Vítězná Nystadtská mírová smloua ukončila Severní válku. Válka o španělského dědictví skončila o něco dříve. Nicméně politická harmonie v Evropě rozhodně nenastala. Existovalo k tomu mnoho důvodů, ale hlavními byly koloniální rozpory velkých mocností. Jejich podstatu lze shrnout takto:
Obrovské kolonie Španělska a Portugalska vyvolaly v mnoha hlavních městech obrovskou závist. Navíc zvláštní práva pyrenejských mocností na zámořské země, které jim poskytl papež Alexandr VI., rozhodně nebyly uznávány jinými evropskými mocnostmi (především Anglií, Holandskem a Francií). Problém nespočíval v nedostatku vhodných právních argumentů, ale v očividné neschopnosti pyrenejských držav udržet vše, co Kolumbus, Vasco da Gama, Cortes, Pizarro, Magellan, Albuquerque a jiní vybojovali.
Krvavá válka za přerozdělení kolonií trvala mnoho desetiletí, v podstatě bez příměří. Když mír uzavřely vlády zemí, v boji pokračovali piráti. A ti, kdo stáli u kormidla státní moci, jim často (samozřejmě neoficiálně) pomáhali. Velmi příznačné pro tu dobu byly situace, kdy španělský velvyslanec, který vyjádřil silný protest anglickému monarchovi proti loupeži, jíž spáchali jeho poddaní na španělském majetku, uslyšel v reakci přísahy, že tento „politováníhodný incident“ byl výsledkem „zločinných elementů stojících mimo zákon“.
Co se týče viníka diplomatického konfliktu, nezapomněl svému patronovi a spolupachateli odměřit podíl na kořisti. A je samozřejmé, že královské polici se "nepodařilo" objevit stopu drzého piráta, i když ukradenou španělskou kořist prodával otevřeně na londýnských trzích. Zvláštnost pirátské taktiky spočívala také v tom, že tito "džentlmeni" nebyli spojeni se zásobovatelskými základnami. Jejich lodě se mohly na moři nacházet celé měsíce i roky, než se dostaly do přístavních měst. Střelivo a potraviny získávali loupežemi nebo obchodem (piráti měli vlastní obchodní agenty). A když bylo potřeba opravit loď (například vyčistit dno) nebo prodat kořist, či se prostě vybouřit v hospodě, služby našli rytíři černé vlajky v přístavních městech britských kolonií. Samozřejmě však do těchto přístavů nevplouvali pod černou, ale pod státní vlajkou. A pokud za nimi nebyly nějaké ty hříšky (okrádání poddaných Jeho Veličenstva), úřady "si jich nevšimli."
Pokud nějaký "gentleman" neměl zrovna nejlepší pověst a návštěva Savannah nebo Bostonu by představovala velkou nelibost královských šerifů, mohl použít jistou zátoku, kterou znal na jednom z ostrovů souostroví Antilles. Tam bylo možné opravit loď a setkat se s potřebnými lidmi. Taková setkání byla velmi žádoucí, protože pro zvláštní případy (útok na konvoj nebo pobřežní město) bylo nutné spojit úsilí - vytvoření pirátských eskader. Kromě toho bylo velmi užitečné získat čerstvé informace o situaci v divadle námořních aktivit (kde můžete profitovat a kde ztratíte hlavu). A konečně, je třeba vědět, kde jsou vaši kolegové, abyste si nelezli do zelí a nevytvářeli tak pirátské spory. Stručně řečeno tito "džentlmeni" usilovali o zefektivnění své živnosti a tento proces v oněch časech získal určité rysy státních vztahů. V oblastech největší aktivity evropských pirátů vznikaly jejich korporace. Ty dokonce měly své vlastní zákony (legalizované zvyky), zvolené vůdce, stejně jako vazby s evropskými obchodníky a vládami.
