Průlomové objevy ruských vědců v oblasti DNA (3)

Vakuová pole vysílají vlny o nízké frekvenci podobné mozkovým vlnám

Od té doby se přišlo na to, že vakuová pole vysílají vlny o nízké frekvenci, které umí taktéž vysílat náš mozek. Díky této podobnosti jsou koule schopné reagovat na naše myšlenky.

Vběhnout přímo do vakuového pole, které se vyskytuje na zemi, by ale nemusel být ten nejlepší nápad, protože tato pole mohou obsahovat nedozírná množství energie a jsou schopná genetické mutace našich genů.

[Antigravitační účinky mohou navíc způsobit poruchy v krevním oběhu, a když krev neprotéká srdcem správně, může dojít ke smrtelnému selhání tohoto orgánu.]

„Kulovitý jev“ na fotografiích: další důkaz o „vakuových polích“

Mnoho duchovních učitelů je schopných vytvořit nad sebou podobné světelné koule nebo sloupy světla v hluboké meditaci nebo při práci s energiemi. Jsou zcela neškodné a naopak podněcují pozitivní a příjemné pocity. Evidentně to závisí i na nějakém vnitřním řádu, kvalitě a původu daného vakuového pole.

Existují spirituální učitelé, jako například mladý Angličan Ananda, kolem kterého není zprvu vidět nic, ale když se ho někdo pokusí vyfotit, jak sedí a mluví nebo medituje v hyperkomunikaci, na fotce je zachycen pouze bílý oblak kolem židle.

[Doposud jsme nezjistili, o kom tady mluví, i když jsme se snažili vyhledat tohoto člověka Googlem. „Ananda“ je ovšem bohužel jméno, které je díky svému indickému původu velice rozšířené.]

Podobné světelné efekty se objevují na fotografiích i v rámci některých léčebných projektů. Tento fenomén má zkrátka co dělat s gravitačními a antigravitačními silami. Ty se objevují jako stále stabilnější druhy červích děr tvořící se skrze hyperkomunikační manifestace energií pocházejících mimo náš prostor a čas.

[Mějte na paměti, že ne všechny fotografie, kde se vyskytuje něco jako „světelné koule“, jsou svojí podstatou metafyzické. Server Rense.com doložil, že když se před fotoaparát ve správném úhlu vyhodí například písek, nasvícení jeho zrnek pak může na vzniklé fotografii připomínat „světelné koule“. Existují ovšem fotografie, na nichž je zcela bez diskuse něco, co se takto vysvětlit nedá.]

Dřívější generace, které náhodou zakusily hyperkomunikaci a pozorovali viditelná vakuová pole, byly přesvědčeny, že se před nimi zjevil sám anděl.

Nikdy si nemůžeme být zcela jistí, jaké formy vědomí nám díky užívání hyperkomunikace mohou být zpřístupněny. Přestože pro existenci těchto vyšších forem vědomí nejsou a nikdy nebyly žádné vědecké důkazy, někteří lidé, kteří je zažívali, prokazatelně NETRPĚLI halucinacemi.

Udělali zkrátka – a s nimi i celé lidstvo – další významný krok, kterým se přiblížili porozumění naší reality.

Vaše DNA se mění!

Neprůstřelná vědecká data potvrzují, co hlásali mystikové po tisíce let – život je řízen vnější, inteligentní, vesmír prostupující silou. Jste produktem náhody? Věříte, že jste vznikli náhodou? Vděčíte za svou existenci jen řadě náhodných, nepředvídatelných mutací? Čtete tato slova proto, že byli vaši předkové nejschopnější v zabíjení se navzájem? Je váš život jen statistickou šťastnou náhodou, která jinde ve vesmíru neexistuje, pouze na Zemi – protože pravděpodobnost, že by se jeho vznik někde zopakoval, je žalostně malá? Když věříte v něco jiného než v Darwinovu evoluční teorii, dělá to z vás automaticky fundamentalistu a fanatika?
Všechna pravidla se mění

Vše, co si myslíme, že víme o DNA, se mění. Na podporu naší původní hypotézy se objevily čtyři nové studie, které všechny hovoří o tom, že DNA a život, jak ho známe, jsou uspořádány univerzálním energetickým polem, které zřejmě disponuje vědomím.

