KOUZLO "DŽU-DŽU" HROZÍ (3)

Slovo „fetiš“ pochází z portugalského slova feitiço, tj. „amulet“, a naznačuje cosi uměle vytvořeného. S ním se Neale setkává v první kapitole nazvané Strom, který se nechtěl pohnout z místa. Africký předák vysvětluje: „Ano, pane, tento strom fetiš. Toto fetiš, ten strom být dům pro ducha, pane, duch udělat dům v tento strom,“ a následně doporučil, aby zavolali fetišistického kněze, který požádá ducha, bydlícího ve stromě, aby se laskavě odstěhoval, jestliže se ovšem najde jiný ‚právě tak dobrý krásný strom‘.“ To se po jeho zásahu podařilo téměř „zázračně“, a ačkoliv Neale nebyl stále přesvědčen o tvrzení, že se ve stromě usadil duch, a pokud v něm měl své sídlo, zabraňoval jeho vyvrácení, ale poté, co se ani nehnul při zapřažení všech koňských sil v dosahu, jej nakonec pár dělníků málem ledabyle lanem vytáhlo z půdy, nedalo se tedy pochybovat, že se doopravdy přihodilo cosi velice podivného, a brzo se měl sám stát cílem džu-džu, když se náhle bez jakéhokoliv předchozího varování svalil na postel se strašlivou bolestí hlavy, neschopen pohybu.

Pak se jednoho večera roku 1953 ocitl uprostřed oslňujícího záblesku obrovského výboje zářivého světla maje pocit, že stojí u jedné stěny pokoje a dívá se neúčastně na své vlastní tělo spočívající na loži, pak prošel zdí ložnice, která mu nebyla překážkou a za ní byl obrovský, temně modrý prostor, v němž se řítil nejvyšší rychlostí do nesmírné dálky, aby nakonec dospěl do jiné jasně osvětlené oblasti a odtud vedla ještě zářivěji osvětlená chodba někam dál… Tak to trvalo tři týdny, kdy si sáhl na samé dno svých sil, než byl propuštěn do domácího ošetření a Adžaj, který ho přišel navštívit, se mu svěřil s názorem, že původcem jeho onemocnění je džu-džu. Nealův pohled na věc se radikálně změní. Téměř smrtelný útok prostřednictvím černého prášku nesoucího kouzlo džu-džu byl totiž předposlední fází jeho procesu obrácení. Teprve po zásahu Adžajova strýčka Tetteye, bílého čaroděje džu-džu, byl schopen se plně uzdravit. Tettey měl na sobě domorodý oblek, barevné roucho všude potištěné vytřeštěnýma očima, jež podle přesvědčení domorodců odháněly uhrančivé pohledy, okolo krku měl podivně vyhlížející talisman a podivný prsten vyrobený ze sloního ocasu coby amulet jakožto ochranu proti některým způsobům černé magie.

Po jeho návštěvě dospěl Neal k názoru, že džu-džu je něco daleko většího než jen nevinné čáry-máry, jak si až doposud myslel. Tettey se vždy nezabýval džu-džu, když ale v poměrně krátké době ztratil osm synů, věděl, že to způsobil neznámý nepřítel, který určitě vyhledal nějakého mocného kouzelníka, aby nejprve zabil Tetteyovu rodinu a pak samotného Tetteye, načež by se zmocnil jeho majetku. Tehdy dospěl k názoru, že se musí naučit magickému umění, a proto odešel do Zavoltské oblasti, kde působí tajné společnosti a kulty. Nakonec byl jednou z nich přijat, prodělal výcvik, a nakonec obdržel oficiální odznak. Pak už bylo jen otázkou času, než rozvinul své schopnosti tak, že mohl ochránit své děti, ženu i sebe proti útokům jiných kouzelníků, zachránil velký počet obětí, které by jinak bez jeho pomoci na džu-džu zemřely.

Poměrně hutnou a detailní je kapitola desátá - "Ochrana před čarodějnicemi", ale k těm stěžejním patří dozajista i ta dvanáctá - "Bašta džu-džu", a zejména čtrnáctá - "Zlatý svit", neboť Neal společně s Albertem Cunninghamem spatřili obrovitou kouli oslnivého světla, jejíž kontury se odrážely proti měsíci, od krajů vyšlehovaly paprsky světla různých barev, pozorovali ji skoro dobré dvě hodiny. Cunningham měl nadto u sebe přítele, hlavního kontrolora z "Úřadu měr a vah" nigerijské vlády, který u něj přenocoval, a oba si ráno lámali hlavu, co to mohlo být a zda to nebyl létající talíř. Následující večer se vše opakovalo. A po měsíci se to přesně na den stalo znovu. A také příští noc se zjev ukázal znovu a přesně ve stejnou hodinu jako ve třech předchozích případech. Neal se rozhodl, že se zeptá místního pozorovatele pro Flying Saucer Review, zda byly v oblasti hlášeny nějaké podobné jevy. Posléze o tom podrobně hovořil ještě s důstojníkem královského letectva a zjistil, že o kouli zlatého světla dostával hlášení z různých stran. Zmínil se o té záhadě i Adžajovu strýci Tetteyovi a malamu Alargimu a oba mu řekli, že jde o magické úkazy – on sám tomu ale nikdy neuvěřil.