Zdá se, že to byly právě takové pirátské asociace jako například „Pobřežní bratrstvo“, kdo vytvořil pověsti o pirátských státech. O jednom z těchto "států" se brzy po skončení Severní války dozvěděli i Rusové a tato informace přispěla k zorganizování jedné velmi utajované expedice. A o ní teď bude řeč. Začněme historickým odkazem. V roce 1506 objevil portugalský navigátor Lorenzon Almendogo v Indickém oceánu obrovský ostrov. Nazval ho Saint Laurent a zakreslil jej na mapu. Almendogovi krajané v té době blouznili o pokladech Indie a neprojevili o jeho objev žádný zájem. Ale zajímat se začali v Paříži. Saint-Laurent byl přejmenován na Dauphinův ostrov a prohlášen za majetek francouzské koruny. Pak Francouzi začali ostrov měnit na novou kolonii s tropickými plantážemi a základnou na námořních drahách spojujících Evropu s Indií. Pokud jde o domorodce, byli bezohledně vyháněni ze země nebo přeměňováni na otroky, zatímco pokorní služebníci Boží v klášterech katolických mnichů převraceli pohany s tmavou kůží na pravou víru. Plantážníci i misionáři pracovali s velkou horlivostí. První měnili život domorodců v peklo a druzí jim slibovali ráj v nebi.
Taková byla situace až do roku 1670, kdy zuřivá nenávist vůči bílým utlačovatelům a nedávné zkušenosti minulých vzpour proti nim pomohly domorodcům vytvořit jednotnou frontu a dostatečně silný odpor. Zlikvidovali francouzské uchvatitele a tím bylo evropské pronikání na ostrov, který byl v té době už nazýván Madagaskarem, dočasně pozastaveno. Přesněji řečeno, evropská přítomnost na ostrově přežila jen v podobě pirátských základen v odlehlých zátokách na východním pobřeží. O těchto pirátských "královstvích" v Indickém oceánu sem tam něco zaslechli i Rusové. Nicméně na konci roku 1723 car Petr I. získal v této věci nové informace. Podle nich se mělo ukázat, že Madagaskar je pirátské království. Autorem této senzace byl viceadmirál Wilster. Bývalý švédský občan, Estonec podle státní příslušnosti, se objevil v Revelu (Tallinu) a dal se slyšet, že nejenže není nepřítelem Ruska, ale navíc má k projednání důležitou státní záležitost přímo s carem. Petr I. mu udělil audienci, po níž začaly v Revelu rychlé přípravy na jakousi nejen tajnou, ale přísně tajnou výpravu.
Jen velmi omezený okruh lidí věděl, kam, kdy, pod čím velením a za jakým účelem se fregaty „Amsterdam Galet“ a „Dekron de Livdea“ vydají na moře. Na začátku prosince téhož roku obě lodě zvedly kotvy a opustily Revel. Nicméně poškození bouří utrpěná v baltických úžinách je donutilo k návratu. Expedice byla nejprve odložena a poté zcela zrušena. Časem tajemství, které obklopovalo podnik, k němuž dokázal Wilster nalákat Petra I., neusnulo. Některé jeho detaily zůstaly nejasné, i když projekt opakovaně přitahoval pozornost historiků. Jedním z nich byl i jakýsi I. Seidel. V roce 1867 publikoval v časopise „Morskoj sbornik“ článek, v němž poněkud zmateně popisoval průběh událostí, a tím ještě více zmátl celé jejich pozadí.
Podle popisu Seidela na počátku 18. století byla ve Stokholmu podána petice od pirátů švédského původu působících v Indickém oceánu. Požadovali od úřadů amnestii a právo vrátit se do vlasti. Král Karel XII. svým hříšným poddaným odpustil a královna Ulrika, která jej na trůně následovala, rozhodnutí svého bratra potvrdila. Toto rozhodnutí bylo samozřejmě vysvětleno nejen křesťanským soucitem, ale také nadějí, že se kající hříšníci nebudou domů vracet s prázdnýma rukama. Pro švédskou pokladnu vyčerpanou válkou by pirátská kořist (její oficiální podíl) byl darem z nebes. Nejvyšší milosrdenství však nemělo žádný výsledek, protože piráti z Indického oceánu se ve Stockholmu nikdy neobjevili. Místo toho však došlo k vytvoření švédské kolonie na ostrově Madagaskar. Mezi švédskými poddanými se ho zúčastnili velitel Ulrich, viceadmirál Wilster a státní tajemník ministerstva zahraničních věcí von Hepken.
