PRAVDA O NÁKAZE: ZKOUMÁNÍ TEORIÍ O TOM, JAK SE ŠÍŘÍ NEMOCI

Od úsvitu lidského rodu si medici a lékaři lámali hlavu nad příčinou nemocí, zejména těch, které nazýváme "nákazami". Mnoho lidí onemocní podobnými příznaky, a to ve stejnou dobu. Trpí lidstvo těmito epidemiemi z rukou rozhněvaného boha nebo zlého ducha? Narušení atmosféry? Miasma? Chytáme nemoc od druhých nebo od nějakého vnějšího vlivu? S vynálezem mikroskopu v roce 1670 a objevem bakterií měli lékaři nového kandidáta na viníka: drobné jednobuněčné organismy, které si lidé mohli předávat z jednoho na druhého kontaktem a vydechováním. Teorie zárodků nemocí se však prosadila až o 200 let později díky slavnému vědci Louisi Pasteurovi a brzy se stala vysvětlením většiny nemocí.

Zárodečná teorie

Uznání nedostatků ve výživě jako příčiny nemocí, jako jsou kurděje, pelagry a beriberi, trvalo desítky let, protože zárodečná teorie se stala vysvětlením všeho, co člověka trápí. Robert R. Williams, jeden z objevitelů thiaminu (vitaminu B1), si posteskl:  

"Všichni mladí lékaři byli natolik prodchnuti myšlenkou infekce jako příčiny nemoci, že se v současné době začalo považovat za téměř axiomatické, že nemoc nemůže mít jinou příčinu [než mikroby]. Zaujetí lékařů infekcí jako příčinou nemoci bylo nepochybně příčinou mnoha odklonů od pozornosti věnované potravě jako příčinnému faktoru beriberi."¹

Během pandemie španělské chřipky v roce 1918, nejsmrtelnějšího příkladu nákazy v novodobé historii, se lékaři snažili vysvětlit celosvětový dosah nemoci. Onemocnělo jí odhadem 500 milionů lidí - asi třetina obyvatel planety - a zemřelo na ni 20 až 50 milionů lidí. Zdálo se, že se objevuje spontánně v různých částech světa a postihuje mladé a zdravé lidi, včetně mnoha amerických vojáků. Některé komunity zavřely školy, podniky a divadla, lidé měli nařízeno nosit masky a nepodávat si ruce, aby se nákaza zastavila. Byla však nákaza nakažlivá? Tehdejší zdravotníci se domnívali, že příčinou španělské chřipky je mikroorganismus zvaný "Pfeifferův bacil", a zajímali se o to, jak se tento organismus mohl tak rychle šířit. Aby na tuto otázku odpověděli, pokusili se lékaři z amerického úřadu veřejného zdravotnictví nakazit sto zdravých dobrovolníků ve věku od 18do 25 let tím, že odebrali slizniční sekrety z nosu, krku a horních cest dýchacích nemocných.²

Tyto sekrety přenášeli do nosů, úst a plic dobrovolníků, ale ani jeden z nich nepodlehl; do krve dobrovolníků vstřikovali krev nemocných dárců, ale ti zůstávali tvrdošíjně zdraví; nakonec nařídili postiženým, aby dýchali a kašlali nad zdravými dobrovolníky, ale výsledky byly stejné: španělská chřipka nebyla nakažlivá a lékaři nemohli připsat vinu obviněné bakterii. Pasteur věřil, že zdravé lidské tělo je sterilní a onemocní pouze tehdy, když je napadeno bakteriemi - tento názor dominoval lékařské praxi více než 100 let. V posledních letech jsme svědky úplného zvratu panujícího lékařského paradigmatu, že bakterie nás napadají a způsobují naše nemoci. Dozvěděli jsme se, že zažívací trakt zdravého člověka obsahuje až přes 2,5 kg bakterií, které hrají mnoho prospěšných rolí - chrání nás před toxiny, podporují imunitní systém, pomáhají trávit potravu, vytvářejí vitamíny a dokonce produkují chemické látky "pro dobrý pocit". Bakterie, které pokrývají kůži a vystýlají vaginální trakt, hrají stejně ochrannou roli.  

