Po stopách tajemství Leonarda Da Vinciho - Hledání pravdy (1)

          Za posledního půl roku jsem vstřebal poměrně velké množství informací o svatém grálu,Leonardu da Vinci, Ježíšovi a Marii Magdaleně, templářích, merovejské dynastii apodobných, ne vždy zcela jasných poznatcích a tvrzeních, která nelze ale v současnosti přesvědčivě dokázat nebo prokázat, a která jsou zahalena tajemstvím a opředena mnohalegendami. Měl jsem potřebu se s tím nějak "vyrovnat" a proto vzniknul i celý blok nazvaný "Po stopách tajemství Leonarda da Vinci". Snažil jsem se shrnout mnohé z názorů, teorií a poznatků, které se zmíněnými tématy zabývají. Jak se mi to podařilo, posuďte sami. V posledním roce se, hlavně po vydání "Šifry mistra Leonarda" Dana Browna a uvedení stejnojmenného filmu do kin, se po celém světě i u nás objevilo nespočet publikací, "zabývajících" se svatým grálem, turínským plátnem, merovejskou dynastií, vztahem Ježíše a Máří Magdaleny a dalšími podobnými náměty. Některé pocházejí z dílny opravdu odborníků, zabývajících se již dlouho touto problematikou, ale i z pera nadšenců pro danou problematiku, spisovatelů, ne historiků, kteří však interpretují danou problematiku a závěry, ke kterém docházejí, jakoby podložené seriozním bádáním a logikou, takže se na první pohled tváří velice věrohodně. Člověk, který nesleduje souvislosti, a nestuduje věrohodnost těchto pramenů se snadno může v dané problematice "ztratit".

        Mezi tento typ publikací patří i "Svatá a krev a svatý grál", autorů Michaela Baigenta, Richarda Leigha a Henryho Lincolna, jejichž autoři jsou však právě nadšenci v tom dobrém slova smyslu, ale jako spisovatelé a "nehistorici" předkládají závěry, které se nezakládají na pravdě, závěry, které lze jen velice těžko doložit. V podobném stylu je psáno i "Tajemství teplářů" autorů Linn Picknett a Clive Prince, kteří, mimo jiné, dospívají k názoru, že autorem turínského plátna je právě Leonardo da Vinci. Tato problematika je velice obsáhlá, takže o turínském plátnu a event. jeho autorství někdy později.

       Na druhé straně stojí publikace autorů, vědců, biblistů, profesorů věhlasných universit po celém světě, kteří se snaží nepravdy, nebo omyly, publikované ve výše uvedených publikacích korigovat a upřesňovat na základě výsledků nejmodernějšího bádání ohledně dané problematiky. A je pak na nás, čtenářích, abychom se v dané problematice alespoň trochu orientovali a dokázali tak odlišit, co je a není pravděpodobné, kde je pravda a kde lež...

       Pařížský poledník a prokletá pyramida

       Po Paříži je skutečně rozeseto sto třicet pět medailonů (jak zmiňuje Dan Browna v Šifře mistra Leonarda) a pocházejí z roku 1994. Do země hlavního města byly zality, aby oslavovaly Françoise Araga (1786 - 1853), jenž byl považován za otce popularizace vědy. Jeho jméno je vyryto na každém medailonu. Tyto medailony opravdu souvisí s pařížským poledníkem a vyznačují jeho trasu. Trasu, na jejímž stanovení se řemeslně podílel astronom Arago.

       Až do roku 1942 vévodila bronzová socha tohoto vědce malému náměstí Île-de-Sein nedaleko bulváru Arago, ale stejně jako mnoho ostatních soch v Paříži byla za 2. světové války roztavena. Zbyl z ní jen podstavec. Odtud vzešel nápad holandského umělce Jeana Dibbetse rozmístit medailony a zřídit tento "imaginární monument". Dibbetova trať měří 17 kilometrů. Prochází šesti pařížskými obvody - okolím náměstí Pigalle, Lucemburskou zahradou, Louvrem (čtyři medailony, z nichž jeden je za pyramidou) nebo Palais Royal.

