Pokročilé strojní opracovávání ....ve starověkém Egyptě (4/8)

Když jsem se procházel muzeem v Káhiře, narazil jsem na důkaz soustružení velkého rozsahu. Víko sarkofágu na sobě mělo výrazné stopy po použití soustruhu. Zaoblení víka se po stranách na obou koncích prolínalo s dalším zaoblením.

Stopy po nástrojích poblíž těchto rohových zaoblení jsou stejné, jaké jsem pozoroval při otáčení objektu s přerušovaným řezáním. Nástroj je pod tlakem z řezu odkloněn. Pak do dokončení úseku řezu je tlak zesláblý. Když je opracovávaný kus otočen a opět se setká s nástrojem, počáteční tlak způsobí, že se do něj nástroj vryje. Jak řez pokračuje, počet „vrypů“ klesá.

Na víku sarkofágu v káhirském muzeu se stopy po nástrojích naznačující tyto podmínky nacházejí přesně tam, kde byste je očekávali.

Egyptské artefakty představující trubkové vrtání jsou zcela jasně nejúžasnějším a nezvratným důkazem, který byl doposud předložen a který naznačuje rozsah používání znalostí a techniky v historii.

Starověcí stavitelé pyramid používali pro vrtání děr techniku, která je běžně známá pod pojmem „vrtání na jádro“ (nebo jádrové vrtání).

Při této technice je ponecháno středové jádro. Je to účinná metoda pro dělání děr, které úplně neprocházejí skrz celý materiál. Když dosáhnou požadované hloubky, je jádro z díry vylomeno. Nebylo to evidentní pouze v dírách, které Petrie studoval, ale také na jádrech, které kameníci položili bokem.

O stopách po nástrojích, které zanechaly na jádru vyjmutém z díry v žule spirálovitou rýhu, Petrie napsal:

„Spirála řezu klesá po obvodu 15 cm o 2,5 mm, čili 1:60, což je poměr dobývání křemene a živce, a to je neuvěřitelné.“

Musím s Petriem souhlasit.

Byla to neuvěřitelná rychlost posuvu (vzdálenost uražená za jednu otáčku vrtáku) pro vrtání do jakéhokoliv materiálu, natož do žuly. Byl jsem zcela ohromen tím, jak mohl vrták dosáhnout takové rychlosti posuvu. Petrieho tyto artefakty udivovaly natolik, že se je pokoušel vysvětlit na třech různých místech v jedné kapitole. Pro inženýra 80. let 19. století to byla anomálie. Charakteristické rysy děr, jader, které z nich vzešly a stop po nástrojích naznačovaly nemožné.

Tři jednoznačné charakteristiky díry a jádra činí tyto artefakty velice mimořádnými.

Jsou to:

• • Kuželovitý tvar díry i jádra.

• • Symetrická spirálovitá rýha na těchto kuželech ukazující, že vrták vnikal do žuly rychlostí posuvu 2,5 mm za jednu otáčku vrtáku.

• • Ohromující fakt, že spirálovitá rýha prochází hlouběji křemenem než měkčím živcem.

U konvenčních metod zpracování by byl opak pravdou.

V roce 1983 mi pan Donald Rahn ze společnosti Rahn Granite Surface Plate Co., Dayton, Ohio, řekl, že při vrtání žuly do ní vnikají diamantové vrtáky s 900 otáčkami za minutu rychlostí 2,5 cm za 5 minut.

V roce 1996 mi Eric Leither z Trustone Corp.řekl, že od té doby se tyto parametry nezměnily. Rychlost posuvu moderních vrtáků je tudíž 0,0051 mm za otáčku, což ukazuje, že starověcí Egypťané byli schopni řezat žulu rychlostí 500krát větší či hlubší za otáčku než moderní vrtáky. Další charakteristický rys je pro moderní vrtáky také problém. Řezání kuželovité díry se spirálovitou rýhou, která je hlubší skrz tvrdší část žuly.

Jestliže nemůžeme konvenčními metodami opracování odpovědět na jednu z těchto otázek, jak odpovíme na všechny tři?

V podzimním vydání časopisu „Egypt Revealed“ v roce 2000 Dr. Mark Lehner, snad nejvýřečnější a nejviditelnější egyptolog, který aplikoval své vědomosti o výrobě při analýze technologie starověkých Egypťanů, navrhl existenci dílny na měď v nově objevené „osadě dělníků“.

Uvedl, že se v ní „upravovaly tisíce měděných dlát, pravděpodobně ne širších než nehet palce, k obrušování akrů vápencového obložení pyramid.“

V svém dokumentu Obelisk I.,  Lehner náruživě tvrdí, že je přesvědčen, že hieroglyfy a reliéfy, atributy, nad kterými Petrie žasnul díky jejich jemným profilům měřícím pouhých 2,5 mm, což naznačuje, že nástroj, který je vytvořil, se musel žulou prokousat najednou, byly ve skutečnosti vytvořeny údery doleritovými palicemi na žulu.

