ODPOČÍTÁVÁNÍ DO ROKU 2012: Úvahy o Kali Yuga, mayském konci věku a západní zlověstné moci (4)

Proti Knize

V první kapitole knihy The End of Faith (Konec víry) (obr. dole vlevo) vyjadřuje Sam Harris (obr. dole vpravo) dva vynikající postřehy: první, „většina lidí na tomto světě věří, že Stvořitel vesmíru napsal knihu“ a druhý, „kritizování víry jedince je v současné době tabu v každém koutě naší kultury“. Toto jsou očividné skutečnosti moderního života, ale zvláštní síla Harrisova argumentu spočívá v jeho konstatování očividného takovým způsobem, že to najednou vypadá jako něco zcela nového a alarmujícího. Jakmile je řečeno, tolika slovy, že většina lidí věří, že Bůh je autorem knihy, vypadá toto přesvědčení otevřeně absurdní. Přesto víme, že je tato víra všeobecná, hluboce zakořeněná a dlouhotrvající. Určuje způsob, jakým se velmi mnoho lidí na této planetě chová.

Pokud by se náhle nespočet lidí, kteří mají tuto víru a řídí se Knihou, této víry zřekl, byla by to událost hodna očekávání dlouhého počtu. To by byla změna paradigmatu, která by přesáhla nejdivočejší proroctví Jenkinse a Callemana. Byla by to také změna konzistentní s historickým profilem Kali Yugy, který jsem načrtnul v předchozích odstavcích. Připomeňme si, že jsme identifikovali dva milníky, 551 př. n.l. a 731 n.l., kdy byla zdůrazněna kompozice patriarchální agendy. Tyto termíny byly klíčové při vytváření nadvlády Knihy: Bible v roce 551 př. n.l. a Korán v roce 731 n.l. Je důležitost roku 2012 předzvěstí možnosti zbavit síly, nebo dokonce zvrátit, tyto předchozí okamžiky? Jsou takovéto masivní trendy v psychosociálním chování reverzibilní?

The End of Faith může naznačovat, co se může opravdu stát na konci věku lépe než jakékoliv množství prorockých děl, které usilují o popsání toho, co se stane, nebo v co se doufá, že se stane, jako jsou například Jenkinsovy spekulace v jeho knihách o galaktickém uspořádání.

Ale je pravděpodobné, že nastane masové odmítnutí abrahámské víry? Vezměte v úvahu jistotu svět roztřišťujících událostí, jako jsou teroristické biologické útoky a geofyzikální katastrofy. A závěr? Řekl bych, že když dojde k takovým událostem, většina lidí se začne shánět po Knize, spíš než, aby ji odhodila. Jistota děsivých událostí, které naruší nebo dokonce zničí sociální a osobní jistoty téměř zcela vylučuje možnost, že se masy lidí rozhodnou zbavit se zlověstné moci. Naopak, je pravděpodobné, že se k ní upnou stále hlouběji. Když systém selže, upnou se ke své víře. Zemřou se sevřeným srdcem, ve víře, spíše než osvobozeni od víry.

Přesto nastane na konci věků jakési prolomení moci. Masové probuzení lidského druhu, může být pro některé uklidňující fantazie, ale druzí jsou možná více inspirováni jiným scénářem, ve kterém několik lidí prolomí moc, která stále udržuje drtivou většinu lidí v otroctví. Je to elitářský pohled na příležitost konce věku? Ne, ale může to být opravdový sebezáchovný pohled.

Myslím, že by bylo bláhové očekávat, že by se od nynějška do prosince 2012 vzdaly nespočetné miliony na celém světě Tóry, Bible a Koránu a osvobodily se od hloupého, brutálního a iracionálního přesvědčení, které je v těchto textech uvedeno - ale pro konec věku může existovat racionálnější očekávání. Pokud by protináboženská debata naznačená v The End of Faith přerostla v otevřený veřejný spor, prožívali bychom událost, která skutečně odráží pro lidstvo optimální změnu. Například, otevřeně oponovat sexuálnímu apartheidu islámu ve veřejné debatě, by bylo významnou událostí a obrovským přírůstkem pro pozitivní změnu a léčení společnosti. Dnešním problémem je nejen to, že sexuální apartheid existuje – nejočividněji v islámu, ale také v dalších dvou abrahámských náboženstvích, a to již nezmiňuji indické a čínské náboženství - ale také to, že nemůže být zpochybňován kvůli politické nekorektnosti a strachu z rozhněvaných muslimů.

