MÉNĚ ZNÁMÉ TAJNÉ SPOLEČNOSTI NA PŘELOMU XIX. a XX. STOLETÍ (1)

Kokuryūkai

Tajné společnosti jsou často líčeny jako mocné instituce řídící ze zákulisí politiku národních států. K úspěšnému vedení války je zapotřebí vojenské zpravodajství a adekvátní příprava na událost samotnou. Zatímco Carl von Clausewitz (1780-1831) měl na hodnotu vojenského zpravodajství spíše negativní názor,^[1] v současné době se všeobecně uznává, že vojenské zpravodajství má rozhodující podíl na výsledku konfliktu^.[2] Ne každá armáda však má kapacitu shromažďovat takové informace nebo připravovat válku jakýmkoli jiným způsobem, protože důležitost těchto opatření ještě nepožívala respektu u všech vojenských sil, dokonce ani u těch, které operují už od konce 19. století. Například japonské vojsko nemělo vojenskou zpravodajskou službu ještě v pozdním období Meidži (1868-1912). Japonská císařská armáda musela částečně zajišťovat získávání informací z jiných zdrojů při přípravě války proti Rusku v letech 1904 a 1905.^[3]

Jednou z organizací, která nesla zásadní odpovědnost za tento úkol, byla "Amurská společnost" (Kokuryūkai),^[4] tajná japonská společnost, kterou roku 1901 za účelem přípravy války proti carskému Rusku založil Ryōhei Uchida (1874-1937).^[5] Japonský název Kokuryūkai (Kokuryu-Kai) je často chybně překládán jako „Společnost Černého draka“. Správný překlad, "Amurská společnost", se vztahuje k cíli této společnosti – tj. rozšíření sféry japonského vlivu na asijské pevnině až po řeku Amur.

Když komodor Matthew C. Perry (1794-1858) přinutil Japonsko otevřít v roce 1853, šógunát Tokugawa, který vládl Japonsku od roku 1603, nedokázal nasadit armádu, aby čelil požadavkům Spojených států na otevření přístavů na břehu ostrova. V důsledku toho bylo Japonsko násilně integrováno do světového systému, který se vyvíjel už od 15. století.^[6] Šógunát neměl jinou možnost, než s vládou USA podepsat smlouvu o přátelství a obchodu, což byl ve skutečnosti eufemistický název pro první z takzvaných „nerovných smluv“ v historii země.^[7] Zahraniční tlak však nejenže přinutil šógunát podepsat smlouvy se západními imperialistickými mocnostmi, ale také způsobil, že počínaje rokem 1868 se japonská společnost v rámci reforem Meidži radikálně transformovala.^[8]

Proces obnovy nejen posílil postavení japonského císaře jakožto dominantní politické moci v zemi, ale také zahájil obrovský proces modernizace ve všech možných oblastech japonské společnosti. Původně bylo na tento východoasijský ostrov najato mnoho zahraničních odborníků (o-yatoi gaikokujin), aby pomohli tuto transformaci uskutečnit.^[9] Vládci v Tokiu se obzvláště zaměřili na armádu, námořnictvo a japonský průmysl kvůli obavám, že se stanou druhou Čínou, rozdělenou a ovládanou konsorciem cizích mocností.^[10] Díky holandským stykům v Dejimě byla japonská vláda informována o nejdůležitějších událostech ve Východní Asii, zejména o opiových válkách, které donutily Čínu sklonit se před nadřazeností Západu a v dalším kroku přijmout koloniální rozdělení svého území.

Slogan "fukoku kyōhei", „obohatit stát, posílit armádu,“^[11] se stal symbolem prvních let japonské modernizace, i když i jiné obory těžily nejen z importu západních znalostí do Japonska, ale také ze zkušeností najatých cizinců, kteří byli v prvních desetiletích období Meidži vlivnými učiteli. Kromě Jacoba Meckela^[12] (1842-1906), pruského důstojníka, který měl významnou zásluhu na vojenském rozvoji japonské imperiální armády, který trval až do započetí rusko-japonské války, působili v Japonsku v mnoha dalších odvětvích i němečtí specialisté. Zatímco japonské námořnictvo bylo ustaveno a vycvičeno s pomocí britských poradců, vojsko původně cvičili francouzští důstojníci, později v něm však dominoval prusko-německý vliv.

