POZORUHODNÉ PŘÍPADY "UFO" V RUMUNSKU: DEVADESÁTÁ LÉTA - část první (6)

Pohoří Retezat, srpen 1991

Před půlnocí z 13. na 14. srpna 1991 vyslalo osobní letadlo IL-18 letící z Bukurešti do Temešváru s devítičlennou posádkou na palubě rádiovou zprávu, aby začalo přistávat na letišti v Temešváru. Uprostřed rozhovoru s řídicí věží o poloze a výšce letu se letadlo ve 23:53 zřítilo a narazilo do svahu v pohoří Retezat (v jižních Karpatech, Rumunsko) ve výšce necelých 1500 metrů a 150 km od Temešváru. Velitel letounu byl v rumunském civilním letectví dobře známý a uznávaný, s více než 3000 hodinami letových zkušeností na tomto typu letounu. Té noci v pohoří Retezat bylo vynikající počasí. Po téměř ročním vyšetřování a výsleších dospěli úředníci k závěru, že příčinou bylo naprosté nezvládnutí řízení posádkou. Chybou byla zjevná odchylka 50-60 kilometrů od kurzu, kterým měli letět.

Podivnou shodou okolností ráno po katastrofě, ještě před zveřejněním jakýchkoli zpráv o tom, co se s letadlem stalo, vyšel v novinách "Zori Noi" z nedalekého města Petroşani pod názvem "Záhadný úkaz" malý článek věnovaný dobrodružství skupiny sedmi lidí, kteří prohlásili, že v noci 4. srpna 1991 viděli útvar podobný UFO na místě vzdáleném pouhé dva kilometry od místa pádu letadla. Následně Constanţa Corpadea - novinářka z novin "Adevărul" (jedněch z nejvýznamnějších v Rumunsku), a poté spisovatelka doktorka Mihaela Muraru-Mândrea vedly rozhovory se dvěma členy skupiny - horským záchranářem Martinem Domokoşem, který třicet let pracoval v horách Retezatu, a jeho kolegou Georgem Resigou. Na základě informací, které shromáždili, nabyl Ion Hobana přesvědčení, že máme co do činění s jedním z nejvýznamnějších případů UFO v historii, a napsal článek, v němž zdůrazním hlavní prvky.

Dne 4. srpna Domokos a Resiga spolu s pěti turisty opustili chatu "Pietrele" (1480 m n. m.) a vydali se směrem k základně horské služby u jezera "Bucura" (2040 m n. m.), přičemž s sebou měli nezbytné potraviny na několik dní. Šli pomalu, protože jedna z dívek měla menší problém s jednou nohou. Během túry a cestou do sedla Bucura, nejvyššího bodu jejich cesty, před nimi postupovala skupina čtyř turistů. Po setmění turisté za sebou spatřili jasné světlo. Zastavili se a počkali na ty, kteří zůstali, a zeptali se jich, proč jim museli dávat znamení jasným světlem. Ostatní odpověděli, že žádné znamení nedali. Pokračovali společně v cestě a blížili se k sedlu Bucura, když všichni zpozorovali na severozápadě velmi rychle se pohybující světlo. V domnění, že se ztratil turista, začali křičet a mávat pochodněmi. Neznámé světlo, jehož původní trajektorie byla přímá, se nyní začalo pohybovat klikatě a jeho rychlost se zvyšovala. Bylo jasné, že se nejedná o ztraceného turistu. Dívky ve skupině se vyděsily a snažily se utéct. Světlo bylo červené a přiblížilo se na několik desítek metrů. Domokos zakřičel: "Přátelé, pojďte sem!". Pak se světlo na chvíli zastavilo a pak se otočilo zpět směrem k "Valea Rea" (v překladu: "Zlé údolí"), odkud přišlo.

