Přechodná noční můra?

       Události z 11. září otevřely zemi pohled do "temné hlubiny budoucnosti". Nebezpečí teroristické hrozby, které se ozvalo už v roce 1993 během útoku na Světové obchodní centrum, se nyní opět připomnělo - tentokrát s daleko větší razancí. Abychom byli přesní, veřejnosti se otevřel pohled do hlubiny budoucnosti. Ti v centru moci zuby nehty pokračují v prosazování svých vlastních zájmů. Jsou si dobře vědomi, že strach a úzkost, které na nás v sou­časné době dopadají, jim nahrávají. Jestliže shledají, že by to mohlo vést k posílení jejich moci a privilegií, mů­žeme se nadít toho, že udělají všechno možné, aby se hlubina stala ještě temnější. Tito lidé tvrdí, že zpochyb­ňovat postup autority je nevlastenecké a kontraproduk­tivní. Vlastenecké je podle nich zavádění drsných a zpátečnických opatření zvýhodňujících bohaté, zbavování se sociálních programů, které slouží potřebám většiny, a podřizování vystrašené populace stupňující se kontrole státu.

      Jak napsal ve své reportáži Paul Krugman, prach Světového obchodního centra "se stále ještě neusadil", a vlivní republikáni už kují plány, "jak terorismus vyu­žít k prosazení svých radikálních pravicových plánů". Krugman patří k několika těm, kteří informovali o ne­milosrdném prosazování radikální politické agendy. I když podobně se mocní chovají při každé krizi, tento­krát to bylo opravdu příliš.

       I další státy pochopily situaci jako příležitost. Napří­klad Rusko nelenilo a okamžitě se připojilo ke "koalici pro boj s terorem". Doufalo, že tím získá podporu pro zá­sah v Čečně. A pochopitelně uspělo. Čína se přidala z ob­dobných důvodů. Izrael pochopil, že připojení se ke ko­alici mu dá možnost zatočit s Palestinci a že si tím opatří podporu USA. Pohnutky ostatních států, které se striktně postavily za Spojené státy, byly neméně zištné.

       Děsivé události z 11. září měly za následek zřejmě nej­vyšší počet obětí zahynuvších takřka v jediném okamžiku mimo válku. Slovo okamžik má velký význam, jinak totiž v dějinách násilí nejde o tak výjimečný zločin.

       Terorismus není jedinou hlubinou, která se před námi rozevřela. Obrovské nebezpečí představují především zbra­ně hromadného ničení. V jednom důležitém dokumentu amerického Strategického velení (STRATCOM) z roku 1995 stojí, že nejmocnějším nástrojem jsou jaderné zbra­ně. Jsou mnohem mocnější než "zbraně chemické nebo biologické, protože jejich efekt je okamžitý a prakticky ne­existuje způsob, jak jej zmírnit". ".Nukleární zbraně vrhají stín na bezmála všechny krize a konflikty", je tedy důle­žité, aby byly viditelné a připravené pro použití. Studie dále přináší radu, že není dobré, aby vojenští stratégo­vé byli zobrazováni jako "příliš racionální a vyrovnaní...

      V případě, že jsou ohroženy zájmy země, bývá výhodněj­ší, když se americká vláda (jakoby) nechá unést touhou po pomstě a zachová se impulzivně." Pro naši strategii je lepší, pokud se občas ukáže, že "všechno není úplně ,pod kontrolou'." Clintonův STRATCOM vlastně předkládá cosi jako obdobu známé Nixonovy "teorie šíleného muže (madman theory)", kterou Nixon společně s Kissingerem uplatnili v říjnu 1969. Tehdy byl vyhlášen stav jaderné po­hotovosti. Údajně mělo být všechno pod kontrolou, ale jak se ukázalo, ve hře byly také faktory, které mohly krizi změnit v katastrofu. To je ostatně také další příklad toho, že vyhrožování násilím vždy může vést k nečekaným koncům.

      STRATCOM dále doporučuje, aby si Spojené státy po­nechaly právo použít nukleární zbraně jako první - i v pří­padě, že druhou stranu reprezentuje některá ze zemí, jež se v roce 1970 podpisem připojily ke Smlouvě o omezení jaderných zbraní a tyto zbraně nevlastní. Dále se doporu­čuje, aby si USA udržely obvyklý postoj ke strategickým raketovým střelám, považovaným za účinný nástroj pro vyjednávání... Zdá se, Že Clintonova administrativa si rady této studie skutečně vzala k srdci.

      Co se týče přístupnosti důležitých státních materiálů, jsou Spojené státy americké, dá se říci, světovým uniká­tem. To je také jeden z velkých úspěchů americké demo­kracie. Stejně jako mnoho dalších dokumentů, i zmiňova­ná studie STRATCOMu byla po celá léta volně přístupná k nahlédnutí. A stejně jako v případech mnoha dalších ve­řejně dostupných materiálů, i tuto otevřelo pouze několik málo lidí. To je druhá stránka americké demokracie.

      Zbraně hromadného ničení (ZHN} neslouží jako ná­stroj pouze mocným státům. Mimo supernebezpečné druhy ZHN si může menší jaderné zbraně opatřit rela­tivně bez větších problémů jakýkoliv stát.4 Velké riziko například představují ruské zbraně. "Podle současných odhadů se na území bývalého Sovětského svazu nalézá více než 40 000 jaderných zbraní, z nichž většina není do­statečně uskladněna ani zajištěna." Jedna z prvních věcí, kterou Bushova administrativa hned po svém nástupu udělala, bylo pozastavení participace na programu likvi­dace jaderných zbraní v Rusku. Jednalo se o program, je­hož cílem bylo zabezpečení či likvidace starých ruských zbraní a poskytnutí alternativních pracovních příležitostí pro atomové vědce. Svým rozhodnutím americké vedení nepřímo podpořilo aplikaci těchto jaderných zbraní a vrá­cení starých vyřazených "atomovek do oběhu". Přispělo také k návratu atomových fyziků, kteří mohou jen těžko najít jiné uplatnění než ve službách armády.

      Očekává se, že programy raketové obrany rizika ješ­tě zvýší. Podle amerických tajných služeb rozmisťování raket donutí Čínu, aby si pořídila další jaderné zbraně a několikanásobně obohatila svůj stávající arzenál, třeba i další hlavice s náloží. Program spustí řetězovou reakci tím, že popíchne státy po celém světě, například Indii, Pá­kistán a státy Středního východu. Experti zpravodajských služeb také odhadují, že "Rusko s Čínou zesílí proliferaci zbraní a začnou je prodávat do takových zemí, jako je Severní Korea, Írán, Irák nebo Sýrie". Jak naznačuje tato i další analýzy. "Systém (národní raketové obrany) přinese pouze posílení dosavadní ruské jaderné kapacity."

