Rosslynská šifra 1/2

Úvod

Často se tvrdí, že v Rosslynské kapli je ukryto velké a hluboké tajemství, tajemství, které zatím zůstává vysoce nepolapitelné a jestliže tam skutečně je, jakého je druhu? Někteří říkají, že jde o poklad, údajné movitosti, které templářští vůdci narychlo odvezli z Francie těsně před svým zatčením a uvězněním v říjnu roku 1309. Druzí trvají na tom, že jde o ztracená Ježíšova evangelia, která zpod Šalamounova chrámu ukradli templářští rytíři během jejich dlouhého pobytu ve Svaté zemi. Jiný myšlenkový tok se ubírá tím směrem, že jde o Svatý grál, samotný Ježíšův pohár, který leží ukrytý pod podlahou této středověké kaple.

A ještě další si jsou jisti, že jde o Archu úmluvy a jsou dokonce i tací, kteří jsou přesvědčeni, že se zde nachází mumifikovaná hlava Krista (či vlastně Jana Křtitele). Avšak ani těmito neuvěřitelnými tvrzeními to nekončí. Říká se nám dokonce, že v kryptě je ukryta fyzická a doslovná brána do nebe, což v jistém smyslu není zase tak daleko od pravdy a neuvěřitelným tvrzením je, že se zde dokonce nachází úlomky havarovaného UFO. Nicméně konečně dalším a pravděpodobnějším kandidátem je krucifix, kus skutečného kříže, který neslo zmučené a rozpálené tělo Kristovo během jeho ukřižování v Kalvárii.

Takže je toto údajné tajemství pozemské nebo duchovní? Skutečností je, že nikdo neví, zda hluboko pod budovou, jejíž podzemní prostory jsou údajně stejně hluboké, jako je budova vysoká, leží ukryto nějaké tajemství. Nejlepší možností se však jeví nějaká duchovní gnóze, mystická pravda a zjevení. Ale co je to, a je to relevantní i v 21. století? Toto je široce diskutovaná otázka, která leží v samotném středu této hádanky. V tomto článku předložím hypotézu, která navrhuje, že ano - tajemství je vskutku duchovní a ačkoliv se jeho význam, důležitost a ohnisko mohli během století mírně pozměnit, neznamená to, že by bylo méně platné a možná, že až teď více inklinujeme k tomu, abychom akceptovali jeho pravdu, ačkoliv ani to není zaručeno, protože zde stále existuje doslovná víra v pravdu Bible. Hledání pravdy je úkol, do něhož se pustili mnozí, ale pouze velmi málo lidí se dostalo až ke zdroji a ještě méně nalezlo svou definitivní odměnu. Není lehké pochopit, proč to tak je, ale možná, že část odpovědi leží v tom, že pravda existuje vnitřně i externě a člověk by měl znát sám sebe, než začne hledat osvícení.

Stručná historie Rosslynské kaple

Tento malý středověký svatostánek, který se nachází asi 8 km jižně od Edinburghu, slouží jako episkopální kostel, kolegiátní kostel sv. Matouše, ale bližší zkoumání odhaluje, že je to něco mnohem, mnohem víc. Samotné důvody k jeho výstavbě jsou stále nejasné, ačkoliv existuje několik teorií. Jednou z nich je, že kaple měla být prostorem za hlavním oltářem mnohem větší katedrály, avšak jediné, co je jisté je, že byla zbudována mezi lety 1440 a 1449 na popud Sira Williama St. Clair, třetího a posledního prince z Orkney. Během výstavby využil St. Clair služeb zkušených zedníků z celé Evropy a tvrdí se, že vesnice Roslin byla údajně postavena jako domov pro tuto pracovní sílu.

Je to znakem St. Clairova odhodlání mít nejlepší pracovní sílu zkušených a nadaných řemeslníků, kterým vyplácel tehdy královskou apanáž 40 liber ročně. Ačkoliv zvyklosti tvrdí, že budova měla být soukromým rodinným kostelem, i letmá prohlídka změní váš názor. Současné využití jako kolegiátního kostela sv. Matouše lze přičíst královně Viktorii, která se při své návštěvě v 90. letech 19. století rozhodla, že by bylo lepší zrekonstruovat chátrající budovu, která je také prvotřídním příkladem zednického umění, do její bývalé nádhery.

