KOMOROVÉ HROBKY V IRSKU: JE JICH SKUTEČNÉ STÁŘÍ HRUBĚ PODCEŇOVÁNO?

Když jsem v červnu roku 2018 cestoval Irskem, měl jsem možnost navštívit spousty megalitických staveb včetně několika takzvaných „komorových“ nebo rovněž „chodbových hrobek“ z nichž ta největší a nejznámější se nazývá Newgrange. Podle klasických archeologických analýz bývá vznik komorových hrobek zařazován do čtvrtého tisíciletí př. n. l. a Newgrange konkrétně je zařazována do období 3200 let př. n. l. Předpokládá se tedy, že byly postaveny neolitickými lidmi obývajícími v té době Irsko. Některé ze staveb jsou zdobeny nádhernými „abstraktními vzory“ a „ornamenty“, které byly do kamenů použitých při stavbě všelijak vryty, vydlabány nebo vyřezány.      

Obecně bývají komorové hrobky obrovské, například Newgrange má na svém nejširším místě průměr 85 metrů (ze vzduchu svým tvarem připomíná lehce zploštělý kruh) a vrcholek, který je nižší než kdysi býval, dosahuje přibližně 12-ti metrů. Odhaduje se, že celá hrobka se skládá z 200 000 tun kamení a sutin. Vnější obvod hrobek je vyznačený megality, kterým se obvykle říká obrubníkové kameny. Newgrange se zvlášť proslavila díky jihovýchodnímu vstupu, na který upozorňuje vskutku ikonický obrubník. Za ním vstoupíte do chodby dlouhé 19 metrů vedoucí do 5 metrů dlouhé komory se dvěma postranními výklenky. Chodba je zakrytá tzv. vodorovnými, krycími kameny z nichž jeden může vážit i pár desítek tun, ale nejzásadnější na celé stavbě je děj, ke kterému dochází za dobrého počasí během zimního slunovratu. Jakmile vyjde slunce, paprsek světla prozáří chodbu a celou zadní komoru. Lidé, kteří toto zažili osobně, popisují zážitek jako ohromující, mystický a velice dojímavý.

V okolí lze nalézt hojné množství bílého křemence, což vedlo k domněnkám, zdali nebyla Newgrange tímto materiálem pokryta celá a nebo zda z něj nesestávala alespoň jakási již neexistující opěrná zeď. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století byla Newgrange „zrekonstruována“. Původně totiž zvnějšku připomínala pahorek zarostlý trávou, avšak na jeho jihovýchodní části byla vztyčena železobetonová zeď pokrytá bílým křemencem. Je jasné, že Newgrange takto v minulosti rozhodně nevypadala, a proto se tento zásah často označoval za „nejhorší archeologickou rekonstrukci na světě“ (Stoutová & Stout, str 6). Takže pokud se archeologové dokázali zmýlit i v tak základní věci jako je vzhled vnější fasády, je možné, že je mylná i datace stavby.

Tradiční datace vycházející z mytologické historie komorových hrobek a dalších megalitických staveb Irska se značně liší od chronologie archeologů. Podle „mýtů“ byly hrobky postaveny již ke konci poslední doby ledové cca. před 12 000 lety:

„…mytologie nás učí jak byla posvátní místa Irska postavena a jak se zrodili bohové a bohyně. Obrněný mnohonožec Mata, neboli Muc Dubh – nestvůrné černé prase – vytvarovalo krajinu, konkrétně údolí Boyne a další velké přírodní monumenty. To může být památka na poslední dobu ledovou, neboť v severních oblastech Země stále existují původní skupiny lidí, které si na pohyb ledovců vzpomínají. Poté se objevila velká bohyně matka, Cailleach Mór, která nad krajinou roztrousila ze své zástěry kameny, jenž označily posvátná místa země. Zde se usídlila božstva a také odtud vládly bohyně země.“ (Roberts, s. 4)

Považuji za zajímavé, že Jack Roberts výše zmiňuje i vzpomínku starých národů na poslední dobu ledovou, protože dokonce i průvodce po Newgrange zmínil myšlenku, že zkazky o velké bohyni matce mohou být vzpomínkou na ledovce zanechávající veliké hromady kamení napříč krajinou. Podle mého názoru by se dalo také spekulovat, zdali tyto mýty nehovoří pouze o přirozených změnách krajiny způsobených putujícími ledovci, které svého času pokrývaly velikou část Irska, ale také o lidských obyvatelích a jejich posvátných místech v této dávné době.

