Někdy se stává, že nás život zavede do bodu, kdy ztrácíme cíl. Jakoby zhaslo světýlko někde v dáli. Nevíme co dál, nevidíme nic, co by nás lákalo, nepoznáváme ani sami sebe. Příliš dlouho jsme se rozmělňovali v jiných lidech. Dělali věci, které jsme ani dělat nechtěli, spojovali jsme své životy se životy těch druhých, mysleli jsme jako bychom byli ti druzí.
Nemyslím tím mít někoho rád, pomáhat mu, smát se s ním, plakat s ním atd.. Mám na mysli to, že jsme ztratili své já. Tak intenzivně jsme se snažili spojit s těmi druhými, až se to naše já ztratilo v nich. Tak moc jsme závislí na těch druhých, ať lidech či věcech, že se jimi doslova stáváme.
Nemůžeme mít dobrou náladu, protože partner přišel domů pozdě, dítě přineslo pětku z matematiky, venku prší? A my se rozplýváme v tom všem mimo sebe. Jsme závislí na všem, co přichází z venku. Musíme toto, nesmíme tamto, musíme vypadat takhle, proboha, co kdybychom se někde zesměšnili!
Skoro všechno, co děláme, děláme neradi - prostě musíme. Co takhle si sednout, zastavit se, udělat si chvilku jen a jen pro sebe. Třeba půl hodinky denně. Všechno a všechny s láskou poslat pryč, hodit za hlavu a zůstat po letech (nebo třeba poprvé v životě) jen sami se sebou. Uvědomit si sebe sama, pochválit se, pohladit.
Zeptat se - co chci, kam jdu, co by mi udělalo radost, co mám pro sebe udělat. Zkoušet to znovu a znovu, až jednoho dne přijde ten nádherný okamžik, kdy ucítíme opět
(nebo poprvé) své já, sebe sama.
Věřte ale, že to je začátek, ne cíl. Buďte věrni všemu, co bude přicházet. Všem svým
přáním a snažte se je dle možností všechny realizovat. Ale slevujte co nejméně. Ničeho se
nebojte. Uvidíte, že dokážete milovat mnohem více než předtím. Že život najednou je o tom, co vy sami chcete. Že všude svítí slunce. To proto, že svítí uvnitř Vás.
S Láskou
Marcela Regazzová
partner Matrix 2001