Viry

Tyto objevy zpochybňují mnoho současných lékařských postupů - od antibiotik po mytí rukou. Vědci jsou totiž stále více frustrovaní ve svých pokusech dokázat, že bakterie způsobují naše nemoci, s výjimkou spolupůsobení v extrémně nepřirozených podmínkách. Na scénu přicházejí viry. Louis Pasteur nenašel bakterii, která by způsobovala vzteklinu, a spekuloval o patogenu, který je příliš malý na to, aby ho bylo možné detekovat mikroskopem.  
První snímky těchto drobných částic - přibližně o velikosti jedné tisíciny buňky - byly získány po vynálezu elektronového mikroskopu v roce 1931. Tyto viry - z latinského "virus" - byly okamžitě považovány za nebezpečné "infekční agens". Virus není živý organismus, který se může sám rozmnožovat, ale soubor bílkovin a kousků DNA nebo RNA uzavřený v membráně. Vzhledem k tomu, že se vyskytují v živých buňkách a jejich okolí, vědci předpokládali, že se viry množí pouze uvnitř živých buněk organismu. Domnívají se, že tyto všudypřítomné viry "mohou infikovat všechny typy životních forem, od živočichů a rostlin až po mikroorganismy včetně bakterií a archeí".³

Viry, které se obtížně oddělují a čistí, jsou vhodným obětním beránkem pro nemoci, které neodpovídají bakteriálnímu modelu. Nachlazení, chřipka a zápal plic, které byly dříve považovány za výhradně bakteriální onemocnění, jsou nyní často dávány za vinu viru. Je možné, že vědci jednoho dne zjistí, že tyto částice, stejně jako kdysi haněné bakterie, hrají prospěšnou roli? Vědci už to skutečně udělali, ale staré myšlenky, zejména ty, které slibují zisky z léků a vakcín - mentalita "jeden bacil, jeden lék" - umírají těžce. Předpoklad, že koronavirus je nakažlivý a může způsobit nemoc, dnes ospravedlňuje uzavření celých států, ničí globální ekonomiku a připravuje statisíce lidí o práci. Je však nakažlivý? Může jeden člověk přenést koronavirus na ostatní a způsobit jejich onemocnění? Nebo je příčinou onemocnění zranitelných osob něco jiného, nějaký vnější vliv? Tyto otázky budou jistě činit úředníky veřejného zdravotnictví nepříjemnými - dokonce rozzlobenými - protože celý směr moderní medicíny vychází z předpokladu, že mikroorganismy - přenosné mikroorganismy - způsobují nemoci. Od antibiotik po vakcíny, od obličejových masek po společenský odstup, většina lidí se těmto opatřením ochotně podřizuje, aby ochránila sebe i ostatní. Zpochybnit základní princip nákazy znamená zpochybnit základy lékařské péče.

Nákaza

Jak si všichni dokážeme představit, určení příčiny nemoci obecně nebo souboru příznaků u konkrétní osoby, může být složitý a obtížný úkol. Je zřejmé, že existuje mnoho faktorů, které je třeba vzít v úvahu u každého člověka v kterémkoli období jeho života. Jsou příznaky důsledkem genetiky, otravy, špatné stravy a nedostatku živin, stresu, elektromagnetických polí, negativních emocí, placebo nebo nocebo efektu - nebo infekce od jiné osoby bakterií či virem? Při hledání cesty v tomto marastu potřebujeme dobře definovaná pravidla pro určení způsobu prokázání příčinné souvislosti - a tato pravidla by měla být jasná, jednoduchá a správná. Taková pravidla máme, ale vědci je po léta ignorovali. Bohužel nedodržování těchto pravidel hrozí zničit strukturu společnosti. Heinrich Hermann Robert Koch (1843-1910) je považován za jednoho ze zakladatelů moderní bakteriologie; vytvořil a zdokonalil laboratorní technologie pro izolaci bakterií a vyvinul také techniku fotografování bakterií. Jeho výzkum vedl k vytvoření "Kochových postulátů", jakéhosi "UPPBT" [Ultimate Ping-Pong Ball Test] pro nemoci, které se skládají ze čtyř principů spojujících konkrétní mikroorganismy s konkrétními nemocemi.  

Kochovy postuláty jsou následující:

1. Mikroorganismus se musí vyskytovat v hojném počtu ve všech organismech trpících danou chorobou, ale nesmí se vyskytovat ve zdravých organismech

2. Mikroorganismus musí být izolován z nemocného organismu a vypěstován v čisté kultuře

3. Vypěstovaný mikroorganismus by měl po vnesení do zdravého organismu vyvolat onemocnění

4. Mikroorganismus musí být znovu izolován z nyní nemocného pokusného hostitele, kterému byly mikroorganismy naočkovány, a identifikován jako identický s původním specifickým původcem

