MAGICKÁ TEORIE, ANEB KDYŽ JE MOŽNÉ ZCELA VŠECHNO (3)

Zábavná věda - Einsteinova záliba v absurdnostech

Neodpustím si nabídnout několik „chuťovek“ relativistické fantazie: Einstein své teorie rád „znázorňoval“ příklady z obrázkové knížky. Předváděl nekonečně dlouhé vlaky jedoucí po ještě delších tratích, nad nimiž, třeba si představit, je „vypumpovaný vzduch“. Jsou zde světelné záblesky a pozorovatelé s hodinami, které jdou jednou napřed a podruhé pozadu. Měřítka užívaná pozorovateli jsou patrně gumová, protože u totožných předmětů měří různé délky podle toho, jak rychle vlak jede. Ale to nevadí, protože tyto předměty se mění přesně stejně, jako měřítka, takže pozorovatel naštěstí vždy naměří totéž jako předtím. Věnujme chvíli „Lorentzově kontrakci“, jak se tomuto nesmyslu honosně říká: „V pohyblivých systémech jsou délky vždy kontrahovány (tedy zkracovány) vzhledem k těm nepohyblivým.“ Tak dobře. Posadíme tedy jednoho fyzika do zmíněného vlaku a necháme ho vyhodit z okna metrovou tyč. Na náspu stojí druhý fyzik, který ji chytí. Pokud to bude relativista zjistí, že tyč měří, povězme, už jen 98 centimetrů. To je samo o sobě dost udivující, ale bude to ještě lepší. Po změření, nemusí nijak spěchat, protože vlak je nekonečně dlouhý, tyč hodí zpátky do vlaku a hle! Tyč se opět zkrátila!

Jelikož všechno lze považovat za relativní, lze tedy i oba systémy, „násep“ a „vlak“, střídavě považovat za pohyblivé či nehybné, při čemž Lorentzova kontrakce bude věci stále jen zkracovat a nikdy je neprodlouží. Spokojeně tak můžete zkracovat tyče pouhým pohazováním sem a tam – jen obličej „pozorovatele“ patrně bude stále delší a delší… To jsou samozřejmě jen myšlenkové experimenty, které nikdy nebyly a nemohou být provedeny. Podle Einsteina ale jde o „skutečnosti spočívající na zkušenostech“. „Vnucuje se závěr, že se zde nejedná o skutečnou přírodu, ale o matematickou fikci a naprostý fyzikální nesmysl; na druhou stranu je ovšem v Einsteina věřící odborník tlačen k závěru, že jsem to já, kdo nechápe geniální myšlenky velkého Mistra.“ Další rozpor najdeme v příkladu s hodinami, také známém jako „paradox dvojčat“. Proveďme další myšlenkový pokus: palubní hodiny na kosmické lodi vzdalující se od Země vyšlou každou hodinu světelný impuls.

Pohybuje-li se loď pořádným tempem, uvidíme světelné záblesky v delších než hodinových odstupech, protože světlo každého záblesku musí urazit pokaždé delší dráhu, takže se pokaždé trochu víc „opozdí“. Totéž se bude dít, budou-li astronauti pozorovat záblesky světla ze Země. V obou případech se to bude jevit tak, jakoby hodiny na protistraně šly pomaleji. Až potud je to logické a abychom to pochopili nepotřebujeme žádnou Teorii relativity. Trik se projeví až na zpáteční cestě. Člověk by myslel, že vše jen proběhne v obráceném pořádku, tzn., že hodiny na protistranách zdánlivě půjdou stále rychleji (ve skutečnosti jdou stále stejně přesně) a po přistání oboje ukážou naprosto stejný čas. Ne tak podle Einsteina. Kvůli nedbalé matematice použité v rovnicích „smí“ jeho hodiny jen zpomalovat, nikdy ne zrychlit (z téhož důvodu, který neustále jen zkracuje
tyče: „relativistický kořen“ má vždy menší hodnotu než jedna).

Protože se astronauti musí řídit podle geniálního Einsteina, mají problém. Jeden z nich jde domů navštívit své dvojče a údajně zjistí, že zůstal mladý, zatímco bratr zestárnul. Ergo: „Rychlé cestování udrží člověku mládí.“ V krabici protřepávaný „živý organizmus“ stárne pomaleji: „Toto je nepopiratelný důsledek námi předložených principů, které nám byly vnuceny zkušenostmi,“ řekl Einstein roku 1911 v Curychu. Nepochybně jde o „skutečnosti spočívající na zkušenostech“ jakéhosi hodně protřepaného pozorovatele. Správně trapné to ovšem začne být v okamžiku, kdy se dvojče, které zůstalo na Zemi bude také odvolávat na „relativnost pohybu“ a začne se rovněž prohlašovat mladším. Takže - které to vlastně bude? I na to našel Einstein odpověď: podle jeho rovnic prý mají pravdu oba bratři, jenže vždy „ten opačný“ si toho není vědom. Ještě nějaké otázky?  Pro Einsteina bude lepší, když se kosmické lodě nikdy nevrátí. NASA se proto pro každý případ raději drží klasických vzorců a nepoužívá ty relativistické.

