Německé "zázračné" zbraně (6)

Witkowski vyjádřil své podezření, že fatální let poručíka Josepha Kennedyho (viz. obr. vlevo), staršího bratra budoucího prezidenta, mohl být osudným pokusem zničit komplex V-3 v Mimoyecques ve Francii. Obří letiště v Norsku, domov masivních šestimotorových bombardérů, ještě nebylo dokončeno.

Tuto myšlenku opakoval Stevens, který je přesvědčený, že Třetí říše vyrobila atomovou bombu.

„Němci udělali atomové bomby,“ důrazně prohlásil. „Nejen, že udělali atomové bomby, udělali uranové i plutoniové bomby a jiné atomové zbraně, které zůstávají jakousi záhadou. Co Němci nemohli v těchto posledních dnech Třetí říše udělat, bylo, nalézt k jedné z těchto jaderných zbraní účinný systém dopravy do cíle. Důvody jsou pro každou zbraň různé, individuální a sahají od omylu po zradu k neschopnosti.“

Člověk by si myslel, že nacistické vůdce muselo napadnout, že použití jaderné zbraně by mělo za následek totální destrukci Německa.

Devastace Londýna či New Yorku by na jaře roku 1945 významně nezměnila průběh války. A odveta ze strany spojenců by byla nepředstavitelná. Vysoce postavení nacisté, jako například Hitlerův tajemník Martin Bormann (viz. obr. vpravo), který se do konce války stal druhým nejmocnějším mužem v nacistickém Německu, si také uvědomili, že válka byla ztracena a použili vyspělé technologie jako trumf při vyjednávání se západními spojenci.

Hydrick navrhl právě tuto zajímavou možnost: že U-234 byla záměrně předána americkým úřadům na rozkaz Bormanna výměnou za imunitu v rámci tajného plánu na pokračování nacistického výzkumu.

Přestože byl Hydrick kritizován za technické popisy atomové bomby i rozbušek, jeho množství dokumentace týkající se přenosu jaderné technologie z Německa do Ameriky je přesvědčivé.

Hydrickovo tvrzení podporuje Farrell, který napsal:

„Tvrdil jsem, že s největší pravděpodobností to všechno [další uran a dokonce i atomové bomby] pocházelo z nacistického Německa, díky Reichsleiterovi nacistické strany Bormannovi a SS Obergruppenfűhrerovi Hansi Kammlerovi.“

Ale Farrell měl ještě mnohem děsivější myšlenku, proč nacisté neshodili atomovou bombu. S ohledem na nacistický výzkum v oblasti kvantové fyziky a manipulace s energií Farrell spekuloval, že jejich atomové bomby „byly vyvíjeny jako rozbušky pro něco mnohem ničivějšího“. Vzhledem k tomu, že po válce bylo získáno jen pár útržkovitých plánů nacistické supervědy, vyvstává otázka: „Co se stalo s jejich vyspělou technologií?“

Na to nikdy neexistovala veřejná odpověď.

Avšak odpověď na tuto otázku lze najít při studiu muže odpovědného za high-tech německé zbrojní programy, Dr. Ing. Hanse Kammlera.

Kammler, jehož jméno se do značné míry z historie vytratilo, mohl hrát velkou roli v rozvoji a ukrývání technologických tajemství Hitlerovy Třetí říše. Kammler neměl na mysli vyšší účely, když vytyčil vývoj raket a manipulaci energie. Hledal nové zbraně.

Kammler se narodil v roce 1901, dokončil inženýrské studium na technické univerzitě a začal pracovat pro německé ministerstva letectva. Po vstupu do nacistické SS řídil pro SS finance a výstavbu až do roku 1942, kdy se stal vedoucím skupiny C v rámci Wirtschafts und Verwaltungshauptamt, neboli Ekonomického a administrativního úřadu (WVHA) SS, jednoho z pěti klíčových oddílů černých košil.