1. Běžné podmínky ve vesmíru způsobují samovolnou tvorbu šroubovic podobných DNA. [Viz jeden z našich minulých článků].
2. Vychází najevo, že „odpadková DNA“ je stejně aktivní jako samotné geny – což zcela pohřbívá všechny mainstreamové modely toho, jak DNA funguje.
3. Bakterie vypěstované ve vesmíru jsou o 300 % toxičtější než bakterie vypěstované v identickém prostředí na Zemi.
4. Jednoduchý mořský organismus se samovolně vyvine poté, co je na něj posvíceno speciálním druhem světla.

To jsou pouze nejnovější příspěvky do pozoruhodného penza informací a dat, která jsme shromažďovali od roku 2000, kdy jsme si poprvé uvědomili, že „předtím, než existovala DNA, musela tu být nějaká Vlna, která ji vytvořila.“

A co má být?

Nové důkazy nám stále intenzivněji připomínají, že život není jen výtvorem náhodných mutací.

Co nám tedy zbývá?

Někteří vědci se dnes zabývají teorií „inteligentního designu“, jakožto alternativním řešením. Mainstreamová média se snaží tyto snahy důsledně opomíjet a házet do jednoho pytle s kreacionismem.

Běžnému člověku se tedy předkládá, že buď věří vědě (Darwinovi), anebo pověře (fundamentálnímu biblickému kreacionismu) – a mnozí lidé na toto hrubé škatulkování skočí.

Řada informací, které „prosákly“ na veřejnost a které se týkají názorů politických elit, hovoří o tom, že tito lidé věří Darwinovu modelu. Příroda je krutá, nelítostná šelma, která podporuje pouze ty největší krvežíznivce.

Postavy z populárních filmů a seriálů, jako je například Agent Smith z „Matrixu“, Cyloni v seriálu „Battlestar Galactica“ nebo padouch Sylar ze seriálu „Heroes“, ustavičně propagují názor, že tato soutěživost, rivalita a evoluční vývoj založený na vraždění slabších je jedinou pravdou Přírody.

Upusťme ale od předsudků a podívejme se na chvíli na některá skutečná data.

Evoluce už jednou proběhla

Pokud evoluce není výsledkem Darwinovských mutací, čím potom je?

Pokud je odpovědí předkládaný „inteligentní design“, je evoluce doopravdy pomalým, skřípějícím, postupným, neustávajícím procesem?

Objevují se nové druhy pozvolna – rok za rokem, století za stoletím, věk za věkem? Nebo jsou v historii určité momenty, kdy se všechny druhy na Zemi spontánně promění, aby následovaly miliony (!) let, kdy zůstávají neměnné?

David Raup a John Sepkoski, paleontologové z Chicagské univerzity, objevili ve fosilních důkazech opakující se, 26 milionů let dlouhý cyklus. K výsledku se dopracovali v jedné z nejobsáhlejších a nejpodrobnějších studií podmořských fosilií, v rámci níž prozkoumali více než 36 000 různých druhů zkamenělin dřívějších organismů.

Raup a Sepkoski tento výsledek nechtěli… popravdě řečeno se ho snažili poměrně usilovně zbavit, ale čím více toho rozkrývali, tím byl jasnější a evidentnější.

Osa Y je v grafu výše popsána zavádějícím způsobem – nejde o osu „úhynu druhů“, ale „vzniku druhů“.

Čím výše křivka sahá, tím větší počet nových tvorů se v různých vrstvách oceánské kůry spontánně objevuje – tvorů, kteří na Zemi nikdy předtím nebyli.

Mnozí lidé to připisuje setkání Země s nějakým asteroidem, kometou nebo prudkou sopečnou činností na jejím povrchu. Ale některé události (amplitudy) se odehrály, aniž by je provázelo jakékoliv kataklyzma.

Živé věci na Zemi se zkrátka „rozhodly“, že je čas na změnu.

Nebo… je k tomu něco postrčilo!

Pokud je to pravda... pak DNA prostě nemůže být jen studená molekula bez života.

Musí tu být nějaká interakce mezi ní a Polem.

