Kosmická mise Mayů (6) - Copan

        Copan je prezentován jako jako místo, které je významnou součástí světového dědictví pod ochranou UNESCO od roku 1980. Je to také nejdůkladněji studované město Mayů za posledních 150 let. Tento fantastický archeologický park je hlavním zdrojem informací o starověké mayské civilizaci. Americký právník John Lloyd Stephens a anglický umělec Frederick Catherwood ve své knize "Postřehy z cest po Střední Americe v oblasti Chiapas a Yucatan popsali jeho návštěvu ke které došlo v rozmezí let 1839 - 1840 následujícím způsobem:

        " Je nemožné popsat nadšení, které jsme pocítili v průběhu průzkumu této oblasti. Tato země je zcela panenská, bez průvodců a knih pro turisty. Všecno je tak nevinné. V podstatě jsme nevěděli co nás čeká deset yardů před námi. Jednou jsme se prodírali větvemi  stromů a křovinami divoké révy, když jsme zničeho nic narazili na absolutně nepoškozenou starobylou sochu dávno zaniklé Mayské kultury. Tento objev doprovázený křikem papoušků a opic vytvářel zcela nezapomenutelnou kulisu. Je zcela nemožné popsat onu nádheru, která nás zde na každém kroku obklopovala."

       Editor Joséph Gardner představuje Copan ve své knize "Tajemství starověkých Američanů" těmito slovy:

       "Copan je jedno z nejstarších, největších a nejkrásnějších  Mayských kulturních center. Je prostě nádherný. Ukazuje se, že copánští astronomové byli obzvláště dovední. Byli to s největší pravděpodobností právě oni, kteří byli autory extrémně přesných výpočtů zatmění a délky tropického roku."

       V luxusním atlasu "Světy minulosti - atlas archeologie" (Collins 2003) hovoří:

       "V období mezi 6 - 8. stol. n.l., tedy v pozdním klasickém období Mayské kultury nastala agresivní expanze. Město Tikal bylo přebudováno a významné chrámy, paláce a další stavby městské infrastruktury byly vybudovány v Palenque, Piedras Negras, Copán, Quirigua, Naranjo a Coba."

      V  "Atlasu starověké archeologie" od Jasquetty Hawkesové (1974) se zase dočteme:

      "Copan je jedním z nejkrásnějších mayských center, které se stalo slavným svými sochami a hieroglyfy. Stavby byly vybudovány v klasickém období. Nedávno objevená nádherně zdobená kamenná deska vznikla zřejmě někdy kolem roku 800 n.l. Zanedlouho poté zůstalo město opuštěné. Jádro města se zkládá z akropole, kde se nachází hřiště, chrámy a důležité budovy. V chrámu bylo postupně dekodováno celkem na 2500 specifických glyfů. Na oltáři, který je umístěn v prostředí hlavního náměstí  se nachází množství soch, většinou ze sedmého a nebo osmého století našeho letopočtu."

      Jiný aurtor, Jonathan Norton Leonard ve své knize "Starověká Amerika" (1967) píše v podobném duchu:

       "Copan je umístěn na plošinách Hondurasu. Byl dobře organizované centrum duchovního života, oddaný umění, věděni a posvátným hrám. Dokonce v rozumově orientované civilizaci Mayské bylo město Copan významným kulturním centrem. Symboly vytesané do  kamené ukazují, že právě zde vznikala paradigmata na kterých byly vytvořené kalendáře a další matematické systémy a nástroje. Na úžasném dlážděném hřišti hráli různé míčové hry, které byly velmi populární napříč celou Střední Amerikou. Nicméně mnoho takových her bylo náboženského a nebo jinak posvátného charakteru."

      V knize pod názvem "Střední Amerika" napsaná Natashou Nortonovou se zase poukazuje na tyto detaily:

      "Když Španělé přišli na toto místo, bylo město opuštěné. Celá řada důležitých artefaktů byla vybudována v období mezi roky 564 - 737 n.l. I když místní chrámy nejsou tak působivé jako ty v Tikal, najdeme zde zcela fantastickou výzdobu a jedinečné glyfy. Hieroglyfické schodiště je jedinečné v celém mayském světě. Severně od schodiště se nachází obrovské hřiště, které si dodnes uchovala perfektní podobu. Dole pod hřištěm se pak nachází série kamenných desek s velmi přesnými vytesanými detily mayských vůdců. Když britský diplomat John Lloyd Stephens toto místo v roce 1839 navštívil byl tak ohromený, že za 50 dolarů koupil celý archeologický park. Dokonce chtěl do své rodné Anglie většinu z artefaktů přestěhovat, ale naštěstí se tak nestalo."