Na Švédy se to rozhodl obrátit samotný Morgan. Vzhledem k omezeným možnostem švédské pokladny vyprázdněné Severní válkou nabídl vypravit z vlastních peněz 30 lodí. Pro švédskou účast ve společnosti bylo navrženo omezení na jednu nebo dvě lodi. Pro větší přesvědčivost Morgan vyhledal mezi svými kolegy (bývalými podřízenými) dvě až tři desítky Švédů a přesvědčil je, aby podepsali onu petici žádající o odpuštění.¨Ve Stokholmu tak vznikl dojem, že na Madagaskaru jsou krajané, kteří by mohli být pilířem při osvojování ostrova. Morgan navíc tvrdil, že evropští piráti na Madagaskaru a místní domorodci se chtějí stát švédskými státními příslušníky. Není divu, že to vše v kombinaci s přísliby báječných zisků způsobilo, že královští ministři nedokázali odolat pokušení.
Tak byl projekt schválen v nejvyšších instancích, ale k jeho realizaci bylo možné přistoupit teprve v roce 1721, po skončení Severní války. Podíl státní účasti v podniku byl přitom navýšen. Veškeré řízení celého podniku bylo svěřeno kapitánovi-veliteli švédské flotily Karlu Ulrichovi. Podle zvláštní tajné instrukce měl zorganizovat jasnou spolupráci s eskadrou Morgana, a tak, jelikož ten se nacházel v Londýně, měl se tam Ulrich inkognito dostavit, aby s anglickým pirátem navázal tajný kontakt. Poté měl odjet na Madagaskar, aby tam vytvořil kolonii a převedl místní obyvatelstvo ke švédské národnosti.
Takže v projektu adresovaném Petrovi I. byla mystifikace a jejím autorem byl zjevně sám Wilster. V každém případě to, co navrhoval Rusům, bylo variantou projektu předloženého předtím Švédům jménem Morgana. Rozdíl byl jen v některých detailech. A pan Wilster k tomu neposkytl žádné vysvětlení. Uvedl jen, že na Madagaskaru se objevilo nějaké království a jeho vládce hledá evropského patrona, jehož roli navrhoval pan projektant ruskému carovi. Je třeba říci, že Petra Wilsterův projekt zaujal, proto se chtěl seznámit s podrobnostmi švédské expedice na Madagaskaru. Tehdy Wilster poradil carovi, aby podplatil státního tajemníka švédského ministerstva zahraničních věcí von Hepkena, což se zřejmě také stalo – tajné instrukce veliteli Ulrichovi padly do rukou Petra I. Ten se po přezkoumání obsahu rozhodl vyslat do Indického oceánu výpravu, ale okruh jejích úkolů byl poněkud jiný.
Zaprvé Wilster měl předat Petrův dopis vládci Madagaskaru a dohodnout se s ním na vytvoření diplomatických a obchodních vztahů mezi oběma zeměmi. Byla také plánována organizace madagaskarské mise do Petrohradu, nejlépe vedená samotným králem. A za druhé měl Wilster z Madagaskaru pokračovat do Indie (do Bengálu), aby předal zprávu Petra I. Velkému Mogulovi a dohodl se s ním na vytvoření diplomatických a obchodních vztahů také mezi Indií a Ruskem. Je tedy zřejmé, že Petr plánoval expedici do Indického oceánu nikoliv kvůli koloniálnímu dobytí, ale pro rozšíření diplomatických a ekonomických kontaktů jeho říše se zeměmi Východu. A aby evropští nepřátelé nevytvářeli překážky jeho plánu, car přijal opatření k zajištění naprostého utajení.
Především viceadmirál Wilster, i když byl jmenován velitelem expedice, vůbec se nezúčastnil jejích příprav. Navíc byl odvezen do Rågerviku (později přístav Paldiski), kde až do samého počátku plavby žil v domě velitele v nejpřísnější izolaci, v podstatě v pozici vězně. Na druhé straně byla veškerá korespondence související s expedicí vedena přes kancelář velitele ruské flotily, generál-admirála F. M. Apraksina (bez účasti zaměstnanců Admirality-kolegia a kolegia zahraničních věcí). Tím se zmenšil okruh osob, které o podrobnostech podniku věděly. Navíc i v tajných dokumentech se objevovaly obraty typu „Postupovat na vám sdělené místo“, tj. název cílového místa nebyl papíru svěřen.