      Bushova administrativa oznámila, že "nemá žádné ná­mitky proti tomu, aby si Čína pořídila několik raket s ja­dernou hlavicí". Washington si totiž potřebuje Čínu na­klonit, aby podpořila plánované zrušení klíčových dohod o kontrole zbrojení. Z téhož důvodu Clintonovi vyjedna­vači povzbuzují Rusko k přijetí systému včasné výstrahy. Co na tom, že odborníci na problematiku jaderných zbra­ní považují tento krok za "poněkud překvapivý". A co na tom, že má ruský výstražný systém "spoustu děr" a je navíc dosti náchylný k falešným poplachům, což značně zvyšuje "riziko neautorizovaných, náhodných a chybných odpalů ruských raket". Také rozhodnutí Číny pokračovat v jaderných testech bylo tiše akceptováno. Strategičtí ana­lytici se domnívají, že změna amerického postoje povede Čínu k rozmístění dalších jaderných raket, a ty budou na­směrovány proti USA a Japonsku. To pochopitelně ovlivní japonské a taiwanské plány. Současně ale média přinesla zprávu, že USA uvalí na Čínu sankce, protože Pákistánu postoupila "materiál a technologii nezbytné pro výrobu zařízení schopných nést jadernou nálož".

      Celé je to "poněkud překvapivé", pokud nám jde o bez­pečnost opravdu tolik, jak tvrdíme.

      Také podle Johna Steinbrunera a Jeffreyho Lewise jsou program raketové obrany a další vojenské plány Bushovy administrativy pro Čínu a Rusko "ohromným impulsem". Podobně jako jiní analytici, i tito dva zmiňují Strategie Offcnsive Reductions Treaty - dohodu, kterou v květnu 2002 uzavřeli prezidenti Bush a Putin. Oba analytici jsou k možnému efektu této sovětsko-americké dohody velmi skeptičtí; domnívají se, že "ke snížení smrtelné hrozby jaderného nebezpečí na jedné ani na druhé straně roz­hodně nepovede".

     A že by tato smlouva mohla zajistit stabilitu strategického rozložení sil, to se také nedá če­kat. "Zastaralý ruský arzenál bude čím dál méně odolný vůči preemptivním útokům. Tím víc, až Spojené státy podstoupí plánovanou modernizaci a posílí svoji obran­nou raketovou základnu." Až Rusko uvidí, jak důkladně se Američané připravují, pravděpodobně na to zareagu­je. Také Čína si dobře uvědomuje, že americký program, vzhledem k minimálnímu zastrašovacímu potenciálu Čí­ny, představuje přímé ohrožení. S nejvyšší pravděpodob­ností dá tedy přednost investicím do obrany namísto do hospodářství. Jak Steinbmner s Lewisem upozorňují, Číně se dostalo varování v podobě důležitého dokumen­tu amerického Vesmírného velení (US Space Command) z roku 1998.

      Tento materiál předkládá nástin "globálního střetu", píše se v něm také o "vesmírných stanovištích", která by Spojeným státům umožnila zaútočit na jakou­koliv zemi a zároveň jim zajistila výsadní postavení. Je to přesně ten typ materiálu Clintonovy éry, na který navazuje Národní bezpečnostní strategie ze září 2002. Konference o odzbrojení, kterou uspořádalo OSN, uvízla v roce 1998 na mrtvém bodě. Zásadní rozpor se objevil, když Čína tr­vala na zachování vesmírného prostoru pro mírové účely a Spojené státy se postavily proti. USA tím přišly o sympa­tie řady svých spojenců. Situace se značně vyhrotila."

      Ze studie Rand Corporation z května 2003 vyplývá, že "v poslední dekádě několikanásobně vzrostlo nebezpečí nahodilého nebo neoprávněného jaderného útoku proti Rusku nebo USA, a to i přesto, že se vztahy obou zemí značně zlepšily". Budeme-li předstírat, že žádné riziko ne­hrozí, "může to vést k nejhorší katastrofě moderního vě­ku, a možná celé historie", prohlásil bývalý senátor Sam Nunn, který nyní zastupuje Nuclear Threat Initiative, což je iniciativa zabývající se jadernými riziky, která celou stu­dii financovala. Jsou tu údajně tisíce jaderných hlavic, jimiž obě strany disponují. Právě ty představují největší hrozbu. USA přitom svůj jaderný potenciál neustále roz­víjí, na což samozřejmě Rusko reaguje zvýšením ostra­žitosti a pravděpodobnou implementací systémů včasné výstrahy.

      Pokud by došlo ke konfliktu, hrozí, že Rusko sáh­ne do svého jaderného arzenálu čítajícího kolem 3000 raketových hlavic. Následovala by ničivá jaderná událost. Co se týče dohody uzavřené v roce 1992 mezi Putinem a Bushem, tu Nunn považuje za zcela bezvýznamnou. Stejně jako USA, i Rusko okamžitě po jejím uzavření po­sílilo svůj jaderný a ostatní válečný arzenál. Zčásti proto, jak už bylo řečeno, že se zaleklo plánů USA.

      Jak veliké je "nebezpečí proliferace", které se odvíjí od obrovských zásob jaderných, biologických a chemic­kých zbraní, odhalila také studie vydaná společenstvím vý­znamných výzkumných center. Studie uvádí, že "doslova veškeré" plutonium a "více než šest sedmin" vysoce obo­haceného uranu, které má Rusko k dispozici, lze využít pro výrobu jaderných zbraní. A tytéž údaje platí pro Spo­jené státy. Mimo to v Rusku " ;existují tisíce jaderných vědců a pracovníků, kteří jsou nevytížení nebo bez práce '. Zatím nedělají nic, ale pokud přijde lukrativní nabídka z jiného státu - který může například rozvíjet tajný bakte­riální program - asi. nebudou dlouho otálet." Nunnův a Lugarův program redukce rizik má sice nějaké výsledky, ale celkové vyhlídky pořád zůstávají velmi skličující.