Avšak je nepravděpodobné, že symbolismus obsažený ve skvostných rytinách a geometrii kaple mohl být určen čistě pro osobní osvětu Sira Williama St. Clair a jeho rodiny. Tato budova byla spíše navržena a zanechána jako nástroj pro vzdělávání potomstva, kniha postavená z jednoho z nejodolnějších materiálů té doby, z kamene, a byla určena těm v budoucích generacích, kteří by byli schopni rozluštit jeho vzory a využít znalosti, které jsou do nich uzamčeny. Spojitost mezi Rosslynem, Templáři a Svobodnými zednáři je nevyhnutelná; symbolismus vetknutý do rytin a architektury je pro ty, kteří rozpoznají enigmatické znaky, nezaměnitelný. Máme-li na paměti, že William St. Clair, který byl Templářem, odsouhlasil každičký detail budovy, je jasné, že nic zde není náhodou. Jeho hledání dokonalosti bylo takové míry, že každá rytina prý byla nejprve provedena do dřeva, než mohla být vytesána to kamene.

Leží-li údajné tajemství v záhadných odkazech na geometrický tvar budovy (tzv. posvátné úhly a „zlatý řez“), nebo v ezoterických dílech jistých tajných společností, pak je těžké dnes vidět jakoukoliv relevantnost. Na druhé straně, obsahují-li rytiny záměrně potlačované informace, které by mohly být katastrofální pro dnešní církve, zejména katolickou, pak čelíme skutečné a potenciálně výbušné volbě. Je lepší nechat to tak a jít od toho pryč, nebo to „zveřejnit a být zatracen“? Nicméně, jak uvidíme, je-li nejnovější hypotéza správná, pak může být tajemství Rosslynu přístupnější a úžasnější, než si dovedeme představit. Ve skutečnosti může být dokonce ukryto na dohled.

Ze samotné budovy dýchá historie. Dokonce i jméno „Rosslyn“ je pravděpodobně významné. Podle výzkumu, který provedli Robert Lomas a Christopher Knight pro knihu „The Hiram Key“ (Klíč k Chíramovi), lze toto slovo rozdělit do dvou slabik „Ros“ a „lyn“, které mají kořeny v galštině: „Ros“ - starověké vědění a „Lyn“ - po věky. Lze tudíž argumentovat, že dokonce i samotný název tohoto místa nám říká, co to je, knihovna vytesaná do kamenných šifer; pokus předat vědomosti o tajemnu na něčem trvalejším, než je papír. Tyto vědomosti jsou však dostupné pouze těm, kteří mají ten intelekt na jejich dešifrování. Mezi mnohými a nádhernými rytinami vyčnívají dva prvky, které si zaslouží zvláštní zmínku; jsou to dva znamenitě opracované pilíře na východním konci kaple.

Nejpůsobivějším z těchto pilířů, „Učňův pilíř“, je nádhernou prací. Podle legendy jej dokončil učeň řemeslníka, který jel do ciziny pro radu ohledně projektu. Když se řemeslník vrátil a uviděl dokončenou práci, popadla jej žárlivost a zabil učně úderem do hlavy. Tuto hlavu s hluboce zjizveným čelem můžete vidět v basreliéfu asi v polovině výšky zdi v jihozápadním rohu kaple. V protějším rohu je ještě jedna hlava, která prý patří vražednému mistrovi. Tento konkrétní příběh je přímým odkazem na specifický stupeň zednářského zasvěcení, které je samo o sobě prý protkáno templářskými rituály a vírou; ve skutečnosti se tvrdí, že tyto dvě organizace jsou prý nesmazatelně spjaty. Některé vyšší stupně zednářství skutečně pojednávají o jistých aspektech templářských rytířů do té míry, že Svobodní zednáři si mohou nárokovat vlastnictví templářských tradic a rituálů. Nicméně je třeba si uvědomit, že zde existuje mnoho různých skupin, které si nárokují přímou linii od templářských rytířů, avšak je jasné, že všechny nemohou mít pravdu.

Nicméně ponechme tajné skrýše stranou. Snad nejmysterióznějším aspektem celé budovy jsou záhadné „kostky“ umístěné na stropu Dámské kaple, neboli prostoru za hlavním oltářem, která se nachází na východním konci kaple. Tyto kostky, jichž jsou zde stovky, vycházejí z hudebních nástrojů, na které hrají andělé umístění na vršku pilířů. Tyto pilíře se nacházejí po celé délce tohoto malého prostoru. Kostky se vypínají v tichém holdu k nebesům a každá z nich je opatřena vlastní sadou delikátních rytin na všech viditelných stranách. Co by mohly tyto rytiny znamenat? Protože vystupují z hudebních nástrojů, bylo logicky navrženo, že musí představovat hudební noty. Ale jak by mohly mít tyto podivné tvary a vzory spojitost s konvečním zápisem hudebních not?