      Na první pohled se tyto zdroje, ať již vědeckého a nebo pro turisty populárního charakteru, zdají velmi poučné a popisují město jako něco vyjimečného a fascunujícího, přesto se z pohledu duchovního jeví jako povrchní minimálně v přístupu dát odpověď na množství palčivých otázek, které zůstávají dodnes nezodpovězené. Jakým způsobem se tato kultura dostala do těchto džunglí? Jaký byl ve skutečnosti účel kamenných památníků? Odkud se vzala znalost matematického a astronomického charakteru, kterou Mayové disponovali? My se pokusíme v následujících částech reportáže na tyto otázky postupně odpovědět, ale abychom tuto podivnou skládanku neznámého dobře složili dohromady musíme nyní Honduras opustit. Pocestujeme do Guatemaly. Tam navážeme plynule na naše objevy a dopníme mozaiku již zjištěných fakt.

       Jedním z největších melodramat Střední Ameriky a zároveň zcela nezapomenutelným zážitkem je cestování autobusem. Stojím na prašné silnici, kde je zaparkováno množství autobusů. Okolo nich běhá několik "náhončích", a každý z nich se vás snaží dostat do právě jim avízovaného vozidla. Jejich pohyb vytváří jakoby pocit naléhavosti. Pasažeři postupně zaplňují autobusy, tak jak se blíží čas odjezdu. Odjezd je sice známý, ale čas příjezdu do cílové stanice je velkou neznámou. Tak jak narůstá počet cestující, narůstá i teplota v autobuse za vydatného přispění místního velmi slunečného počasí. Nakonec nastoupí i ten poslední návštěvník, který v podstatě sedí na zádech řidiči. Mezitím pomocný personál na střechu autobusu nakládá všechno možné. Pneumatiky, různorodé balíky, bedny s drátěným pletivem, bedny se slepicemi, které nám budou po celou dobu cesty úspěšně kvokat nad hlavami. Co se nevejde na střechu musí se vejít do uličky mezi levou a pravou řadou sedadel. Ovšem jak se pak cestující, který bude vystupovat z autobusu dostane ven, ví  jen Bůh. Nakonec si někdo z cestujícíh sedl na místo řidiče a začal turovat autobus. Ze začátku si mnozí myslí, že již pojedeme, ale po chvíli jejich naděje opět pohasnou.

      V jistou chvíli se přece jen objeví muž s velkým knírem, kloboukem na hlavě a bílou košilí. Vyhání neposlušného cestujícího a usedá za volant. Bez jakéhokoliv varování se vozidlo prudce rozjede a ujíždí směrem k horám, to že ze střechu spadlo za autobus na zem několik balíků s neznámým obsahem zase až tak nikoho nezajímá. Vydáváme se na dlouhou cestu do Guatemaly.

      Během cesty ovšem začíná další divadlo. I když má autobus zastávky - nezastavuje. Dveře jsou permanentně otevřené a tak lidé čekající na zastávce musí do autobusu naskakovat za jízdy. Ten pouze přibrzdí a pak vše záleží na šikovnosti potencionálního cestujícího. Obdobná atrakce nastává, pakliže chce cestující z autobusu vystoupit. Přiznám se, že mne při těchto krkolomných výkonech skutečně běhal mráz až po zádech. Někteří lidé nestojí ani na zastávkách, čekají totiž různě rozmístěni po stranách silnice kudy projíždíme. Řidič autobusu troubí prakticky na všechno, a když náhodou není na co, tak prostě troubí jen tak "pro radost". Jeho troubení je doprovázeno kokrháním kohoutů a zděšeným kvokáním slepic na střeše, případně zoufalým lamentováním spolucestujících. Záhy jsem pochopil, že jsme všichni vydání na milost a nemilost řidiči autobusu. A tak celé toto neuvěřitené autobusové monstrum se přesunuje kilometr za kilometrem ke vzdálenému cíli cesty.

       Po několika hodinové strastiplné cestě zastavuje v malé vesnici. Hluk motorů utichá, ale o to více se ozývají zoufalé zvuy zvěřince na střeše vozidla. Řidič nás vybízí k náštěvě místní kavárny kde se máme osvěžit. Pro následující etapu cesty to budeme jistě potřebovat. Nic nenechávám náhodě a zaujímám místo u prvního stolku, který se namane. Řidič se posadil na lavičku před vchodem, položil si klobouk přes oči a.... usnul.

      Asi po hodině pokračujeme v jízdě, tedy pokud se zcela zběsilá exibice řidiče, který se v plné rychlosti s přetíženým autobusem řítí i do těch nejostřejších horských zatáček dá vůbec takto nazvat. V jedné chvíli mizí v rokli jeden z mnoha balíků umístěných na střeše, ale nikomu to evidentně nevadí.

      Ale nakonec jsme se dočkali. Po mnoha hodinách cesty se blížíme k hlavnímu městu Guatemaly.

     Hurá!!!!  Přežili jsme.