Fyzik Wilhelm Müller, profesor v Mnichově a Sommerfeldův nástupce míní: „Teorii relativity vymysleli u psacího stolu matematici, kteří úplně ztratili smysl pro přírodu – je to zdánlivý problém zavánějící magií. Fyzika se takto stala eskamotérstvím, z nějž se vytratil veškerý řád a smysl Kosmu. Zbyly jen diferenciální rovnice představující kouzelné formule, jejichž pomocí člověk může změnit nebo nechat zmizet vše, co nelze napasovat do tohoto krámu … Teorie relativity nebere vůbec žádný ohled na skutečnou povahu věcí. Matematický formalizmus bezohledně fušuje do téměř všech kvalitativních úrovní a mění skutečné fyzikální problémy na zdánlivé, které s konkrétními fyzikálními otázkami nemají vůbec nic společného.“ Závěry Teorie relativity jsou jednoduše absurdní, ale „relativistům naproti tomu právě tato absurdita připadá jako znamení nejvyšší oduševnělosti.“

Vše je dávno „dokázáno“

Jak to vlastně vypadá s důkazy, jimiž údajně lze doložit časovou dilataci, a spolu s ní i celou tuto teorii? Poslechněme si, co k tomu uvádí Stephen Hawking: „Tento efekt byl skutečně pozorován, když byl porovnán údaj hodin, které zůstaly na zemi s údajem stejných hodin, které se nacházely v dopravním letounu. Hodiny v letadle skutečně šly pomaleji, než hodiny, které zůstaly na zemi.“  Patnáct let předtím, než to Hawking řekl, takový pokus skutečně proběhl: Alley z Marylandské univerzity nechal roku 1976 naložit atomové hodiny (nejpřesnější hodiny na světě) do letadla, které pak vystoupalo do výšky 10 km a pak uletělo asi 120 km při rychlosti asi 430 km/h. Po přistání byly hodiny na palubě stroje porovnány s hodinami, které zůstaly na letišti a hle! – palubní hodiny šly o 47 miliardtin sekundy napřed! Byl to tedy přesně opak toho, co tvrdil Hawking patnáct let poté. Na jeho obhajobu chci věřit, že byl špatně informován. Ale co teď s tím? Jak jsme už viděli relativisty výsledky nějakých experimentů vůbec nezneklidňují, a ani tehdy se tak nestalo.

Tentokrát, podle nich, byla za výsledek zodpovědná „časová kontrakce gravitace“, která víc než vyrovnala dilataci vyvolanou pohybem. Nezapomeňte! Mladost si lze udržet nejen protřepáváním, gravitační pole omlazují také, a dokonce mnohem víc! Super. Takto relativisté nemohou nikdy prohrát. Tento experiment stejně nelze brát příliš vážně. Jednou jsem to propočítal: přesnost atomových hodin byla v sedmdesátých letech maximálně 2x10-11. [17] Podle údajů potřeboval letoun s hodinami, včetně stoupání a přistání, nejméně půl hodiny, ne-li víc. To je 1800 sekund. To znamená, že nepřesnost měření u obou hodin ležela v oblasti 36 miliardtin sekundy. Naměřená hodnota tedy byla naprosto v rámci tolerance nepřesností, a proto nemá žádnou výpovědní hodnotu. Autoři sice tvrdí, že jejich hodiny byly čtyřicetkrát přesnější, ale ani za nic nechtějí prozradit odkud ty superpřesné hodiny měli. Podobný experiment provedli v roce 1971 Hafele a Keating.

Cestovali s atomovými hodinami dvakrát kolem světa (patrně jako vždy na úkor daňových poplatníků), jednou západním a podruhé východním směrem a tvrdili, že potvrdili teorii relativity s přesností na 8% (ať už to znamená, co chce). Není mi známo, zda pohybované hodiny šly rychleji či pomaleji, ale to je konečně jedno, protože teď už víme, že by Teorie relativity stejně byla „potvrzena“ v obou případech. V každém případě vyšlo najevo toto: „Základem výpočtů byly palubní deníky kapitánů letadel. Udaná data nevycházejí z přímých pozorování, byla vypočtena; byla získána ´matematickou extrakcí´ z letových poznámek.“ Tomu, že letečtí kapitáni vedou palubní deníky s přesností na miliardtinu sekundy, už neuvěřili dokonce ani Pohár trapnosti definitivně přetekl poté, když Hafele a Keating dodatečně sdělili, že „kvůli větší přesnosti ne zcela jednotně jdoucí atomové hodniny přepnuli během cesty na synchronní běh“. ] K tomu už opravdu není co dodat. Neslavný „důkaz“ pak hodně rychle zmizel v propadlišti zapomnění.