Dámská kaple

Proč by si Sir William Sinclair vybral ukrýt tuto informaci ve formě málo srozumitelných abstraktních linií na malých pískovcových kostkách? Mohlo by to být, protože si přál vyjádřit nesouhlas a opovržení vůči závěru a drakonickému zacházení, kterému se dostalo templářským rytířům při návštěvě Vatikánu na příkaz francouzského krále Filipa Sličného v roce 1309? Je téměř jisté, že Sinclair podporoval templářskou věc a musel mít silný názor na jejich násilné potlačení. Podobně si byl také pravděpodobně vědom podivných a zakázaných sérií hudebních not, zvaných „ďábelský akord“ a jejich děsivého účinku. A jestliže zamýšlel využít tyto znalosti k vyjádření své nespokojenosti, jak by to mohl ukrýt bez toho, aby přitáhl nežádoucí pozornost? Odpověď se zdá být ve formě kódu skládajícího se ze zvýrazněných vzorů. Ty byly vytvořeny pomocí jemného písku, tenkých kovových plátů a jakýmsi druhem oblouku. Vytvořil Sinclair svědomitě tyto vzory pomocí této metody, přepisujíc každou notu odhalenou do písku na pískovcové kostky? K této důležité teorii se vrátíme později.

V Dámské kapli se nachází také basreliéf představující anděla zavěšeného hlavou dolů; je často považován za Lucifera, ale s větší pravděpodobností zobrazuje Shemhazai zanechaného bez pomoci mezi nebem a peklem. Stejně jako Satan, byl Shemhazai také jedním z padlých andělů, ale v jeho případě byl jedním z takzvaných „Strážců“, kteří učili lidstvo kromě jiných věcí i zapomenuté umění chemie a metalurgie. Možná, že Sir William Sinclair, stavitel Rosslynu, měl smysl pro humor a záměrně vyobrazil padlého anděla sestupujícího do pekla, zatímco se jeho andělská „hudba“ v uštěpačném tributu vznášela k nebesům. Navíc měl pravděpodobně přístup k templářským znalostem arabských okultních tradic, které představují mystické vlivy súfí. Je také pravděpodobné, že měl prostřednictvím Templářů přístup k jiným kultovním školám a jejich metodám duchovního osvícenství. Možná, že, stejně jako Leonardo DaVinci, aby se vyhnul perzekuci církví, ukryl své rebelské činy a vzdor tím, že do své práce zašifroval zlomkovité odkazy.

Ďábelský akord

Je odpovědí na toto záhadné puzzle hudba, tj. zvuk a tudíž frekvence? Je toto klíčem k tomu, co zde může být ukryto a co nemusí? A jestliže ano, vztahuje se to na hudbu, které se říká „ďábelský akord“? Ve 12. století nazvala katolická církev hudební intervaly C# a F# poněkud zlověstně „ďábelský akord“. Říká se tomu také tritón. Je to rozšířený čtvrtý interval skládající se z not F a H nad ním. Křesťanství jej vyloučilo a toto zapovězení se rozšířilo na celou evropskou hudbu, ať již světskou či jinou. Člověk se musí ptát, proč se církev uchýlila k takovému opatření, co mohlo ospravedlnit takovéto extrémní sankce?

Bylo to snad proto, že si církev byla vědoma, že díky své frekvenci a harmonii může tento akord ve správném prostředí navodit vize a pozměněné stavy vědomí u přítomných osob a tudíž jim dovolit bezděčný přístup k „božskému“? Takovýto účinek by byl pro církev klatbou, protože snižoval její absolutní kontrolu nad každým aspektem života populace; situace, kterou nemohla tolerovat. Nebo snad konala ve skutečné víře, že takovýto efekt byl dílem Satanovým a věřící před ním musel být za každou cenu ochraňován? Ale ať tak či onak, bylo to o zachování status quo. Toto byla bohužel situace, která panovala, když církev a stát byli v podstatě jedno. Je také zajímavé tvrzení, že nota F# je přirozenou harmonií naší planety a vnitřní rezonantní frekvencí velké pyramidy. Je možná významné, že právě toto je výška, na kterou šamani stále ladí své flétny.