Nahlédnutí

Uvědomění si a nalezení síly k uskutečnění otevřenosti, je myslím jeden z nejdůležitějších kroků na cestě vývoje sebe sama. Tato otevřenost samozřejmě není a nesmí být zaměněna za naivitu, musí být podmíněna bdělostí sebe sama. Ale zároveň ne tvrdostí vznikající ze strachu, který opět přichází s nepochopením jistých vnitřních nepoznaných a neprozřených koutů.

Tato neschopnost patřičné otevřenosti ničí veškeré vztahy. Ať partnerské, přátelské, kolegiální či vztah učitele a žáka.

Je to vztah, kdy bytostně prožíváme (ne myšlenkově) rovnost a lásku, důvěru v jednotu.

Všichni, každý z nás, se nachází v určitém bodě. Tento bod, stav, je třeba vnímat jako něco, čeho si naprosto vážím a respektuji. Při takovém přístupu automaticky nastává rovnováha - harmonie. A veškeré vztahy zůstávají otevřené a nesou v sobě potenciál lásky, porozumění, sounáležitosti a touhy po spolupráci.

Jakmile si ale sobě nebo ostatním určíme nějaký konkrétní bod, tzn. že ho specifikujeme jistými charakteristikami, otevřenost mizí, čistota se ztrácí, mizí harmonie. Jsme svědky nepříjemných pocitů ze setkání, diskuse atd. atd..

Když přestaneme posuzovat zda ten či onen je tam či jinde na cestě - to je stav, kdy si uvědomujeme sebe jako já jsem bez přívlastků a v tom momentě nastává okamžik, kdy se zároveň spojíme se všemi ostatními bytostmi v sounáležitosti. Okamžik, kdy prožíváme sebe sama jako jedinečnost a zároveň jako součást celku, který vnímáme také jako sebe sama.

Je to stav, kdy vědomě pocítíme jedinečnost i jednotu jako stav bytí. Je to stav, kdy jsme sobě přiznali a darovali právo být a zákonitě to přiznali i ostatním. To jde ruku v ruce. Protože dokud k sobě samým máme jakékoli výhrady, dokud zbývá byť sebemenší nepřijatá maličkost, pak i tato maličkost zůstává jako hradba oddělující a znemožňující přijetí bezpodmínečného a splynutí s celkem.

Mezi jednu z nejsilnějších hradeb, kterou bráníme, je odmítnutí reality včetně sebe sama a utíkáme z tohoto světa k bohu. Čím více utíkáme, rezignujeme, vzdáváme to, nevěříme, kašleme na to, tím více přispíváme k zahalování skutečnosti, k vytváření reality jakoby bez Boha, skutečnosti temné hmoty. Ale odvahou a nezdolnou vírou přijetí tohoto našeho světa a tím vnášení světla do něho, měníme iluzi a blud na Pravdu.

Rozplýváme se nad přírodou, hvězdnou oblohou, naší planetou, člověkem - ale stačí sebemenší mráček a v okamžiku vše zatracujeme, včetně sebe.

Věřit, to je bezpodmínečná láska, která nikdy neztratí na svém oslnivém světle.

Věřit, to je všudypřítomná víra a síla nést zodpovědnost za sebe a tento život.

Bojíme se žít. Žít život. Máme sevřené žaludky, oddělené mozky závorama k zamezení možnosti proniknutí života do našeho těla. Žijeme v myšlenkových kruzích představ a úzkostně střežíme, aby se nic jiného nedělo. Utíkáme ze života. Jsme schopni jít do extrémů a zavřít se kamsi do klášterů či jeskyní, jen aby na nás život nedosáhl. Studujeme, modlíme se, ale ne abychom život poznali, ale abychom z něho unikli. Hledáme smysl, cíl, svůj úkol, ale ve skutečnosti ho hledáme mimo tento život, kterého se bojíme. Nechápeme, že ten cíl a úkol je právě život, který máme! Chceme být jako mladí Siddhárthové zavření v paláci a oddělení od vnějšího světa. Musíme najít v sobě sílu vyjít ven a nebát se podívat na bídu, bolest a smrt a pochopit a přijmout to vše do svého srdce v lásce. Všechno toto odmítání je bolestí, která nás sžírá. Úkol a cíl je přijmout a pochopit život ve všech jeho podobách a příčinách, tím pochopíme sami sebe. Jedno s druhým souvisí, protože je to jedno jediné. Pochopením sebe, pochopíme život ve všech svých příčinách i důsledcích. Pochopením a přijetím v lásce změníme celý svět. Ne boj, ne útěk, ale pochopení a splynutí. Přijmout život znamená najít sama sebe.

Bojíme se sami sebe. Bojíme se představy, kterou jsme si o sobě utvořili. Hledáme proto prožitky venku, takové prožitky, které jakoby simulují nás samotné a dávají nám povědomí, jak jsme úžasní - komunikují s naší představou o nás. A tak se honíme za prožitky venku, ale s každým takovým "krásným" prožitkem jde ruku v ruce současně i strach, smutek, zklamání atp., že to skončí a zase zůstane jen to "špatné". Dokud nenajdeme sami sebe uvnitř nás samých, sebe, které v tichu a bezčasově se v nás zachvívá a nesouvisí s ničím vně, nepochopíme ve skutečnosti, v realitě vůbec nic. Protože, když nechápeme, nežijeme sami sebe, nechápeme a nežijeme ani to druhé.

Nevidíme, neslyšíme svou vlastní vnitřní bohatost a nádheru, neustále se srovnáváme s ostatními. Ale každý z nás je jiný a cesta našeho žití je jiná i když konečný cíl je jeden. Neuvědomujeme si, že to prosté žití života, vnitřní žití sama sebe, které jiskří pokorou a láskou, které obnáší nezaujaté vciťování a soucítění s ostatním světem atd., je úžasnou cestou.

Žít život. Svůj život. Vědomě se rozhodnout žít život. Dojít k tomuto poznání "oč se vlastně jedná" a najít v sobě odhodlání jít do toho! Bez očekávání čehokoli. Myslím, cítím, že v tom se odehrává skutečná Láska. V tom se odehrává splývání a pokora, žití bez podmínek. Očekávat cokoliv, zahrnuje v sobě podmínku, která nám vždy zabrání prožívat skutečnost.

Jakákoli podmínka vytváří vždy v jistém okamžiku strach, že to tak nebude. A z toho strachu plynou zákonitě další a další podmíněnosti.

Chtít žít svůj život je uvědomění si radosti ze života. Být silný a radostný ze žití samotného, tj. sám ze sebe jako tvořitele svého života.

S láskou

Marcela Regazzová