MYSTERIUM TUNGUZSKÉ KATASTROFY (2)

       V roce 1936 u řeky Olguidakh jeden z geologů navigovanými staršími domorodci narazil na hladkou kovovou polokouli rudé barvy, která trčela ze země s tak ostrou hranou, že by se o ní podle doslovného vyjádření daného člověka "dal střihat nehet". Zdi podivného monumentu byly asi 2 cm silné a trčely nad zemí asi do pětiny délky průměru daného objektu. Ta část nad zemí byla šikmo vykloněná takže se pod tím dalo pohybovat jako pod střechou. Geolog vyhotovil komplexní popis a zaslal ho do regionálního centra v Jakutsku.

Pokračování pasáže: Očitá svědectví

       V roce 1979 se archeologická expedice vyslaná právě z Jakutska pokoušela najít popisovanou polokouli, kterou v minulosti objevil jejich kolega. Průvodce, kterého si členové týmu najali sdělil, že v mládí objekt několikrát viděl, ale že se oblast velmi změnila, takže nedokázal najít místo lokalizace. Artefakt je prý velmi těžké uvidět, člověk okolo něho může projít třeba desetkrát aniž cokoliv zaregistruje. V zásadě jde o štěstí.

      Když se v materiálech vrátíme do ještě hlubší minulosti objevíme poznámky R. Maakova z roku 1853. Velmi známého průzkumníka předmětné oblasti. V jisté pasáži jeho poznámek můžeme nalézt velmi zvláštní sdělení: "V Suntar, tedy v horní části Viliuy se nachází potok, který se v místním nářečí nazývá Algy Timirbit proudící do Viliay. Nedaleko jeho ústí se nachází gigantický útvar v podobě "kotle z mědi". Jeho velikost je neznámá protože je viditelná pouze jediná strana, ale pod jejím příkrovem roste několik stromů".

       Zřejmě stejnou věc zaznamenal N.D. Archipov výzkumník starodávných kultur v Jakutsku: "Mezi populací žijící v údolí Viliuy existuje legenda z dávných dob, že nedaleko této řeky se nachází obrovský útvar z bronzu. Tato legenda si zaslouží velké pozornosti jelikož v dané oblasti se vyskytuje několik menších vodních toků, které ve své názvu v místním nářečí mají slovo Olguidakh, neboli "Potok velkého zvonu (kotle)".

       A tady je úryvek z dopisu, který v roce 1996 napsal Michail Koretsky z Vladivostoku, který také navštívil "Údolí smrti":

       "Byl jsem tam celkem třikrát. Poprvé v roce 1933 se svým otcem, který si do těch míst šel vydělat nějakou tu korunu. Pak jsem tam byl již sám. Bylo to v roce 1937 a naposledy jako účastník skupiny mladých dobrodruhů v roce 1947. Víte, Údolí Smrti se prodlužuje podél pravého přítoku řeky Viliuy. Na konci je pak celý řetěz údolí podél inundačního území. Ve všech třech případech jsem tato místa navštívil s průvodcem Jakutské národnosti. Nešli jsme sem z důvodu, že by se nám vedlo nějak špatně, ale lákala nás možnost rýžovat zlato bez hrozby, že byste na konci sezóny byli oloupeni a nebo dostali kulku do hlavy.

      Pokud jde o tajemné objekty, tak těch tam bude s určitostí více. Ve třech případech, kdy jsem tuto lokalitu navštívil jsem viděl celkem sedm těchto věcí. Zarazila a zároveň mátla mě na nich jedna věc. Všechny byly absolutně stejných rozměrů, alespoň pokud jsem mohl svými vlastními prostředky posoudit.

       Za druhé. Všechny ty věci byli vyrobeny z neznámého kovu. Psal jsem, že byli vyrobeny z mědi, ale to není přesné. Nebyly vyrobeny z tohoto kovu, ale z hlediska metalurgického měly takovou barvu. Hrany tohoto kovu byli nesmírně ostré, tak ostré, že si to nikdo nedokáže představit. Prostě na to nedokáži nalézt vhodná slova. Nebyla žádná šance vytvořit jakýkoliv vryp jelikož při přiblížení nástrojem ke kovu se tento počal ve vzdálenosti několika milimetrů rozpadat. Zajímavé bylo, že se tak nedělo s biologickou tkání, u ní to prostě řezalo. Navíc povrch kovu byl potažen nějakou glazurou. Na povrchu byla nějaká další látka, která vypadala jako smirek.