Pokud jsou splněny všechny čtyři podmínky, prokázali jste infekční příčinu specifického souboru příznaků. To je jediný způsob, jak prokázat příčinnou souvislost. Je zajímavé, že ani Koch nedokázal pomocí svých postulátů najít důkaz nákazy. Od požadavku prvního postulátu upustil, když objevil přenašeče cholery a břišního tyfu, kteří neonemocněli.¹ Bakteriologové a virologové se dnes domnívají, že Kochovy rozumné a logické postuláty "jsou epidemiology od 50. let 20. století uznávány jako do značné míry zastaralé".² "Kochovy postuláty" platí pro bakterie, nikoli pro viry, které jsou asi tisíckrát menší. Koncem 19. stol. přinesly první důkazy o existenci těchto drobných částic pokusy s filtry, které měly dostatečně malé póry, aby zadržely bakterie a propustily jiné částice.

V roce 1937 Thomas Rivers upravil "Kochovy postuláty", aby určil infekční povahu virů. "Riversovy postuláty" jsou následující:

1. Virus lze izolovat z nemocných hostitelů

2. Virus lze kultivovat v hostitelských buňkách

3. Důkaz filtrovatelnosti: virus lze filtrovat z média, které obsahuje i bakterie

4. Filtrovaný virus vyvolá srovnatelné onemocnění, když se kultivovaný virus použije k infikování pokusných zvířat

5. Virus lze znovu izolovat z infikovaného pokusného zvířete

6. Lze zjistit specifickou imunitní odpověď na virus

Všimněte si, že Rivers upouští od prvního "Kochova postulátu" - to proto, že mnoho lidí trpících "virovým" onemocněním není nositelem útočného mikroorganismu. Ani s vynecháním prvního "Kochova postulátu" se vědcům nepodařilo pomocí "Riversových postulátů" prokázat, že konkrétní virus způsobuje konkrétní onemocnění; jedna studie tvrdí, že "Riversovy postuláty" byly splněny v případě "SARS", který je údajně virovým onemocněním, ale pečlivé zkoumání této práce ukazuje, že žádný z postulátů nebyl splněn.³ Naším hlavním tvrzením opět je, že žádná nemoc připisovaná bakteriím nebo virům nesplnila všechny "Kochovy postuláty" ani všechna "Riversova kritéria". Není to proto, že by postuláty byly nesprávné nebo zastaralé (ve skutečnosti jsou zcela logické), ale spíše proto, že bakterie a viry nezpůsobují nemoci, alespoň ne tak, jak to v současnosti chápeme. Jak došlo k tomuto chybnému stavu, zejména pokud jde o "infekce" bakteriemi a viry? To se táhne dlouhou dobu - dokonce až k filozofiím zastávaným ve starověkém Řecku. V období renesance tuto teorii prosazovalo několik filozofů a lékařů,⁴ ale v moderní době se tato maškaráda stala vysvětlením většiny nemocí díky tomu velkému podvodníkovi a plagiátorovi Louisi Pasteurovi, otci bakteriální teorie.

Představte si případ, kdy někteří lidé, kteří pijí mléko od určité krávy, dostanou intenzivní, krvavý průjem. Vaším úkolem je najít příčinu tohoto problému. Zajímá vás, zda je v mléce, které nešťastníci konzumují, nějaký přenosný agens, po kterém onemocní. Zatím se to zdá být naprosto rozumné. Pak mléko prozkoumáte pod nově vynalezeným mikroskopickým přístrojem a najdete v něm bakterii; podle jejího vzhledu poznáte, že se liší od běžných bakterií, které se vyskytují ve všech mlécích. Pečlivě mléko prozkoumáte a zjistíte, že většina, ne-li všichni lidé s krvavým průjmem ve skutečnosti pili toto mléko. Poté prozkoumáte mléko, které konzumovali lidé, u nichž se průjem nevyskytl, a zjistíte, že žádný ze vzorků mléka tuto konkrétní bakterii neobsahuje. Bakterii pojmenujete "listerie" podle svého kolegy vědce. Pak, abyste případ uzavřeli, bakterii izolujete. Tuto přečištěnou bakteriální kulturu podáte osobě, u níž se objeví krvavý průjem; klíčové je, že stejnou bakterii pak najdete v její stolici. Případ uzavřen, infekce prokázána.