Avšak podle standardního archeologického dogma lidé Irsko osídlili v době mezolitické, tedy nejdříve dva tisíce let po skončení poslední doby ledové. Je sice pravda, že v této éře se velká část Irska nacházela pod ledovcem, ale to neznamená, že bylo neobyvatelné celé území. Jižní část Irska ledovci pokrytá nebyla (viz. Cofaigh, Telfer, Bailey. Evans), a tak se zde mohli usadit lidé. Zesnulý irský archeolog Peter Woodman (1943-2017) ve svém mistrovském díle z roku 2015 "První obyvatelé Irska" na straně 175 píše, že pokud si archeologové předem myslí, že něco nemůže existovat, tak často přehlížejí důkazy svědčící o opaku.

„Existuje-li hluboce zakořeněná myšlenka, že v době předcházející mezolitu nemohla existovat žádná lidská sídla, tak je pak takřka jisté, že dřívější sídla nalezena nebudou… Přítomnost poučeného amatéra nebo archeologa v terénu, připraveného přijmout myšlenky mimo obvyklý rámec, mohou být stejně důležité jako dochovaní důkazů.“

Rok po vydání zmíněné knihy (a rok před úmrtím autora) získaly slova profesora Woodmana nový význam: Byl nalezen rozhodující důkaz o přítomnosti lidí na území Irska v pozdní době ledové. V jeskyni na jihozápadě země byla nalezena prastará kolenní čéška medvěda zabitého lidmi, která nesla známky řezu. Podle radiokarbonová datace pochází čéška z období mezi 10 860 až 10 640 lety př. n. l., což pohodlně spadá do časového rámce pozdní doby ledové (viz. Dowd a Cardenová). Nález byl učiněn již v roce 1903, avšak poté byl uskladněn ve sbírce Irského národního muzea, takže k jeho řádné analýze a dataci došlo až o století později! Člověka pak musí napadnout, kolik dalších důkazů o raném osídlení Irska lidmi se může skrývat někde v krabicích.

Po několikáté návštěvě Newgrange a dalších megalitických „komorových“ hrobek mně postupně docházely jisté věci. Za prvé, ať už jsem se podíval kamkoliv, zdálo se mi, že nacházím důkazy o přestavbě nebo opětovném využití dřívějších materiálů. Je možné, že stávající stavby, které vidíme dnes (včetně moderních vykopávek a rekonstrukcí) pocházejí z období před pěti až šesti tisíci lety, avšak jejich původ je ještě starobylejší. Spousta kamenů například nese známky opětovného rytí v mnoha případech můžeme nalézt starší rytiny ukryté v různých prvcích staveb, což dokládá domněnku, že kameny použité při mnohem starších stavbách byly opracovány znovu (viz. Hensey). Za druhé, zdobení a rytiny nejen na obrubních kamenech, ale i v chodbách a komorách mi připomínají solární symboliku, což není překvapivé. Jak Liam Mac Uistin poznamenává: „Většina návštěvníků Newgrange tvrdí, že jim spirálovité vzory připomínají slunce (s. 69)“. Já bych zašel ještě dál a předložil domněnku, že spirály zobrazují různé aspekty solárních jevů, zvláště těch ke kterým docházelo na konci poslední doby ledové (což je téma, které v současnosti usilovně zkoumám).

