JE NÁŠ SVĚT REÁLNÝ? A CO JE VŮBEC REALITA?

Podívejme se na svět kolem sebe. Naše oči vidí lidi, zvířata, věci, přírodu. Ale je náš pohled objektivní? A co je to vůbec realita?

Vezměme si třeba modrou oblohu. Většina lidí ji bude vidět modře. Barvoslepý člověk ale šedě. Některá zvířata ji vidí v infračerveném spektru, nebo i jinak… Co z toho bude objektivní a co ne? Zde bude záležet pouze na většině zrovna přítomných lidí. Ale znamená většinový názor automaticky i objektivní? V mnoha případě určitě ne. A nejen v tomto příkladu. Zrak nás totiž klame a to už od útlého věku. Sám o sobě se na tom ale podílí velmi málo. Podstatný je mozek. Mozek – tedy v podstatě náš procesor, grafická a zvuková karta, (také čichová, hmatová, chuťová…) pevný disk i operační paměť. Nesmíme zapomenout ani na anténu a přijímač. Neboť již bylo prokázáno, že mozek může přijímat i odesílat informace.

Známé je i např. ovládání počítače pouze impulsy z mozku. Je to v podstatě biologický počítač. Tak přesně funguje mozek. Rozdíl je pouze v tom, že mozek člověka pohání v podstatě energie ze stravy, počítač přímo elektřina. Která se ovšem také musí vyrobit. Ale i v mozku pracují elektrické impulsy. A kde je software? To je naše duše. Duše, která časem vytvaruje vzezření člověka k obrazu svému. Jistě víte, že povaha většiny lidí se dá poznat z tváře. A není to náhoda. Většina lidí automaticky svůj výraz postupně změní (nejen) prostřednictvím gest a mimiky. Byly o tom vydány i mnohé knížky. A právě těmi gesty, prací svalů, které jsou po celém těle, se zjev člověka mění.

Ale abych se vrátil k mozku. Tento už krátce po tom, jak člověk začne vnímat okolní svět, nás často obelhává. Naše oko – jako každá čočka, posílá do mozku obraz otočený o 180°. Tedy ,,vzhůru nohama“. Mozek ho ale od určitého věku dítěte zase otočí a my své okolí vidíme od této doby správně. Ano, mozek je výkonný procesor a dokáže si s tímto problémem poradit. Ale podstata této operace je v tom, že nám zobrazuje jen to – co CHCEME vidět. V tomto případě je to samozřejmě dobře. Ale během života nás náš procesor klame neustále. Vidíme co chceme vidět, slyšíme co chceme slyšet. A velmi často bez zlého úmyslu! V životě jsem se o tom sám přesvědčil už mnohokrát.

A vědci to svými pokusy také přesvědčivě prokázali. Náš mozek totiž není až tak výkonný, jak by se na první pohled zdálo a práci si proto často ulehčuje. A díky tomu existují optické klamy, či iluzionistické triky. Bylo dokonce vědecky prokázáno, že i vědci – provádějící pokus – se stali obětí nedokonalosti vlastních mozků. Při vědecké práci a měření totiž ,,naměřili“ to – co chtěli naměřit! A až důslednost a nedůvěra jiné vědecké skupiny odhalila, že došlo k omylu. Je tedy jen otázkou času, kdy (při zachování dosavadního tempa vědeckého pokroku) v laboratořích vznikne počítač, který mozek hravě překoná. Přitom už před delší dobou vznikly počítače, které v šachu porazily člověka. Je pravdou, že k výhře je dovedlo něco jiného, než to – co pomohlo vyhrát člověku. To ale není tak podstatné. Důležitý je vždy výsledek. A jakým způsobem k němu dojdeme už ve velké většině případů nehraje roli.