      Už jsme mluvili o tom, že se Národní bezpečnostní strategie z roku 2002 vůbec nezabývá tím, jak vojenským konfrontacím předejít. Stejně znepokojivé je i to, že v pod­statě nabádá potenciální soupeře, aby "pro zastrašování nepřátel používali zbraně s velkým plošným účinkem". To je další způsob, jak USA podporuje šíření nebezpeč­ných zbraní a všechno, co toto šíření obnáší. Návrh roz­počtu, který předložil Bush, odráží tytéž priority. Program raketové obrany získal více financí než celé ministerstvo zahraničí, a čtyřikrát více, než má být vynaloženo na "pro­gramy zabezpečení nebezpečných zbraní a materiálu v bývalém Sovětském svazu". Péče o jaderný arzenál a pří­prava dalších jaderných zkoušek přišly na téměř pětkrát tolik co iniciativa, jejímž cílem je kontrola "nezajištěných atomových bomb" a jaderného materiálu.

      Už před uvedením Národní bezpečnostní strategie Bush prezentoval svou koncepci použití jaderných zbraní pro účely obrany. Jeho pentagonští rádci popisují jader­ný i "normální" arzenál jako "systém obrany", který by se mohl stát "pilířem ofenzivních, defenzivních a vojensko-průmyslových zdrojů ,třetího tisíciletí'". Taková škála zbraní umožňuje "bezpečně porazit každého nepřítele". Pokud se z jaderných zbraní stává "běžně používaný, ni­koliv pouze zastrašovací prostředek", svědčí to o tom, že "je tradiční politika vzhůru nohama," píše Ivo Daalder z Brookings. Současně dnes dochází ke stírání rozdílů me­zi konvenčními zbraněmi a zbraněmi hromadného ničení. V souvislosti s přípravami na válku s Irákem navrhl Bush také "snížení nukleárního prahu a odstranění bariéry, kte­rá odděluje jaderné zbraně od všeho ostatního". "Svět je nyní mnohokrát nebezpečnějším místem, než byl před dvěma lety, kdy se Bush ujímal úřadu" konstatuje William Arkin.

      V květnu 2003 podpořil Kongres Bushem prosazova­né programy, čímž otevřel dveře "nové generaci jaderných zbraní. Dá se očekávat, že ostatní země se budou chtít USA vyrovnat." V roce 1993 Senátní výbor pro ozbroje­né složky (Senáte Armed Services Committee) odvolal zákaz výzkumu a vývoje méně efektivních jaderných zbraní, přestože naše technologie jsou tak vyspělé, že je nepravděpodobné, aby nás ostatní státy brzo dostihly. Jak temně poznamenali indičtí experti na odzbrojení, změnu americké politiky mnoho jaderných mocností v Asii přiví­talo coby "dobrou zprávou", protože teď mají možnost oficiálně začít s vlastním výzkumem a vývojem. Další od­borníci konstatují, že "politický postup USA proti Iráku a Severní Koreji je impulzem pro ostatní státy, aby si i ony pořídily jadernou zásobu... Pokud USA provádějí jader­né zkoušku, Čína začne testovat také. A pochopitelně ani Indie nebude chtít zůstat pozadu." Následovat je bude i Pákistán. Připravme se na to, Že "otevíráme plechovku plnou Červů". Harlan Ullman, expert na otázky obrany také upozorňuje, že až některá ze zemí, která se cítí ohro­žená, jako třeba Írán, "shledá, že USA napadly Irák a nyní shromažďují důvody pro útok na Írán, s nejvyšší pravděpodobností rapidně urychlí vývoj svých jaderných zbraní". "Jaderné zbraně jsou velkým pokušením" i pro Pákistán, "který drží v šachu Indie."

       Vesmírné závody ve zbrojení patří mezi prioritní téma­ta už pár let, i když výraz závod asi není příliš výstižný. Spojené státy totiž, alespoň pro tuto chvíli, nemají srovna­telného soupeře. Militarizace vesmírného prostoru, která zahrnuje například program obrany využívající balistic­kých střel (Eallistic Missile Defense; BMD), představuje pro USA i ostatní státy obrovské riziko. Tento závěr však není žádnou novinkou. Z historie známe dost jiných pří­kladů, kdy zesílení obrany vedlo paradoxně ke zvýšení rizik. Jenomže problém je v tom, že tento postoj souvisí s určitými hodnotami, které společnost vyznává. Mám za to, že uvedené argumenty si zasluhují hlubší zamyšlení.

      Studená válka byla jedním velkým závodem ve zbroje­ní. Pro větší přehlednost jej můžeme rozdělit do několika klíčových etap. V polovině dvacátého století byly jedinou hrozbou pro americkou bezpečnost Mezikontinentální ba­listické střely. Ale protože Rusko bylo značně pozadu, ne­byl problém podepsat dohodu zakazující tyto zbraně.

      Jak napsal známý ruský odpůrce komunismu Adam Ulam, zdaleka "ne všechna tajemství už byla prolomena", ale nedávno zpřístupněné ruské archivy by mohly vnést do věci alespoň, trochu světla. Velkým otazníkem zůstává, jak moc vážně Stalin rozvíjel úvahy o sjednocení Němec­ka. Ve svém prohlášení z března 1952 je podmiňuje tím, že by se nový německý stát musel zavázat, že nevstoupí do žádné vojenské aliance stojící proti Sovětskému sva­zu. Šlo o celkem adekvátní podmínku, uvážíme-li, co pár let předtím Sovětskému svazu Německo provedlo. Ulam píše, že Bílý dům "iniciativu Kremlu kategoricky odmítl". Prý je "naprosto nepřesvědčivá". Bohužel už se asi nikdy nedozvíme, jak to tenkrát bylo. Doopravdy měl Stalin v úmyslu položit nově vybudovanou Německou demokra­tickou republiku na oltář skutečné demokracie?

      Při nedáv­no provedeném výzkumu archivních materiálů se akade­mici dočkali velkého překvapení, píše Melvyn Leffler. Vyplynulo z nich, že Lavrentij Berija, "zákeřný a nemilo­srdný Šéf tajné policie", po Stalinově smrti "přišel s tím, že Kreml západním mocnostem nabídne obchod: sjednocení a neutralizaci Německa". Představoval si, že oběto­vání východoněmeckého komunistického režimu přinese "zlepšení vztahů mezi Východem a Západem" a prospěje vnitřní politické a ekonomické situaci v Rusku. Takových nápadů tu bylo několik, potvrzuje politolog James War-burg, bohužel německé členství v NATO bylo nakonec přednější a návrh byl odložen.