A za třetí, nejedná se pouze o pohřebiště. Archeologové se totiž takřka jednoznačně shodují, že Newgrange a další tzv. komorové hrobky byly lidmi aktivně využívány během čtvrtého tisíciletí př. n. l. Ano, ve stavbách sice byly nalezeny lidské kosti a popel, ale to nemusí nutně znamenat, že to byly výhradně hroby. Z podobného důvodu za ně nepovažujeme středověké či renesanční kostely, přestože se pod nimi někdy nachází pohřebiště a pomníky zemřelým. Anthony Murphy ve své knize "Newgrange: Pomník nesmrtelnosti" učinil poznatek, který považuji za poměrně zajímavý. Newgrange se v prvé řadě proslavila svým umístěním ve vztahu k zimnímu slunovratu. Murphy zmiňuje, že v současnosti (v 21. století) dochází k zimnímu slunovratu, když se slunce nachází mezi souhvězdími Střelce a Štíra.  Během letního slunovratu se Slunce nachází mezi Blíženci a Býkem a natažená paže Oriona (jehož tělo se nachází pod Býkem) se zdánlivě natahuje po Slunci.

Avšak kvůli precesi byla  před nějakými 13 000 lety (tedy ke konci poslední doby ledové) situace opačná. Orion tehdy po Slunci během zimního slunovratu zdánlivě sahal a během letního se nacházel v oblasti Střelce a Štíra.  Význam souhvězdí Orion pro mnohé starobylé národy je dobře známý. Circa před 12-ti až 13-ti tisíci lety byla pozice Orionu zvěčněna třemi velkými pyramidami v egyptské Gíze (na tuto korelaci přišel můj kolega Robert Bauval a formálně ji představil ve svém článku Orion Correlation Theory a dále bych doporučil nahlédnout do knihy naší společné knihy "Origins of the Sphinx" z roku 2017 vydané nakladatelstvím Inner Traditions). Ve stejném období, tentokrát však na území jihovýchodního Turecka, bylo několik velkých staveb v Göbekli Tepe podobně situováno vstříc poloze Orionu, avšak v průběhu jarní rovnodennosti (viz autorova kniha "Zapomenutá civilizace").

V Egyptu byl Orion na obloze ztotožňován s bohem Osiridem a s obdobím Zep Tepi, neboli „prvotním časem“, prastarým „zlatým věkem“ a „časem, kdy bohové kráčeli po Zemi a učili lidstvo“. To dle mého odhadu odkazuje na cyklus civilizace existující na sklonku poslední doby ledové, kterou zničily sluneční erupce a s nimi související katastrofy, jenž okolo roku 9700 př. n. l. ukončily dobu ledovou. Nevíme s jistotou, koho nebo co Orion pro lid z Göbekli Tepe představoval, avšak jistá domněnka se přeci jen nabízí. Pohlédneme-li na tamější obrovské, antropomorfické pilíře bez tváří, avšak s výraznými končetinami, dlaněmi položenými v oblasti pupku, zdobenými opasky (Orionův pás přeci jen patří mezi nejvýraznější asterizmy na obloze) a bederními rouškami z liščích kožešin, může nás napadnout, že představovaly Oriona jako obrovského boha, možná jako posla nebo postavu, jež představila zákony, techniku a vůbec civilizaci tehdy ještě „primitivní“ společnosti. Podle Anthonyho Murphyho byl Orion v Irsku ztotožňován s mnoha bohy a hrdiny-zakladateli, včetně Lugha, který je asociován s uměním, řemesly, právem, pravdami a podobnými civilizačními atributy, kterým pak naučil obyvatele Irska. Je zajímavé, že Lugh byl někdy spojován zároveň jak s bouřemi tak se Sluncem; Že by se jednalo o památku na solární bouře na konci poslední doby ledové?

Je tedy možné, že by i Newgrange byla postavena v souladu s konstelací souhvězdí Orionu? Spousta mých akademických kolegů by takovou myšlenku odmítlo jako nesmyslnou, jelikož Newgrange byla postavena nejdříve 6000 let po skončení doby ledové. Existuje sice plno důkazů, že „komorové“ hrobky a další megalitické stavby byly používány v období mezi pěti až šesti tisíci lety př. n. l., avšak i archeologové hlavního proudu uznávají, že některé kameny v Newgrange a dalších “neolitických“ památkách pochází ze starších staveb. Takže to co dnes známe jako Newgrange, vzniklo na místě starší vyvýšeniny a jak poznamenávají Stoutovi, „...účel této starší vyvýšeniny zůstává tím největším tajemstvím Newgrange“ (s. 13). V některých případech totiž obyvatelé Irska z období čtvrtého tisíciletí př. n. l. přepracovávali staré konstrukce a nebo nově využívali jejich stavební materiál, podobně jako staří Egypťané přestavěli starou sochu lví bohyně Mehit do podoby Sfingy. Zachováním orientace Newgrange vůči pozici Orionu během zimního slunovratu před 5 000 lety si  staří Irové připomínali dřívější epochu, kterou znali z tradičního vyprávění.