Už před několika desítkami let byl proveden pokus s dětmi v Japonsku. Tyto malé děti ještě nevěděly, že se například vidlička nedá ohnout s přispěním mozku – tedy silou lidské vůle. A děti část příboru bez problémů ohnuly, nebo dokonce stočily. Dospělý člověk už ví, že to ,,není možné“ a podaří se to pouze málokterému. Tedy jenom tomu, kdo tomu opravdu věří. Pozor – věřit tomu musíte vnitřně. Nestačí si pouze říkat – já věřím, že to dokáži. Je to zcela stejné, jak si říkají někteří lidé – že se nebojí psa, pokud s ním přijdou do styku. Ale pes pozná (většinou hlavně podle pachu člověka), zda se dotyčný skutečně bojí, nebo ne. A podle toho dopadne i výsledek střetu.

Zde mohu uvést i další případy, kdy síla vůle člověka porazí i fyzikální zákony. Snad nejznámější je chůze po žhavém uhlí. Tento neoddiskutovatelný fenomén nedá spát mnoha vědcům. Zatím se to vědecky nikomu nepodařilo ani náznakem vysvětlit. Chvíli si vědci pohrávali s ,,vysvětlením“ – že nohu ochrání vrstva potu a pára údajně nohu ochlazuje... Zde bych snad jen zdůraznil, že pára vzniká ve větším množství při 100°C a už sama o sobě by člověku způsobila minimálně tvorbu puchýřů. A kolik potu by člověk na noze musel mít, když někteří chodí po žhavém uhlí i úsek 12 metrů! I spolek Sisyfos má o tom pochybnosti a přisuzuje část úspěchu psychice:

Existuje i názor, že se může uplatnit i voda, která je v potu nebo do které se někdy před chůzí po ohni chodidla namáčejí. Voda se rychle odpaří a vrstvička páry pak má sloužit jako zábrana převodu tepla ze žhavých uhlíků na chodidla. Tato možnost se označuje jako Leidenfrostův jev, je však považována za spornou. Při chůzi ohněm se uplatňují i psychologické faktory, především už při motivaci.

Ovšem, kdo se třeba byť jen přiblíží k rozžhaveným uhlíkům – cítí velmi silný žár. A to se jich při chůzi musí nejen dotýkat, ale přitlačí na ně chodidla celou váhou svého těla. Někteří další vědci se to snažili vysvětlit tím, že člověk po uhlících projde velmi rychle a tyto jej nestačí spálit. Zde jednak stále platí výše uvedené (noha se na ně přitlačí váhou celého těla) a jednak to vůbec nevysvětluje chůzi po střepech. Zde si někteří odvážlivci dokonce berou na záda dalšího člověka a na střepy skáčou dokonce i z vyvýšeného místa. Tady už vědci nemají žádné vysvětlení.

Jsou známé ale i opačné případy, kdy mozek tělo poškodí, aniž by byl k tomu reálný důvod. Jeden můj kamarád v mládí často trempoval. Večer u táboráku dostal nápad, jak napálit jednoho z kamarádů. Spolu s dalšími ho svázali a vyzuli boty i ponožky. V ohni rozpálili nůž do běla. Ukázali mu ho a řekli – že mu ho přiloží na chodidla. Což skutečně udělali. Kamarádovi ihned naskočily obrovské puchýře. Vtip byl v tom, že na nohy mu sice nůž přiložili, ale jiný - studený - který předtím položili do potoka s ledovou vodou. (Nože nenápadně za zády předtím vyměnili.) Na první dotek cítí člověk studené stejně – jako hodně teplé. A mozek vykonal své. Zde je jasně vidět, že puchýře na nohou se objeví nikoliv jako reakce kůže a těla, ale pouze mozku. A při chůzi po žhavém uhlí, kterému předchází delší psychická příprava je to zcela stejné. Mozek je přesvědčen, že se nic neděje a člověk dokráčí nezraněn. Známé jsou mnohé případy samovolného uzdravení nemocných lidí (např. s rakovinou), které lékaři označili za nevyléčitelné.