      Archivy také odhalily některé další sovětské návrhy, které by]y rychle zamítnuty. Bylo jednodušší místo jedná­ní pokračovat v dalším zbrojení. Máme důkazy o tom, že po Stalinově smrti navrhoval Chruščov oboustranné snížení útočných vojenských sil. Přestože Eisenhowero-va administrativa nereagovala a přes protesty vlastního vojenského velení, snížení přece jen prosadil. Domníval se, že tím povzbudí růst hospodářství, Chruščov byl totiž přesvědčen, že Američané se do závodů ve zbrojení pus­tili, protože tím chtěli zničit sovětskou ekonomiku. Podle Chruščova šlo pouze o zastrašovací taktiku, kterou mělo být "dosaženo cíle bez toho, aby začala skutečná válka". Kennedyho poradci věděli o Chrušcovově unilaterálním snížení útočného potenciálu a byli si také jisti, že USA mají ve všech směrech obrovský náskok. Přesto doporu­čili Chruščovovu návrhu nevyhovět. Místo toho rozhodli ve prospěch konvenčních a jaderných zbraní a o zesílení zbrojení. To byl poslední hřebík do rakve "Chručsovo-va plánu na snížení sovětského vojenského potenciálu", konstatoval Matthew Evangelista po projití archivní doku­mentace.

      Kenneth Waltz popisuje počátek šedesátých let jako "období nejintenzivnějšího zbrojení po Čas příměří - nej-intenzivnějšího za celou historii, přestože Chruščov přisel se vstřícným návrhem na zredukování konvenčního arze­nálu a strategií minimálního zastrašování. Rozložení sil jednoznačně nahrávalo Americe," takže reakce SSSR byla nasnadě. To je také názor Raymonda Garthoffa a Willia-ma Kaufmanna, prominentních strategických analytiků, kteří měli možnost prozkoumat proces zevnitř - z pohle­du amerických zpravodajských služeb a Pentagonu.

      Reakce Sovětského svazu, umocněná kubánskou kri­zí, při níž se projevila slabina režimu, nadobro ukončila Chrusčovův reformační projekt. Kdyby Chruščov přece jen uspěl, možná by se Sovětský svaz dokázal vzpama­tovat z hluboké socio-ekonomické stagnace. Třeba by to pomohlo uspíšit vnitřní proměnu, o kterou se, bohužel příliš pozdě, o mnoho let později pokusil Gorbačov. Dost možná nemuselo v devadesátých letech dojít až k huma­nitární katastrofě. Afghánistán mohl být ušetřen, o ne­bezpečí jaderného konfliktu ani nemluvě.

      V celé historii lidstva byly akty agrese a provokace ob­hajovány jako sebeobrana před nelítostnými nepřáteli. V Kennedyho případě jako obrana před "všeprolínající a nemilosrdnou konspirací", která usiluje o rozhodující pozici ve světě. Toto je jen další z výroků, které nemají prakticky žádnou informativní hodnotu. Vyložit jej lze tehdy, uvědomíme-li si, že každá ideologie dá za každých okolností přednost slovu "obrana". To samozřejmě platí i v současné době.

      Program raketové obrany měl být pouze nepatrnou součástí komplexní militarizace vesmírného prostoru, je­jímž cílem bylo dosažení monopolu na užití vesmíru pro obranné vojenské záměry. Informace o těchto plánech byly po celá léta bez omezení k nahlédnutí ve veřejných materiálech amerického vesmírného velení a dalších in­stitucí.-0 Zmíněný projekt odstartovala Reaganova vláda takzvanými "Hvězdnými válkami" (Programem strategic­ké obranné iniciativy, který si vysloužil přezdívku "Star Wars" - pozn. překl.). Hvězdné války byly bojem zaměře­ným v první řadě proti "oponentům BMD".

      Většinou šlo o členy protijaderného občanského hnutí. Z taktických důvodů převzal program Star Wars "jak ideu, tak i termi­nologii" BMD, odvolávaje se v každé druhé větě na mír a odzbrojení. Mezitím ale v rámci programu v tichosti pokračovalo intenzivní posilování útočné vojenské kapa­city. Nejen Raymond Garthoff se domnívá, že program strategické obranné iniciativy byl v každém případě v pří­mém rozporu s dohodou o nepoužívání balistických střel (1972). Reaganův kabinet mlžil a ze všech sil se snažil uta­jit, co je skutečným cílem programu.

      Právní poradce mi­nisterstva zahraničí, soudce Abraham Sofaer, se dokonce pokusil překazit vydání knihy, v níž se Garthoff zamýšlí nad touto politikou a ukazuje na velkolepý omyl Paula Nitze a dalších reaganovských příznivců programu, kteří se snažili "překroutit historickou skutečnost a právní zá­vazek USA". Propagátoři programu později tvrdili, že pro­jekt významně přispěl k ukončení studené války, protože Sověty donutil investovat obrovské sumy na obranu. Gar­thoff to však popírá. Na zvýšení sovětských výdajů na zbrojení se spíše mohla odrazit agresivita a neústupnost Kennedyho administrativy, která zamítla sovětský návrh na společnou redukci zbrojení.

      Program raketové obrany a další podobné iniciativy uvedla v prvních měsících svého úřadování Bushova vlá­da. Už před 11. zářím Spojené státy vydávaly na zbrojení mnohem více než zbylých patnáct států dohromady, ale zděšení, které teroristické útoky vyvolaly, umožnilo už tak vysokou sumu ještě o řád zvýšit. Ve skutečnosti ale zvýšení s útoky přímou souvislost nemělo.

      Program BMD mnozí považují za "trojského koně plá­nu na ovládnutí vesmírného prostoru". Ve vesmírném prostoru by měly vzniknout základny a také navigační centra, odkud by bylo možné navádět vysoce nebezpečné zbraně. Samotný program BMD je nebezpečný nástroj.

      To si uvědomují nejenom nejbližší spojenci Washingto­nu, ale i jeho odpůrci. Před americkým BMD svoji vládu varovali například kanadští armádní poradci. Program prý "nevznikl proto, že by se USA obávaly úderu Severní Ko­rey nebo Íránu. Spíše mělo jít o účinný nástroj, který by uvolnil ruce NATO a pochopitelně Washingtonu." Jeden vysoký Čínský armádní funkcionář k tomu poznamenal: "Pokud Američani skutečně věří, že jejich program, může být zároveň kopím i štítem, pak dost možná také věří ve vlastní nepřemožitelnost a v to, že mohou mít všechno, na co si vzpomenou." Ani toto zjištění není žádným vel­kým objevem. Čína si je vědoma toho, že je trnem v oku washingtonských radikálních nacionalistů.