Překvapivé vyprávění o Nealeových zážitcích z tohoto vzrušujícího prostředí je zárukou toho, že je pojednání "Kouzlo džu-džu hrozí" opravdu zajímavé. Ale možná je to právě důslednost jeho objektivního a racionálního vypravěčského hlasu, díky kterému jsou nadpřirozené události ještě uvěřitelnější a děsivější. Zdá se, že své líčení podává nenásilně a klidně a vyzývá čtenáře, aby si udělal vlastní názor na pravdivost vúdú. Nealeovou silnou stránkou jako spisovatele je zcela jistě jeho střízlivost, když se setkává s tak kontroverzním, citlivým a nesvětským tématem. Kazatel wesleyánské církve pan Simpson byl přesvědčen o tom, že džu-džu a čarodějnictví existuje a že síly zla jsou skutečné. Neal slyšel už dříve mnoho narážek na „Temný kontinent“ od lidí, kteří těchto slov používali lehce a samozřejmě, pro něj však ta slova měla větší význam. Vlastnosti této podivné temnoty byly mystifikující i děsivé. Sympatetická magie,^[9] stejně jako používání amuletů, lektvarů a rituálů, to vše je patrné v této zdánlivě neznámé klasice. Nealovo podrobné a poutavé vyprávění bude velmi zajímavé pro každého, kdo se o okultismus zajímá byť jen okrajově. Na konci senzační závěrečné kapitoly se Neal svěřuje:

„Došel jsem k ještě pevnějšímu přesvědčení, že mnozí afričtí kouzelníci ovládají mocná tajemství, která jsou v Evropě velice málo známa a že tyto magické vědomosti se předávají z generace na generaci. … V některých případech Afričané daleko předehnali Evropany, zvláště ve znalostech přírodních a duševních sil.“

V doslovu pak doznává, že:

„....můj zájem o čarodějnictví a černou magii mezitím vzrostl tak, že jsem se všemožně snažil dozvědět a poznat co nejvíc. … Ocitáme se v silném pokušení vysmívat se Afričanům a opovrhovat jimi pro jejich obřady a rituály. Nezapomínejme však na orgie pana Crowleye, který praktikoval se svými žáky »sexuální magii« a používal drogy jako kokain, opium a hašiš. Jestliže potřásáme se sympatií, která není na místě, hlavou nad příběhy o lidských obětech, jak o nich vypráví očitý svědek. Jestliže existuje Dobro, pak musíme se stejnou logikou připustit, že existuje Zlo. A tito podomní obchodníčci s čarodějstvím jeho schopnost údajně umí využít. Ale ať už odpověď dopadne jakkoli, ať vzniknou jakékoli teorie, já sám vím, že jsem za těch deset let v Ghaně byl právě tak obětí jako pozorovatelem nevysvětlitelné hry podivných a děsivých sil. Dnes ani v nejmenším nepochybuji, že Afričan ovládl vlastním a tajuplným způsobem jednu z nejpodivnějších sil na světě – totiž džu-džu.“

Za poznámku stojí, že v roce 1969 – kdy publikace "Kouzlo džu-džu hrozí" vyšla – bylo jméno Crowley známo velmi málo a objevilo se kupodivu v témže roce ještě i v knize "Jitro kouzelníků".^[10]

Motiv džu-džu pronikl i do soudobé filmové tvorby nigerijských filmových tvůrců. V roce 2021 byl na londýnském filmovém festivalu prezentován film "Juju Stories" tří tamních režisérů,^[11] kteří zcela výjimečným způsobem v duchu magického realismu zpracovali tři nigerijské příběhy přinášející divákům zajímavý úhel pohledu na moderní Nigérii, která má stále pevně zapuštěné kořeny v minulosti, ale vedle reálného světa se v nich objevují magické nebo fantastické prvky. Zdá se, že my lidé jsme opravdu pověrčiví. Jak se civilizace vyvíjela, tyto „babské povídačky“ postupně vymizely. Nahradily je pokroky vědy a medicíny. V mnoha venkovských oblastech však tradice přetrvávají a často se díky migraci přenášejí do městského folklóru. Je tomu tak i v západní Africe, kde mnozí stále praktikují džu-džu. Tato lidová magie se soustřeďuje na předměty, jež mohou být obdařeny mocí a manifestují se obvykle jako kouzla a čáry. Skupina "Surreal 16 Collective", která vznikla jako reakce na komerčnost "Nollywoodu", se na svou zemi dívá jinou optikou. S využitím podobného přístupu jako "Dogme 95" se nám představila trojice nesourodých příběhů, které do popředí staví vyprávění příběhů. Je to neobvyklý přístup, který však těmto podobenstvím vdechl nový život.