       Podle Dibbetse má procházka pařížského chodce putujícího od medailonu k medailonu "připomínat počátky měření prvních kartografů". Je třeba se vrátit do roku 1669, kdy Ludvík XIV. založil Akademii věd a pařížskou observatoř. Tehdejší vědci chtěli odhalit záhady vesmíru a zhotovit mapy. Stanovili základy geodézie, "vědy o tvaru a rozměrech země". Stanovili, že každý bod planety je určitelný svou zeměpisnou šířkou a zeměpisnou délkou, které jsou na sebe kolmé.

       Zeměpisné šířky jsou rovnoběžné přímky a počítají se od rovníku ve stupních. Poledníky určují zeměpisné délky a procházejí oběma póly. Aby mohly být umístěny a očíslovány na globusu, bylo zejména kvůli námořníkům třeba náhodně zvolit jeden, označený jako výchozí. V 17. století si francouzští vědci "vybrali" jako první. "Jejich" poledník ("pařížský poledník") bude téměř po století "výchozím poledníkem" pro navigátory, zeměpisce, cestovatele...až do dne, kdy v roce 1884 pod vlivem britské námořní nadvlády bude po mezinárodní dohodě definitivně nahrazen Greenwichským poledníkem.

       Když Dan Brown tvrdí, že mosazná linie v Saint-Sulpice se shoduje s trasou "pařížského poledníku", mýlí se. Odchyluje se od něj o několik set metrů. Nicméně díky tomuto "omylu" může na stejnou, "posvátnou" linii umístit všechna místa svého příběhu: Louvre, jímž skutečně pařížský poledník prochází, Saint-Sulpice, kudy neprochází, a Rosslynskou kapli, kterou jistě také prochází nějaký poledník, ale ne ten pařížský!

       Pyramida v Louvru byla zbudována v roce 1989 americkým architektem Ieohem Ming Peiem za vlády presidenta Françoise Mitteranda, přezdívaného Sfinga. Skleněná špice měří dvacet jeden metr a váží necelých devadesát tun. Architektonický a technický počin, který stál přes patnáct milionů eur. Převrácená pyramida, jejíž vrchol směřuje dolů, dotýkající se své miniaturní repliky byla postavena v roce 1993, v druhé fázi úprav velkého Louvru. Propouští denní světlo do obchodní galerie zvané Carrousel du Louvre.

       O François Mitterandovi, který za své vlády nechal v roce 1989 vybudovat skleněnou pyramidu v Louvru se šíří velké množství hloupostí. Jistě také proto, že přese všechno zůstává složitou a záhadnou osobností. Přezdívku Sfinga si vysloužil svým slavným úsměvem, téměř stejně záhadným, jako je ten Mony Lisy. O jeho zálibě pro tajemství, umění mást stopy a "pravdivém lhaní" bylo řečeno vše. Bývá zdůrazňována jeho láska k literatuře, zájem o astrologii a záhady (před volbami v roce 1981 navštívil Rennes-le- Château a trval na návštěvě míst Bérenger Sauniera) a také fascinace smrtí...

      Pan Dan Brown v Šifře mistra Leonarda tvrdí, že "na výslovný požadavek presidenta Mitteranda byla pyramida zkonstruována z přesného počtu 666 skleněných tabulí (...), 666 je číslo samotného Satana." To, že Mitterand požadoval, aby pyramida byla tajně poznamenána Satanovým číslem je lživé a úplně směšné.

      Konečné slovo k celé kauze poskytlo tiskové oddělení muzea Louvre: "Celkem se pyramida skládá z 673 prosklených tabulí, 603 kosočtverců a 70 trojúhelníků." Pravda je, že šplhat na budovu, aby tato čísla ověřil, se nikomu nechce.