Připomeňme si druhý Harrisův postřeh očividného: v naší dnešní společnosti je absolutně tabu popírat nebo kritizovat věci víry. Ale co kdyby i toto tabu bylo náhle napadeno a potlačeno? Předpokládejme, že se stalo přijatelným konfrontovat a dokonce i urážet lidi pro jejich víru. Předpokládejme, že se role vyměnily a je to pohoršená strana, ne ta urážející, která se musí bránit v debatě o náboženských vyznáních a zásadách založených na víře. To by byl posun v sociální realitě a sociální syntaxi konzistentní s odtržením od zlověstné moci patriarchátu, který dominoval v Kali Yuga.

Bylo by obrovským posunem začít urážet věřící a nechat je zodpovídat se za to, v co věří, a za to, co je konáno slepým lpěním na jejich iracionálních, výhružných a netolerantních přesvědčeních.

Žádná výjimka

Nedávné soudní rozhodnutí o náboženském přečinu v Anglii stanovilo, že „urážka není podněcování“. Toto rozhodnutí zavádí něco, co by mohlo být radikálním posunem v pravidlech rozhovoru o otázkách víry. Mění syntaxi debaty o otázkách víry. Případ se týkal vůdce Britské národní strany, Nicka Griffina, (obr. vlevo) který označil islám za „brutální“ náboženství. Bez ohledu na zdroj poznámky, je pravda, že urážka není podněcování. Griffin neřekl, že islám je brutální náboženství a muslimy je třeba oběsit. Tato druhá věta je nepochybným příkladem podněcování. Se svobodou projevu přichází odpovědnost použít jazyk střízlivým, racionálním a uváženým způsobem: buď opatrný, co říkáš, ale ne až tak opatrný, abys nikdy neoponoval či neurážel. Každý normální člověk s dobrým uvědoměním ví, co je podněcování a co není.

Argument, že urážlivá řeč vede automaticky k podněcování, je neplatný a podporuje žádost o zvláštní výjimku, která je ve svobodné společnosti v rozporu s otevřenou diskusí. Stejně tak i tvrzení, že urážlivé řeči vzdalují pohoršené lidi od pozitivního dialogu, který by mohl vést k sociálnímu smíru a lepší integraci: vzít skutečnost, že je někdo pohoršený jako záminku k odstoupení od otevřeného sociálního rozhovoru, je pouze jiným způsobem, jak vynutit zvláštní výjimku. Pohoršená reakce je zdánlivá a odmítá tvůrčí disonanci, která umožňuje demokratickou společnost.

Životem v otevřené společnosti jsme všichni vystaveni mnohým urážkám, věcem řečeným a udělaným, které nás pohoršují z toho či onoho důvodu, a tak či onak. Já sám za sebe jsem pohoršen využíváním sexu v reklamě, využíváním dětí jako módních ikon, celým vzdělávacím systémem západní kultury a mnohem více věcmi. Riziko pohoršení je důsledkem svobodného vyjadřování nabízeného v otevřené společnosti. V současné době je tabu urazit Židy, křesťany nebo muslimy vyslovením něčeho kritického či hanlivého o jejich víře, přesvědčení a zvycích, včetně toho, jak se oblékají, jak se chovají ke svým dětem a jak porážejí zvířata.

Strach z pohoršení není měřítkem soucitu či ohleduplnosti, ačkoliv se tak tváří. Je to ústupek vůči požadavku na zvláštní výjimku vzneseného členy těchto náboženství, kteří se snaží prosazovat svou agendu na základě hodnot a přesvědčení, která nemohou být, a na tom trvají, zpochybňována, kritizována nebo zesměšňována. Ale požadavek na zvláštní výjimku v jakékoliv otázce vůbec je v rozporu s principy otevřené společnosti (či občanské společnosti, jak to nazývá Harris).