      Může si být téměř jistá, že varování obsažené v Národní bezpečnost­ní strategii, podle něhož nelze tolerovat nikoho, kdo by zpochybnil hegemonii Spojených států, se vztahuje pře­devším na ni. Představitelé Číny určitě vědí, že Washing­ton se bude držet svého práva, podle něhož to v případě nouze budou Spojené státy, kdo první sáhne po jaderné zbrani - stejně dobře vědí američtí vojenští poradci, že "americké průzkumné letouny EP-3 křižující vzdušný pro­stor v blízkosti čínských hranic" - jeden byl mimochodem sestřelen na začátku roku 2001, což způsobilo lehkou kri­zi - "nejsou určeny pouze k pasivním obhlídkám. Sbírané informace slouží ke koordinaci příprav na jaderný kon­flikt".

       Čína chápe program raketové obrany navlas stejně jako američtí stratégové. Když o něm její zástupci mlu­ví, dokonce používají takřka totožné formulace. Podle Rand Corporation jde o program, který "není určen pou­ze k obraně. Jde o nástroj umožňující Spojeným státům kdykoliv zasáhnout." "Tento nástroj umožňuje efektiv­ní aplikaci americké vojenské síly v zahraničí," popisuje program Andrew Bacevich v konzervativním listu National Interest: "Raketová obrana jakožto štít, který poskyt­ne alespoň Částečnou ochranu před případnou odvetnou akcí druhého státu, Spojeným státům umožní násilím prosazovat své zahraniční vize." Bacevich dále cituje ná­zor Lawrence Kaplana otištěný v liberální New Republic: "Raketová obrana není primárně určená k obraně USA. Je to zbraň, s jejíž pomocí se Spojené státy pokusí dosáh­nout postavení vládce světa." Řečeno Kaplanovými slo­vy, raketová obrana "nemá co do činění s obranou, nýbrž s útokem.

       A to je přesně ten důvod, proč ji tolik potřebu­jeme."2'1 BMD "zajistí USA naprostou svobodu, co se týče použití násilí nebo výhrůžek při řešení mezinárodních vztahů", dodává čínské vedení. "Upevní americkou hege­monii a Američané se pak konečně stanou ,pány světa'." Tak jak byl program charakterizován, vyznívá de facto jako novodobá verze wilsoniánského idealismu, který byl od začátku "tak autoritativní doktrínou, že jej prakticky nebylo možné nijak razantněji zmodernizovat". Podle té­to koncepce jsou Spojené státy "historickým vítězem", který bere vše. Z práva na dominantní globální postavení pramení trvalá vojenská nadřazenost, kterou není radno pokoušet. "Možnost  použití  donucovacích  násilných prostředků," která vyplývá z programu BMD, má být vzác­ným darem, jímž Spojené státy obohatí lidstvo. Kdo by mohl říct, že to postrádá logiku?

       Jak asi tušíme, k tomu, aby program raketové obrany skutečně fungoval, potřebujeme kvalitní satelitní komu­nikační síť. Zničit satelit je ale daleko jednoduší, než se­střelit řízenou střelu. Zbraně, které si se satelitem umí poradit, si mohou bez větších problémů pořídit i menší státy. Právě tato slabina programu raketové obrany leží mnoha expertům v žaludku. V ideálním případe existuje způsob, jak problém vyřešit. Příznivci programu raketové obrany chtějí prosadit "celospektrální dominanci", která by znamenala absolutní kontrolu USA nad celým světem. Za takového stavu by už nikdo neměl šanci se jim posta­vit. Absolutní kontrola prostoru vyžaduje obrannou síť, jejíž součásti by měly být rozmístěny ve vesmíru. Každá z těchto základen by musela být vybavená vysoce účinný­mi útočnými systémy. V souvislosti s těmito vesmírnými základnami se někdy mluví o takzvaných "hvězdách smr­ti"; jsou to jaderné systémy ovladatelné na dálku pomocí počítačů. Právě tyto systémy představují ohromné riziko pro budoucnost planety. Mimo jiné se totiž nedá předejít tomu, aby vinou nějaké "poruchy" systému nedošlo k na­prosto nečekané tragédii.

      Jenom pár týdnů potom, co byla veřejnost seznámena s Národní bezpečnostní strategií, vláda zveřejňuje plány, které počítají s vesmírným prostorem jako "základním pi­lířem vojenské síly amerického národa". Píše se v nich, že Spojené státy musí pokročit od pouhé "kontroly" vesmír­ného prostoru k jeho "trvalému a absolutnímu přivlastně­ní". Jedině pokud se staneme jeho majiteli, budeme moci "okamžitě zasáhnout kdekoliv na celé planetě". "Útoky z vesmírných stanovišť se stanou normální součástí tak­tiky." "Vesmírné základny v kombinaci s jadernými nebo i konvenčními zbraněmi umožní Spojeným státům řešit problémy v samotném zárodku, a to i na jinak těžko do­sažitelných místech. Konečně se přestaneme dostávat do neřešitelných situací." "Vojenskému velení dnes trvá celé dny nebo týdny, než zvládne zpacifikovat, zničit a zneutralizovat nepřítele, a to i tam, kde má vlastní nebo spoje­necké posádky. Ovládnutí vesmíru umožní zvládnout vše během několika hodin nebo minut."

       Z Pentagonu také unikly informace o plánech na vyu­žití vesmírných stanovišť. Šlo o materiály z května 2002, které se zabývají strategií "pokročilého zastrašování". Pro tento účel se zdají být "nečekané útoky" nadzvukovými střelami z vesmírných základen naprosto ideální. Vojen­ský analytik William Arkin k tomu dodává: "Na planetě ani v jejím okolí nebude žádné místo, na které by americ­ké síly nebyly schopny dosáhnout. Pokud by Spojené státy získaly pocit, že něco není v pořádku, mohly by ihned zasáhnout, kdekoliv by bylo potřeba. Nemusely by se ničeho obávat, protože raketový štít (společně s vnitř­ními bezpečnostními složkami) dokáže zajistit americkou bezpečnost."