       Převorství siónské - Prieuré de Sion

       Převorství siónské - Prieuré de Sion - bývá označováno za jednu z nejstarších a nejvlivnějších tajných společností v Evropě. Na seznamu velmistrů této společnosti se objevují i jména Leonarda da Vinci a Jeana Cocteaua. Již samotná existence této společnosti přitom byla předmětem dohadů, díky čemuž jsou často terčem posměchu i tvrzení o jejích údajných aktivitách a samotné dopady činů převorství bývají zcela ignorovány. Postupně však vychází najevo, že věci nejsou ani zdaleka tak jednoduché.

       Převorství siónské upoutalo poprvé pozornost anglicky hovořícího světa koncem roku 1982 díky knize The Holy Blood and Holy Grail (Svatá krev a svatý grál) autorů Michaela Baigenta, Richarda Leigha a Henryho Lincolna. V zemi, kde jmenovaná společnost vznikla, se nicméně o její existenci začalo veřejně hovořit už na počátku šedesátých let. Jedná se vlastně o pseudozednářský či rytířský řád s jistými politickými ambicemi a - podle všeho - i značnou zákulisní mocí. Kromě uvedené obecně znějící charakteristiky je nicméně obtížné Převorství siónské jakkoli dále konkrétněji zařadit - snad i vinou poněkud chimérické povahy celé jeho existence.

       Základní prvek údajné moci Převorství siónského představuje tvrzení, podle něhož jsou jeho příslušníci (a od nepaměti byli) strážci jakéhosi obrovského tajemství - jednoho z těch, která by v případě vyzrazení otřásla samotnými základy církve i států. Převorství siónské, které je někdy označováno (kromě mnoha dalších jmen) rovněž jako Siónský řád či Řád Naší Panny Siónské, samo uvádí za okamžik svého zrodu první křížovou výpravu roku 1099. Tehdy se ale mělo jednat o pouhé oficiální vytvoření skupiny, jejíž samotná činnost spočívající ve střežení jakéhosi nebezpečného tajemství sahá do mnohem vzdálenější minulosti.

       Příslušníci převorství rovněž tvrdí, že jejich organizace stála za vytvořením řádu templářů - tajemné organizace středověkých mnichů v rytířské zbroji provázaných temnou pověstí. Převorství i templáři zůstali podle těchto tvrzení jednou a toutéž organizací řízenou stejným velmistrem - až do rozkolu v roce 1188, od něhož se obě skupiny napříště ubíraly vlastními cestami. Převorství pokračovalo dál pod vedením velmistrů, mezi něž patřila řada nejslavnějších jmen historie lidské společnosti - nescházejí zde muži jako sir Issac Newton, Alessandro di Mariano Filipepi (známý jako Botticelli), Robert Fludd (anglický okultistický filozof) a samozřejmě Leonardo da Vinci, jež stál údajně v čele převorství posledních devět let svého života.

       Mezi muže řídící převorství v nedávné minulosti patřili Victor Hugo, Claude Debussy a rovněž herec, spisovatel, dramatik a filmař Jean Cocteau. Převorství přitahovalo v průběhu staletí pozornost i dalších osvícených osobností, mezi něž v průběhu staletí patřila nejen Johanka z Arku, ale i Nostradamus (Michel de Notre Dame) a dokonce i papež Jan XXIII.

      Údajným cílem Převorství siónského je chránit potomky starobylé merovejské královské dynastie vládnoucí kdysi na území, které je dnes nazýváno Francií. Zmíněný rod zde panoval od 5. století až do zavraždění Dogoberta II. na konci 7. století. Kritikové ovšem namítají, že Převorství siónské ve skutečnosti existuje teprve od padesátých let dvacátého století, přičemž se skládá z pouhé hrstky fantastů vydávajících mýty za skutečnost a nemajících jakoukoli skutečnou moc.

       Cesta za hledáním pravdy o převorství se rozpadá do dvou částí. Na jedné straně stojí otázka existence Převorství siónského v současnosti či nedávné minulosti, zatímco na straně druhé zůstávají tvrzení jeho příslušníků týkající se minulosti. Celý problém je natolik složitý, že nic, co je s touto organizací spojeno, nelze jednoznačně rozhodnout.