Když pokračovali ve výstupu, členové skupiny zpozorovali směrem k Valea Rea jasné bílé světlo; a pak další, tentokrát bleděmodré. Po několika minutách dosáhli sedla Bucura (2040 m n. m.), jednoho z nejlepších vyhlídkových bodů v oblasti. Tam spatřili množství světel - zelené, modré, tyrkysové (to byla dominantní barva), červenožluté a růžové. Světla, která se nacházela v pravé horní části údolí, měla nejprve charakter vejčitého útvaru, který se pak změnil v dobře ohraničený válec. Pak následoval rovnoběžníkový tvar mající pevné tělo, všechny strany osvětlené, pak trojúhelník a obrovský objekt ve tvaru srdce. V závěrečné fázi pozorování mělo sedm turistů dojem, že jsou v letadle, které letí v noci v malé výšce nad půvabným městem s osvětlenými bulváry, ulicemi a křižovatkami. George Resiga si vzpomněl, že v batohu s jídlem měl výkonný dalekohled. Vytáhl je a každý si je postupně prohlížel. Každé světlo mělo tvar disku s fosforeskujícím průzorem.

Záchranáři v horách měli vysílačku a snažili se komunikovat s kolegy na základně záchranářů u jezera Bucura ihned poté, co si všimli červeného světla. Bohužel se jim v té době vzhledem k terénu nepodařilo navázat se základnou kontakt. Když dorazili do sedla, namířili baterky na ty na základně a křikem je vyzvali, aby zprovoznili vlastní radiostanici. Když se jim však konečně podařilo zavolat, aby ten zázrak viděli, nesčetné množství světel opět změnilo konfiguraci a stalo se jakousi letištní dráhou viděnou z boku. Pak se vrátilo ke svému původnímu vejčitému tvaru, který začal stoupat, prudce zesilovat na jasu a ve velké výšce zmizel. Až do této chvíle bylo počasí příznivé; vše bylo dobře viditelné, což jim umožnilo pozorovat úkaz za ideálních podmínek. Hned poté se však oblast zahalila do husté mlhy. Nebyla to stoupající mlha ze sousedních údolí, protože byl naprostý klid a bezvětří.

Lidé na záchranné základně přijali vyprávění sedmi svědků s nedůvěrou a pojali podezření, že jde o mystifikaci nebo halucinaci. Jejich vzrušení však bylo skutečné a uváděné podrobnosti se vzájemně shodovaly. Druhý den ráno rozhlasové zprávy oznámily, že nad Dunajem, v oblasti Železných vrat, bylo spatřeno UFO. To byl okamžik, kdy se rozhodli poslat stručný popis příběhu do místních novin. Událost ze 4. srpna 1991 není jedinou podobnou zprávou z pohoří Retezat. Přítel Domokos viděl ve vzdálenosti asi dvou kilometrů v přímém směru oranžové světlo pohybující se podél pohoří Stânisoara od chaty Pietrele do sedla Retezat; pan Resiga hovořil s turistou z Bukurešti, který na náhorní plošině před chatou Pietrele viděl velmi jasné světlo pohybující se klikatě. Zdá se vám to povědomé? Ion Hobana přemýšlel, zda geometrické metamorfózy objektu mají nějaký zvláštní význam, nebo zda se dokonce jedná o nějaké poselství. Podle něj mohla být ztráta orientace letadla způsobena právě takovým setkáním s UFO. Je těžké uvěřit, že posádka zahájila sestup v domnění, že je nad letištěm Temešvár, když ve skutečnosti byla nad lesem. Kde byla světla letiště?

Možná však mohli spatřit velmi jasný a složitý neidentifikovaný vzdušný úkaz, který si mohli splést se světly města a letiště. Ion Hobana upozornil, že existují i další podobné příběhy. Například posádka nákladního letounu C-54 letícího 10. února 1951 v 00:55 z islandského Keflavíku na leteckou stanici Argentia na Newfoundlandu pozorovala ve výšce 3 000 metrů záblesk světla a poté světla malého města. Nebylo to možné, protože se nacházeli nad oceánem, 390 kilometrů od pobřeží. V roce 1958 spatřila posádka amerického dopravního letadla Super-Constellation, letícího ve výšce 7000 metrů nad Atlantickým oceánem a mířícího do Ganderu v Newfoundlandu, ve vzdálenosti 38 kilometrů před sebou skupinu jasných skvrn, připomínajících světla města. Mohu dodat, že Goethe ve své autobiografické knize "Poezie a pravda" vypráví, že na cestách po Německu spatřil na dně opuštěného lomu světla podobná velkému městu.