      Nadzvuková bezobslužná letadla by mohla monitorovat a likvidovat podezřelé cíle. Nový raketový systém by Spojeným státům umožnil bombardovat nepřá­tele přímo z amerických základen. Výhodu by přinesl i zpravodajským službám, které by posílily kontrolní me­chanismy. Špionáž by pak mohla snadněji "rozpoznat, odposlouchávat a analyzovat pohyb jakéhokoliv tělesa mimo území Spojených států". Pokud se podaří tyto plány zrealizovat, USA se stanou arbitrem, který bude rozhodo­vat o osudech ostatních. Vznikne situace, kdy se všichni budou třást, aby se USA neznelíbili. Budou se bát, aby se nestali terčem amerického útoku. Legitimností případ­ného útoku se nikdo nebude zabývat, protože serióznost důvodu bude pouze na posouzení Washingtonu. Něco takového svět skutečně ještě nepoznal.

      Ještě podivnější nápady rozvíjí v Pentagonu agentura DARPA, která se zabývá vývojem a výzkumem obranné strategie. Vědci zde pracují například na tom, jak propo­jit lidský mozek s počítačem, nebo zkouší nalézt způsob umožňující dálkovou komunikaci mozků. Právě v tom to­tiž DARPA spatřuje "budoucnost válčení". Současně však ústav pod rouškou práce na obranných úkolech vyvíjí po­dobu ekonomického systému budoucnosti.

      S militarizací vesmírného prostoru souvisí řada dal­ších věcí. Hned na přebalu brožury vydané Vesmírným velením za Clintonovy éry a nazvané Vize roku 2020 (Vision 2020) se můžeme dočíst, že cílem americké vlády je "zabrat vesmírný prostor a přetvořit jej na vojenskou základnu Spojených států, která zajistí ochranu americ­kých zájmů a investic". To by také mělo být příštím úko­lem amerických ozbrojených sil. Podle vesmírného velení jsme v minulosti měli armádu proto, abychom "si podma­nili Západ" - prý k obranným účelům. Ostatní státy pře­ce kdysi také stavěly válečná loďstva, "aby mohly chránit a prosazovat své obchodní zájmy". Vesmírné síly jsou je­nom dalším logickým krokem, který "Spojeným státům pomůže ochránit národní (vojenské a obchodní) zájmy a investice".

      Jenomže americké vesmírné síly nebudou jako námoř­ní síly minulých dob. Tentokrát tu bude stát jediný hege­mon. Britskému námořnictvu mohlo konkurovat alespoň německé, což se známým výsledkem také zkusilo. Ale Spojené státy v budoucnu nebudou mít sobě rovného. Jejich imunita dokáže odolat všemu, tedy až na zbraně hromadného ničení, jejichž vývojem se intenzivně zabý­vají státy-darebáci a takzvaní teroristé. Za teroristy jsou pochopitelně označováni ti, co jsou proti nám.

      Jak vesmírné velení předpokládá, "globalizace světo­vé ekonomiky rozevře nůžky mezi majetnými a nemajet­nými", což zvýší potřebu celo spektrální dominance. Vojenští specialisté se shodují s Národní zpravodajskou radou (National Intelligence Council).32 v tom, že předpokládané "prohlubování ekonomických rozdílů" doprovázené "prohlubující se ekonomickou stagnací, politickou ne­stabilitou a kulturním odcizením" povede k nepokojům a vzpourám "nemajetných". Bohužel musíme počítat s tím, že nespokojené obyvatelstvo obrátí svůj hněv proti Spojeným státům. A. právě proto nám nezbývá nic jiného než posílit svoji vojenskou kapacitu a dokonale ovládnout vesmírný prostor.  Monopolizace této domény umožní Spojeným státům dostat situaci pod kontrolu. "Jedině s pomocí vesmírných systémů a dokonalého plánování je možné čelit celosvětové proliferaci zbraní hromadného ničení", o niž usilují nezvladatelné elementy. Šíření těch­to nebezpečných zbraní je bohužel přímým důsledkem navrhovaných programů, stejně jako "rozevírající se nůž­ky" jsou důsledkem "globalizace".

      Ke své analogii mohlo Vesmírné velení připojit také krátké zamyšlení o ozbrojených silách, jak je známe z nedávné doby. Tyto složky sehrály ohromnou roli v technologickém a průmyslovém rozvoji moderní epo­chy. Mám na mysli pokrok v metalurgii, elektronice, pokrok strojních zařízení a výrobních procesů, včetně amerického systému masové výroby, který uchvátil vý­robce devatenáctého století. Pokrok, který se projevil v automobilovému průmyslu a dalších průmyslových odvětvích, je plodem dlouhodobých investic, výzkumu a vývoje a také zkušeností zbrojního průmyslu, který po celá desetiletí dodával zbraně americké armádě.

      Po druhé světové válce došlo k obrovskému skoku, který tentokrát zaznamenaly především Spojené státy. Zbroj­ní průmysl položil základ moderní hi-tech ekonomice: počítačům a elektronice obecně, telekomunikacím a internetu, automatizaci, laserům, komerčnímu leteckému průmyslu... nanotechnologii, biotechnologii, neuroinženýrství a dalším novým oborům. Podle historiků zabý­vajících se ekonomickými dějinami řeší dnešní vesmír­ný výzkum a výroba srovnatelné problémy, s nimiž se před sto lety potýkal vývoj námořní válečné techniky. Vědci očekávají, že vojenský výzkum bude mít obrovský vliv na civilní ekonomiku.

      Nová pravidla národní bezpečnosti se odrazí mimo jiné v zefektivnění "volného obchodu", což bohatým industriálním státům, a USA především, umožní udržet státní sektor. Ten bude rizika a náklady dál rozdělovat me­zi občany, zatímco zisky se budou "privatizovat".

      To už koneckonců pochopili i jinde. Německý kancléř Gerhard Schroeder také, jakoby mávnutím proutku, přehodnotil svůj, kdysi tak kritický, postoj k raketové obraně. Dnes tvrdí, že vývoj raketové technologie je pro Německo "životně důležitý". Obecně se tvrdí, že participace na programech raketové obrany Evropě prospěje. Také japonskou vládu se Američané v roce 1995 pokoušeli zís­kat pro program BMD, tvrdily, že bude "poslední vojensko-obchodní příležitostí století". Japonsko je totiž stát, od něhož Spojené státy mohou získat cenné know-how. Navíc, jestliže se Japonsko zapojí, zapůsobí to na ostatní státy a zlepší se participace industriálních mocností na militarizaci vesmíru.

