JAK ZABÍT BOHYNI SMRTI

Slovanská bohyně smrti Mara nebo Mora je mnohým lidem známa jen velmi okrajově, mnohým vůbec. V pohádkách vídáme tak ještě Smrtku s kosou – převládá negativní dojem. Přitom se jednalo o velmi významnou bohyni, která se smrtí byla spojována jen natolik, že doprovázela duše zemřelých do nového života. Ale o tom později.

Kdysi dávno jsem se s jednou z jejích podob setkal osobně. A nebyl jsem sám, kdo ji viděl. Bylo to na Slovensku, v Chočských vrších nedaleko přehrady Liptovská Mara. Byla zima, sníh a já lezl dolů po skále, zatímco mí kamarádi šli po chodníku kolem skály. Byli rychlejší než já a pozorovali zdola mé lezecké pokusy. Byl mezi nimi jeden opatrný kluk, podařilo se mu přesvědčit ostatní, aby nestáli přímo pode mnou. Krátce nato se se mnou utrhl kus skály a roztříštil se přesně na místě, kde předtím stáli. Já jsem zažil zvláštní stav, že jsem viděl sám sebe shora, jak padám dolů. Když jsem se probral, zjistil jsem, že visím zachycen za malý stromek, který kousek níž ze skály vyrůstal.

Dokončil jsem šťastně svůj sestup a šli jsme si odpočinout. Sedli jsme si na zábradlí můstku, bylo krásné počasí, bílý sníh, modrá obloha. Z dálky se rychle přibližovala stará drobná paní celá v černém. Když přecházela přes můstek, pozdravili jsme ji. Krátce se zastavila, podívala se na nás, a aniž by odpověděla, pokračovala v chůzi a hodně rychle zmizela. Zděšeně jsme se na sebe podívali – ta paní neměla obličej. Mohl to být optický klam, měla na hlavě černý šátek předsazený dopředu, aby poskytl očím stín a náš zrak byl přivyklý na bílý sníh. To samé vidíte na přeexponované fotografii. Ale i tak to byl docela nepříjemný zážitek, ještě dlouho poté, kdykoliv jsem si na něj vzpomněl, přešel mi po zádech mráz. Jeden kamarád dokonce tvrdil, že viděl místo obličeje jen lebku. Vzhledem k tomu, že jsme se krátce předtím vlastně znovunarodili, jsme všichni dodnes přesvědčeni, že jsme tenkrát potkali Smrtku.

Plynula léta, při jedné ze svých meditací jsem došel k názoru, že bych se měl smířit se smrtí, zbavit se strachu z ní. Podobný obřad dělali japonští samurajové, aby mohli lépe a neohroženěji bojovat. Vybavil jsem si dávnou vzpomínku na mé setkání s její podobou, která mne pořád děsila. Překonal jsem v sobě strach a nechuť a tuto bytost jsem k sobě přivolal. Přišla. Stejná jako tehdy. Díval jsem se přímo do temného místa, kde se nachází obličej, a řekl jsem, že se jí nebojím. Snažil jsem se opravdově procítit svou absenci strachu, představil jsem si, že je to opravdu moje poslední sekunda. Uvědomil jsem si, že smrt opravdu není konec všeho, existuje nový začátek. Zmocnil se mne povznášející pocit štěstí a míru. Strach byl pryč. Několik dní nato jsem měl velmi živý sen, jaký se dostaví velmi zřídka. Byla válka, zřejmě 2. světová, byl jsem obyvatelem horské vesnice. Přijelo tam německé komando a začalo nás vyhánět z domů a cpát na korby nákladních aut.

Kolem mne samý křik a pláč, jen já jsem byl v klidu a usmíval se. Zastavil mě voják a houknul na mně, čemu se směju. Odvětil jsem mu, že vím, že už to budu za chvilku mít za sebou a oni se na světě budou ještě dlouho trápit. Zaslechl to velící důstojník, který si mě změřil pohledem a zeptal se: „Ty se nebojíš smrti?“ „Ne, proč bych měl?“, zněla moje odpověď. „My tě naučíme se bát“, řekl výhružně a nechal mne odvést k bazénu, který se v blízkosti nacházel. Poručil jednomu vojáku, aby si vzal kyslíkový přístroj a pomalu mě utopil. Byl jsem v klidu. Voják mě zezadu držel pod vodou a čekal, až se začnu zmítat. Byl jsem pořád beze strachu, i když mi v plicích docházel vzduch.