Případ rodiny Popů

Jak uvádí Călin Turcu, v pátek 13. srpna 1993 v noci cestovali Costin Popa, 52letý inženýr z Ploješti, se svou ženou Marianou, 45letou ekonomkou, a dcerou Dianou - 22letou studentkou technické univerzity z Bukurešti, autem do vesnice Telega (25 km severozápadně od Ploješti) na pozvání několika přátel. Projížděli opuštěnou oblastí, v jejíž blízkosti nebyly žádné domy ani jiná světla. V jednu chvíli se bez zjevného důvodu zastavil motor auta a zhasla světla vozidla. Costin Popa vystoupil a otevřel kapotu. Popadl baterku, ale když ji rozsvítil v ruce, zasáhl ho tak silný "elektrický šok", že baterka spadla na zem. Ale poté, co ji jeho žena zachytila kapesníkem, svítilna normálně fungovala.
Při pohledu na motor se zdálo, že je vše v naprostém pořádku. Náhle, aniž by slyšeli jakýkoli zvuk, je "neviditelnou pěstí" zasáhlo něco, co jeho žena přirovnala ke "stěně vzduchu". Pak spatřili něco, velmi děsivého na pohled. Na pravé straně silnice, před několika keři, asi 25 až 30 metrů od nich byla "mléčná mlžná clona, která jako by pulzovala nažloutlým bílým světlem". Měla hrubý obdélníkový tvar, byla asi 10 metrů dlouhá a 2,5-3 metry vysoká a zdálo se, že se vznáší asi půl metru nad trávou.

Při pozorování tohoto zjevení se dlouho nezdrželi. Costin zaklepal na kapotu motoru a všichni tři se uchýlili dovnitř auta. Auto však stále nechtělo nastartovat. V tu chvíli "mléčná clona" mírně pulzovala, žlutobílá záře se zvyšovala a snižovala na intenzitě každé 2-3 sekundy. Svědci neslyšeli žádný hluk a necítili z objektu žádné teplo. Zoufale čekali na další auto, které by jim přijelo na pomoc, a začali diskutovat o tom, zda nebudou "uneseni UFO", protože nedávno na toto téma něco četli. Po určité době, která se zdála trvat věčně, i když ve skutečnosti nepřesáhla 20 minut, se "obrazovka" začala pomalu pohybovat doleva, trochu se prodlužovala a zpomalovala. Když dorazila před ně, na druhou stranu silnice, stal se z ní úzký pruh světla dlouhý asi 30 metrů a široký jen metr. Zůstalo to tam nehybně stát "až dvě minuty" a pak to "začalo slábnout". Za necelých deset sekund zůstalo na silnici jen "světlo ve tvaru vejce, které bylo tři metry dlouhé a dva metry široké". Na okamžik se stalo velmi jasným a pak náhle vystoupalo do noci a zmizelo.

Po jedné nebo dvou vteřinách se vše vrátilo do normálu. Okamžitě mohli nastartovat auto, jako by se nic nestalo. Bez váhání vyrazili z místa. Po necelých 10-15 minutách, ve 22:35, dorazili na místo určení. Jejich tváře byly bílé jako stěna a třásli se, jako by mrzlo. Poté, co vyprávěli, co se stalo, nebyli jejich hostitelé kupodivu jejich příběhem příliš šokováni. V té oblasti kolovaly nejrůznější neobvyklé historky o podivných světlech, která v noci visela na vrcholcích kopců nebo skrz stromy v zahradách lidí, o vypálených kruzích trávy, "kde si v noci hrají víly", a o zvířatech, která se bez zvláštního důvodu chovala podivně. Zajímavé je, že, jak upozornil Călin Turcu, téže noci z 13. na 14. srpna 1993, o několik hodin později, asi 70-80 km jižněji, nad mezinárodním letištěm Bukurešť-Otopeni, byly v menší výšce po dobu 30 minut pozorovány čtyři neidentifikované létající objekty, které vysílaly zelené a červené záblesky a byly zaznamenány radarovými systémy. Je třeba také připomenout, že tato událost je velmi podobná události v Răstoliţe v roce 1974 na chatě Dr. Andreje Antalffyho.

Tajná základna UFO na jezeře Vidraru?