Pole buď DNA čas od času postrčí k tomu, aby se restrukturalizovala, na základě jejích vlastních vnitřních kódů… Nebo do ní Pole tyto kódy přímo nahrává… přímo do samotné DNA! Nám se nyní podařilo získat důkazy, že přesně tato druhá alternativa se děje. Vědci si prostě ještě neuvědomili, co všechno už mají k dispozici.

Evoluční cyklus trvající 62 milionů let – čas se naplnil!

Poměrně nedávno použil stejnou sadu dat dr. Robert Rohde pro svůj novější výzkum a nalezl díky ní ještě jeden cyklus, tentokrát o něco delší – trvající 62 milionů let. Raup a Sepkoski došli při hledání časových cyklů minulosti jen do poloviny… do doby před přibližně 250 miliony let. Rohdeho nový cyklus sahá až do období, kdy se na Zemi život, jak ho známe, právě probouzel – mluvíme o době před nějakými 542 miliony let!

Vědci z Berekeley objevili, že podmořský život vzkvétal a zanikal v nevysvětlitelných cyklech trvajících 62 milionů let. Při předposledním cyklu, jak je vidět v grafu, došlo k růstu a rozvoji mnoha typů a druhů mořských hub, které zmizely asi před 65 miliony let – tedy ve stejné době, kdy se se Zemí střetl obrovský asteroid nebo kometa a způsobila vyhynutí dinosaurů. (obr.vlevo: cykly vyhynutí a biodiverzita).

Než začnou skeptikové metat své dlažební kostky, připomeňme, že tato studie dr. Rohdeho byla otištěna v možná nejvýznamnějším a nejprestižnějším vědeckém časopise na světě – v časopise… Nature.

Na základě Sepkoského analýzy statigrafického výskytu 36 380 různých mořských druhů se v ní objevuje důkaz o existenci časového cyklu trvajícího 62 milionů let, plus minus 3 miliony, který je patrný zejména u druhů s kratší délkou života. Pětice významných období úhynu, o nichž hovoří Raup a Sepkoski, může být aspektem tohoto cyklu také.

V časopise Nature se objevil souhrn důsledků Raupova/Sepkosého a Rohdeho výzkumů, v němž se mimo jiné objevilo i toto:

Žádné vysvětlení zatím nemáme, ale různé klimatické, environmentální, geologické a astrofyzické modely by nám měly poskytnout odpovědi, které hledáme.

V našich záznamech o fosiliích se uplatňují oba cykly – a podle některých odhadů už jsme o tři miliony let překročili onu dvaašedesátimilionovou lhůtu, která nám je podle Rohdeho vyměřena, než nastane další vlna.

Jak je uvedeno v abstraktu Raupa a Sepkoského, který vydala National Academy of Science (Národní akademie věd):

Meziplanetární změny klimatu

Nyní si to spočítejme. Když se na Zemi naposledy objevily nové živočišné druhy, šlo o období před 65 miliony let. Rohdeho cyklus má trvat 62 milionů let, plus minus 3 miliony.

Čeká nás další náhlý rozpuk evoluce, jak to Rohdeho model předpovídá? Nebo už tímto evolučním rozpukem procházíme právě teď? Pokud ano, mohlo by to být způsobeno hrou astrofyzikálních faktorů – solárních nebo galaktických – které tuto evoluci spouštějí? Je toto poprvé za celých 542 milionů let, kdy máme možnost přímo sledovat, jak se tyto změny dějí, a co je způsobuje? Dost možná ano.

Spolu s Richardem C. Hoaglandem z Enterprise Mission jsme vytvořili článek nazvaný „Interplanetary Day After Tomorrow“ (Meziplanetární den poté), (Překlad na Matrixu) v němž demonstrujeme, že podobné změny, jaké probíhají tady na Zemi, se ve skutečnosti ději na všech planetách Sluneční soustavy [kromě Merkuru] i na samotném Slunci.