      Z historie jsme se mohli poučit, jak ohromné riziko podobné aktivity představují. Aktuální vývoj představu­je riziko pro samotné přežití. Naše společnost sice stojí na morálních hodnotách, které jsou hluboce zakořeněné v našich institucích, ale ani to nám nebrání pokračovat v nebezpečných aktivitách. Stále se chováme tak, jako by hegemonie byla důležitější než samotné přežití. Události posledního půlstoletí to bohužel jenom potvrzují.

      To byl také důvod, proč americká vláda odmítla posílit Outer Space Treaty z roku 1967, která požaduje, aby byl vesmírný prostor vyhrazen pouze pro mírové účely. OSN sice vybízí k "omezení vesmírných závodů ve zbrojení", ale Washington mezinárodní preventivní pokusy vytrvale blokuje. V roce 1999 využily USA podporu Izraele a v ro­ce 2000 také Mikronésie. Takřka bezprostředně po tom, co se svět dozvěděl, že chybělo málo k rozpoutání kon­fliktu, který mohl znamenat "konec severní polokoule", vetovala Bushova administrativa další mezinárodní pokus o omezení militarizace vesmíru. Na počátku ledna 2001 Washington zablokoval začátek jednání o prevenci militarizace vesmíru, kterou OSN chystala v rámci konference o omezení zbrojení. Generální tajemník Organizace spojených národů Kofi Annan apeloval na členské státy, aby překonaly nedostatek "politické vůle" a podnikly účinné kroky k prosazení zákazu militarizace vesmíru. V únoru agentura Reuters přinesla zprávu o tom, že "USA jako jediný z 66 členů zabránil formálnímu otevření jednání o meziplanetárním prostoru". Také červencový návrh zá­kazu vesmírného zbrojení, se kterým přišla Čína, USA zablokovaly.

      Počínání amerického vedení dává smysl jedině tehdy, pokud si hegemonie s jejími krátkodobými výhodami pro zájmy elity stojí výše na žebříčku obecně platných hodnot než přežití. Takový postoj vyplývá z historického standar­du dominantních států a dalších systémů koncentrovanémoci.

      Tímto způsobem lze také vysvětlit zmražení jednání o zákazu chemických a biologických zbraní. O tom, že tyto zbraně představují obrovské riziko, není pochyb. Bohužel, jejich zákazu brání určité vyšší zájmy. V dubnu roku 2001 armádní experti doporučili prověření zákazu používání chemických zbraní "především kvůli Spoje­ným státům a dalším klíčovým stranám, které dohodu po­depsaly (Rusko)". Tak uvedl jeden ze specialistů z Henry Stimson Center ve Washingtonu, Clintonova administra­tiva "udělala s dohodou krátký proces", když si zavedla "zvláštní pravidla pouze pro Spojené státy". USA byly jediným státem, který v momentu, kdy Senát ratifikoval Konvenci o chemických zbraních (1997), trval na vyvázá­ní z některých kontrol a inspekcí. Bushova administrativa se raději stáhla z jednání o stanovení kontroly dodržová­ní Konvence o biologických a toxických, zbraních (1972). Taktika zafungovala - jednání byla ukončena. Washington také vyvinul značné úsilí, "aby omezil návštěvy me­zinárodních inspektorů. Důvodem byla údajná ochrana amerických farmaceutických a biotechnologických spo­lečností, které ovládají světový trh a které úzkostlivě stře­ží svá obchodní tajemství."

      Bushova administrativa se doposud vyhnula veške­rým pokusům o ověření s tím, že jakákoliv akce tohoto druhu "by pouze zpochybnila legitimitu aktivit Spoje­ných států". Ochranu korporativních zájmů brzy doplnil další dobrý důvod. Zjistilo se totiž, že USA "rozvíjejí tři přísně utajované projekty, které jsou obdobou klasických programů vývoje biologických zbraní". Tato aktivita je po­chopitelně v přímém rozporu s úmluvami. Ještě než se zjistilo, jaký program vlastně USA rozvíjí, snažil se Wa­shington předejít kontrole tím, že tvrdil, že "vstupem do amerických biotechnologických laboratoří" by mohlo být případně narušeno nějaké vojenské tajemství. Ale cožpak právě to není smyslem kontrolních mechanismů?

      Specialisté na biologické zbraně se obávají, že se Spoje­né státy "nebudou chtít podřídit protokolu, protože mají v plánu pokračovat ve vývoji a expanzi svých tajných pro­gramů". To je pochopitelně v naprostém rozporu s mezi­národními úmluvami. Dále zdůraznili, že "Washinghton za celou dobu neukázal, že by měl sebemenší zájem na přípravě protokolu akceptovatelného pro farmaceutický průmysl". Zato vše nasvědčuje tomu, že Američané mají zájem o mimořádně odolný kmen antraxu. S vysokou pravděpodobností "už iniciovaly rozsáhlý výzkum v ně­kolika laboratořích", což je jasné porušení všech úmluv. Pokud je tomu tak, pak "ostatním státům nezbude jiná možnost, než je následovat". Proliferace nebezpečných biologických technologií bezpochyby "několikanásobně zvýší riziko, že se biologické zbraně dostanou do ruky teroristům". Tatáž obava vyznívá i z Hartovy a Rudmanovy zprávy, která se zabývá možným teroristickým útokem proti USA.36

      Bushova administrativa už předem oznámila, že "do budoucna nehodlá respektovat některá ujednání" Úmlu­vy o nešířeni jaderných zbraní z roku 1970 (Nuclear Non--Proliferation Treaty; NPT), konkrétně se mluvilo o Člán­ku VI. Úmluva je přitom nejzásadnější dohodou týkající se nukleárních zbraní. Je jednou z mála, které měly ně­jaký efekt, i když bohužel pouze částečný (pět rozhodu­jících jaderných mocností se jí nepodřídilo). Článek VI apeluje na jaderné mocnosti, "aby zahájily jednání, jež by vedla k úplnému zastavení závodů ve zbrojení". Bushova administrativa se postavila také proti Dohodě o antibalistických střelách a Dohodě o úplném zákazu jaderných zkoušek. Dále se postarala o zmrazení příprav konferen­ce OSN, jejímž předmětem mělo být jednání o omezování Černého obchodu s konvenčními zbraněmi. Jak prohlásil Bushův vyjednavač John Bolton, americká vláda nehodlá "podporovat lobby mezinárodních nebo nevládních orga­nizací". Domyslet si, co za tím je, asi není až tak složité.