Pasteur prováděl tento typ pokusu 40 let. Vyhledal nemocné lidi, tvrdil, že izoloval bakterii, podal čistou kulturu zvířatům - často tak, že jim ji vstříkl do mozku - a způsobil, že onemocněla. Díky tomu se stal slavným vědcem své doby, kterého obdivovali králové a premiéři a který byl oslavován jako velký vědec. Jeho práce vedla k pasterizaci, technice, která je zodpovědná za zničení integrity a zdraví prospěšných vlastností mléka. Jeho experimenty přinesly zárodečnou teorii nemocí a tato nová radikální teorie ovládla na více než 100 let nejen praxi západní medicíny, ale také náš kulturní a ekonomický život. Navrhujeme jiný způsob chápání studie mléka. Co kdyby například mléko pocházelo od krav, které byly otráveny nebo hladověly? Možná je máčeli v jedu na blechy; možná je krmili obilím postříkaným arzenem místo jejich přirozené stravy v podobě trávy; možná je krmili odpadem z lihovarů a lepenkou - běžná praxe v Pasteurově době v mnoha městech po celém světě.

Dnes s jistotou víme, že všechny toxiny podávané kojícím savcům se objevují v jejich mléce. Co když tyto bakterie listerie nejsou příčinou ničeho, ale jen přírodním způsobem trávení a likvidace toxinů? Koneckonců se zdá, že právě takovou roli hrají bakterie v biologickém životě. Pokud dáte páchnoucí věci do kompostu, bakterie se jimi živí a množí se. Žádný rozumný člověk by netvrdil, že hromada kompostu je nakažená. Ve skutečnosti to, co bakterie v kompostové hromadě dělají, je spíše bioremediace. Nebo si vezměte rybník, který se stal skládkou jedů. Řasy "vidí" jed a stráví ho, čímž rybník vrátí do zdravějšího stavu (pokud přestanete rybník trávit). Opět se jedná o bioremediaci, nikoli o infekci. Pokud vezmete aerobní bakterie - bakterie, které potřebují kyslík - a umístíte je do anaerobního prostředí, ve kterém je jejich přísun kyslíku omezen, často produkují jedy. Clostridia je rodina bakterií, která za zdravých podmínek fermentuje sacharidy v dolní části střeva a produkuje důležité sloučeniny, jako je kyselina máselná; v anaerobních podmínkách však tato bakterie produkuje jedy, které mohou způsobit botulismus. Jsou to jedy, nikoliv bakterie samotné, které způsobují onemocnění lidí; nebo ještě zásadněji, je to prostředí nebo terén, které způsobují, že bakterie vytvářejí jedy.

Není možné, že toxiny v mléce - pravděpodobně proto, že kráva není dobře vyživována a nemůže se toxinů snadno zbavit - jsou příčinou přítomnosti listerií (které jsou v našem těle přítomny vždy, spolu s miliardami dalších bakterií a částic zvaných viry)? Listerie jednoduše biologicky odbourává toxiny, které se množí v důsledku nezdravého stavu mléka. Hlavní otázkou tedy je, jak můžeme dokázat, že průjem způsobuje listerie, a ne něco toxického v mléce? Odpověď zní, že je třeba izolovat listerie - a podávat je pouze zdravému člověku nebo zvířeti a sledovat, co se stane. To je to, co Pasteur ve svých pracích tvrdí, že udělal. Pasteur předal své laboratorní zápisníky svým dědicům s tím, že je nikdy nezveřejní. Jeho vnuk Louis Pasteur Vallery-Radot, který se o Pasteura zřejmě příliš nestaral, však zápisníky věnoval francouzské "Národní knihovně", která je zveřejnila. V roce 1995 zveřejnil profesor Gerald Geison z Princetonské univerzity analýzu těchto zápisníků, která odhalila, že Pasteur se ve všech svých studiích dopustil rozsáhlých podvodů. Například když tvrdil, že očkovaným a neočkovaným zvířatům vstříkl virulentní spory antraxu, mohl se ohánět tím, že neočkovaná zvířata uhynula, ale to bylo proto, že neočkovaným zvířatům vstříkl také jedy.

V zápisnících Pasteur jednoznačně uvádí, že nebyl schopen přenést nemoc čistou kulturou bakterií (viry v té době očividně čistit neuměl). Ve skutečnosti jediným způsobem, jak mohl přenést nemoc, bylo buď vložit celou infikovanou tkáň do jiného zvířete (někdy vstřikoval rozemletý mozek zvířete do mozku jiného zvířete, aby "prokázal" nákazu), nebo se uchýlit k přidání jedů do své kultury, o kterých věděl, že u příjemců způsobí příznaky.⁵ Přiznal, že celá snaha dokázat nákazu byla neúspěšná, což vyústilo v jeho údajné přiznání na smrtelné posteli: "Zárodek není nic, terén je všechno." V tomto případě se terén vztahuje ke stavu zvířete nebo člověka a k tomu, zda zvíře nebo člověk trpěli otravou nebo hladem. Od Pasteurových dob nikdo experimentálně neprokázal přenosnost nemoci pomocí čistých kultur bakterií nebo virů. Ač se to může zdát neuvěřitelné, sedíme na domečku z karet, který má za následek nevyčíslitelné škody pro lidstvo, biosféru a geosféru Země.