Třebaže industrializace Japonska byla v dějinách národa považována za zázrak moderního období, ne každý souhlasil s rychlým průběhem modernizace a změn.^[13] Ti, kdož trpěli nesmírně rychlou transformací, byli samurajové, vojenská vládnoucí třída období Tokugawa,^[14] jejíž členové byli čím dál více znepokojeni západní orientací Japonska. Hnutí "sonnō jōi", „ctít císaře, vyhnat barbary,“ nabývalo na vlivu a uskupení vystupující proti obnově výrazně posilovaly. Bez boje se zdálo, že nejsou ochotni přijmout rozhodnutí vlády císaře Meidžiho,^[15] která nejenže musela bojovat ve válce Bošin^[16] proti šógunátu, ale také se musela vypořádat se samurajskými povstáními v Japonsku, přičemž povstání v knížectví Sacuma v roce 1877 patřilo mezi nejslavnější a v jeho čele stál charismatický vůdce Saigo Takamori (1828-1877).^[17]

Dalším příkladem samurajské rebelie bylo povstání v Šinpúrenu v roce 1876. Jukio Mišima popsal událost ve druhém díle tetralogie "Moře plodnosti" v románu "Splašení koně". V roce 1967 podstoupil vojenský výcvik a založil svou „soukromou armádu” Tatenokai, „Společnost štítu“, která měla střežit japonské hodnoty. V roce 1965 podle vlastního scénáře založeného na stejnojmenné povídce natočil krátký černobílý film "Láska k vlasti" (Júkoku), v němž ztvárnil roli poručíka Císařské armády, který spáchá rituální sebevraždu seppuku. V roce 1970 se se čtyřmi členy Tatenokai zabarikádoval na velitelství japonských "Sil sebeobrany" (Džietai). Přivázali tamního velitele k židli a Mišima ve svém proslovu vyhlásil požadavek návratu moci císaři. Po svém proslovu spáchal seppuku.

Porážka těchto rebelů a nastolení stabilní vlády v Japonsku mělo své důsledky. Síly, které se postavily proti vládě, se organizovaly v tajných společnostech jako je "Gen’yōsha" (Společnost Černého oceánu),^[18] jejíž členové se pokusili ovlivnit japonskou zahraniční politiku, přičemž se považovali za dědice odkazu Saiga Takamoriho. Na druhou stranu se násilně sjednocené Japonsko mohlo nyní soustředit na svoji zahraniční politiku, která byla agresivní a expanzivní a pravděpodobně se považovalo za pokračovatele Toyotomi Hidejošiho (1536–1598), který se během imdžinské války (1592-1598) pokusil okupovat velkou část Východní Asie.^[19] Nucené otevření Koreje v roce 1876, pouhých dvacet tři let poté, co bylo Japonsko stejným způsobem nuceno otevřít své přístavy, vedlo k příští orientaci japonských expanzivních ambicí.

Rusko-japonské vztahy se dále zhoršovaly vlivem událostí spojených s boxerským povstáním v roce 1900.^[20] Zvýšený tlak zámořských zemí, které dostaly pod svou kontrolu řadu čínských přístavů a území, způsobil na konci 90. let 19. století obnovení starých tajných spolků, které vystupňovaly aktivitu proti cizincům. Jejich oporou byli zejména rolníci. Tato společenství zakládala svou činnost na prolnutí metafyzické náboženské mystiky a xenofobie. Nejdůležitější takové hnutí se jmenovalo "I-che-tchuan", neboli „Pěst ve jménu míru a spravedlnosti“. Odtud byl odvozen i název boxeři. Boxerské povstání bylo ozbrojeným konfliktem probíhajícím v Číně v letech 1899 až 1901 mezi hnutím tzv. boxerů, tajnou čínskou organizací zaměřenou proti cizincům, a osmičlennou aliancí koloniálních mocností v čele s Velkou Británií. Příčinou povstání byla především snaha zamezit rostoucímu vlivu evropských států a Japonska na čínském území po prohrané první čínsko-japonské válce (1894-95).

-pokračování-

-------------------------------------------------------------

PRAMENY:

[1] Carl von Clausewitz: O válce. Academia, Praha 2008.
[2] Ohledně kritiky Clausewitzova dogmatického postoje viz Victor M. Rosello: Clausewitz’s Contempt for Intelligence, in Parameters, 21, 1991, str. 103-114.
[3] Frank Jacob: Der unkontrollierte Geheimdienst: Die Spionagearbeit geheimer Gesellschaften für das japanische Militär während der Meiji-Zeit, 1868-1912 ve sborníku Lisa Medrow, Daniel Münzner, Robert Radu: Kampf um Wissen. Spionage, Geheimhaltun und Öffentlichkeit 1870-1940. Ferdinand Schöningh, Paderborn 2015, str. 179-193.
[4] Prvořadými díly o Amurské společnosti jsou: Frank Jacob: Die Thule-Gesellschaft und die Kokuryūkai: Geheimgesellschaften im global-historischen Vergleich. Königshausen & Neumann, Würzburg 2013; Frank Jacob: Japanism, Pan-Asianism, and Terrorism: A Short History of the Amur Society (the Black Dragons), 1901-1945. Academica Press, Bethesda 2014; John Wayne Sabey: The Gen’yōsha, the Kokuryūkai, and Japanese Expansion. Ph.D. Thesis, University of Michigan, 1972.
[5] Autorem nejpřesnějšího biografického díla o životě Uchidy je Ryūhei Hatsuse: Dentōteki uyoku Uchida Ryōhei no kenkyū. Kyūshū Daigaku Shuppankai, Fukuoka 1980.
[6] K problematice světového systému viz: Immanuel Wallerstein: World-Systems Analysis: An Introduction. Duke University Press, Durham 2004. Srv. https://cs.wikipedia.org/wiki/Teorie_svěho_systému.
[7] Nejlepší anglický přehled japonských jednání se západními imperialistickými mocnostmi a role nerovných smluv skýtá Michael R. Auslin: Negotiating with Imperialism: The Unequal Treaties and the Culture of Japanese Diplomacy. MA, Harvard University Press, Cambridge 2004. Nejenom USA, ale i další mocnosti, které později Japonsku takové smlouvy vnutily, měly eminentní zájem na získání statutu „nejoblíbenějšího národa“. Viz Murase Shin’ya: The Most-Favored-Nation Treatment in Japan’s Treaty Practice During the Period 1854-1905. The Journal of International Law, 70, 2/1976, str. 273-297.
[8] Reformy Meidži byla série reforem japonského císaře Meidži, které začaly po roce 1869 měnit zastaralé feudální Japonsko v moderní industrializovaný stát podle evropského vzoru. Japonsko v polovině 19. století žilo v relativním klidu, nad nímž bděl přísným okem šógunát rodu Tokugawa. Společnost byla rozdělena na kasty. Viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Reformy_Meidži.
[9] Kvalitní historický přehled o roli těchto najatých cizinců se nachází v knize Noboru Umetani: O-yatoi gaikokujin: Meiji Nihon no wakiyakutachi. Nihon Keizai Shinbunsha, Tōkyō 1965.
[10] Shinji Kojima: Ahen Sensō kara Shingai Kakumei: Nihonjin no Chōgoku-kan to Chūgokujin no Nihon-kan. Tōhō Shoten, Tokio 1991, kap. 1.
[11] Viz David C. Evans, Mark R. Peattie: Kaigun: Strategy, Tactics, and Technology in the Imperials Japanese Navy, 1887-1941. Naval Institute Press, Annapolis 2012, str. 1-31.
[12] O Meckelově životě a významu viz Georg Kerst: Jacob Meckel. Sein Leben, sein Wirken in Deutschland und Japan. Musterschmidt, Göttingen-Zürich-Frankfurt 1970.
[13] Ohledně boje mezi modernizátory a těmi, kdož odmítali podpořit změny srv. Paul Akamatsu: Meiji 1868: Revolution and Counter-Revolution in Japan. Harper & Row, New York 1972.
[14] Období Edo, nazývané rovněž období Tokugawa, je období japonských dějin v letech 1603-1867. V roce 1603 byl oficiálně založen šógunát Tokugawa, když byl prvním šógunem rodu Tokugawa jmenován Iejasu Tokugawa. Poté až do roku 1867 vládli Japonsku jako šógunové Iejasuovi potomci.
[15] Srv. https://cs.wikipedia.org/wiki/Období_Meidži.
[16] Válka Bošin byla japonská občanská válka z let 1868 až 1869, vybojovaná mezi vládnoucím šógunátem Tokugawa a císařskou stranou, usilující o návrat politické moci císařskému dvoru. Viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Válka_Bošin.
[17] Co se týče ambivalentní role Saigō Takamoriho během transformačního procesu počínaje rokem 1868 až po povstání v Sacumě roku 1877 viz Frank Jacob: Nihon: Beiträge zur japanischen Geschichte, ALTIJA, New York 2016, str. 26-36. Viz rovněž https://cs.wikipedia.org/wiki/Takamori_Saigō.
[18] Kokuryūkai byla v zásadě odnoží společnosti Gen’yōsha, jejíž založení se datuje do roku 1881. Některé práce chybně zdůrazňovaly vliv pravicové společnosti Gen’yōsha na japonskou zahraniční politiku. Srv. Takeyuki Tanaka: Uchida Ryōhei-ō gojūnensai nensai ni atatte no warera no ketsui to shimei v díle Takeyuki Tanaka: Uchida Ryōhei-ō gojūnensai tsuiboroku. Kōgyokusha shuppanbu, Tōkyō 1987, str. 1; Wieland Wagner: Japans Außenpolitik in der frühen Meiji-Zeit (1868-1894). Die ideologische und politische Grundlegung des japanischen Führungsanspruchs in Ostasien. Franz Steiner Verlag, Stuttgart 1990, str. 210. Obvykle je to tato chybná koncepce pojící se s jednou z nejvlivnějších prací o Společnosti Černého oceánu, tj. Egon Herbert Norman: The Gen’yōsha: A Study in the Origins of Japanese Imperialism. Viz Jon Livingston, Joe Moore, Felicia Oldfather: Imperial Japan 1800-1945: The Japan Reader, sv. 1. Pantheon Books, New York 1973, str. 355-367.
[19] Nejdůležitější knihu o této válce napsal Samuel Hawley: The Imjin War: Japan’s Sixteenth-Century Invasion of Korea and Attempt to Conquer China. Royal Asiatic Society, Korea Branch, Seoul 2005.
[20] Viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Boxerské_povstání.