       Moderní převorství siónské není ( jak tvrdí jeho kritikové) pouhým výplodem několika Francouzů poblouzněných monarchistickými fantaziemi. A podle některých autorů (Lynn Picknett a Clive Prince) nejsou pochybnosti, že Převorství siónské v současnosti existuje a údajně má své stoupence mezi mnoha kultivovanými a vlivnými anglicky hovořícími muži a ženami.

      Otázka jeho historického původu ale představuje naprosto odlišný problém. Je třeba přiznat, že kritikové mají pravdu, pokud tvrdí, že první zmínka o něm v jakémkoli dokumentu pochází teprve z 25. června 1956. Podle francouzských zákonů se musí všechny spolky registrovat, což se paradoxně týká i takzvaně "tajných" společností. Podle tvrzení převorství z doby jeho registrace bylo jediným cílem zajistit "studium a vzájemnou pomoc mezi členy". Přes altruistický charakter podobného prohlášení se jedná současně o názorný příklad maximálně neutrálního vymezení činnosti.

       Převorství se ve skutečnosti přihlásilo k jedné jediné aktivitě,kterou mělo být vydávání časopisu nazývaného Circuit, který podle slov samotného převorství sloužil k šíření informací a obraně práv a svobod "bydlení za nízký nájem" (obdoba obecních bytů v některých zemích). V tomto prohlášení jsou jmenováni čtyři zástupci společnosti, mezi nimi i Pierre Plantard, který je současně i šéfredaktorem časopisu Circuit.

      Podle citací v knize Svatá krev a svatý grál představuje základní zdroj poznatků, týkajících se informací o Převorství siónském, soubor pouhých sedmi dokumentů záhadného původu uložených v pařížské Bibliotheque Nationale, které jsou jako celek známé pod názvem Dossiers secrets (doslova "tajná sbírka dokumentů"). Na první pohled se jedná o směsici historické genealogie a mnohem modernějších alegorických textů připisovaných jednak anonymním autorům, a jednak autorům s očividnými pseudonymy nebo využívajícími jména lidí, kteří nemají s celou záležitostí nic společného.

      Většina dokumentů se týká posedlosti převorství merovejským rodem a soustřeďuje se na tajemství spojené s Rennes-le-Château, zapadlé langedocké vesnice, jež představovala startovní bod výzkumů Baigenta, Leigha a Lincolna. První z tajných dokumentů tohoto souboru byl do knihovny uložen v roce 1964, třebaže je datován k roku 1956. Poslední dokument je deponován k roku 1967.

      Jak dokazují informace obsažené ve zmíněných tajných dokumentech, stojí představa o trvání dynastie po smrti krále Dagoberta II. (nemluvě o pokračování jejího nástupnického práva až do konce dvacátého století) na - přinejmenším - vratkých základech. V nejhorším případě lze vše rovnou označit za fikci.

     V případě moderního Převorství siónského brání naplnění jejich cíle, spočívajícího v obnovení vlády Merovejců, neskonalé překážky. Kromě toho, že by problém představovala proměna republikánské Francie na monarchii, kterou tato země před více než stoletím odmítla, nemá právě merovejská dynastie (za předpokladu, že by se dokázala prokázat pravost jejich potomků) žádný nárok na trůn, neboť v době panování Merovejců ještě žádný francouzský národ ani stát neexistoval.

      Ale co nám říkají fakta?

     Francouzští autoři Marie-France Etchegoin, reportérka časopisu Nouvel Observateur, která má na starost vyšetřování a specializuje se na kriminální případy a Fréderic Lenoir, filozof a sociolog, badatel při Ľ École des hautes études en sciences sociales (Škola vysokých studií společenských věd) a vedoucí redakce Monde des religions, docházejí při svých pátráních knásledujícím závěrům.