Exosomy

Po přečtení tohoto článku možná nevěřícně kroutíte hlavou; možná vám hlavou víří tolik otázek, že se cítíte dezorientovaní. Hlavní otázkou pro nás všechny je, jak se mohl celý svět medicíny, virologie a imunologie spolu s našimi politickými vůdci dopustit tak zjevného omylu? Jak mohly celé generace lékařů a vědců nabýt přesvědčení, že mnoho našich běžných nemocí je virového původu? Nejprve uveďme vědecký základ pro zpochybnění pojmu nákazy. Jak jsme již řekli, důkladný pohled do vědecké literatury neodhalí žádný důkaz pro teorii nákazy, ale alternativní vysvětlení takzvaných "bakteriálních" nebo "virových" onemocnění mají za sebou výzkum. Pouze západní medicína se odvolává na koncept nákazy - přenos škodlivých bakterií nebo virů z člověka na člověka. Tradiční čínská medicína (TČM) ani ájurvéda (systém medicíny s historickými kořeny na indickém subkontinentu) koncept nákazy nepřipouštějí. Tyto starobylé léčebné systémy považují za příčinu nemocí nerovnováhu, stravu a toxiny. Jak tedy vznikla teorie virové příčiny?

Koncem 19. století, s popularitou Pasteura a rostoucím materialistickým myšlením doby, získala teorie zárodků na popularitě. Teorie zárodků vysvětlovala běžná pozorování, například proč po pití odpadní vody lidé onemocní a proč se zdá, že lidé, kteří sdílejí jeden pracovní prostor nebo domácnost, onemocní podobným způsobem ve stejnou dobu. S příchodem a rozšířením mikroskopu mohli vědci a lékaři jasně identifikovat bakterie spojené s konkrétními nemocemi. V 19. stol. vědci a lékaři předpokládali, že hemžící se formy, které viděli ve svých mikroskopech, způsobují nemoci a jsou nepřátelské životu. Charles Darwin (Pasteurův současník) v knize "O původu druhů" (vydané v roce 1859) navrhl evoluční teorii, podle níž přežívají a rozmnožují se pouze rostliny a živočichové nejlépe přizpůsobení svému prostředí. Vykreslil obraz života, v němž různé organismy mezi sebou neustále bojují. Darwin převzal populární pojmy (např. "přežití nejsilnějších") od sociologa Herberta Spencera a "boj o existenci" od ekonoma Thomase Malthuse. Představa nepřátelství a konkurence v celé přírodě se hodila k pokusům ospravedlnit sociální nerovnosti, chudobu a utrpení, které charakterizovaly počínající průmyslový věk. Sociální darwinismus vlastně předcházel darwinismu biologickému!

U všech známých "infekčních" bakteriálních onemocnění věda poukazuje na jiná přesná vysvětlení - jmenovitě na hladovění a otravu. Mikroskop však dal vědcům možnost najít zárodky v místě onemocnění. Jejich pozorování způsobila převrat v lékařské praxi i v našem myšlení. Mikroskop umožnil medicíně vstoupit do "vědeckého" věku a poskytnout hotové a snadné vysvětlení nemocí - vysvětlení, které obcházelo obtížnější a méně výnosnou práci při čištění měst, zlepšování stravy, zmírňování chudoby a snižování znečištění. Bakterie se však nacházejí na místě nemocí ze stejného důvodu jako hasiči na místě požárů. Bakterie jsou úklidovou četou, která má za úkol trávit a zbavovat se odumřelých a nemocných tkání. Tvrzení, že bakterie způsobují určitou nemoc, není o nic rozumnější než tvrzení, že hasiči způsobují požáry, zejména proto, že experimentální důkazy ukazují, že to není pravda. Stejně tak červi na mrtvém psovi jsou tu proto, aby vyčistili mrtvou tkáň - nikdo by neobvinil červy ze zabití psa. Ve skutečnosti je jednou z terapií odumřelé tkáně larvoterapie (přikládání larev na ránu). Červi se živí pouze odumřelou tkání; když zůstane k jídlu pouze živá tkáň, odumřou.