Četbou Petrieho práce člověk přijde na to, že se zaobíral rozsáhlým výzkumem nástrojů, které byly použity při řezání tvrdého kamene.

I přesto však mezi některými egyptology přetrvává názor, že byla žula použitá ve Velké pyramidě řezána měděnými dláty.

I.E.S. Edwards, britský egyptolog a nejpřednější specialista na pyramidy na světě, prohlásil:

„Lamači kamene období pyramid by obvinili řeckého historika Strabo z úmyslného zlehčování jejich práce, kterou bylo lámání houževnaté žuly v Asuánu. Jejich kladívka a dláta byla vyrobena z mědi zpevněné vyklepáváním kladivem.“
(Edwards, I.E.S., Ancient Egypt, str. 89 (1978 - National Geographic Society, Washington, D.C.)

Doufejme, že kromě egyptologů hlavního proudu, jakými jsou Mark Lehner a I.E.S. Edwards (nechť odpočívá v pokoji), ostatní egyptologové nepředpokládají, že měděná dláta, která lze nyní vidět v muzeu v Káhiře, představují nástroje použité k vybudování pyramid.

Jestliže ano, vysoce bych jim doporučoval, aby si dali tu práci a naučili se něco o materiálech a procesech, které navrhují tím, že by skutečně jeden z těchto artefaktů vytvořili. Označit měď za materiál pro řezání žuly je jako říct, že hliník lze řezat dlátem z másla. Následně se budeme zabývat proveditelnější a logičtější metodou, která poskytuje odpověď na otázku o technice, kterou starověcí Egypťané používali při vrtání do žuly.

Skutečnost, že spirála rychlosti posuvu je symetrická, je docela pozoruhodná, vezmeme-li v úvahu navrhovanou metodu řezání.

Kuželovitý tvar naznačuje zvětšení řezného povrchu vrtáku, když řezal hlouběji, tím pádem i zvýšení odporu. Jednolitý posun při použití lidské síly by byl za těchto podmínek nemožný. Petrie přišel s teorií, že na trubkový vrták skládající se z bronzu, do něhož byly zasazeny drahé kameny, byl vynaložen tlak jedné nebo dvou tun.

To však nebere v úvahu, že pod tlakem několika tisíc kilogramů by si drahokamy bezpochyby našly cestu do měkčí hmoty a žula by zůstala relativně nepoškozená. Tato metoda ani nevysvětluje to, že je rýha v křemeni hlubší.

Je třeba si uvědomit, že Petrie neprozrazuje způsob, jakým jádro zkoumal, zda použil nástroje pro metrologii, mikroskop nebo pouhé oko. Je třeba poznamenat, že všichni egyptologové všeobecně tyto závěry neakceptují.

V díle „Ancient Egypt Materials and Industries“ (Materiály a průmysl starověkého Egypta) Lucas komentuje Petrieho závěry o tom, že rýhy byly výsledkem hrotů z drahokamu.

Tvrdí:

„Podle mého názoru by předpokládání znalostí řezání těchto drahokamů tak, aby vytvořily ozubení a jejich usazení do kovu takovým způsobem, aby vydržely nápor používání na tvrdém povrchu, a to vše v tak raném období, které se jim připisuje, představovalo větší problém, než ten, který domněnka o jejich použití vysvětluje.

Ale bylo zde opravdu ozubení navrhované Petriem?

Důkazy o jeho přítomnosti jsou následující:

• a. Válcovité jádro žuly s rýhami okolo způsobenými rycím hrotem, rýhy jsou nepřerušované a tvoří spirálu, v jednom místě lze vidět jednu rýhu otáčející se pětkrát kolem jádra.

• b. Část vrtu v dioritu se sedmnácti stejně vzdálenými rýhami způsobenými postupným otáčením stejného řezného hrotu.

• c. Další kus dioritu s řadou rýh vyhloubených do hloubky více než 2,5 mm jedním řezem.

• d. Další kusy dioritu vykazující pravidelné stejně vzdálené rýhy po pile.

• e. Dva kusy mísy z dioritu s hieroglyfy, vykrojené velmi snadno obrobitelným hrotem, které nejsou ani oškrábané ani vybroušené.

Ale pokud by byl použitý brusný prášek s měkkými měděnými pilami a vrtáky, je vysoce pravděpodobné, že by byly kousky brusiva vtlačené do kovu, kde by mohly nějakou dobu zůstat. Jakékoliv takovéto náhodné a dočasné ozubení by mělo stejný efekt jako to záměrné a permanentní…“