Vždy, když jsem si řekl, že to ukončím a vdechnu vodu, vytáhl mne nad hladinu, nechal mě nadechnout a znovu ponořil. To se opakovalo mnohokrát a já byl stále v klidu. Jen jsem si všímal, že obecenstvo, těšící se na můj zoufalý zápas o život, zklamaně odcházelo. Odešel poslední divák a já jsem věděl, že to již potápěč se mnou určitě ukončí, protože bude chtít odejít taky. Hned po ponoru jsem přestal být bezvládnou odevzdanou loutkou, otočil jsem se tváří k překvapenému vojákovi, usmál se na něj, vyndal jsem mu z pusy náustek s kyslíkem, dal si jej do svých úst a nepřítele jsem utopil. Vyšel jsem z vody a v klidu jsem odkráčel do blízkého lesa.

Sen jsem zřejmě právem mohl považovat za úspěšnou zkoušku, že jsem se smrtí vyrovnán. Druhý den jsem si při meditaci k sobě znovu přivolal onu tajemnou bytost. Zjevila se, stejná jako před tím. Poprosil jsem ji, jestli by mi mohla ukázat svůj obličej, že to už unesu. Sám jsem byl zvědavý, jak pohled na umrlčí lebku budu snášet. Jaké bylo mé překvapení, když šátek spadl a já spatřil obličej nadpozemské krásy. Tvář se usmívala a já se nemohl vynadívat. Pak bytost zmizela a už nikdy se mi ji nepodařilo přivolat.

O to víc jsem se pak snažil získat jakékoliv dostupné informace o ní. A jak zajímavé byly. Dozvěděl jsem se, že na rozdíl od ostatních ohavných bohů smrti po celém světě je slovanská bohyně jedinou krásnou. Takže obraz mé meditace se potvrdil. Dále jsem zjistil, že důvod její přítomnosti u umírajícího nebylo děsit, ale naopak přivádět duši ke světlu. MARA – MAtka RA (Ra = zářící všeprostupující energie). Musela být velmi oblíbena a uctívána, protože si křesťanští ideologové museli dát velkou a důkladnou práci, aby stopy po ní: 1. zahladili, 2. vzpomínky na ni znepříjemnili a 3. její uctívání přetransformovali na bytost spojenou s křesťanstvím.

• 1. Úkol zahlazení byl proveden natolik důkladně, že se o ní prakticky neví. Až v době nedávné, s oživením tzv. panslavistických idejí, byly na světlo boží vytaženy střípky starých materiálů, většinou z ruských archívů. U nás zůstaly jen nepřímé stopy – např. slovenský kříž, součást státního znaku, je snad čirou náhodou hodně podobný starověké runě znázorňující právě Maru. Nebo se dozvíme, že Morava se původně jmenovala Marava, stejně tak řeka Morava. Na našem území žil údajně germánský (kdo to dnes posoudí?) národ Markomanů. Nezapomeňme na – tentokrát keltského? – krále Marobuda.

• 2. Úkol znepříjemnění byl proveden jednoduše – slovní základ Mar byl nahrazen negativní emoce vzbuzujícím Mor. Cítíte ten rozdíl? Mar bylo něco pohádkového – dodnes v německém Märchen, Mar tj. pohádka. Kdežto Mor je dodnes vnímán negativně ve všech jazycích - mora, úmorný, mord, Mordor atd. To je důvod, proč byla Marava nenápadně změněna na Moravu. Ztížilo se vystopování skutečnosti.

Tady vidíme, že i bohyni smrti se dá v přeneseném významu slova zabít. V zájmu pochopení naší minulosti, odkazu dávných předků je důležité, tyto snahy přinejmenším oslabit, aby hledající člověk mohl i nalézt.

A ještě jednu zajímavost na závěr. V dnešní době se hodně mluví o čakrách (Čak = krouživá Ra = energie), které se zjednodušeně v těle starají o oběh energie. Yoga těch hlavních zná 7, jsou seřazeny od nejspodnějšího místa trupu až po temeno hlavy v jedné úsečce. Pro vyspělé bráhmany byly určeny pro rozvoj vyšších duchovních schopností dvě utajované v oblastech blízko podpaždí. Jejich propojením vzniká úsečka vytvářející s tou hlavní svislou kříž. A pokud budete chtít posilnit malé čakry očí a uší a budete se na ně soustředit a posilovat jejich činnost, vznikne druhá vodorovná úsečka a s ní i znak bohyně Mary. Umím si představit, jak se dávní vysoce duchovní jedinci se silně rozvinutými čakrami museli jevit sensibilnějším lidem – jako světelný dvojitý kříž. U souhvězdí byly taky jednotlivé hvězdy spojovány do dodnes známých obrazců. Když si u člověka odmyslíte hmotné tělo, zůstane jen to energetické, ve kterém čakry září jako velké hvězdy.

Propojte je a získáte znak bohyně Mary.