Vědcům se však ne vždy podařilo najít bakterii, která konkrétní onemocnění způsobuje. Louis Pasteur nedokázal najít bakteriální původce vztekliny a spekuloval o patogenu, který je příliš malý na to, aby se dal odhalit mikroskopem.¹ Totéž platilo pro dětskou obrnu - ať se vědci snažili sebevíc, nemohli v místě onemocnění najít žádnou bakterii.² Po vzoru Pasteura a zcela zaklínajíce se zárodečnou teorií postulovali malého nepřítele, něco, co naše technologie ještě nedokázala zobrazit. Začalo pátrání po tomto organismu způsobujícím nemoc. Heuréka přišla s vynálezem elektronového mikroskopu; vědci konečně spatřili drobné "částice" v místě nemoci. Tyto částice v sobě měly "věci", což naznačovalo, že jsou "živé". Byly hojnější v nemocné tkáni než ve zdravé tkáni. Mezi jednotlivými typy částic byly rozdíly, což naznačuje, že jeden typ částic způsoboval jedno onemocnění a jiný typ částic způsoboval jiné onemocnění. Vědci okamžitě předpokládali, že tyto částice jsou pro nás škodlivé, a proto je pojmenovali viry podle latinského výrazu pro "toxin".

Další výzkum odhalil, že tyto částice často vycházejí z nitra buňky; to vedlo k závěru, že tyto viry nejsou špatné jen pro buňku, ve které sídlí, ale mohou napadat i jiné buňky. Vědci předpokládali, že viry kooptovaly "mechanismy" buněk jako parazité a proměnily buňky v "otroky", což znamená, že buňka plnila příkazy svého nového pána, infikující částice. Podobně jako mimozemští vetřelci ve vědeckofantastických filmech přicházela částice zvenčí, vstřikovala se do buňky, převzala její genetickou mašinérii, rozmnožovala se po tisících a pak se z buňky vynořila, aby pokračovala ve své evoluční cestě a šířila se, až ovládne celý svět. Zrodila se teorie o zákeřných virech - až na to, že to, co vědci pomocí elektronových mikroskopů skutečně objevili, nebyly viry, ale exozomy. Jediné, co bylo v tomto scénáři nakažlivé, bylo škodlivé přesvědčení, že tyto malé částice, přezdívané viry, způsobují nemoci. Tato falešná teorie byla tou částí, která se rozšířila po celém světě a nyní hrozí, že nás všechny zabije.

Exozomy jsou jednoduché, dobře popsané prvky v buňkách všech tvorů a konvenční vědci pečlivě objasnili jejich funkce.³ Když je živý organismus ohrožen téměř jakýmkoli způsobem - hladověním, chemickou otravou nebo elektromagnetickým působením - buňky a tkáně mají mechanismus, jak tyto jedy "zabalit", "rozmnožit" a uvolnit. Moderní vědci prokázali, že exozomy mají naprosto stejné vlastnosti jako "viry". Mají stejnou velikost, obsahují stejné složky a působí na stejné receptory.⁴ Výzkumník HIV James Hildreth, prezident a generální ředitel "Meharry Medical College" a bývalý profesor na Johns Hopkins, to vyjádřil takto: Exozomy jsou zcela k nerozeznání od toho, co virologové nazývají "viry"."⁵ Exozomy fungují takto: řekněme, že se máme špatně vyživovaný organismus, pak ho vystavíme běžnému toxinu z prostředí. Zasažené tkáně a buňky začnou tyto jedy produkovat, balit a vylučovat ve formě exozomů. Tímto způsobem se buňky a tkáně zbavují látek, které by jim mohly velmi uškodit. Čím větší je vystavení toxickým útokům, tím více exozomů se vytvoří. Studie ukázaly, že pokud buňkám nějakým způsobem zabráníme v produkci a vylučování těchto exozomů, pak buňky a tkáně, vlastně celý organismus, dopadnou hůře.⁶ Tento výzkum ukazuje, že produkce a vylučování exozomů je klíčovou detoxikační funkcí všech buněk a tkání.
 