Snad jedna z nejzajímavějších studií o procesech v mozku je pokus v USA. Pro něj si vybrali odsouzence k trestu smrti. Požádali ho, zda by souhlasil vyměnit smrt na elektrickém křesle za popravu bezbolestným rozříznutím žil. Odsouzený souhlasil. Poté byl přivázán na židli. Ruce dlaněmi vzhůru. Oči měl zavázané. Potom mu přejeli tupým předmětem v místě, kde měl žíly. Vůbec nic se mu samozřejmě nestalo. Nakonec mu v místech – kde mu zdánlivě poranili ruce – navodili pocit vytékající krve. Polévali mu tyto místa 37°C teplou vodou. Odsouzený brzy nato zemřel! Po pitvě bylo zjištěno, že příčina smrti byla odkrvení mozku… Tedy mozek zabil sám sebe!

Takových příkladů je samozřejmě mnoho. Že mozek dokáže tělo ochránit, nebo naopak poškodit, aniž by k tomu byl reálný důvod, je zcela zřejmé. Známé jsou například případy, kdy člověka kousne zcela neškodný had. Pokud se uštknutý člověk domnívá, že plaz byl vybaven smrtelně jedovatým jedem – často bez pomoci zemře. V podstatě jen silou vlastního přesvědčení. A naopak jiný člověk vlivem např. placeba se zcela uzdraví z těžké nemoci.

Vyvstává zde tedy jedna velká otázka. Kde až je ta hranice – v případech kdy se mozek domnívá, že se nic neděje a člověk vyvázne nezraněn? Kam až člověk může zajít při fyzickém ohrožení svého těla bez rizika zranění? V podstatě je to vítězství ducha (tedy v podstatě duše ve spolupráci s mozkem) nad hmotou. V úplné dokonalosti to předvedl Ježíš. Asi se jeho skutky zdají mnoha lidem nemožné a vymyšlené. Ale pokud byste se poprvé setkali s někým, kdo vám bude tvrdit, že projde bosý po žhavém uhlí, či po střepech nezraněn – uvěřili byste mu?

Ale abych se vrátil k hranicím člověka – co by mohl vše dokázat? Pokud by se třeba dítěti od útlého věku tvrdilo, že ho výstřel z pistole nezraní a (trikem) by se mu tento pokus občas předvedl, bylo by možné – aby dítě zůstalo silou svého přesvědčení nezraněno? (Vzpomeňme na ohýbání vidliček mladými Japonci!) Zde už docházíme k hranici, kterou zřejmě nebude možné ověřit, nikdo samozřejmě nebude kvůli tomuto pokusu riskovat život člověka.

Navíc se zde vkrádají pochybnosti. Fyzikální zákony by přece měly platit! Proč v těchto případech tomu tak není? Ale může to být ještě zcela jinak? Co je vlastně skutečnost? Skutečnost je to – co vnímáme svými smysly a tedy žijeme ve světě, který si sami vytvoříme. Realita je tvořena z myšlenek. Překvapivě i jeden z nejznámějších vědců světa Stephen William Hawking připustil, že náš život může být v podstatě pouze virtuální realita. Ostatně sám svým osudem potvrzuje to, co jsem už výše uvedl. Stephen Hawking totiž trpí vážnou amyotrofickou laterální sklerózou a podle vyjádření lékařů neměl žít déle než dva nebo tři roky. Nemoc mu přitom diagnostikovali už v roce 1963…! A žije naštěstí dodnes.

V klasické fyzice tedy vysvětlení hledat nemůžeme. Co ale není možné vysvětlit v ní, je vysvětlitelné v kvantové fyzice. Vědci často s údivem sledují, co vše je možné. Pokud si prostudujete teorii strun, možnosti vstupu do jiných rozměrů a dimenzí, paralelních světů…nepřestanete žasnout. Zde je možné prakticky vše… Vše co vědci doposud pokládali za nemožné. Zkoumání je však teprve v počátcích a zatím není možné vytvořit definitivní závěry…
Rád bych ocitoval mého oblíbeného fyzika (který za fyziku dostal i Nobelovu cenu) Maxe Plancka:

Kolem nás neexistuje žádná hmota jako taková. Veškerá hmota má původ a existuje pouze jako důsledek síly, která nutí subatomární částice kmitat a udržuje tento náš nanejvýš chvilkový subatomický vesmír pohromadě. Za existenci této síly je odpovědné naše vědomí a inteligentní mysl. Naše mysl je matkou veškeré hmoty.