pozorujeme je, se zdálo, že si nás vůbec nevšímají. Stáli jsme tam jako přimrazení a nevěřili tomu, co vidíme. Pak si nás z ničeho nic všiml vůdce, nebo ten v černém, a otočil se na ostatní, zřejmě jim řekl, že je čas jít, protože okamžitě přestali dělat to, co dělali, a následovali toho největšího do vysoké trávy. Po chvíli čekání, abychom se ujistili, že se nevrátí, jsme došli k místu, kde byli, a v blátě po nich zůstala spousta drobných otisků bosých nohou spolu s podivným písmem, které se hodně podobalo hieroglyfům. Rozhlédli jsme se po okolí a musím vám říct, že tam nebylo žádné místo, kam by mohli jít, aniž bychom je viděli nebo aniž by museli přejít silnici na druhou stranu, kde jsou lesy."

Ačkoli se při této příležitosti zdálo, že se tito "skřítci" trochu stydí být viděni, zřejmě se to změnilo, protože se brzy objevili znovu a zdálo se, že chtějí se svědkem komunikovat nebo si s ním hrát. Svědkyně vypráví, že ještě téhož večera si šla ven zakouřit a z okolního šera se opět zhmotnili tito malí lidé, kteří si ji prohlíželi s něčím, co svědkyně považovala za velkou zvědavost. Svědkyně popisuje toto zvláštní setkání:

"Šla jsem si ven zakouřit a nemohla jsem tomu uvěřit. Zase stáli na okraji mého pozemku a zvědavě si mě prohlíželi, takže jsem se jich z nějakého důvodu nebála. Začali kopírovat nebo napodobovat mé pohyby, a když jsem si dala ruce na boky, udělali to také. Nakonec jsem si sedla na matčino staré kolečkové křeslo a všimla jsem si, jak zvědavě se o křeslo zajímají. Po chvíli jsem šla dovnitř a ráno, když jsem se vrátila ven, bylo po celé betonové terase vedoucí ke starému kolečkovému křeslu a po celém křesle spousta drobných zablácených otisků nohou. Musela jsem se smát, připadalo mi to tak neskutečné, že jsem je opravdu viděla a teď tohle. Od té doby jsem ty malé lidi viděla mnohokrát a pokaždé se zdálo, že mě pozorují. Nikdy jsem z nich neměla špatné pocity ani zlé úmysly, takže se jich už nebojím, ale musím říct, že tohle je ta nejpodivnější věc, o které jsem kdy slyšela."

Vskutku velmi podivné. Kdo nebo co byli tito zmenšení lidé? Co chtěli od tohoto svědka? Jen si hráli, snažili se nějak komunikovat po svém, nebo co? V dalším vyprávění z knihy Záhadná zmizení: A jiné podivné příběhy, kterou napsal Ron Quinn, se píše o páru jménem "Rick a Joyce", který zřejmě vlastnil odlehlou horskou chatu, kde trávil víkendy. Jednoho dne se starali o zahradu (liminální prostor), když jim u nohou přistál malý kámen, který jako by přišel odnikud. Zmateně se rozhlédli kolem a nejprve se domnívali, že kámen možná shodila ze stromu veverka, ale nic tam nebylo. Jak se tak rozhlíželi, spadl další kámen, lehce odhozený z větví a zjevně nechtěl ublížit. Následoval další kámen, který se odrazil od verandy a spadl ze schodů.

Zmatená dvojice se znovu zadívala do korun stromů, hleděla skrz větve a tentokrát tvrdila, že vidí, jak na ně z listí vykukuje tvář malého muže ve světlém špičatém klobouku a s plnovousem. Mužíček byl vysoký jen asi metr a zdálo se, že se na ně usmívá, než seskočil ze stromu na střechu chaty a zmizel v křoví. Manželé se snažili podivného mužíčka přemluvit, aby se vrátil, ale byl pryč a oni ho už nespatřili. Opět stojíme před otázkou, co tato bytost, tvor, nebo jak to nazvat, chtěla. Jaký význam měly ty hozené kameny? Proč se na ně usmívalo? Chtělo si s nimi hrát? Bylo to gesto agrese? To se nikdy nedozvíme.