Další jasně prokázanou funkcí těchto exozomů je, že fungují jako jakýsi klíč, který koluje v krvi a lymfě organismů, jako jsou savci a lidé, dokud nenajde vzdálenou buňku se zámkem, do kterého tento klíč zapadne.⁷ Exozom funguje jako posel, který v podstatě varuje ostatní buňky a tkáně, že se blíží nebezpečí a že se musí připravit. Exozomy zdaleka nepůsobí jako nepřátelské invazní viry, ale představují brilantní komunikační systém uvnitř organismu, který zbavuje buňky a tkáně jedů a následně sděluje zbytku organismu, co se stalo.⁸ Tyto částice zdaleka nepůsobí jako zdroj nemocí, ale jsou nedílnou součástí našeho detoxikačního systému. Jsou to skuteční hasiči požárů, kteří jsou samozřejmě přítomni ve větším množství v případech onemocnění, při nichž došlo k většímu zatížení jedem. Ve skutečnosti tyto "viry" nejsou vetřelci, ale toxiny obtěžující poslové, které naše buňky produkují, aby nám pomohly přizpůsobit se útokům prostředí, včetně elektrosmogu.⁹ Koneckonců většina lidí se přizpůsobila celosvětovým rádiovým vlnám, elektřině v našich domácnostech a všudypřítomné Wi-Fi - populace vrabců se po velkém moru v roce 1738 opět obnovila. To umožňují právě exozomy.

Tito drobní poslové zajišťují rychlou genetickou adaptaci na změny prostředí v reálném čase. (Otázkou dne je, zda nám tyto exozomy pomohou přizpůsobit se extrémnímu narušení 5G.) Pokud si na internetu vyhledáte informace, zjistíte, že exozomy jsou nejnovější záležitostí v medicíně, používají se jako lék na rakovinu, přípravky proti stárnutí, omlazování obličeje, nebo obnovu vlasů.¹⁰ A konečně, výzkum ukazuje, že toxické působení, včetně působení strachu a stresu, zvyšuje produkci exozomů.¹¹ To by nemělo překvapit žádného poctivého pozorovatele nemocí a zdraví, protože mnozí si všimli, že vystresovaní, ustaraní a ustrašení lidé snadněji onemocní, takže dává smysl, že v jejich tkáních najdete zvýšené množství detoxikačních "produktů".

Nyní existují jasné experimentální důkazy, že exozomy vytvořené jedním organismem mohou být zachyceny jinými organismy (stejného nebo jiného druhu) a vyvolat u těchto nových organismů ochranné reakce.¹² Jedna studie ukázala, že pokud jsou myši vystaveny působení jaterního toxinu známého jako paracetamol (Tylenol), jaterní buňky zvýší produkci ochranných exozomů. Výzkumníci tyto exozomy izolovali a přečistili a vystavili jim další myši. Druhá skupina myší neonemocněla, jak by předpokládala virová teorie; místo toho se u nich vyvinuly ochranné reakce v játrech a vylučovaly více exozomů.¹³ To je podobné tomu, co dělají stromy, když čelí napadení broukem. Původně napadený strom produkuje chemické látky, které mu pomáhají přežít působení brouka. Stejné chemické látky jsou s pomocí houby neboli mycelia v půdě vylučovány kořenovým systémem stromu. Tyto chemické látky pak slouží jako poslové pro okolní stromy, kterým oznamují, že se brouci uchytili a že může být zapotřebí přijmout ochranná opatření. Pokud brouci zmizí, tato opatření se neprovádějí; pokud se brouci objeví, okolní stromy rovněž vytvoří ochrannou reakci.

Skutečně jde o to, že díky exosomům není příroda syrová zuby nehty, ale vynikajícím kooperativním podnikem. Původně postižený strom nesoutěží o přežití s ostatními stromy; postižený strom potřebuje ostatní stromy, aby přežil a prosperoval. Potřebujeme se navzájem - příslušníci našeho vlastního druhu i jiných druhů - jinak nikdo z nás nepřežije. Teorie zárodků je špatná; teorie virů je špatná. Viry tu nejsou proto, aby nás zabíjely; ve skutečnosti jsou to exosomy, jejichž úkolem je poskytovat detoxikační balíček a komunikační systém, který nám umožňuje žít plnohodnotnou a zdravou existenci. Válka proti virům je válkou proti životu. Je zřejmé, že nesprávné označení exozomů za viry bylo tragickým omylem, který je nejvyšší čas jednou provždy napravit. To, co víme o exozomech, nám může pomoci vyřešit záhadu dětských nemocí, jako jsou plané neštovice a spalničky, a také pohlavních chorob, které jako by vyžadovaly vysvětlení "nakažlivé". 

