Kapička

"Stala se mi jednou tato zvláštní a krásná příhoda. Abych mohl provádět určité cvičení, bylo třeba zvolit si mimo jiné i jeden konkrétní zvuk. Dlouho jsem přemýšlel, nemohl jsem si vybrat, až nakonec jsem si zvolil zvuk cinknutí zvonu. Hned po tomto konečném rozhodnutí jsem se náhodou ocitl v místě, kde jsem zaslechl zvuk dopadající kapky vody na vodní hladinu. V tom okamžiku jsem věděl, že ten zvuk, který jsem hledal, měl být tento zvuk padající kapky. Naslouchal jsem dlouho tomuto krásnému zvuku, ale věděl jsem, že své konečné rozhodnutí již nemohu změnit.

Začal jsem provádět svá cvičení a co se nestalo. Pokaždé, kdykoliv jsem došek k místu, kde měl zaznít zvuk zvonu, zazněl poté i zvuk dopadající kapičky vody. Čím více jsem se bránil a odmítal tento zvuk, tím umíněněji ta kapička vody vždy současně se zvonem dopadla.

Nemohl jsem přijít na to, co mám udělat, abych se toho zvuku zbavil. Až najednou jsem pochopil. Tu kapičku jsem k sobě připoutal tím, že se mi její zvuk tolik zalíbil a nyní jsem jí vlastně odmítal. Přijal jsem tedy s láskou tento zvuk dopadající kapky vody a skutečně se stalo to, že se již nikdy při mém cvičení neobjevil." (Díky J. Ch., že nám vyprávíš takové příběhy.)

Když jsem ten příběh slyšela vyprávět, zapůsobil na mě ohromujícím způsobem. V jediném okamžiku jsem pochopila, že tento "zvuk dopadající kapičky vody" nosím uvnitř sebe sama a také nevím co mám udělat, abych se ho zbavila.

Ty "kapičky dopadající vody" se dnes a denně v nás ozývají, burcují nás a my je odstrkujeme, snažíme se je neslyšet, nemáme je rádi. Nebo s nimi bojujeme. Ve skutečnosti bojujeme a nemáme rádi sami sebe. Ty všechny představy a iluze, které jsme si o sobě i o celém světě vytvořili a připoutali je k sobě, se k nám vracejí a svojí nezdolností nás nutí k tomu, abychom je neodmítali, ale s láskou a pochopením přijali.

Jakmile dokážeme s láskou přijmout to, co jsme sami k sobě nějakým způsobem připoutali, co jsme dokonce sami vytvořili, splyneme s tím v pochopení.

Pořád se díváme někam ven a přejeme si to či ono. Nedokážeme chvilku v klidu posedět či třeba jít a prožívat ten okamžik. Stále jen žijeme v minulosti ve vzpomínkách či v budoucnosti v představách. Během života jsme toho kolem nashromáždili, ale nezajímá nás to. Stále se ženeme někam jinam. Pryč z přítomnosti. Chceme to či ono, toho nebo tu - a když to dostaneme, už to zároveň opouštíme a chceme zase něco nového. Nevíme co s tím. Vlastně utíkáme před zodpovědností a tak jsme jako psanci. Někdo někde to vystihl krásnou větou - není problém čehokoliv dosáhnout, ale problém je v tom, že když to dosáhneme, abychom to opravdu chtěli!

Také naše tělo nás omezuje. Je to jako bychom byli uzavřeni v kleci. Pro někoho to může být na jeho cestě zlatá klec, pro někoho jen omezující rezavý drát. Teprve poznáním, že to klec není, se omezení rozplyne a můžeme opět vzlétnout, nespoutaní a svobodní. To poznání přichází se smířením a přijetím sebe sama. Poznáním sebe sama ve všech svých projevech.

Tyto odmítané "kapičky vody" vznikly z obrovské touhy, ženoucí nás z místa na místo, motivující nás, ale kterou nikdy nenaplníme do dna, hledáme-li naplnění vně, protože ta touha, to je mé já. Teprve až vysílením už nemůžeme dál, jedna nádherná kapička lásky se oddělí ze srdce a zavlaží solar plexus v přijetí a odevzdání.

V tom okamžiku potkáváme a přijímáme sami sebe.

Představte si sebe, že jste Trojský kůň a uvnitř máte miliony "vojáčků". Jednoho za druhým vypouštíte ven na průzkum, ale nevpustíte žádného z nich zpátky. Protože když odcházejí, nevidíte jim do tváře, nevíte jak vypadají. Myslíte, že vypadají stejně jako vy (jste to přece Vy). Ale když se vracejí, myslíte, že jsou to nepřátelé, nepoznáváte se, děsíte se jich. A oni stojí u brány a buší a buší. Je jich čím dál více a vy jste čím dál prázdnější a vyděšenější.

Musíte najít v sobě odvahu otevřít tu bránu a s láskou je vpustit dovnitř. Přinášejí zkušenosti, poznání a lásku. Představte si sebe jako nádherný pohár nebo džbánek. Představte si každý z Vás sami sebe skutečně jako ten nejkrásnější pohár, jaký si dokážete ve své fantazii vytvořit. To jste Vy sami. Nádherní ve své jedinečnosti. Ale ten pohár je prázdný a je třeba ho naplnit. Kapkou po kapce. Přicházejí, padají doslova z nebe, ale my děláme to, že uzavíráme hrdlo a nedovolíme, aby nás naplnily. Hodnotíme, vybíráme. Jsme nešťastní a utoužení ze své prázdnoty. Neuzavírejte se. Otevřete se naplno a přijímejte s láskou co přichází. Uvidíte jak rychle prázdnota zmizí, protože budete naplněni láskou. Když budeme přijímat s láskou, budeme naplněni láskou a budeme vyzařovat lásku.

Všechno, co jsme vytvořili, se k nám vrací. Čeho jsme se nějak dotkli a ovlivnili to, touží po vyrovnání a opětné harmonii. Stejně i my toužíme po harmonii a návratu tam, odkud jsme vyšli.

S láskou

Marcela Regazzová