Tato větev kontrolovala veškeré hospodářské podniky, jakož i všechny koncentrační a vyhlazovací tábory. Na začátku roku 1943 převzal Kammler kontrolu nad všemi „zvláštními úkoly“, které zahrnovaly „Kammlerovu speciální výstavbu“ - vytváření tajných podzemních zařízení a programů exotických zbraní. Jeho oficiální titul byl SS Obergruppenfűhrer, neboli generálporučík, a vypracoval se až do funkce velitele nejcennějších válečných tajemství Třetí říše.

V polovině roku 1943 zaslal vůdce SS Heinrich Himmler dopis ministrovi pro výzbroj Speerovi. V dopise stálo: „Tímto dopisem Vás informuji, že já, jakožto SS Reichsfűhrer ... tímto přebírám velení nad výrobou prostředku A-4“. Raketu A-4 později Hitler označil jako V-2. Himmler pak pověřil tímto projektem, jedním z nejtajnějších high-tech zbraňových systémů, Kammlera.

Vzhledem k devastaci, kterou do konce roku 1944 způsobily neustálé letecké útoky spojeneckých sil, převzal Kammler kontrolu nad výzkumem zbraní i výstavbou podzemních továren a koncentračních táborů.

„A tak se - jen pár týdnů před koncem války - stal generálním pověřencem pro všechny důležité zbraně,“ napsal Speer, který později želel skutečnosti, že Himmlerova SS postupně převzala plnou kontrolu nad německými zbraněmi, výrobou a výzkumem.

V souvislosti s jeho novou odpovědností vytvořil Kammler SS Sonderkommando, neboli speciální komando, nezávislé na běžné německé armádě a byrokracii.

„Co Kammler zavedl, byl úřad pro zvláštní projekty’, předchůdce jednotky, která byla řízena nadějnými mladými plukovníky programu neviditelného letadla USAF v 70. a 80. letech,“ uvedl Cook. Bylo to „místo vize, kde se nekladly zábrany fantazii, která byla nespoutaná omezeními odpovědnosti. Ve skutečnosti, přesně takové místo, kde byste předpokládali, že najdete antigravitační technologii, pokud by taková nemožná věc existovala.“

Kammler také využíval výpočetní techniku, o které Američané pouze snili ve svých vědecko-fantastických povídkách.

„Dr. Kammler měl výhodu znalostí, hardwaru a softwaru, které vyvinul výpočetní pionýr Dr. Konrad Zuse,“ (viz. obr. vpravo) napsal Stevens.

„Navzdory všemu, co chrlil počítačový průmysl a ‚historii’ tak, jak ji známe, sestavil Dr. Zuse v roce 1938 první digitální počítač a první programovatelný softwarový jazyk, Plankalkuel. Pomáhal také ve vývoji magnetické pásky jako média pro ukládání dat. Již v roce 1944 používali Němci v Peenemünde a Nordhausenu počítače, Zusův Z-3, ke grafickému znázornění průběhu útoku balistickými raketami V-2.“

Stevens, který strávil více než patnáct let zkoumáním nejtajnější technologie Říše, včetně létajících talířů, napsal:

„Do konce války byla zřízena zcela nová struktura velení výzkumu a výroby, která degradovala nebo nahradila postavy, o kterých si běžně myslíme, že vládly Třetí říši, jako například Hermann Göring a Albert Speer.“

Byl to Kammler a jeho Sonderkommando, které se stalo zdrojem nejpokročilejší říšské technologie, která sahá daleko za rámec raket a létajících disků.

Ale Kammlerovou bezprostřední starostí byl program rakety V-2. Kammler úzce spolupracoval s Wernherem von Braunem a jeho nadřízeným, generálmajorem Luftwaffe, Walterem Dornbergerem.

Von Braun, který byl členem SS od roku 1940, měl hodnost SS Sturmbannfűhrer, neboli major.

Britské Velitelství bombardovacího letectva, které bylo znepokojeno pokrokem ve vývoji raket V-2, poslalo v noci z 16. na 17. srpna 1943 597 bombardérů k náletu na Peeneműnde – německé přísně tajné raketové zařízení postavené na ostrově u ústí řeky Odry v blízkosti hranice Německa a Polska. Díky „hrubé chybě“ navigace zůstala většina podzemního a dobře maskovaného zařízení Peeneműnde nepoškozená.