-------------------------------------------------------------

PRAMENY:

K části "Zárodečná teorie":
1. R.R. Williams, Toward the Conquest of Beriberim(Cambridge, MA: Harvard University Press, 1961), 18.
2. M.J. Rosenau, "Experiments to Determine Mode of Spread of Influenza," Journal of the American Medical Association 73, no. 5 (2 August, 1919): 311–313.
3. "Cells and viruses vocabulary," https://tinyurl.com/ydnzngod

K části: "Viry":
1. R. Koch, "Ueber den augenblicklichen Stand der bakteriologischen Choleradiagnose" [About the minstantaneous state of the bacteriological diagnosis of cholera], Zeitschrift für Hygiene und Infektionskrankheiten (in German) 14 (1893): 319–38, doi:10.1007/BF02284324
2. R.J. Huebner, "Criteria for etiologic association of prevalent viruses with prevalent diseases; the virologist's dilemma," Annals of the New York Academy of Sciences 67, no. 8 (April 1957): 430-8 Bibcode:1957NYASA..67..430H. doi:10.1111/j.1749-6632.1957.tb46066.x. PMID 13411978; A,S. Evans, "Causation and disease: a chronological journey," (The Thomas Parran Lecture, 1978) American Journal of Epidemiology 142, no. 11 (December 1995): 1126–35, discussion1125. doi:10.1093/oxfordjournals.aje.a117571. PMID 7485059.
3. R. Fouchier et al., "Koch's postulates fulfilled for SARS virus," Nature 423, no. 240 (2003), discussed at https://www.youtube.com/watch?v=HsYjW0fNphA.
4. "Infectious Diseases at the Edward Worth Library," https://tinyurl.com/ydzg58y5.
5. Gerald L. Geison, The Private Science of Louis Pasteur (Princeton, NJ: Princeton University Press, 2014).

K části: "Exosomy":
1. G. Bordenave, "Louis Pasteur (1822–1895),"Microbes and Infection / Institut Pasteur 5, no. 6 (May 2003): 553–60, doi:10.1016/S1286-4579(03)00075-3.
2. "Dr Stefan Lanka Debunks Pictures of 'Isolated Viruses,'" Vaccination Information Network, https://tinyurl.com/qrtgbnq.
3. M.D. Keller et al., "Decoy exosomes provide protection against bacterial toxins," Nature 579 (2020):260–264 (2020); "Newfound Cell Defense System Features Toxin-Isolating 'Sponges,'" Yahoo Finance, 4 March, 2020.
4. G. Pironti et al., "Circulating Exosomes Induced by Cardiac Pressure Overload Contain Functional Angiotensin II Type 1 Receptors," Circulation no. 131 (2015): 2120–2130, Originally published 20 May, 2015, https://doi.org/10.1161/CIRCULATIONAHA.115.015687
5. William A. Wells, "When is a virus an exosome?" Journal of Cell Biology 162, no. 6 (2003): 960, https://tinyurl.com/yfhhh8h7.
6. "Newfound Cell Defense System Features Toxin-Isolating 'Sponges,'" Yahoo Finance, 4 March, 2020
7. G. Raposo and W. Stoorvogel, "Extracellular vesicles: Exosomes, microvesicles, and friends," J Cell Biol 200, no. 4 (February 18, 2013): 373–383, doi:10.1083/jcb.201211138.
8. C. Frühbeis et al., "Extracellular vesicles as mediators of neuron-glia communication," Front Cell Neurosci 7 (2013): 182. Published online 30 October, 2013. doi:10.3389/fncel.2013.00182.
9. O.D. Mrowczynski et al., "Exosomes impact survival to radiation exposure in cell line models of nervous system cancer," Oncotarget 9, no. 90 (November 16, 2018): 36083–36101. Published online 2018 Nov 16, doi:10.18632/oncotarget.26300.
10. https://tinyurl.com/ykxdztb7
11. J. Smythies et al., "Molecular mechanisms for the inheritance of acquired characteristics—exosomes, microRNA shuttling, fear and stress: Lamarck resurrected?" Front Genet 5 (2014): 133. Published online 15 May, 2014. Prepublished online 16 April, 2014. doi: 10.3389/fgene.2014.00133; KeFang et al., "Differential serum exosome microRNA profile in a stress-induced depression rat model," Journal of Affective Disorders 274 1 (September, 2020):144–158, https://doi.org/10.1016/j.jad.2020.05.017.
12. Lida A.Beninson, Monika Fleshner, "Exosomes: An emerging factor in stress-induced immunomodulation," Seminars in Immunology 26, no. 5 (October 2014): 394–401.
13. W. Seo et al., "Exogenous exosomes from mice with acetaminophen-induced liver injury promote toxicity in the recipient hepatocytes and mice," Scientific Reports 8, Article number: 16070 (2018), Published: 30 Oct. 2018.