      Následující otázky padly při setkání v červenci letošního roku. Došlo k němu několik dní poté, co došlo k teroristickým útokům v londýnském metru. Setkání proběhlo v nočních hodinách na okraji Prahy mezi obcemi Řeporyje a Slivenec. Toto se setkání pro mne mělo velký význam.jelikož  jsem obdržel velmi cenné materiály týkající se umělých těles v naší Sluneční soustavě a první část dokumentace na téma "Změny v metabolických procesech planety Země a transmutace magnetického pole". Na druhou stranu jsem si hned na začátku všiml  že jsou přátelé velmi koncentrováni a jaksi nesví. Vnímal jsem extrémní napětí, ale zároveň hluboký klid vždy, když jsem se jim podíval do očí. Najednou mým nitrem projel pocit, že se něco stalo, něco mimořádného. Něco velmi důležitého. A s tím jsem položil první otázku.

J.CH. Toto setkání, jsme neměli dlouhodobě plánované. Je mimořádné. Stalo se něco?

Beta: Ano, ale to nebude předmětem našeho rozhovoru. V posledních letech se okolo vaší planety děje mnoho mimořádného, ale naše poslední analýzy ukazují na něco velmi neobvyklého.

J.CH. Na co?

Delta: Jaroslave, to není skutečně předmětem našeho aktuálního rozhovoru. Chápeme logiku tvých otázek a zároveň víme, že se včas stejně tak jako mnoho dalších dozvíte jádro toho na co se ptáš.

      Po tomto, pro mne dost zvláštním úvodu jsme asi hodinu diskutovali na téma ohledně kterého jsme se vlastně setkali. Zhruba po hodině jsme si udělali přestávku a pojedli nějaké jídlo. Zde bych chtěl upozornit na fakt, že lidským členům Guardian Alliance nečiní zvláštní problém konzumovat naší stravu i když se výhradně specializují na zeleninu a ovoce. Po přestávce jsem využil příležitosti a zeptal se.

J.CH. Jestli je chvilka chtěl bych se vrátit ještě jednou k tomu zařízení na Sibiři. Vlastně k těm konvertorům. Pokud jsem pochopil správně je jich celkem dvanáct. Uvarov uvádí informace očitých svědků, kteří hovoří o rudé barvě zařízení. Jsou tam zmínky o tom, že povrch "věci" byl mimořádně ostrý.

 Alfa: Tvůrci onoho zařízení i dalších na Zemi a v pásmu "Hráze Hermes" jsou vaši strýcové a tety. Hovořili jsme o tom před nedávnem, pamatuješ?

J.CH. Jistě, že ano.

Alfa: Oni jsou humanoidní stejně tak jako my. Tedy Vy lidé tohoto věku a My jakožto Vaši potomci. Lidské zastoupení startovací civilizace této planety v Guardian Allianci je v dominanci reprezentováno vzorkem lidské populace z období 5980 - 6260 roků n.l.

J.CH. Vím o tom, vždyť již před deseti lety jsme probírali tuto záležitost. Přiznám se, že s informací tohoto typu na veřejnosti mám obrovské problémy. Lidé nejsou, až na výjimky, schopni pochopit paradox budoucího času.

Gama: Vidíš a přesto to bude Váš vědec, který zanedlouho vaší společnosti pochopitelným způsobem vysvětlí "1. princip řízené dilatace času" v závislosti na reaktivním odrazu pulsace energie vědomí biologických forem v hmotném prostředí. Ten vědec se jmenuje Machio Kaku.

Beta: Pojďme se ale vrátit k tvé otázce. Bytosti, které vytvořili předmětné věci se nachází ve vaší Sluneční Soustavě.

J.CH. To nemyslíte vážně. Kde?