Požadavek na zvláštní výjimku je maskovanou taktikou pro šíření tyranie a totalizmu, pravidla Knihy. Ve svobodné společnosti nemůže existovat žádná zvláštní výjimka z otevřené společenské kritiky jakéhokoliv předmětu, nejméně ze všech z kritiky náboženských přesvědčení, které řídí společenské chování a náboženské praktiky, jež definují sociální identitu. Společnost, která podlehne tomuto požadavku páchá morální sebevraždu (což je přesně to, co se děje v Evropě, uvádí Bruce Bawer ve své zneklidňující studii While Europe Slept - Zatímco Evropa spala.) Ale Západ, a zejména evropská společnost, je v posledních několika desetiletích stále více a více povolnější vůči tomuto požadavku.

Tvrdím, že politika ústupků signalizuje konečnou dekadenci Kali Yugy a konec dlouhého odpočítávání k celoplanetární orgii spravedlivého sebeobětování. Vzdor tabu proti náboženské urážce by byl skutečnou změnou paradigmatu s pozitivními celosvětovými následky. Jedná se o druh masové změny chování, kterou bychom měli vyhlížet ve společenském životě s blížícím se mayským koncem věku. Je to něco, co stojí za diskusi, ne jako pouhé očekávání, ale jako výzva pro rok 2012.

Změna přesvědčení

Moje kniha Not in His Image (Ne dle Jeho obrazu) se snaží odmítnout a zlomit zlověstnou moc patriarchátu. Představuje radikální kritiku víry v Knihu. Metahistory.org navrhuje změnu přesvědčení jako jediný nejmocnější čin, který dnes může změnit lidský život na této planetě. Některé eseje na této stránce znázorňují na příkladech realistická očekávání, která můžeme mít pro pozitivní velkolepé finále dlouhého počtu: například článek The Promise of a Lonely Planet  (Příslib osamělé planety).

Věřící lidé mohou být uražení, jak jen chtějí - to je jejich problém. Když z toho činí problém pro druhé, jednají zlovolně a destruktivně proti zásadám otevřené, demokratické společnosti, právě těm zásadám, které jim umožní jejich víry. Není žádný zločin zranit něčí city, ani podcenit to, co investovali do své identity. Ve skutečnosti je známka zdravé společnosti, že to lze provést bez strachu z odvety. Ale pokud se společnost jako celek podrobuje požadavku na zvláštní výjimku, převládne na víře založený program patriarchální nadvlády, který nabral vysokou rychlost na počátku Kali Yugy, až do posledního muže.

Zlomení zlověstné moci je možné pouze, pokud lze rozvinout otevřenou diskusi o náboženských vírách, bez zábran a beze strachu z odvety, v dějišti nevýhružné debaty, řízenou zásadou, že urážka není podněcování. V současném stavu každému, kdo jen zavtipkuje o Prorokovi, může být vyhrožováno smrtí. Je dost špatné, že to muslimové cítí tímto způsobem, ale horší je, že nevěřící v „demokratickém Západu“ jsou ochotni uchlácholit jejich pocity. Pokud by byla osvobozená od hrozeb běžně vyjadřovaných pobouřenými muslimy, mohla by protináboženská diskuse vzrůst do značné míry, nebo by alespoň měla šanci růst.

Myslím, že ačkoliv je nepravděpodobné, že se mnoho lidí vzdá své víry a vymaní se ze zlověstné moci Knihy, společnosti po celém světě by se velmi zlepšily, pokud by někteří lidé mohli alespoň otevřeně hovořit o tom, co vidí jako šílené a nelidské  na náboženských tradicích.  Mnoho lidí by se pak mohlo zapojit do diskuse, a kdo ví, kolik by podstoupilo radikální změnu citu vůči Bohu, spasení a přežití? Vidět, jak se děje něco takového v příštích šesti letech, by byl jeden z nejlepších výsledků dlouhého počtu.

Zlomení zlověstné moci otevřenou, nepodněcující diskusí o otázkách víry není jediným způsobem, jak by se rendezvous s rokem 2012 mohlo pro lidstvo proměnit v okamžik důkladného uzdravení. Existuje zde také další velká cesta k průlomu do budoucnosti, bezrizikové pro diskusi a rozdíly… Své myšlenky na toto téma uvedu v doprovodném článku, na kterém se nyní pracuje: The Discovery of the Next World  (Objev příštího světa).

Andalusie, leden 2007