Další podobná zpráva mi přišla od čtenáře, který tvrdí, že se to stalo krátce po přestěhování do venkovského města v Kalifornii. Jednoho večera se prý probudila na světelné klepání na okno (liminální prostor), což bylo zvláštní, protože bylo uprostřed noci a neměli žádné děti ani sousedy, a ještě bizarnější bylo, že byla ve druhém patře domu. Šla k oknu, ale nikdo tam nebyl a opravdu nebylo místo, kam by se někdo mohl tak rychle schovat. Nechala závěsy roztažené a usadila se zpátky do postele s tím ťukáním v hlavě, když se znovu ozvalo. Tentokrát někoho nebo aspoň něco viděla a řekla mi to:

"V okně byl obličej malého človíčka, který se na mě díval. Měl malý plnovous, čistě bílý, a na hlavě mu šikmo seděl zelený špičatý klobouček. Odhadovala bych, že mohl být vysoký jen asi dva metry, což mě mátlo, protože jsem byla ve druhém patře domu. Seděla jsem tam naprosto ohromená. Mužíček znovu poklepal na okno a usmál se, neměla jsem z něj zlý ani hrozivý pocit. Vypadal skoro, jako by si chtěl hrát. Pak mávl rukou a zdálo se, že se vzdaluje od okna, i když nevím jak, protože tam nebylo nic jiného než prudký pád na zem. Byla jsem tak zvědavá, že jsem se šla znovu podívat ven a tentokrát byl pryč a už se nevrátil."

Jedním společným rysem mnoha těchto bizarnějších setkání s opravdu obskurními věcmi, jak jsem v článku opakovaně zdůrazňoval, je jejich tendence vyskytovat se na liminálních místech. Limitní místo je jakýsi práh mezi dvěma místy v prostoru nebo čase. Jsou to místa, která leží mezi místem, kde jsme nyní, a místem, kde očekáváme, že budeme. Fyzickými liminálními prostory mohou být zatáčky na silnici nebo dokonce silnice obecně, okna, vrcholky kopců, tunely, pole, zahrady, řeky, břehy mlhy, dveře, mosty nebo staré stavby ležící mezi existencí a tím, že podlehnou nevyhnutelné entropii a stanou se divokými ruinami, ale neomezují se pouze na fyzický svět. Bod mezi bděním a spánkem je minimální prostor, stejně jako soumrak a svítání, nebo dokonce něco tak prostého jako pracovní pohovor a čekání na zprávu, zda jste práci dostali. Limitní prostory jsou ty, které leží mezi známým a očekávaným, mají předem určený začátek a konec a spojují dva předem určené, konkrétní body.

S tím, o čem jsem dosud mluvil, souvisí i to, že k mnoha bizarním setkáním s duchy, mimozemšťany, příšerami nebo čímkoli jiným dochází velmi často v těchto liminálních zónách. Kolik je zpráv o tom, že někdo viděl něco podivného právě ve chvíli, kdy se probudil nebo usnul? Kolik setkání s mimozemšťany a duchy se odehrává podél potemnělých silnic nebo po projetí zatáčky na silnici či překonání kopce? Kolik zpráv o přízracích a příšerách pochází z rozpadajících se ruin nebo z míst temné divočiny? Zdá se, že právě na těchto liminálních místech se objevují ty nejpodivnější zprávy o různých bytostech a zjeveních, tak proč by tomu tak mělo být? Představují snad tato místa tenké místo v závoji mezi realitami, body, odkud mohou tyto entity snadněji pronikat do naší dimenze, ať už záměrně, nebo jinak? Odpovědi na tyto otázky se možná nikdy nedozvíme, ale je o čem přemýšlet.