Na jižní straně pohoří Făgăraş, nejvyššího pohoří rumunských Karpat, na řece Argeş stojí 166 metrů vysoká přehrada "Vidraru", nad níž vede silnice, která je součástí silnice "Transfăgărăşan". Přehrada shromažďuje vodu v jezeře o rozloze přibližně 9 km² pro vodní elektrárnu. Stavba byla dokončena v roce 1966 a pozorování UFO v oblasti začala v roce 1968. Zde se podíváme na některé z těchto případů. Călin Turcu získal v roce 1996 svědectví I. A. (jméno neuvedeno), po 49-letého technika v Craiově. Popsal, že v době své povinné vojenské služby, v březnu až dubnu 1968, byl ve skupině 80-100 vojáků, kteří se vraceli z pochodu od přehrady do města Curtea de Argeş (asi 25 km). V 18:00 hodin upozornil na jasné bílé světlo, které vycházelo z levé strany silnice, z oblasti přehrady ve vzdálenosti asi 1-1,5 km.

Dále dodal:

"Všimli jsme si kulovitého, jasného, fluoreskujícího lila-bílého tělesa s pásem světle červených a světle zelených světel uprostřed, které sestupovalo nad silnici na hřebeni přehrady a zřejmě se dotýkalo asfaltu uprostřed přehrady. Pás světel ve středu objektu se otáčel, resp. postupně rozsvěcel, což vyvolávalo pocit otáčení, nebo se celý objekt nějakým způsobem otáčel. Jeho velikost jsem odhadl na 20-30 m v průměru. Ze vzdálenosti, ve které jsme se nacházeli, jsem neslyšel žádný hluk. Celková doba pozorování byla maximálně jedna minuta. Někteří vojáci se chtěli vrátit k přehradě, aby si objekt lépe prohlédli, ale důstojníci jim to nedovolili, a tak pokračovali v cestě. Pak už objekt nebyl vidět, protože ho zakrývala vegetace a hornatý kraj. Jak byl pozorován, zůstal "zdánlivě nehybný a kolem přehrady a silnice zářil studeným bílým světlem, podobným svatozáři".

Mezi případy, které zkoumal novinář Gabriel Tudor, se některé nacházejí v okolí jezera Vidraru. K jednomu takovému případu došlo 12. srpna 1978. Sorin Neacşu, student historie na Bukurešťské univerzitě, navštívil tuto oblast se svou přítelkyní. Po prohlídce zřícenin pevnosti Poenari (ze 14. století, přestavěné v roce 1459 vlašským knížetem Vladepeşem, "Napichovačem", který byl předlohou pro "hraběte Drákulu") se rozhodli přenocovat na hoře u přehrady, která byla kousek od jezera. Večer sliboval být velmi romantický. Oba se navečeřeli a pak si sedli na deku na trávu, aby obdivovali nádhernou letní noční scenérii a přehradu. Ale jak vyprávěl Neacşu (tehdy učitel dějepisu na střední škole v Bukurešti):

"Kolem 23:00 se z jezera náhle vynořil obrovský disk o průměru asi 30-40 metrů. Byli jsme před ním ve vzdálenosti ne větší než 500 metrů. Viděl jsem ho dokonale a s hrůzou jsem sledoval jeho pohyb s očima dokořán. Ale nepřibližovalo se k nám. Poté, co se vertikálně vznesl a vyvolal dojem, že zamíří naším směrem, se disk prudce naklonil dozadu a neuvěřitelnou rychlostí vystřelil k obloze. Během pěti vteřin se na obloze objevila jen jasná skvrna, která se vzdalovala na sever, směrem k Transylvánii. Po několika vteřinách zcela zmizel z dohledu za vrcholky hor. Objekt měl tvar obrácené lodi a byl neurčité barvy, každopádně tmavý; v centrální kopuli bylo několik průzorů se zelenými světly. Žádné bytosti na palubě jsem neviděl, ale jsem si jistý, že tam byly. Podotýkám, že po celou dobu pozorování jsem z tohoto obřího objektu neslyšel žádný hluk. Jakmile zmizel, všiml jsem si, že vody jezera jsou velmi rozbouřené, poměrně velké vlny narážejí do boků hrází, což se podle mého názoru ve vnitrozemských vodách nestává často. Od té doby jsem tuto oblast několikrát navštívil, ale nikdy jsme již podobné jevy neviděli".