Brian Ford popsal výsledky takto:

„I přesto bylo na ostrově zabito více než 800 lidí…. Po této zkušenosti si Němci uvědomili, že některá zařízení by bylo lepší rozptýlit po celém Německu; proto bylo zařízení na teoretický vývoj přesunuto do Garmisch-Partenkirchenu, vývoj byl přemístěn do Nordhausenu a Bleicherode a hlavní větrný tunel a pomocné zařízení se přemístilo do Kochelu, asi 38 kilometrů jižně od Mnichova.

Bylo pokřtěno jako Wasserbau Versuchsanstalt Kochelsee - experimentální vodní dílo - a dalo vzniknout nejdůkladnějšímu výzkumnému centru pro rozvoj raket s velkým doletem, jaké si bylo možno v té době představit.“

Mary Bennett a David S. Percy, autoři knihy Dark Moon: Apollo and the Whistleblowers (Temný Měsíc: Apollo a práskači), spekulovali, že britský nálet na Peeneműnde nebyl naplánován tak, aby vyřadil zařízení na V-2 rakety z provozu, ale aby přinutil Němce k jeho přestěhování do bezpečnější lokality, aby se zajistila bezpečnost raketového programu.

Ukázali, jak nálet bombardoval severní poloostrov spíše než hlavní zařízení díky špatně umístěným cílovým ukazatelům. Tito autoři poznamenali, že z osmi set pracovníků, kteří při náletu zemřeli, tvořili asi polovinu většinou ruské vězeňské pracovní síly a druhá polovina byli technici a jejich rodiny.

Po tomto náletu byl nenahraditelný Hermann Oberth převeden do bezpečí továrny Reinsdorf poblíž Wittenbergu, aby pokračoval ve své práci.

„Zdá se, že pokyny z nejvyšší úrovně zněly zaměřit se na personál a zcela jistě ne na výrobní zařízení rakety V-2 . Bylo zcela jasně KRITICKÉ, že tyto rakety, plány a díly byly ušetřeny,“ uvedli.

Někdo s vysokým stupněm oprávnění chtěl, aby jim byly tyto nacistické technologie po válce k dispozici.

Nick Cook také viděl spojení mezi těmito exotickými technologiemi a tajemným Hansem Kammlerem.

„Skrz Kammlera existují důkazy, že nacisté ve své zoufalé snaze vyhrát válku experimentovali s formou vědy, o které zbytek světa ani vzdáleně neuvažoval,“ napsal.

„A někde v tomto kotli nápadů se zrodila nová technologie; taková, která byla tak nadčasová, že byla po více než půl století potlačována.“

Jedno vodítko k tomu, co by mohla tato revoluční technologie zahrnovat, bylo nalezeno v zajetí fyzika Waltera Gerlacha,(viz. foto dole vlevo) jednoho z nacistických vědců přemístěných po válce do Spojených států. Gerlach byl zapojený do německých pokusů o vytvoření atomové bomby, ale jeho zázemí naznačovalo ještě esoterické znalosti.

V roce 1921 dostal Gerlach Nobelovu cenu. Ne za jaderný výzkum, ale za magnetickou rotační polarizaci, zabývající se hybností elektronů atomů umístěných v magnetickém poli. Tato práce měla pramálo společného s atomovou bombou, ale hodně co do činění s manipulací energií včetně antigravitace.

V roce 1931 publikoval Gerlachův student O.C. Hilgenberg (viz.foto dole vpravo) práci s názvem: “About Gravitation, Vortices and Waves in Rotating Media“ (O gravitaci, vírech a vlnách v rotujících médiích), která naznačuje jádro Gerlachovy práce.

„A přece se po válce Gerlach, který zemřel v roce 1979, patrně nikdy nevrátil k této tématice, ani se o ní nezmiňoval; téměř jako by mu to bylo zakázáno,“ poznamenal Cook.