      Pierre Plantard skutečně existoval. Zemřel v Paříži 3. února 2000. Údajně byl velmistrem Převorství siónského. Jedna z listin Tajných dokumentů - Les Dossiers Secrets - nese označení "Číslo 4 lml - 249". Tyto spisy údajně obsahují ručně psaný seznam dvaceti šesti velmistrů Převorství siónského označovaných "Les nautoniers".

      "Dossiers secrets" se skutečně v regálech Francouzské národní knihovny nacházejí a některé jsou zaregistrovány pod signaturou "4 lml - 249". Tyto spisy by měly být archivem Převorství siónského. Do Národní knihovny byly na několikrát uloženy v polovině 60. let 20. století neznámým členem řádu. Kromě seznamu členů Převorství tyto spisy a jejich dodatky obsahují genealogické stromy, jejichž linie spojuje Dagoberta II. s Plantardem, a také kopie listin abbé Sauniera. Tyto listiny se objevují ve formě kopie. Mají formu obyčejných strojopisů nebo fotokopií.

       Ve skutečnosti se "anonymní dárce" sestával z ... trojice. Z Gérarda de Sede, samotného Pierra Plantarda a jistého Philippa de Cherisey, který byl básníkem a také talentovaným padělatelem. V roce 1979 se přiznal, že sám vyrobil pergameny, jež měl najít abbé Sauniere, stejně jako mnoho dalších dokumentů.

     Skutečnost, že tajné spisy jsou padělky, nutně neznamená, že Převorství siónské neexistuje. Nebo, že neexistovalo. V období křižáckých výprav u Jeruzaléma skutečně existoval klášter Notre-Dame-de-Sion, avšak s tajnou společností neměl nic společného. Faktem je, že žádný historik se o existenci jakéhokoli Převorstvím siónském nezmiňuje. Nikdo také nepodává žádnou, ani sebemenší spojitost mezi templáři vyhlazenými v roce 1307 a Převorstvím siónským, které mělo přežít v ilegalitě, a nikdo také Převorství nedává do souvislosti s Rennes-le-Château.

      Výše uvedení autoři pátrající po důkazech o založení Převorství siónského skutečně tyto důkazy našli. A nemuseli se nořit do starodávných archivů, ani do vyprávění křižáků či poutníků směřujících do Jeruzaléma, kteří se zmínkám o Převorství skutečně vyhýbali.... A to jednoduše proto, že tato instituce byla založena - 25. června 1956! Dnem, kdy Pierre Plantard její vznik ohlásil na obyčejné podprefektuře v Saint-Julien-en-Genevois, v departmentu horní Savojsko. Převorství siónské je podle zákona z roku 1901 obyčejným spolkem. Journal officiel z 20. července 1956 uvádí jeho cíle bez konkrétnějšího upřesnění: "Studium a vzájemná pomoc členů". Administrativu zajišťují čtyři osoby, z nichž jednou je Pierre Plantard, který se vůbec nejmenuje Pierre Plantard de Saint-Claire, ale krátce Pierre Plantard.

       Je průmyslovým návrhářem v jedné továrně na kamna v Annemasse. Hlavní činnost jeho sdružení spočívá ve vydávání útlých novin Circuit prezentujících se jako "Informační bulletin hájící práva a svobody domácností v panelových domech". Ve stanovách Převorství siónského z roku 1956 má Převorství také podtitul: "C.I.R.C.U.I.T." shodný se jménem bulletinu o panelových domech, tentokrát však znamená "Chevalerie d´Institution et de Regle Catholique Indépendante et Traditionaliste", tedy Nezávislé a tradiční rytířstvo katolické instituce a řehole! Podle stanov je cílem sdružení zřídit katolický řád, jež má v moderní podobě a při zachování tradičního charakteru obnovit starověké rytířstvo. Dále jsou uvedeny pravidla a organizační hierarchie Převorství siónského. Na vrcholu hierarchie se nachází "nautonier", stupeň používaný v anglosaském zednářství.

- pokračování -