Rovněž bylo nařízeno, aby se vyhnuli živým námořním trasám (neměli plout kanálem La Manche, ale obeplout Anglii, a to nikoli pod vojenskou vlajkou, ale pod vlajkou obchodu). V případě naléhavé potřeby měli zakotvit v kterémkoli cizím přístavu (pokud nebude možné skrýt vojenský charakter lodí) a vyvěsit vojenskou vlajku, ale ne admirálskou, ale kapitánskou. A konečně velitel jedné z fregat, kapitán Meat, a asistent Wilstera, velitel Kiseljov, dostali zvláštní instrukce. Byly to kopie instrukcí, které obdržel Wilster, ale ten o tom nic neměl vědět. Z toho lze vyvodit, že Petr I., i když Wilstera nazýval „čestným a vysoce důvěryhodným admirálem“, stoprocentní důvěru k tomuto bývalému švédskému poddanému neměl. Tichým dohledem nad jeho činností pověřil ruské důstojníky a pokyny všem třem byly předány zapečetěné. Měli je otevřít až v Severním moři, kdy už nebude žádná možnost vyzrazení tajemství. Jistě souhlasíte s tím, že opatření k zajištění naprostého utajení ruské Indo-oceánské expedice byla dobře promyšlená!
Když se však Wilsterova eskadra vrátila poničená zpět do Revelu, car byl rozhořčen, ale od svého rozhodnutí neustoupil. Lodě expedice byly na žádost Wilstera nahrazeny fregatami „Prince Eugene“ a „Kruisser“, nicméně v roce 1724 se už plavily za zcela jinými cíli, tj. expedice byla de facto zrušena. Jaké tedy mohly být důvody pro odmítnutí expedice do Indického oceánu? Zdá se, že pro ruskou flotilu v době Petra Velikého byla taková plavba příliš komplikovaná: Rusko pro to nemělo potřebné lidi a lodě. Takový je názor významného historik ruské flotily F. F. Vjeselova. Byl přesvědčen, že „po technické stránce ještě nebyla mladá flotila ani zdaleka v takovém stavu, aby bylo možné uskutečnit takový kolosální podnik. Navíc neúspěch ovlivnila špatná volba typu lodí a přílišný spěch při jejich přípravě“.
Skutečnost, že Wilster po návratu do Revelu požádal Petra I., aby vyměnil lodě své eskadry, potvrzuje Vjeselavovu myšlenku chybování při výběru lodí (spěch). Ale jeho odkaz na technickou nedokonalost ruské flotily jako důvod pro zrušení expedice stále vypadá dost nepřesvědčivě. Z technického hlediska si ruská flotila v posledních letech panování Petra I. stála poměrně vysoko. Například ve Francii byla projednávána možnost nákupu vojenských lodí právě v Rusku. I angličtí odborníci výrobky ruských loděnic hodnotili vysoce. A konečně i odborná příprava ruských námořníků odpovídala požadavkům plavby po moři v té době. Pravda, Rusové sice neměli zkušenosti s dlouhými plavbami, ale pod andrejevskou vlajkou sloužilo mnoho zkušených cizinců, to znamená, že ani potíže s posádkami nemohly výpravu zrušit.
Skutečné překážky spočívaly nejspíš jinde. Začněme tím, že na Madagaskaru ve skutečnosti neexistoval v té době žádný stát a tím pádem ani evropský král. V důsledku toho tam tedy nebyl nikdo, s kým by bylo možné navázat diplomatické vztahy. Ruský obchod tak na ostrově nebyl možný. Evropští piráti měli své klienty a i tak s nimi byla možnost kontaktů velmi problematická. Pokud jde o domorodce, Francouzi v nich už dávno vzbudili vůči všem bílým nenávist. Kromě toho by sotva mohli nabídnout něco hodného výměny (pokud by se s nimi Rusům vůbec podařilo navázat kontakt). A konečně, jakýkoliv průnik ruských obchodníků na Madagaskar by způsobil nepřátelství evropských koloniálních mocností (především Francie). Faktem je, že Francouzi se myšlenky na opětovné ovládnutí Madagaskaru rozhodně nevzdali. Usadili se nedaleko, na Seychelách, a ruská iniciativa by bezpochyby vyvolala jejich aktivní opozici. Stejně nepřátelská by byla reakce Anglie. Vždyť anglo-ruské vztahy v těch dnech rozhodně nebyly přátelské.