Ve filmu Michaela Omonua - "Nápoj lásky" udělá neprovdaná žena cokoli, aby získala muže svých snů, splňuje však realita její očekávání? V příběhu Abby Makamy Yam se podivně změní život uličníka, když na ulici sebere svazek bankovek, aby se pak dostavily velmi neblahé a nepředstavitelné následky. A konečně C. J. „Fiery“ Obasi natočil filmovou povídku "Pod knutou čarodějnice" s portrétem čehosi, co vypadá jako vřelé přátelství a láska, leč ve skutečnosti jde o cosi mnohem zlověstnějšího, neboť obojí se promění v obsesi, když mladá vysokoškolačka přitáhne pozornost čarodějnice. Správného naladění bylo dosaženo i poslechem dynamické souhry všech jazzových hudebníků – pianisty McCoy Tynera, basisty Reggieho Workmana a bubeníka Elvina Jonese – se saxofonistou Waynem Shorterem na skladbě "Juju" z července roku 1965 (nahrávka byla pořízena 3. srpna 1964), jejíž struktura ve stylu bebopu, modal jazzu a hard/post bopu místy připomíná jednoduchost afrického nápěvu s jeho magickou působivostí. Ze začátku je v ní trochu víc západního pobrukování, ale v jejím závěru se opakování hudební fráze blíží vzrušenému hekání a mektání afrických čarodějů během nočních rituálů.^[12]

A kouzlo džu-džu neuhranulo jen jazzmany – anglická novovlnná skupina "Siouxsie and the Banshees" nazvala své slavné čtvrté studiové album z roku 1981 právě "Juju", jejž Steven Severin označil za konceptuální se zaměřením na temnější prvky a k tématu jsou na něm mj. skladby jako Spellbound (Očarování), Voodoo Dolly (Vúdú panenka), Head Cut (Uřezaná hlava) a Halloween. Kritička hudebního časopisu "Melody Maker", spisovatelka a novinářka Cathi Unsworthová, popsala  v roce 1995 "Juju" jako „...jedno z nejvlivnějších britských alb vůbec“. Obálku pro "Kouzlo džu-džu hrozí" navrhl v dobovém duchu koláží Adolfa Hoffmeistera malíř, grafik, ilustrátor, typograf a výstavní designér Jaroslav Fišer (1919-2003). Samostatně vystavoval od roku 1946, v letech 1957-1958 byl členem skupiny "Bilance", členem "Umělecké besedy" se stal roku 1992. Inspirací pro něho byla díla Paula Kléea a Joana Miróa a Jaroslava Švába.

Kombinoval různé výtvarné prostředky jako grafické znaky, prvky koláže a typografické postupy. V letech 1959-1987 vytvořil sto čtyři filmových plakátů – jeho plakát k filmu "Hra o jablko" režisérky Věry Chytilové získal roku 1976 cenu "Stříbrný Hugo" na "Mezinárodním filmovém festivalu" v Chicagu. Působil ve výstavnictví, vytvořil řadu knižních ilustrací a navrhoval také poštovní známky. Stejně tak tvořil i v užité grafice, navrhoval například knižní obálky edice Smaragd, České básně, Divadlo, Karavana nebo výše zmíněná speciální překladová řada Kobra nakladatelství Orbis pro detektivní, dobrodružnou a fantastickou literaturu, v níž vyšlo v letech 1969-1971 celkem 24 svazků za redakce Františka Jungwirtha a Otakara Blandy, která měla zprvu sešitový charakter, později vycházela ve formě brožovaných knih.

-konec-

-----------------------------------------------

PRAMENY:

[9] Sympatetická neboli imitativní magie je druh magie založený na víře že věci na sebe mohou působit na dálku na základě skrytého vnitřního souladu.
[10] Jacques Bergier, Louis Pauwels: Jitro kouzelníků. Svoboda, Praha 1969.
[11] Juju Stories. Režie: Abba Makama, C.J. „Fiery“ Obasi, Michael Omonua. Nigérie, Francie 2021.
[12] Wayne Shorter: Juju, https://youtu.be/yS0O5nfHmPM