Anthony Murphy také upozornil, že z Newgrange před 12 000 až 13 000 lety šlo nad horizontem vidět pouze nataženou paži Oriona. O mnoho tisíc let později, z důvodu precese, vystoupalo celé souhvězdí nad horizont, avšak mnohem, mnohem dříve, v průběhu doby ledové, byl Orion vidět celý. Takže je možné, že prastaré kultury si nejenže pamatovaly úplný vzhled souhvězdí, ale rovněž zaznamenaly jeho postupný sestup za horizont s očekáváním, že se Orion časem opět vynoří. Znamená to, že se důkladně věnovali astronomickému pozorování, které pak předávali z generace na generaci. Vrátíme-li se ke spojení Lugha s Orionem, stojí za zmínku, že Lugh byl označován i jako Lámfada, což znamená „dlouhá paže“. Nebyl to tedy náhodou odkaz na dlouhou Orionovu paži stoupající nad horizont (jak šlo tehdy pozorovat z Newgrange) na konci poslední doby ledové?

Co se týče předávání irských zvyků a informací z generace na generaci, tak je vhodné zmínit údiv tradičních učenců nad jeho spolehlivostí. Uznávané autority studující Newgrange, jako například Geraldine a Matthew Stoutovi, zmiňují, že tento starobylý monument byl v období před 2. století př. n. l. „opuštěn“, avšak o několik tisíciletí později, během prvních staletí křesťanské éry, se k němu vypravovali poutníci. Píší, že: „Těžko si představit, jak se příběhy o nějakém místě předávaly napříč sedmi sty generacemi, ale jak jinak bychom vysvětlili, že i po tak dlouhé době byla Newgrange stále považována za významné místo?“ (s. 94) Ano, autoři skutečně píší „sedm set generací“, což vychází na 14 000 let pokud přijmeme myšlenku, že jedna generace trvá dvacet let.

Je možné, že v textu mělo stát „sedmdesát generací“, avšak argument ohledně spolehlivosti ústního podání stále stojí. Dáme-li dohromady dostupné důkazy, tak jsem přesvědčen, že Newgrange (stejně jako mnoho dalších prastarých staveb podobného typu v Irsku) je víc než jen pouhá „neolitická komorová hrobka“. Historie těchto míst je mnohem významnější, bohatější a sahá mnohem dál, než archeologové hlavního proudu standardně uznávají. Souhlasím tedy s názorem profesora Woodmana (viz. výše), jak je důležité nespoléhat jen na „konvenční vědění“.

-konec-

------------------------------------------------------------------------------------

ODKAZY:

Stoutová, Geraldine a Stout, Michael. Newgrange. Cork University Press, 2008/2016.

Roberts, Jack. The Sacred Mythological Centres of Ireland., Bandia Publishing, 2016.

Cofaigh, Colm, Telfer, Matt, Bailey, Richard a Evans, David. Late Pleistocene Chronostratigraphy and Ice Sheet Limits, Southern Ireland, Quaternary Science Reviews,  2012.

Woodman, Peter. Ireland‘s First Settlers: Time and the Mesolithic, Oxbow Books, 2015.

Dowd, Marion a Cardenová, Ruth. First Evidence of a Late Upper Palaeolithic Human Presence in Ireland. Quaternary Science Reviews, 2016.

Hensey, Robert. First Light: The Origins of Newgrange. Oxbow Books,  2015/2017.

Mac Uistin, Liam. Newgrange, Knowth, and Dowth. Dublin: O‘Brien Press, 2006.

Murphy, Anthony. Newgrange: Monument to Immortality. Dublin: The Liffey Press, 2012.

Schoch, Robert. Forgotten Civilization. Inner Traditions, 2012.