Celá účast v projektu Madagaskar tedy nebyla nic jiného než důsledek dezinformace. Pokud jde o autora tohoto podniku, je obtížné jednoznačně určit jeho roli v celém tom příběhu. Možná, že Wilster byl provokatér poslaný do Ruska s cílem přimět je ke konfliktu s koloniálními mocnostmi Evropy. Možná to byl jen vynalézavý, ale špatně informovaný námořník, který se snažil realizovat nečistými metodami projekt, v jehož účelnost a realizovatelnost upřímně věřil. A nyní se podívejme na indickou část expedice Petra Velikého v Indickém oceánu. Po křižáckých výpravách zůstala Západoevropanům vášeň pro orientální koření a luxusní zboží, které bylo většinou vyráběno v Indii. Po několik století se udržovala móda indických tkanin a jejich cena byla taková, že i v 18. století požadovali angličtí výrobci zavedení zákazu dovozu indických řemeslných výrobků do země. A před díly indických klenotníků bledly i výtvory Benvenuta Celliniho.
V průběhu času se indické zboží stalo pro evropské trhy nepostradatelné a na obchodě s nimi prosperoval nejeden podnik. K tomu všemu však došlo až daleko později. Zpočátku zboží z Indie přicházelo k Evropanům jen v omezeném množství a muselo projít mnoha rukama. Přitom každý z nich si z něj samozřejmě odnesl část konečné ceny zboží. Koncem 15. století se evropský obchod s Indií zkomplikoval. Turci, kteří si podmanili severní Afriku, začali od obchodníků vybírat zlodějské poplatky a mnoho korzárů bylo ve svém řemesle tak úspěšných, že běžná obchodní plavba ve východním Středomoří prakticky skončila. Stručně řečeno, bylo nutné nalézt do Indie jinou cestu.
Portugalci byli první, kdo vytvořili námořní cestu k lákadlům Indie (samozřejmě si přitom prohloubili své zeměpisné znalosti). Už v roce 1498 expedice Vasco da Gama dosáhla indického města Kalikut, čímž započalo období rozkvětu portugalské koloniální říše – země odvážných námořníků, podnikavých obchodníků a kolonizátorů. Zpočátku Portugalci obchodovali mírumilovně. Jejich chování se však dramaticky změnilo, když si v Indii upevnili své obchodní pozice a uvědomili si, že tato nesmírně bohatá země nemá armádu a námořnictvo schopné ji chránit. Navíc samotné chápání „Velké mogulské říše" bylo v té době velmi efemerní, protože na území Hindustánu neexistoval jednotný stát.
Není tedy divu, že se relativně malé oddíly Portugalců opevnily v klíčových oblastech Hindustanu, kde pak provozovali obchod velmi podobný loupeži. Nicméně malé Portugalsko, v jehož ekonomice patřilo vedoucí místo obchodu a nikoliv k průmyslu, nebylo schopné si monopol na indický obchod udržet. V 17. století se na pobřeží Hidustánu začaly objevovat lodě i jiných evropských držav a v 18. století už o klíčové pozice v této zemi bojovaly jen Anglie a Francie. Portugalsko v té době drželo jen drobky bývalého majetku. A nyní se vrátíme k tématu našeho vyprávění – k myšlence Petra I. nastolit politické a ekonomické kontakty mezi Ruskem a Indií. Jak vyplývá z výše uvedeného, pokus o provedení takového plánu by se setkal s aktivní opozicí vládnoucích kruhů Londýna, Paříže a Lisabonu. Navíc existují reálné důvody se domnívat, že případ mohl dovést až k použití zbraní. Přidejte si k tomu piráty různých ras a národností, evropskou konkurenci na indických trzích, stejně jako přehnané náklady na dopravu – a neperspektivnost rusko-indického námořního obchodu se stane očividnou.
Jak tedy vidíme, plán expedice byl z politického i ekonomického hlediska neuskutečnitelný. A Petr si to nakonec uvědomil. Ke změně jeho plánů do značné míry přispěly informace získané ze zahraničních zdrojů. Tak v roce 1724 se v Revelu objevil výše uvedený velitel Ulrich (který se stejně jako Wilster rozhodl změnit své občanství). O své službě pod švédskou vlajkou mluvil velice podrobně. Zejména hovořil o expedici na Madagaskar v roce 1722 a o jejím neslavném konci. Zdá se, že to byl právě Ulrichův příběh, co ovlivnilo rozhodnutí Petra I. Ale to je bohužel všechno, co je známo o plánech ruské expedice do Indického oceánu v první polovině 18. století.
partner Matrix 2001