      Po uvedení velké imperiální strategie v září 2002 se Bushova administrativa zaměřila na maření jednání týkají­cích se posílení Konvence o omezení biologických zbraní. Celé čtyři roky všechna jednání systematicky bojkotovala. Kromě jiného se jí podařilo zablokovat také obnovení rati­fikace Ženevského protokolu z roku 1925, který zakazuje bojové použití jedovatých plynů a biologických zbraní.

      A to ještě zdaleka není všechno. Bushově administrati­vě kritika vyčítá, že se postavila proti Kjótskému protoko­lu. V tomto případe vláda argumentovala tím, že kdyby se podřídila, poškodilo by to americkou ekonomiku. Uváží-me-li, že rozhodnutí bylo plně v souladu s ideologií, kte­rou vláda prosazuje, pak kritika vyznívá vlastně poněkud překvapivě. Cožpak nejsme každodenně utvrzováni ve víře v neoklasický tržní systém, v němž jedinec funguje pouze jako producent zisků? Pokud nedochází k velkým zvratům, tak by měl trh reagovat na přání těch, kteří mají "hlas". Podotýkám., že síla hlasu, stejně jako hodnota osobních zájmů, se poměřuje dolary. Zájmy těch, co volit nemohou, mají hodnotu nulovou. To se týká například budoucích generací. Jestliže na prvním místě stojí maxi­malizace zisku hnaná našimi sobeckými potřebami, kte­ré jsou nám vnucovány zvenčí, je zcela logické, že nám nevadí zničená budoucnost našich dětí. Možnost přežití snižuje nejenom urputné úsilí zaměřené na oslabování institucionálních struktur budovaných za účelem utlu­mení negativních důsledků tržního mechanismu, ale také intenzivní, cílená eroze kultury soucitu a solidarity, z níž tyto instituce vycházejí.

      Současné trendy nahrávají pesimistickému scénáři o katastrofě, která by mohla přijít dříve, než se nadějeme. Také tento scénář logicky vyplývá z povahy současné dok­tríny a institucí.

      Přes to všechno, co bylo řečeno, není takový pesimis­mus úplně namístě. Ve hře jsou ještě další faktory, které mohou budoucnost ovlivnit. Jedním z velmi pozitivních trendů je například vzrůstající zájem veřejnosti o proble­matiku lidských a občanských práv (například práv men­šin), který se projevuje už od 60. let. Prokazatelně odpo­vědnější přístup projevujeme také tím, že se zajímáme, jaké dědictví tu po nás zůstane příštím generacím. To je patrné například z rozvoje ekologických iniciativ, které neustále posilují svoji pozici. Nikdy předtím jsme nepro­jevili tolik ochoty řešit, jak jsme získali území, které po­važujeme za svůj domov, a co se stalo s jeho původním obyvatelstvem. Solidární hnutí amerického mainstreamu, které se během 80. let aktivně zajímalo o dění ve státech Střední Ameriky, znamenalo historický průlom. Nikdy dříve se tolik lidí z imperiální společnosti osobně neanga­žovalo na pomoc obětem přímo v postižených oblastech - mnoho lidí se tehdy rozhodlo do těchto míst odejít, aby zde žili po boku obětí. Právě na tato hnutí navázaly dneš­ní mezinárodní solidární organizace, které v současnos­ti působí na mnoha místech po celém světě, především ve státech s represivními režimy, u nichž vzbuzují zlobu a strach. Dost často své členy vystavují velkému riziku, v některých případech jde i o život. V poslední době se také formují hnutí, která sledují dodržování práv. Jejich zástupci se sešli během zasedání Světového sociálního fóra. Také tyto organizace jsou - co do pole působnos­ti a rozsahu - zcela novým fenoménem. A právě z těch­to kořenů vychází "druhá světová supervelmoc", kterou dnes už nikdo nemůže ignorovat.

       V moderní historii existuje několik mezníků, které znamenaly pozitivní zlom ve vývoji lidských práv a demo­kratických kontrolních nástrojů. Valná většina z nich ne-vzešla z vůle osvíceného vládce, ale naopak z vůle lidu. Optimista by jistě zdůraznil - a měl by zřejmě pravdu -, že na lidská práva je kladen čím dál větší důraz. Nedá se sice mluvit o nějakých revolučních změnách, ale obecný trend je celkem zřejmý. V dnešní době je toto téma nanej­výš aktuální. Globalizace se svými negativními dopady vy­burcovala občany a aktivisty na jihu, k nim se později při­pojila veřejnost bohatých průmyslových společností. Tak velkou skupinu už nelze přehlížet. Bylo to poprvé, kdy se začala budovat spojenectví už na základní úrovni. To je obrovský krok dopředu. Hlasy těchto lidí dosáhly něko­lika úspěchů - někdy dokonce způsobily změnu politic­kého rozhodnutí. I když asi nelze konstatovat "revoluční změny týkající se lidských práv", jak o nich mluví někteří západní intelektuálové, v některých případech měla tato hnutí vliv na redukci státního násilí.

      Je nesmírně důležité, aby se hranice soucítění a soli­darity tímto způsobem rozšiřovaly i nadále. Dovolím si tvrdit, že budoucnost našeho ohroženého druhu z velké části záleží právě na angažované veřejnosti.

      Jsou dvě možné cesty, po kterých, se můžeme vydat. První je cesta hegemonie. Je to cesta vyšinuté doktríny, která s sebou nese riziko, že přivede lidstvo do záhuby. Druhá je cesta víry v "lepší svět" - tak ji popisuje Světo­vé sociální fórum. Vede přes zpochybňování vládnoucích ideologických režimů a hledání konstruktivních alterna­tiv pro staré myšlení, jednání a instituce. Dnes ještě nikdo nemůže říct, kterou cestu lidstvo nakonec zvolí. Histo­rie poskytuje určitý návod. Měli bychom si uvědomit, že dnes je v sázce mnohem víc.

      Bertrand Russell kdysi pronesl temnou vizi o tom, jak si představuje světový mír:

      Trvalo celé věky, než evoluce pokročila od neškodných trilobitů, a motýlů k Neronům, Čingischánům a Hitlerům. Pevně doufám, že to, k čemu dospěla, je jen přechodnou noční můrou, která brzy pomine. Život na zemi se brzy vyčerpá a vše se zas ponoří do klidu a míru.

       Není pochyb o tom, že tato vize vystihuje určitý roz­měr, který naše realistické uvažování není schopné po­chopit. Podstatné je, zda se z onoho zlého snu dokážeme probudit dřív, než zachvátí úplně vše, a také to, nakolik se nám v tomto světě podaří zakotvit mír, spravedlnost a naději.