Další událost, kterou zkoumal Gabriel Tudor, se týkala mladého I. F. (jméno neuvedeno) z města Moneasa. Ten vykonával vojenskou službu v jednotce četníků střežících hydroelektrárenský komplex ve Vidraru. Ke spatření došlo na podzim roku 1996, kdy byl ve službě. Jak uvedl:

"Bylo 5:40 ráno. Jsem si tím jistý, protože jsem se podíval na hodiny, protože jsem věděl, že v šest hodin bude změna hlídky a já si budu moci odpočinout. Obloha byla velmi jasná, ale hvězdy byly sotva vidět. Jedna hvězda upoutala mou pozornost prostě proto, že byla jasnější než ostatní hvězdy kolem ní a zdálo se, že padá z oblohy. V jednu chvíli přestala padat a začala se pohybovat vodorovně, blíž k místu, kde jsem byl, a stále se ke mně přibližovala a byla velmi jasná. Po několika vteřinách jsem si uvědomil, že má vlastně tvar disku, je extrémně jasný a přemýšlel jsem o tom, co bych dělal, kdyby se UFO přiblížilo k mé pozici. Můžu vám upřímně říct, že mi z toho vstávaly vlasy hrůzou na hlavě; cítil jsem takový strach, že mi vstávaly vlasy na hlavě a brněla mě pokožka hlavy! Objekt se však nad jezerem zastavil, spadl do jezera a potopil se do vody asi pět set metrů od strážního stanoviště, kde jsem stál. Ve vodě se objevilo osvětlení, které trvalo asi pět vteřin. Domnívám se, že UFO se potopilo záměrně, protože do vody vnikalo spíše velmi pomalu než velkou rychlostí. Nikomu jsem to oficiálně neohlásil. Ani desátníkovi, ani žádnému vyššímu důstojníkovi, dokonce ani svým kolegům v četě, protože by to nepochybně vzbudilo strach a já si nemohu dovolit odejít na slíbenou dovolenou. Nejsem nadšenec do UFO, ani jsem předtím nevěřil, že UFO existuje, ale teď jsem změnil názor".

Další případ byl zveřejněn v novinách "Curierul Zilei" z Piteşti (hlavní město župy Argeş). Dva z jeho novinářů se v noci 16. listopadu 1998 vydali k jezeru Vidraru, aby napsali článek o vlcích, kteří zřejmě ohrožovali životy a majetek místních obyvatel v oblasti. Ve 23:00, když se blížili k jezeru, jejich auto zjevně bezdůvodně zastavilo. Když řidič otevřel kapotu, aby se podíval, co se děje, přepadl je příval deště, který zřejmě přišel odnikud. Nedlouho poté se ve světlech aut objevili dva pastevci z vesnice Corbeni se svými stády ovcí a šíleně štěkajícími psy. Oba pastýři po uklidnění začali mluvit o světle, "velkém jako dům", které doprovázel zvuk hromu stoupajícího k nebi. Hned nato se k nim přiblížilo auto. Jeho cestující, manželé z Focşani, tvrdili, že poblíž jezera viděli stejný světelný objekt. Žena uvedla, že vyzařoval zelené světlo a že jeho tvar připomínal dvě překrývající se desky. Velmi vzrušeně také hovořila o tom, jak se objekt vynořil z vod jezera a táhl s sebou velké množství vody. Byl to déšť, který na oba novináře z ničeho nic spadl? Novináři také uvedli, že když se po několika minutách chystali vystoupat po cestě k přehradě, jejich hodinky ukazovaly, že je stále 23:00, což je anomálie, která se po opuštění této oblasti již neopakovala. Po příchodu k přehradě je přivítal voják na stráži, který jim řekl, že skutečně slyšel hluk, ale neviděl nic neobvyklého.

K poněkud podobnému případu došlo v Oltenii v létě 1993 v obci Strejesti. Dotyční svědci se dali na útěk poté, co se objevila "světelná koule" o průměru 3-4 metry. Jakmile byli v bezpečné vzdálenosti, vylezli na kašnu, odkud na hrázi přehrady na řece Olt pozorovali tři svítící objekty, bílé, zelené a červené světlo, které se v pravidelných intervalech rozšiřovalo a zmenšovalo. Jeden ze svědků, učitel Nicolae Cepăreanu, později uvedl, že při jiné příležitosti se nad jezerem objevila podobná světla, "jasná jako neon, ale s různými barvami", jako by "vycházela z vody". Přestože na jezeře nebyl ani závan větru, poměrně velké vlny narážely do břehu podobně jako při pozorování z jezera Vidraru.

-pokračování-