Zde předkládáme stručný přehled vstupních dat z naší obsáhlé studie, v níž odkazujeme na přibližně stovku vědeckých odkazů z NASA i mainstreamu:

• Slunce: Od roku 1940 vykazuje nejvyšší aktivitu za posledních 11 000 let

• Merkur: Objevena polární čepička, spolu s překvapivě silným magnetickým polem – silným alespoň na poměry planety, která má být údajně „mrtvá“

• Venuše: Nárůst v jasu aury o 2500 % a zásadní atmosférické změny během posledních ani ne 30 let

• Země: Zásadní a očividné změny celosvětového klimatu a geofyzikálních faktorů

• Mars: „Globální oteplování“, obrovské bouře, mizení polárních čepiček

• Jupiter: Masivní globální oteplování, nárůst jasu okolních plazmových mračen až o 200 %

• Saturn: Zásadní zpomalení planetární rotace za posledních přibližně 20 let, doprovázené překvapujícími pulzujícími rentgenovými paprsky z oblasti rovníku

• Uran: „Obrovské změny“ v jasu, zvýšena globální činnost mračen

• Neptun: 40% nárůst atmosférického jasu

• Pluto: 300% nárůst atmosférického tlaku, přestože se Pluto vzdaluje od Slunce

„Konstanta z Ninevehu“

Kdysi už jsme psali o tom, že Maurice Chatelain objevil na starých sumerských tabulkách cosi jako cyklus trvající 6,2 milionu let. Každá planeta a oběžnice v naší Sluneční soustavě zažívá během tohoto údobí několik revolucí… s přesností na sekundu.

To také znamená, že jednou za 6,2 milionů let se všechny planety ocitnou v přímce! [Nyní se to samozřejmě neděje, ale v některém momentě v mezidobí 6,2 milionů let to nastane.]

Je nabíledni, že 6,2 milionů let je v souladu s Rohdeho cyklem. Prostě přesuňte desetinnou čárku a dostanete již zmiňovaných 62 milionů let.

Úžasná práce Bruce Cathieho, jehož doménou je oblast harmonických kmitů, dokázala, že k číslům můžete přidávat nebo od nich odebírat nuly, a jejich vnitřní „vibrační“ kvality zůstanou nezměněny.

[„Vibracemi“ máme na mysli zkrátka počet dělitelů – kolika různými způsoby můžete rozdělit číslo na součin čísel menších. Čím více přirozených dělitelů, tím vyšší „vibrace“ a tím harmoničtější číslo jako takové.]

Co to všechno znamená?

Důkazy naznačují, že naše Sluneční soustava je na konci velmi důležitého období. Charakter tohoto období – tohoto cyklu můžeme odvodit nejen z fosilních nálezů, ale také z reálných orbit ostatních planet v soustavě. Tento cyklus byl tak důležitý, že o něm dobře věděli i staří Sumerové, nebo alespoň ti, kteří s nimi byli v kontaktu.

Směrem k planetám a do nich samotných proudí energie, která je rozjasňuje, ohřívá a zesiluje jejich magnetická pole. Na jedné z těchto planet žijeme. Ta samá energie tedy proudí i do nás. Pokud by to byla energie „mrtvá“ a neživotná, nic moc by to pro nás neznamenalo. Nicméně my máme důkazy že tato energie je až moc „živá“ – a zcela určitě disponuje nějakou inteligencí.

Proto zřejmě každý člověk na Zemi zažívá energetickou změnu DNA, jakési její nabíjení, které odstartuje evoluci lidstva, jak ho známe dnes.

Toto nabíjení může být zodpovědné za neustále se zvyšující počet výskytů paranormálních jevů v naší společnosti – synchronicity, ESP (mimosmyslového vnímání), psychických schopností, pozorování duchů a možná, že dokonce i pozvolného vzestupu lidského IQ.

Může mít na svědomí také rostoucí politické, ekonomické, náboženské a společenské napětí, kterého je ve světě plno. Všechen „skrytý“ materiál je postupně osvětlován světlem pravdy.

Jakákoliv „přiměřená a vyvážená“ diskuse o záhadném roce 2012 by byla nekompletní, kdyby bral člověk v úvahu jen změny na Zemi a názor, že nás všechny čeká armageddon nebo apokalypsa.

S novými informacemi v naší DNA, které do ní proudí, toho může být daleko více, co se dozvíme, a o čem se nám nyní ani nesní.

Což znamená, že je tu pořád naděje.

-pokračování-