Je zajímavé, že Gerlachovy pracovní deníky z válečné doby byly zabaveny orgány Spojených států a ještě dnes stále zůstávají utajeny.

Na přelomu století vystopovali Cook a polský vojenský novinář Witkowski Kammlera a jeho přísně tajnou nacistickou práci na energii v dole Wenzeslaus, který se nachází asi 346 kilometrů západně od Varšavy v Dolním Slezsku, nedaleko hranic s Československem. Tento důl je v městě Ludwikowice Kłodzkie, dřívějším Ludwigsdorfu. Toto místo bylo ideální pro bezpečnostní účely, protože se nacházelo mimo Německo, avšak stále ve Třetí říši. Kammler navíc hovořil plynule česky.

Během jejich cesty prozradil Witkowski, že má přístup k dříve utajovaným sovětským dokumentům, které se podrobně zabývají výslechem Rudolfa Schustera na konci války, který byl členem Reichssicherheitshauptamt neboli Říšského centrálního bezpečnostního úřadu, nacistické obdoby Ministerstva pro vnitřní bezpečnost.

Schuster odhalil, že v červnu 1944 byl převelen do speciálního evakuačního Kommanda, zvaného Generální plán 1945, vytvořeného Martinem Bormannem k evakuaci cenné vědy a technologie z Říše. Schuster, který nebyl zasvěcen do celkové agendy plánu, přesto lokalizoval mnoho z těchto evakuačních činností v oblasti dolu Wenzeslaus.

Schusterovo svědectví, spolu s dalšími informacemi, přesvědčilo Cooka, že Bormannův evakuační plán byl jedním z největších nacistických tajemství.

„Existence speciálního evakuačního Kommanda nebyla nikdy oficiálně potvrzena,“ napsal.

Byla to právě tato nepotvrzená evakuační operace, která zachránila nejcennější technologie Říše. Jakmile byli v dole, nalezli Cook a Witkowski zbytky toho, co bylo kdysi tajným zkušebním a výrobním zařízením SS, které se mohlo dokonce zabývat obřím supravodičem.

V roce 1931 se v dole Wenzeslaus stala nehoda, která způsobila úpadek a převzetí polskou vládou.

Při okupaci Polska byl důl nacisty renovován na obrovské vědecké centrum.

„Ukázalo se, že celá oblast, v jejímž středu se nacházela hlavní levá šachta, byla interiérem hlubokého údolí, které bylo přístupné pouze skrz dva ‚horské průsmyky’,“ poznamenal Witkowski.

"Vzhledem k tomu, že zde lze vidět zbytky strážních věží, bylo zřejmé, že celý areál byl přísně střežen a díky jeho rozložení bylo celé údolí fyzicky odříznuto od vnějšího světa.“

Toto údolí, asi 274 m napříč, bylo rozpůleno železniční tratí a lemováno různými stavbami, betonovými bunkry a strážními posty, z nichž mnohé byly pokryty hlínou a stromy v rámci kamufláže. Dnes jsou z tohoto místa prakticky zříceniny, zarostlé stromy a vegetací.

Cook viděl, že:

„Němci si dali dost záležet na tom, aby toto místo vypadalo téměř jako od počátku hornické činnosti, která zde byla zahájena na přelomu minulého století, což je jasným znamením, že ať se tu již za války dělo cokoliv, bylo to vysoce utajované ....

Téměř vše, co bylo známo o dolu Wenzeslaus, bylo prozrazeno [generálem SS Jakobem] Sporrenbergem [důstojníkem pověřeným velením nad ‚severní trasou’ evakuačního Kommanda Generálního plánu 1945].

Důl řídila SS, využíval otrockou práci a před okolním světem byl uzavřen trojitým kruhem kontrolních bodů a těžce ozbrojených stráží.“

Sporrenbergovo svědectví a přísežná prohlášení, jediný známý popis podivných experimentů v dole, byla získána během poválečného procesu v Polsku. Sporrenberger byl shledán vinným z válečných zločinů a popraven.

-pokračování-