Alfa: Zhruba před 11.000 roky proletělo v těsné blízkosti  Země obrovské těleso. Z jistých důvodů nemohlo být zničeno jak z "Hráze Hermes", tak z "Finálního Obranného Prstence Země". Příště ti povíme proč tyto systémy vlastně vznikly. Podařilo se ale řízeným silovým polem odchýlit toto těleso z jeho původní dráhy. Bylo to ve velkém co se učinilo z Tunguzským meteoritem. Proč se tak liší zprávy v orientaci jeho letu? Protože byl nejdříve záměrným paprskem odchýlen nad největší území s nejmenším zalidněním na této planetě, aby nad jeho středem mohl být sestřelen. Tedy snaha o co nejmenší následky. Takže podobné pole odchýlila ono obrovské těleso před 11. 000 lety. Přesto prudce ovlivnilo envirnmentální a gravitační podmínky Země včetně jeho magnetického pole. Výsledkem toho bylo vychýlení z původní oběžné dráhy, existence doby ledové a mnoho dalšího. Tehdá Alliance musela provést aktuální přetaktování základní vibrační pulsace planety k dechu Slunce. Ta je nyní určena 365 dny v roce v rámci jednoho oběžného cyklu kolem naší hvězdy. Při té příležitosti došlo k nastavení polohově gravitační opozice vůči tělesu, které se od té doby nachází přesně na druhé straně za Sluncem. To má svůj hluboký význam, který zhodnotíte za pár let. Vaše věda, vaše společnost o této planetě nevěděla. To se ovšem v polovině šedesátých let minulého století změnilo.

J.CH. Jakým způsobem se to změnilo?

Delta: Vaší šedé eminenci na půdě laboratoře pro výzkum času na základně Montauk v roce 1967 to sdělil mimozemský faktor, který se v našem jazyce nazývá "Ciakar". O tom, ale nyní mluvit nebudeme. Příště, pokud bude důvod můžeme tento problém více rozvést.

Alfa: Ona očitá svědectví mají pravdu v tom, že zařízení jsou červená. Je to prosté a má to svůj hluboký důvod. V archetypálním pojetí vlivu barev na vědomí v přírodě je červená varování. Stůjte, nepřibližujte se - Stop !!! Má tedy preventivně odstrašující charakter. Bohužel lidská bytost je velmi zvídavý faktor. Překvapil nás velmi přesný popis, pakliže jsi nám ho podal správně. A my věříme že ano. Glazura na povrchu je vlastně jistý druh nástroje, který vytváří jakýsi druh ultrazvukové vibrace o takovém kmitočtu, že vstupem cizorodé pevné látky do jeho pole, což je několik desítek milimetrů od stěny, se taková látka počíná rozpadat. Kmitočet je nastaven tak, že biologická hmota se stávám imunním vůči tomuto efektu, i když dochází k bolestivého řezného poranění.

      Všiml jsem si také, že rostlinstvo do určité vzdálenosti od objektu vypadalo divně. Prostě jinak než normálně a dosahovalo daleko větších rozměrů. Pamatuji si, že jsme v jednom objektu přenocovali. Bylo nás celkem šest. Během té doby jsme nepociťovali nic výjimečného. Bylo nám dobře. Druhý den jsme odešli a nikdo ani vážně neonemocněl. Ovšem vím, že asi za tři měsíce jednomu z mých přátel vypadaly vlasy. U mne na levé straně hlavy, na té na které jsem spal se později vyskytly tři bolavé body. A ty mám dodnes.

      Znovu upozorňuji, že se nám ani jednou z mnoha pokusů nepodařilo odlomit či nějakým jiným způsobem získat vzorek onoho záhadného kovu z objektu. Jedinou věcí, kterou jsem si tam odsud odnesl  byl takový zvláštní kámen. Nebyl vůbec obyčejný. Měl do půlky svého objemu tvar přesné polokoule o průměru asi 6 centimetrů. Byl absolutně černé barvy a zcela hladký. Našel jsem ho na zemi v jednom z těch objektů.

      Jednou jsem vzal můj suvenír z Jakutska do vesnice Samarka v okrese Chugujevka v Primorskej oblasti (ruský dálný východ) kde v roce 1933 žili mí rodiče. V jisté době se totiž má babička rozhodla postavit dům. Potřebovali jsme zasadit skla do oken, ale v celé vesnici nebyl brusič, který by nám sklo nařezal. Nevím proč, ale napadlo mě se o to pokusit okrajem té kulaté poloviny kamenu. Pak se stalo něco neuvěřitelného. Jakmile jsem se kamenem dotkl skal ucítil jsem v ruce prudký nárůst tepla přičemž se sklo řezalo jako kdyby to bylo máslo.

      Kámen byl pak ve vesnici často používán jako perfektní náhrada diamantu. V roce 1937 jsem dal kámen mému dědečkovi, ale na podzim toho roku byl zadržen a uvězněn v Magadanu až do roku 1968 kdy umřel. Kde skončil můj kámen bohužel nevím.