Einsteinův útěk vpřed, čili: Zachraňte nesmysl větším

Do podobných rozporů se relativisté vmanévrovali v neposlední řadě proto, že postavili teorii nad experiment. Tato teorie je svatá pravda, zjevená lidstvu „geniálním“ Einsteinem a všechno, co do se ní náhodou vejde je prezentováno jako „důkaz“ … co se nehodí je oddiskutováno ve mlýně nezbytných pomocných hypotéz. Obecná teorie relativity tvrdí, že světlo je vychylováno „časoprostorovým zakřivením“ gravitačních polí. Proto by nějaká hvězda, předtím než by zmizela za Sluncem, musela být viditelná o něco déle, než se dalo očekávat, protože by její světlo v jistém smyslu muselo obcházet Slunce obloukem, což logicky nelze pozorovat, protože Slunce svítí extrémně silněji než hvězda, již je třeba pozorovat. Podle Hawkinga „britská expedice v roce 1919 sledovala zatmění Slunce ze západní Afriky, přičemž potvrdila předpověď Obecné teorie relativity: časoprostor není plochý, ale zakřivený v něm obsaženou hmotou. Toto byl Einsteinův největší triumf.“

Tento citát ukazuje, že nelze očekávat, že by si teoretik lámal hlavu nad nějakou realitou. Například nad tím, jak jasná by musela být taková hvězda aby přezářila jas oblohy v okolí Slunce (zatmění Slunce totiž obvykle probíhá jen ve dne…), nebo jaké že to precizní teleskopy stateční Britové tenkrát vláčeli západní Afrikou. Doufejme, že přitom moc neprotřásli své atomové hodiny. Ale i kdyby mohli pozorovat to, nač se Hawking odvolává zůstává skutečností, že Slunce není kulečníková koule s ostře ohraničeným okrajem. Je to těleso obklopené několik tisíc kilometrů silnou atmosférou, v níž panují extrémně vysoké teploty. Je tedy logické, že zde se dráha světla ohýbat musí. Prohlásit nějakou (natož klíčovou) teorii za dokázanou na základě ukvapeného závěru, učiněného podle pozorování sporné hodnoty, je nejen nečisté, ale naprosto nevědecké.  Einstein ale má i zábavnou stránku. Jeho přítel P. Ehrenfest jednou navrhl, aby namísto pérová váha začali říkat „kapesní pérová váha“. Einstein přehlédnuvší léčku poté vyvinul vlastní kapesní fyziku. Kapesním hodinkám začal říkat „kapesní měřič pole“ a měl kapesní přístroje, kapesní systém, kapesní teploměrnou teplotu, kapesní množství energie Q atd. I tyto nesmysly supergénia jsou podchyceny v Análech.

Profesor filozofie Oskar Kraus, který vyučoval v Praze ve stejné době jako Einstein, mu jednou řekl: „Když se člověk blíže podívá na to, s čím jste se tu vytasil, nevidí čas a prostor, ale měřítka a hodiny, které jste poničil místo toho abyste je opravil. V podstatě to už ani nejsou hodiny a měřítka, ale jen na papír zaznamenané jednotky ohraničující prostor a čas, I a t.“ [24] Kraus se zde dotýká problému, jímž se ve své práci „Grundfehler der Relativitätstheorie“ (Základní omyly Teorie relativity) podrobně zabývá Karl Brinkmann: totiž pojmů „prostor“ a „čas“. Relativisté spokojeně „zakřivují“ a „kontrahují“ prostor, čas i hmotu, čímž dokazují, že vůbec nepochopili oč ve fyzice vlastně jde. Základem fyziky jsou pozorování materiálního světa. Pojmy prostor, čas, hmota a energie jsou pomocné konstrukce, užívané k porovnávání dvou nebo více těles nebo stavů. Mají smysl jen ve vztahu k něčemu jinému. Žádná věc není sama o sobě velká nebo lehká, vlevo nebo vpravo, žádný čas či prostor není krátký nebo dlouhý, pokud nevíme: ve vztahu k čemu?

Aniž bychom to kdy vyslovili, většinou užíváme vztažných systémů, na nichž jsme se jaksi dohodli, jako třeba na pařížském „prametru“, abychom vůbec věděli o čem hovoří ostatní. Litr benzínu zůstane (doufejme) litrem benzínu, jedno u které pumpy budeme tankovat. Pro údaje o pozici máme délkové a šířkové stupně, jimiž dělíme třeba povrch Země. Spor o pohyb Země, s nímž měl takové potíže Galilei, vlastně byl jen sporem o lepší, protože jednodušší vztažný systém. Každé měření je v podstatě porovnáváním něčeho, co neznáme, s tím, co známe (metr, hodina apod.). Hodinových strojků používáme proto, že běží dostatečně rovnoměrně a jejich ciferníky člení časový prostor mezi dvěma událostmi (začátkem a koncem měření) na pokud možno co nejmenší dílky (sekundy). To, co takto odečteme, je prostorové, totiž pozice ručiček nebo údaj symbolizovaný číslicemi digitálního displeje. Nazýváme to „čas“, ale vlastně bychom měli říkat „odstup mezi dvěma událostmi“. Totéž platí i pro „hmotu“ a „energii“.